Texty

abych je zkoumal, nýbrž protože mám na ně chuť. Zato kdybych se jich přejedl, přestanou mě zajímat a budu si je možná chvíli i ošklivit. Dort může ovšem změnit význam i jinak: když spadne na zem, je z něho najednou smetí a odpadek a leckdo se ho bude štítit vzít do ruky. Chemik by sice mohl tvrdit, že zůstal vlastně stejný (jen se trochu rozplácl), jenže se dostal do jiné souvislosti, má najednou jiný význam. Právě proto, že malé děti vidí především významy, mohou si tak snadno hrát s čímkoli. Krabička může být jednou dům, jednou postýlka a jindy třeba auto - jak je zrovna potřeba. Naopak krásné autíčko s elektrickým pohonem je daleko méně univerzální a tudíž i hůře použitelné: může v nejhorším představovat i stůl nebo loďku, ale v takovém případě je lepší ulámat mu kolečka.
Skutečnost, že věci mohou dostávat a nést různé významy a že člověk běžně pracuje spíš s významy než s věcmi jako takovými, je pro nás velmi důležitá. Dovoluje pochopit nejen dětské hry, ale i básnické a symbolické užívání věcí, divadlo a náboženskou symboliku: všude tam mohou obyčejné věci znamenat něco neobyčejného - dostávat jiný význam. Kultura a civilizace nás však navíc obklopuje věcmi, které by samy o sobě žádný význam a smysl neměly a dostávají ho jen konvencí. Tak když se policista za křižovatkou ptá provinilého řidiče: »Neviděl jste nic?«, nemá na mysli stromy, oblaka, ani krásnou slečnu, nýbrž jen barevná světélka, která se v okolí křižovatek často vyskytují. Nejsou tu totiž pro potěšení kolemjdoucích, nýbrž nesou zvláštní konvenční význam, například »nejezdi«. Naopak vesele blikající červené světélko na levém blatníku neznamená pozdrav protijedoucímu kolegovi (i když ho tak tramvajáci používají), nýbrž řidičovo pevné odhodlání při nejbližší příležitosti zahnout doleva.
Se světem se tedy setkáváme prostřednictvím významů, což může život různě komplikovat. Tatáž věc může mít pro různé lidi různé významy - a to nám mohou přesně říci jen oni sami. Jestli je krabička od sirek v dané chvíli právě loď, auto nebo opravdu jen krabička, nemůže nikdo rozhodnout: na to bychom se dětí museli zeptat, a není dokonce ani jisté, zda by nám uměly přesně odpovědět. Děti, ale i dospělí lidé si totiž často libují v tom, že významy věcí nečekaně střídají. Tato oblíbená hra se často vyskytuje v anekdotách; připomeňme jen jednu z nejznámějších. Blázen vede na provázku zubní kartáček a napomíná Fifinku, aby se neloudala. Psychologicky školený dozorce chce zapříst vlídný rozhovor a zeptá se, jak se pejskovi daří. Blázen se dotčeně ohradí, že o žádné Fifince nic neví - tohle je přece, jak každý vidí, obyčejný kartáček. A když je dozorce z dohledu, prohodí přes rameno: »Tak dneska jsme ho, Fifi, dostali!«
Takové hrátky s významy a dvojznačnostmi jsou sice náramná věc, pro účinné sdělování přesných informací, jež mají vést k určitému cíli, jsou však zřetelnou překážkou. Proto se věda na rozdíl od běžného života snaží významy nějak zkrotit a zavést pro věci názvy pokud možno jednoznačné, nezávisle na souvislostech a hrách, které s nimi právě provozujeme. Podle příkladu s Fifinkou by se mohlo zdát, že to není takový problém: stačí se ode všech významů odmyslet a vzít věc samu tak, jak je. Jenže co to je, kartáček na zuby zbavený svého významu, to jest čištění zubů? Třeba pro brazilského Indiána? Ale nemusíme chodit tak daleko. Téměř všechno, co roste na zeleninové zahrádce - kapusta, zelí, květák, kedlubny a kdoví co ještě - jsou z botanického hlediska jen zrůdné varianty jediné a téže »věci«, to jest rostliny brukev zelná, brassica oleracea L. Zkuste tohle vysvětlit zelináři nebo kuchařce. Naopak všechno to, pro co zahradník vystačí s jediným pojmem »plevel«, věda pečlivě třídí do desítek různých druhů, rodů a čeledí. Kdo z nich má pravdu a co je »věc sama«?
Zřejmě nezbývá než uznat, že to i ono jsou významy, jenže pokaždé jiné. Pro třídění a rozlišování svých významů má věda vlastní obecná pravidla, nezávislá na každodenních souvislostech a jak jsme právě viděli, někdy přímo proti nim. Díky tomu, že věda věnuje svým významům výslovnou a soustavnou péči, může být její použitelnost na zahrádce nebo v kuchyni omezená, nicméně její významy čili pojmy vynikají tím, že jsou reprodukovatelné (všichni dobří botanici pojmenují předloženou žoužel stejně) a přesné (každé jiné býlí nazvou jinak). Starší vědy, které ještě vycházely z běžné zkušenosti, jako právě botanika, se snažily užívat slov běžného jazyka a jen je zpřesňovat. Pak se ovšem může stát, že se věda a běžný jazyk na některých místech rozejdou: řeknu-li »pampeliška«, měl bych dodat, zda mluvím jako laik a mám tedy na mysli běžný žlutý plevel, botanicky smetanku obecnou, anebo jako botanik a míním skutečně daleko méně známou rostlinu, pampelišku podzimní, leontodon autumnalis L. Po těchto špatných zkušenostech dává dnes věda přednost slovům neběžným nebo dokonce cizojazyčným (ve fyzice anglickým nebo vůbec jen vymyšleným, v zoologii a v botanice latinským), u nichž je taková záměna vyloučena.
Pojmy jsou velice jednoduchý a účinný prostředek, jak se v nějaké oblasti vyznat tak dobře, jako v naší kuchyni, kde pro většinu z nás pojmy původně vznikly. Richard Weiner o nich říká, že jsou jako napínáčky, kterými můžeme věci přidržet na jejich místech. Proto je první starostí každé vědy, aby si udělala jakousi inventuru ve svém oboru, aby si ho vymezila, a pro všecko, co v něm našla, zavedla pevné pojmy. Ostatně tím se na první pohled odliší odborník od laika: když odklopíte kapotu u motoru, bude laik ukazovat prstem na »to černé kulaté tady dole«, kdežto odborník suše procedí kouzelné slovo »rozdělovač«. Laik nutně potřebuje »tu věc« mít před sebou, aby na ni mohl ukázat, kdežto odborník ji přesně označí kdykoli a kdekoli. Věda se navíc bude snažit své předměty a pojmy nějak uspořádat. Kdo se nikdy nemusel potýkat s oblastí nebo s předmětem, o němž žádná věda neexistuje a který tedy není dosud uspořádán, nikdy nepochopí, jak veliká je to pomoc.
Vědecká snaha o přesnost a jednoznačnost dává ovšem vědeckým pojmům docela jinou povahu než měla jména či pojmy běžné řeči. Především by neměla vzniknout pochybnost, zda nějaký předmět je to nebo ono. Podobný cíl si klade i právo a správa, administrativa čili úřady. Stručně řečeno, v běžné řeči jde především o to, abychom věděli, co máme na mysli, případně abychom to dokázali úspěšně někomu sdělit. Když mi žena řekne, abych přinesl židli, a já na daném místě najdu jenom stoličku, dovtípím se buď rovnou, co mám udělat, anebo se pro jistotu zeptám. Že mi to neřekla »jednoznačně«, není žádný problém. Věda (ani soud či úřad) ovšem s žádným dovtipováním ani doptáváním počítat nechce a nepočítá: jejich výroky by měly být jasné napoprvé a pro každého. Proto se snaží vytvářet a vymezovat své pojmy tak, aby žádné pochybnosti nevznikaly. Toho lze dosáhnout buď tak, že se příslušné věci jednotlivě vyjmenují nebo ukáží prstem, anebo tak, že se stanoví přesné pravidlo, definice, které celý svět rozdělí na dvě části: židle - nežidle. Vědecký pojem se tak velice podobá intuitivní představě množiny. Zatímco běžné jméno či pojem zdůrazňuje to, co je pro označované předměty charakteristické a příznačné (pes má čtyři nohy a štěká; že někteří psi neštěkají, zde vůbec nevadí), pojem vědecký nebo úřední musí zdůraznit podmínky a hranice: odtud až potud. Někdy také rozlišujeme mezi »obsahem« a »rozsahem« pojmu. Určit rozsah pojmu je samozřejmě obtížnější a vymezení obvykle nebude příliš názorné. Bez nesnází to půjde v oblasti právní a úřední, které s tím předem počítají: »ročníky 1951 až 1962«, »osoby s trvalým bydlištěm v okrese Mělník« nebo »podnik s 15 až 25 zaměstnanci«.
Vědecké pojmy mají řadu důležitých předností: jsou stručné, určité a přesné. Tím, že jsou více méně jednoznačně vymezeny, ušetří spoustu mluvení a psaní, dají se komukoli sdělit a dají se naučit - zejména proto, že se neodvolávají na naše osobní zkušenosti. Ukažme si to opět na příkladě z botaniky, vědy, která není nijak zvlášť abstraktní ani matematická. Tak třeba strom, který všichni dobře známe, bude v botanické knize zařazen mezi rostliny cévnaté, jevnosnubné, krytosemenné a dvojděložné a mohl by být popsán asi takto: »Lípa srdčitá (Tilia cordata MILL.), vytrvalá dřevina, listy dlouze řapíkaté, čepele nesouměrně srdčitě okrouhlé, ostře pilovité, špičaté, na líci lysé, tmavozelené, na rubu v úžlabí žilek rezavě chlupaté, jinak více méně lysé, sivozelené; květenství se 3 - 16 květy, do 1/3 - 1/2 srostlé s čárkovitě jazykovitým listenem, koruny žlutavě bílé, nažky tenkostěnné.« To je jistě důkladný popis a nic důležitého v něm asi nechybí. Máte-li před sebou strom, o němž si nejste jisti, zda je to lípa, podle tohoto popisu to bezpečně zjistíte - a zjistí to každý, kdo zná základní botanické pojmy.
Jenže kdybyste vůbec nevěděli, co to lípa je, nebyl by vám tento popis asi mnoho platný: jak byste se k němu dostali? A proč by vás vůbec měl zajímat, nejste-li zrovna před zkouškou z botaniky? Lípu všichni známe, ale seznámili jsme se s ní jinak. Třeba takhle. Šli jsme s někým na procházku do parku, a tam byl krásný košatý strom. Svítilo slunce a strom právě kvetl. Na dálku voněl a když jsme přišli blíž, celý hučel stovkami včel. Tak jsme se prvně dozvěděli, co je lípa. Pak jsme ji vídali za různých okolností, na podzim a v zimě, v různých podobách, takže ji dnes poznáme i bez listí a zdálky, jen podle tvaru koruny a větví, podle kůry a kořenů. Přitom se jistě může stát, že se člověk splete nebo že si není jistý - a pak přijde ke slovu botanický popis. Ale ne dřív.
Když vezmete malé dítě k řece a ukážete mu kachní rodinku, okamžitě pochopí, co to je, a začne klást patřičné otázky: kdo je tatínek a kdo maminka, kde kachny bydlí, co jedí a kdy chodí spát. Když se ho zeptáte, kde má kachna zobák, ukáže bez váhání na svůj nos (to ostatně udělá i většina dospělých). Kde má křídla? Zamává rukama. Přesně podle evoluční biologie. Kachny se mu zalíbily a zaujaly je, protože správně odhadlo, že s ním mají něco společného - a právě k tomu míří jeho otázky. Tak člověk zpravidla poznává nové věci tak, že si je přirovnává k něčemu, co už zná. Malé dítě nejčastěji samo k sobě. Věda tenhle poznávací postup nevidí ráda a říká mu antropomorfismus. Dokud byli lidé upřímně přesvědčeni, že je se zvířaty nic nespojuje, byly tyto výhrady asi na místě. Dnes pokládáme za samozřejmé, že člověk také patří do přírody a že se zvířaty ho spojuje plno věcí. Ale je-li tomu tak, potom co je špatného na tom, když zvířata poznáváme právě v tom, čím se nám podobají a co nás s nimi spojuje?
Otázky:
- Rozmyslete si, čemu všemu říkáme věc. Co to má společné?
- Řekli jsme, že se věci "vyloupávají" z pozadí. Může to někdy vadit? Proč se vojáci oblékají do maskovaných uniforem?
- Museli jste už někdy vymyslet, »dát jméno« něčemu, co jste neznali?
- Jak to asi dělali naši předkové? Najděte příklady, na nichž je to patrné!
- V jakém smyslu a za jakých okolností se dá i o slovu říci, že je to »věc«?
- Jaký je rozdíl mezi věcmi-značkami, jako je semafor nebo písmeno, a »obyčejnými« věcmi z kuchyně?
- Vyložte nějaké vědecké či odborné pojmy a ukažte, jak vznikly z obyčejné zkušenosti (příklad: "tětiva" v geometrii, právnická "osoba", "větev" grafu).
- Jaký je rozdíl mezi definicí pojmu a jeho významem v běžném jazyce? Uměli byste definovat stůl?
- Jaký má smysl mluvit o »objektivním« významu slova?
Jazyk a myšlení
O věcech a významech se mimo filosofii většinou nemluví, ale o jazyce jsme se učili už ve škole. Máme o něm tedy už jakousi teoretickou představu, na kterou bychom se teď měli podívat. Předně jsme se naučili jazyk spojovat s komunikací, sdělováním myšlenek. To je asi správné, i když neúplné a jednostranné: člověk, který se ptá na cestu nebo posílá někoho do horoucích pekel, nesděluje zrovna myšlenky. Za druhé jsme si jazyk spojili se soustavou gramatických pravidel, a ta nás asi také nejdříve napadnou. Jenže když jsme se učili mluvit, neučili jsme se pravidla. Ta přišla až potom, ve škole. Když mluvíme, měli bychom jistě mluvit správně, to však neznamená, že bychom svoji řeč mohli konstruovat podle pravidel. A konečně mnoha lidem dnes do představ o jazyku a myšlení nepřijatelně prosakují počítačové metafory: programovací »jazyky«, »informace«, »kódování« a podobně. Chceme-li se k jazyku dostat blíž, musíme začít z jiného konce.
Člověk, který vystoupil na vrcholek vysoké hory, zůstane stát »beze slov«, jak říkali romantičtí básníci. Silný dojem a zážitek, ať už děsivý nebo krásný, nápad, myšlenka, objev - to všechno je zpočátku »beze slov«. Teprve když se člověk vzpamatuje z prvního nárazu a začne si věc rozmýšlet, dostávají se ke slovu - slova. Takový dojem a nápad totiž nejdříve působí trochu jako kulový blesk: je toho moc a všechno to máme před očima najednou, Husserl říká "v originále". Když ho pak chce člověk nějak strávit, musí tu kouli či klubko začít jaksi rozmotávat, jedno po druhém. A to ovšem s originálem nejde, to se dá dělat jen pomocí pojmů a slov, těch Weinerových »napínáčků«.
Řekli jsme, že zážitek, stejně jako myšlenka či nápad, obsahuje všecko najednou: je v něm plno různých věcí a složek, odkazů k jiným věcem a souvislostí s kdečím. Rozmyslet a strávit potom znamená, začít je brát jednu po druhé z nějakého konce (či začátku), samostatně a přitom spojitě, až se nakonec celý materiál podaří zpracovat jako korálky na šňůře. Protože teprve v této podobě se o věci dá mluvit a dá se o ní psát. To není právě snadná úloha. Je to asi jako procestovat krajinu, jedno místo po druhém, žádné nevynechat a žádné nevzít dvakrát. Jistě jste už viděli člověka, který právě něco silného zažil a nedokáže o tom rozumně promluvit: mluví překotně, skáče z jednoho na druhé, plete páté přes deváté - a nikdo mu nemůže rozumět. Teprve když se za čas uklidní, dokáže rozlišit důležité od méně důležitého, »dá si věci dohromady«, může svůj zážitek také někomu sdělit - protože teprve teď ho také sám začíná chápat, začíná mu rozumět.
Myšlení zkrátka neprobíhá tak, že by člověk nejdřív něco vymyslel, a teprve pak začal potřebovat pojmy a slova, aby to sdělil druhým. Zakódoval a odeslal jako šifrovanou depeši. Myšlení potřebuje řeč daleko dřív, než začne mluvit a sdělovat. Potřebuje ji k tomu, aby si samo věc vůbec »artikulovalo«, členilo a pořádalo do jakéhosi postupu: co je nejdůležitější, co napřed a co potom. Teprve o myšlence takto zpracované se dá s jakousi jistotou říci, že je to myšlenka: neboť spousta »geniálních« nápadů se během tohoto prvního zpracování rozplyne jako bublina, ukáže se, že na nich nic není, že to byl omyl, případně nesmysl.
Od zážitku nebo nápadu ke zralé myšlence je tedy dlouhá cesta a pořádný kus práce. To platí úplně stejně pro básníka, hudebníka, technika i filosofa. A teprve ke konci této práce se ukáže, zda to celé stálo za to. Neboť nápad, který se nepodaří dobře artikulovat, možná ani za mnoho nestál, rozhodně nám však není mnoho platný. Einstein kdysi řekl, že vědecká práce je deset procent talentu a nápadů - a devadesát procent úsilí a píle. Proto každá tvořivá práce vyžaduje jisté ovládání přiměřené řeči, v níž se těchto devadesát procent odbývá. Pro hudebníka to bude řeč tónů, pro matematika možná řeč symbolů, ale pro filosofa - stejně jako pro básníka - je to vždycky ta obyčejná čili přirozená řeč slov, kterou hovoříme.
Jazyk, kterým mluvíme, má svá pevná a určitá pravidla. Nejenom pravopisná, ale mnohem základnější. Mluvíme ve větách a věty se skládají ze slov. Každé slovo má ve větě svoji úlohu a slova do vět nemůžeme kombinovat libovolně. »Pes běží« je věta, kdežto »pes kočka« není. V češtině jsme se učili o druzích slov: pes a kočka jsou podstatná jména, běžet nebo běhat je sloveso. Úplná věta musí obsahovat sloveso (přísudek) a podstatné jméno v prvním pádě (podmět). Když je to třeba, mohou se obě tyto části dál rozvíjet přidáváním dalších slov: podstatných jmen v roli předmětu nebo doplňku, přídavných jmen v roli příslovečných určení, podstatné jméno může být zastoupeno zájmenem atd. Přitom se ovšem jazyk umí těmto pravidlům také bravurně vyhnout: »Najednou, vole, prd - a konec«, zaslechl jsem nedávno od šoféra na ulici. Věta bez podmětu a bez slovesa, ale zřetelná a správná. Podle jakých pravidel?
Soustavu jazykových pravidel si člověk plně uvědomí až když se začne učit nějaký cizí jazyk. Ve svém vlastním čili »mateřském« se je naučil jaksi mimochodem už když se učil mluvit. Protože tato pravidla nejsou jen pravidla řeči, ale také pravidla myšlení. Hned na začátku jsme mluvili o tom, jak člověk vidí a vnímá »věci«. Některé z nich jsou skutečné předměty, jako židle nebo lžíce, jiné vlastně žádné věci nejsou. Nicméně z hlediska jazykových pravidel se chovají stejně: obojí označujeme podstatnými jmény. Už jsme řekli, že bez těchto slov bychom nedovedli o ničem mluvit. Takže už naše vnímání světa, jakmile otevřeme oči, těsně souvisí s jazykem a s jeho pravidly. I když o tom, co vidíme, nemluvíme, přece se nám okolní svět otevírá prostřednictvím slov a jmen. Souvislost jazyka s myšlením a dokonce i s inteligencí nejlépe dokládá paradoxní skutečnost, že poruchy sluchu postihují duševní vývoj dítěte daleko citelněji než poruchy zraku. Jakkoli je pro nás zrak zdrojem největšího množství informací, základem našeho myšlení je řeč a ta je v normálním případě závislá na sluchu a hlasu. Neslyšícím dětem dá daleko víc práce a námahy, než se naučí náhradní znakovou řeč, aby mohly začít normálně myslet. Dokud znaková řeč nebyla, zůstávaly do smrti postižené nejen tím, že obtížně komunikují, ale také obtížněji myslí.
Lidé, kteří se v životě setkali s počítači, často podléhají naivní iluzi, jako kdyby jazyk byl jen neutrální prostředek, kterým prostě vyjádříme či »kódujeme«, co nás právě napadne. Ve skutečnosti nás jazyk, nenásilně a nepozorovaně, tisíci způsoby vede a nutí myslet a mluvit právě určitým způsobem a ne jinak. Každý jazyk má svůj fonetický systém, jakousi »abecedu« zvuků, které se v něm smějí používat, kdežto jiné do tohoto jazyka nepatří. Můžete to dobře sledovat na malých dětech, které dokud se nenaučí mluvit, vydávají zvuky všeho druhu a teprve postupně si osvojí fonetický systém svého jazyka a ty ostatní zvuky přestanou používat.
Pak je tu samozřejmě slovní zásoba, množina slov, která má daný člověk v jazyce k dispozici - někdo víc a někdo méně. Tato zásoba, kterou právě studiem a četbou podstatně rozšiřujeme a měníme, také silně ovlivňuje naše myšlení: pro co nemáme slovo, neumíme označit a vyvolat, a pokud to nemáme právě před sebou, jako kdyby pro nás nebylo. Ještě méně nápadné - a tím účinnější - jsou jazykové zákonitosti, které se týkají řazení slov do vět: přípustné kombinace slov, slovní druhy, vazby, fráze atd. Přitom tato jazyková pravidla nejsou toho druhu, že by je byl někdo přímo a vědomě vymyslel: vznikala a vznikají postupně a anonymně jako vyježděné koleje, po nichž se může pohybovat myšlení. Jsou to tedy jakési stopy myšlení našich předků a prapředků, které nás neustále vedou a které aspoň někteří z nás také rozšiřují, obohacují, mění - zejména básníci, ale i filosofové. Všimněme si na pár příkladech, co jazykové struktury vypovídají o vlastnostech a možnostech myšlení - a ovšem i o jeho dějinách.
To, co vidím, mne jazyk nutí vyjadřovat právě jen určitým způsobem. Tak vidím-li letět vránu, musím tuto (jednolitou) zkušenost rozdělit na »vránu« čili podstatné jméno, na to, že »letí«, případně že je černá atd. Je dobré si uvědomit, že ve skutečnosti nikdy nevidím »vránu jen tak«, nýbrž vždycky v n