Texty

cházím do kuchyně, kde je prostřeno k večeři. Na stole leží talíře a já samozřejmě bez rozmýšlení vím, že jsou kruhové - přesto, že se mi na sítnici promítají jako elipsy. Stůl přede mnou je pravoúhlý, obdélný - přesto, že ho vidím jako lichoběžník. No dobře, řeknete, je zkrátka zkreslený perspektivou. Ale dokud mi to někdo poprvé neřekl, měl jsem vždycky dojem, že ho jako pravoúhlý vidím. Že bych perspektivní zkreslení nějak restituoval, že bych ho odstraňoval jako v projektivní geometrii, nemůže připadat v úvahu: kdo takovou věc někdy dělal, ví, jaká je to pracná operace. Přinejmenším vědomě tedy žádnou restituci či opravu neděláme, ale talíř rovnou vidíme jako kruhový a list papíru jako obdélník.
Vejdete do třídy a vidíte stolky a židle. Kdyby to po vás někdo chtěl, mohli byste je snadno spočítat. Teprve když si na to dáte dobrý pozor, zjistíte, že třeba žádnou z těch židlí nevidíte celou. Kus opěradla vyčnívá nad stolkem, kus nohou vidíte pod stolkem. Ale kdybyste rovnou začali počítat, neměli byste s tím nejmenší problém: ani by vás nenapadlo, počítat ty dva kusy židle, které ve skutečnosti vidíte, jako dvě židle. Vy prostě rovnou a bezpečně víte, že opěradlo a nohy patří k sobě, i když »to mezi nimi« není vůbec vidět.
Tahle jednoduchá »operace«, kterou děláme stokrát denně a ani o tom nevíme, není ve skutečnosti vůbec jednoduchá. Ukázalo se to ve chvíli, kdy se ji lidé pokusili uskutečnit na počítači. Asi jste někdy slyšeli o průmyslových robotech. Složitější robot má televizní kameru a počítač, který by se měl vyznat v tom, co má robot před sebou. Odborně se tomu říká »scéna«. A teď se k velkému překvapení vědců ukázalo, že rozložit »scénu« z různobarevných skvrn, jak je snímá kamera, na jednotlivé předměty v perspektivě, je úloha nesmírně obtížná, kterou se dosud podařilo vyřešit jen pro několik málo předmětů velice jednoduchých tvarů: krychlí, válců, jehlanů. Je-li jich víc nebo mají-li složitější tvary, nedá se úloha zatím vůbec řešit. I počítač musí předem »vědět«, co se v jeho scéně může vyskytnout. Samotné skvrny nestačí.
Člověk se většinou pohybuje v prostředí, které zná. I když přijde do cizího bytu nebo do jiného města, věci, které tam vidí, jsou zase podobné. Takže člověk zpravidla »vidí« tak, že před sebou poznává předměty, které už zná. Když se setká s něčím úplně novým, co ještě nikdy neviděl, snaží se najít aspoň čemu se to podobá. Tak říkali Indiáni lokomotivě »ohnivý kůň« a kořalce »ohnivá voda«. Proto třeba benzinovému čerpadlu dodnes běžně říkáme »pumpa« a přední části karoserie »čumák«, i když mnozí z nás obyčejnou pumpu nikdy neviděli a auta jsou nám běžnější než domácí zvířata. Právě proto, že člověk vidí spíš tak, že poznává známé předměty a věci, než že by zkoumal neznámé, proto se také tak snadno »přehlédne« a splete. Na tom je založena spousta různých iluzí, triků a někdy i podfuků. Podvodník naskládá na sebe nařezané papírky, navrch a dospod dá stokorunu a všechno úhledně přelepí páskou. Jeho oběť »vidí« balíček stokorun. Na divadelním jevišti stačí pár latí a kus pomalovaného plátna a diváci »vidí« vesnickou chalupu nebo tropický prales. To také může vysvětlit, proč bělochovi připadají všichni černoši nebo Japonci tak stejní - a naopak: v jejich tvářích se málo vyzná a tak v nich poznává jen »černocha« nebo »Číňana«.
Jiný hezký příklad toho, jak nevidíme to, co máme na sítnici, je třeba čtení korektur. Kdo se v tom nikdy necvičil, tiskové chyby prostě nevidí. Čte »správně«, co tam má být - i když ve slovech chybí písmena, jsou všelijak přeházená atd. To jistě nepůsobí oční čočka ani sítnice. Člověk, který špatně vidí, může mít se čtením nesnáze, ale ty se týkají správných i nesprávných slov stejně. Automatické »korigování« nesprávných písmen a tiskových chyb jenom dokazuje, že »vidíme« často jen to, co »máme vidět«, někdy dokonce jenom to, co chceme vidět.
Jak je to nyní se sluchem? Učili jsme se, že člověk slyší zvuky. Budiž. Sedíte u otevřeného okna a slyšíte, jak si někdo na ulici píská »Žlutou ponorku«. Dejme tomu, že nejste muzikant a neznáte noty. Žlutou ponorku byste nedovedl v notách napsat a ani nevíte, jestli začíná c nebo g. Takže neslyšíte či nepoznáte jednotlivé tóny, ale právě Žlutou ponorku. Poznáte ji i když je transponovaná, to jest výš nebo níž, než by měla být. Slyšíte a poznáte ji dokonce i tehdy, když ji neslyšíte od začátku. Písnička, jako je Žlutá ponorka, ovšem chvíli trvá a přísně vzato ji nikdy »slyšet« není: v každé chvíli mohu slyšet jen jeden tón nebo akord. A přece ji neposlouchám tak, že bych musel vzpomínat, co bylo předtím. Prostě ji slyším a poznám jako celek. - U sousedů se někdo učí na klavír. Hraje »Skákal pes přes oves« a hned ve třetím taktu vždycky sáhne vedle. Když to udělá po páté, můžete vyletět z kůže. Jak je to možné, když písničku nikdy nezahrál správně? Odkud víme, že sáhl vedle? A proč nás to tak rozčiluje?
Po ulici jede auto. Jede rychle, a přesto je vidím docela ostře, ne rozmazané jako na fotografii. Stejně ostře vidím i nehybnou ulici, pozadí - ne jako fotograf, který je objektivem sleduje a může zachytit ostré auto na rozmazaném pozadí. Jak mohu vidět pohyb, když v každém okamžiku je auto právě "někde" a film je také tak (nehybné) zachytí? Teprve když se na film dívám, vidím zase plynulý pohyb.
Naše nejdůležitější smysly, zrak a sluch, mají hodně odlišnou povahu. Očima se můžeme podívat tam nebo jinam a můžeme je také zavřít. Naproti tomu sluch je »všesměrový« a nevypíná se zcela ani ve spánku: jinak by nás budík nevzbudil. Zrak je hlavní smysl naší aktivity, kdežto sluch je spíše smysl »obranný«. Proto máme i v jazyce vedle slovesa vidět ještě také dívat se a podívat se. Na někoho si můžeme "posvítit" a někoho "probodnout očima". Naproti tomu ke slyšení se pojí naslouchání a poslouchání, poslušnost. Je zajímavé, že dravci mají zvlášť dokonalý zrak, kdežto plachá zvířata žijí spíš podle sluchu. Zrak vytváří obraz světa okolo, kdežto sluch je smyslem jazyka a řeči, komunikace mezi námi. Ostatní »klasické« smysly, chuť, čich a hmat, jsou zase úplně jiné: jsou to smysly »na blízko«, jak říká Kant. Jejich informační obsah nedokážeme ani zhruba odhadnout, protože nevíme, jak ho měřit. Nemají pro nás zdaleka takový význam, ale dodávají světu punc skutečnosti: co nevoní ani nepáchne, co nemůžeme ochutnat a na co si nemůžeme sáhnout, není tak docela skutečné.
Na němém filmu nebo na televizi s vypnutým zvukem je cosi přízračného, někdy velice směšného. Právě proto, že jsou »němé«. Podobně i na dobře známém místě se nám zvuky potmě zdají být jiné, zvláštní, zlověstné. Chybí jim totiž »obraz«. Protože člověk za normálních okolností nevnímá »obraz« a »zvuk« zvlášť, ale obojí dohromady. Jedno bez druhého působí nepřirozeně, někdy směšně a jindy třeba příšerně. Proto je člověk tak citlivý na to, když se obraz a zvuk »rozjedou«, třeba při špatně dabovaném filmu.
Sedíte doma v pokoji, máte před sebou sektorovou stěnu, poličky s knihami, mezi nimi televizor a jeho obrazovku. Tam se něco pohybuje, ale vy si teď čtete nebo děláte něco jiného. Najednou se ozve z televize pronikavý výkřik. Podíváte se na obrazovku a obrázek vás zaujme, začnete ho sledovat. Za chvíli vás to buď přejde a řeknete si, že tam »nic není«, anebo se tomu příběhu věnujete. Je-li zvlášť přitažlivý nebo napínavý, »vidíte« za chvíli jen to, co se děje na obrazovce - jako kdybyste byli »v ní«. A teprve když detektivka skončí, protřete si oči a zase vidíte polici, knihy, televizor. Když si zkusíte vzpomenout na nějakou pozoruhodnou scénu z filmu, uvidíte ji před očima bez tohoto okolí - a přitom na vaší sítnici v té chvíli docela určitě bylo.
Když si člověk soustředěně prohlíží nějaký drobný předmět, minci, poštovní známku, mravence nebo hodinový strojek, dává si ho co nejblíž k oku: oko má velice široký zorný úhel. Nicméně i na vzdálenost dvaceti centimetrů je naše zorné pole stále veliké: řádově 60 krát 30 cm. Potřebuji-li soustředit pozornost na plochu ještě menší, optika oka mi v tom nepomůže, protože nemá žádný »zoom« a blíž než na nějakých deset - patnáct centimetrů už se ani nedovede zaostřit. Tady pak nastupuje »zoom« soustředěné pozornosti, který dokáže pravé divy. Když otevřete třeba náramkové hodinky, nevidíte nejdřív skoro nic. Až po chvíli se trochu »rozkoukáte« a začnete rozeznávat nějaké tvary. Budete-li se dívat dost dlouho a pozorně, uvidíte i detaily menší než desetina milimetru. Ale stačí, aby zazvonil telefon, a kouzlo je pryč: musíte začínat zase od začátku. Jen to podruhé půjde trochu rychleji, protože už máte nějakou zkušenost.
Pozornost, to jest soustředění záměru na určitou část zorného pole, zřejmě také nějak řídí zaostřování oční čočky. To zřejmě funguje úplně jinak, než automatické ostření fotoaparátů: oko žádný kontrolní paprsek nevysílá. Možná, že funguje pokusem a omylem, my sami o tom ale vůbec nevíme: podívám se tam nebo jinam a oko se »samo« zaostří. Teprve když to nedokáže, to jest ztratí potřebnou pružnost, musí pomoci brýle. Ty už ovšem samy »nedělají« vůbec nic, jen mechanicky zkracují či prodlužují ohniskovou vzdálenost oční čočky.
V rušném prostředí člověk dokáže sledovat, co mu druhý říká, i když je jeho hlas několikanásobně slabší než hluk »pozadí«. Když se takový rozhovor nahraje na pásek a reprodukuje, je mu rozumět hůř. Naopak všechny šumy ruší v reprodukci daleko víc: proto je nahrávání hudby taková věda. Při přímé komunikaci člověku zřejmě značně pomáhají i druhé smysly: techniku »odezírání« používají nejen neslyšící. I zdravý člověk rozumí lépe, když vidí mluvícímu na ústa. Ze směsi zvuků si dokáže člověk vybrat, co ho zajímá. Může to být jeden z hovořících hlasů, jeden z nástrojů v orchestru, ale také třeba určitý šramot nebo pískání, podle něhož automechanik hledá poruchu v motoru. Jak toho dosáhne?
Naše vnímání tedy není vůbec jednoduché. Podobnost s televizní nebo zvukovou technikou je spíš jen povrchní. Naše smysly nejsou jen snímače nebo čidla a já sám nejsem záznamové zařízení, které jen věrně registruje, co se kde šustne. Už při samotném vnímání dovedeme silně ovlivnit, co uvidíme a uslyšíme, a co se stane »rušivým pozadím«. Přitom se tento výběr nijak nepodobá třeba filtrům, jaké používají zvukaři: nevybíráme si jen podle výšky tónu nebo podle směru, odkud zvuk přichází. Když si dáme záležet, můžeme spolu hovořit i ve velmi hlučném prostředí - a jindy přeslechneme nebo přehlédneme právě to nejdůležitější. Ostatně slavný detektiv vyniká právě tím, že uviděl, co všichni ostatní přehlédli. Kouzelník ve varieté toho umí využít: v rozhodující chvíli udělá nápadný pohyb levou rukou, aby si divák nevšiml, že pravou tahá z rukávu další pingpongový míček. Rozhodující roli tu zřejmě hraje naše zaměření, soustředění a pozornost. Jinými slovy to, co já sám chci a nechci vidět nebo slyšet. Filosofové potom mluví o »intenci«: s tou se ještě několikrát setkáme.
Naše pozoruhodné smyslové vybavení a zejména zázrak pozornosti zřejmě kdysi vznikly v prostředí hodně odlišném, než v jakém žijeme dnes. V přírodě se člověk dívá spíš do dálky a sleduje větší předměty, než třeba našinec při čtení. Proto tolik městských lidí musí nosit brýle. Naše pozornost je však také zařízena na prostředí co do podnětů nesrovnatelně chudší. Ještě před sto lety byl sytě barevný předmět velice vzácný: květ, pták, drahokam. Všechno ostatní bylo šedé, hnědé, zelené. Pokud se v přírodě něco pohybuje, je to spíš klidný pohyb větví ve větru, vody a mraků. Jen tu a tam přeletí pták a mihne se zvíře. Dnes žijeme v prostředí, které nás dojmy soustavně zahlcuje. Naši vnímavost a schopnost pozornosti jsme se naučili také využívat - často jedni proti druhým. Pestře barevné plochy, silné a krásné zvuky, světelné signály a nápisy - to všechno důmyslně chytá naši pozornost. Nejen reklamou, ale i časopisy a novinami, obaly na zboží, šaty, voňavkou a nalíčením, tím vším dovedeme útočit na pozornost ostatních, ale také otupovat schopnost pozornosti vůči méně agresivním podnětům. Na vrcholu všeho je dnes televize, nejúčinnější návnada každé pozornosti, která diváka redukuje na pouhý chomáček stále bičovaného vnímání. Kdo si úplně navykl na televizní pozornost, těžko se už přiměje všimnout si také skutečnosti, která je daleko méně barevná, pestrá, pohyblivá a napínavá. Nakonec by se nám mohlo stát, že člověk skončí podobně jako třeba žába, která prý nehybné předměty vůbec nevidí. A ten, kdo nás dokáže krmit pestrými a mihotavými obrázky, nás bude schopen dostat kamkoli bude chtít.
Otázky:
- Uveďte jiné příklady, kdy »nevidíme nic«!
- Co s nimi můžeme dělat? Jak dosáhnout toho, abychom se v nich vyznali?
- Co se pro nás změní, když se naučíme azbuku, řecké nebo hebrejské písmo? Vidíme pak totéž?
- Všimněte si rozdílu mezi přímo slyšenou hudbou, nahrávkou a reprodukcí. Proč různé jiné zvuky při reprodukci tolik ruší, kdežto při poslechu na koncertě si jich ani nevšimnete?
- Běžně říkáme, že to a to je »neskutečné«. Kdy a proč? Zažili jste to už někdy doopravdy? Jak jste si s tím poradili?
- Všimněte si, co ve které chvíli skutečně vidíte a slyšíte!
- Co nejvíc upoutává naši pozornost?
- Co znamená, že jsme si něčeho nevšimli, že jsme to přehlédli?
- Jak je na člověku vidět, že ho něco zaujalo a zajímá?
- Popište, podle čeho se orientujete v samoobsluze, v knihkupectví, když listujete obrázkovým časopisem!
- Jak a na co nás chytá reklama?
- Co uděláte, když chcete někoho zaujmout?
Věci, slova a pojmy
Řekli jsme, že vidíme a vnímáme »věci«: vidíme stůl, slunce na obloze, slyšíme houkat záchranku. Kde se ale tyhle »věci« berou? Televizní kamera je nerozpoznává a robot s tím má nesmírné potíže. Naopak člověk nemůže jinak, než vidět právě věci. Dokonce i když si nemůže vzpomenout, jak se té které říká, vidí "tohle to", na co může ukázat prstem. Dívám-li se na mikrofotografii, rentgenový snímek nebo abstraktní obraz, nevidím vlastně »nic«. Kdybych si měl pamatovat, co jsem tu viděl, nebo kdybych to chtěl někomu sdělit, musel bych si tu změť čar a skvrn nějak pro sebe pojmenovat, rozdělit ji tak, aby mi jednotlivé části něco připomínaly, aby se staly »věcmi«. Nějak podobně kdysi dávno vznikla souhvězdí na obloze a každé malé dítě si takhle »zviditelňuje« různé nesmyslné útvary v mracích, skvrny na stropě (»mapy«) nebo trhliny v omítce. Na starých mapách bývá třeba Evropa znázorněna jako královna s hlavou ve Španělsku, s pravou rukou v Itálii - a my se dodnes chlubíme, že jsme »v srdci Evropy«.
Naopak v běžném prostředí, které známe, se nám věci před očima hladce vyloupávají ze svého okolí: stůl, židle, květináč, koberec. Přitom každá z nich může zase mít nějaké části, které k ní patří: stůl má desku, nohy, zásuvku. Proč je pro nás věcí právě stůl, a ne třeba noha? Často je to proto, že stůl drží pohromadě: sám se dá přenést jinam, ale jen vcelku. Je to také proto, že stůl jako takový k něčemu potřebujeme, že nám k něčemu je a slouží. Pro truhláře, který stoly dělá, je noha nebo zásuvka nejspíš také »věc«. Právě v prostředí, kde od dětství nejčastěji jsme a kde jsme se naučili světu rozumět, to jest doma, jsou poměry krásně přehledné a jednoduché. Kdyby se mne někdo zeptal, co je u nás v kuchyni, bez váhání bych začal jmenovat stůl, sporák, polici, dřez, lednici, tři židle a lavici. Věci, které se dají odnést, oddělit od okolí a zacházet s nimi samostatně. Možná ještě okno, lampu, dveře - jenže ty už se tak snadno odnést nedají. Určitě by těch věcí nebyl nekonečný počet a jejich seznam není ani nijak »subjektivní«: v hotelových pokojích někdy visí na stěně a v podnicích, kde má každá »věc« své inventární číslo, mají takové seznamy někde v účtárně.
A to ostatní? Zdi a strop - jsou to také »věci«? Snad. Ale když si malé dítě všimne odprýsklého smaltu na sporáku nebo smítka na koberci (dospělí si jich nevšimnou), dostane mne trochu do úzkých: co to je? »No, to je jen - jak bych ti to řekl - to není nic.« Odpověď není tak hloupá, jak se na první pohled zdá: odprýsklý smalt skutečně není žádná věc. A smetí na koberci? Je to věc? K ničemu není a správně by tam ani nemělo být. Podobně na otázku, co bylo dnes v novinách nebo v zaměstnání, řekneme většinou »nic« - myslíme ovšem »nic zvláštního«, co by stálo za řeč, co by bylo k něčemu a mělo nějaké jméno. Ne nadarmo řecké logos znamená zároveň slovo, rozum i smysl. Ostatně i české »věc« znamená jednak to, co se dá vzít do ruky, ale hlavně to, co nás zajímá, k čemu zaměřujeme pozornost, o čem se mluví: »Dostavte se k jednání ve věci...«
V kuchyni je tedy jistý počet »věcí«. To ale vůbec neznamená, že by to tam vypadalo jako ve skladišti. Ty věci jednak obsahují další věci - na sporáku jsou hořáky, je tam trouba (kterou nemohu vzít do ruky), ve stole je zásuvka s příbory. Jednak jsou ty věci nějak uspořádány, nějak spolu souvisí a někam patří. Nad dřezem je polička s nádobím, nad lednicí skříňka s pytlíky cukru a mouky. Všechno má své místo a každý ví, co znamená »uklidit«. Mezi tím vším se nějak pohybujeme »my«, to jest já, manželka a děti. Máme tam svá oblíbená nebo aspoň vysezená místa a kdykoli něco potřebujeme, víme, kam pro to sáhnout. »Naše kuchyň« - to není jen hromada věcí (matematik by řekl »množina«), ale také to, co je v nich, jejich sestavení a uspořádání, vztahy a prostory mezi nimi. Místo, kam patří hrnce a lžíce, kde se myje nádobí, kde sedává táta a kout, kde lehává pes. Malé děti jsou na toto uspořádání velice citlivé a staří lidé v něm už těžko snášejí jakékoli změny.
V takovém prostředí jsme vyrostli jako děti a tam jsme se naučili, co jsou to věci: co je stůl, židle, struhadlo, utěrka. Mimochodem řečeno, ten stůl, na kterém jsme se to učili, »náš stůl«, zůstane pro mnohé z nás až do smrti něčím zvláštním, bude jaksi stolovatější než všecky ostatní. Postupem času k tomu začaly přistupovat další »věci«, které už nejsou tak pěkně oddělené a přehledné, nedají se vzít do ruky a odnést: schody a ulice, strom, zahrada a les, mrak na obloze, louže nebo chodník. A pak jsou »věci«, u kterých už uvozovky napsat musíme, protože to vlastně žádné věci nejsou: vítr a déšť, teplo a zima, ráno a večer, radost a zlost. Jenže v té době jsme už věděli, že o čem chceme mluvit, musí mít nějaké jméno - a tak je dostaly i ony.
Poměrně brzo jsme se také naučili, že podobný stůl je i v pokoji a u babičky, že stoly jsou všude a že to všechno jsou stoly. To slovo najednou neznamená jen jednu určitou věc, ale mnoho různých, podobných, možná i všechny dohromady. Takovým názvům pak my dospělí říkáme pojmy. Pro všechny z nás znamenají více méně totéž a znamenají to vždycky: slovo »stůl« znamená právě stůl nejenom tehdy, když ho mám před sebou, ale stejně i tehdy, když tu žádný není a já někoho požádám »přineste sem stůl«. Nebo když se rozhlédnu po krajině a řeknu, že je »rovná jako stůl«.
Když jsme mluvili o vidění, řekli jsme prostě, že vidíme věci. To je ovšem pravda jen v nejjednodušším případě a ještě jen zčásti. Věci totiž zpravidla vidíme v nějaké souvislosti, nejčastěji v té, že nám k něčemu jsou, mají pro nás nějaký význam. Jinak bychom si jich ani nevšimli. Tak židle není určena nějakou definicí, nýbrž tím, že se na ní sedí. Všimnu si jí právě tenkrát, když hledám, kde se usadit. Úplně stejná a tatáž židle však může mít těch významů víc. Jako děti jsme na ní jezdili jako na koni. Když to nejde jinak, poslouží i jako stůl. Někomu slouží jako cvičební nářadí a při hospodské rvačce to může být účinná zbraň. Podobně je to s kdečím. Když vejdu do cukrárny, nevidím uhlohydráty, nýbrž dorty a cukroví. Přišel jsem sem totiž ne proto,