Seminárka

ednání z více zorných úhlů, z nichž největší význam měl úhel náboženský. Platón, Seneca a další mluvili o něčem božském v nás. Podobně pro židovství a křesťanství je svědomí ozvěnou božského hlasu a nároku. Ale až do 16. století nebylo svědomí samostatnou etickou kategorií a pojednávalo se o něm jen okrajově. Teprve, když náboženská orientace přestávala být pro většinu směrodatná, hledal se jiný všemi přijatelný orientační bod etiky. Osvícenská víra v dobrého člověka pojímala svědomí jako lidskou schopnost neomylně vést k mravnosti (Jean Jacques Rousseau). Kant také chápal svědomí jako součást praktického rozumu, který formuluje apriorní mravní nároky. Optimistická víra osvícenství však nadobro shořela v pecích koncentráků nebo byla ubita ve stalinských gulazích. Kam se podělo svědomí jako neomylná vůdce k dobru? Co dělat dneska, když zmlkli bohové (náboženství oslovuje jen část populace) a filosofické koncepce jsou roztříštěné a mnohým nesrozumitelné?
Přes všechny tragické zkušenosti zůstává i dnes svědomí poslední vírou morálního jednání. Současná etika se začíná znovu budovat na soužití, spolupráci, což jsou podoby antického spoluvidění. „Ten druhý“ vstupuje do mého vědomí a života se vší naléhavostí a hraje roli v mém rozhodování. Volá po odpovědnosti a svědomí je hlasem této odpovědnosti.
Svědomí známe ze zkušenosti zejména jako výčitku. Jak to někdy bolí, ale zároveň i mobilizuje to dobré v nás. Svědomí funguje jako kompas orientující k mravnímu dobru. Mírou tohoto dobra je zejména „Ten Druhý“.Čím více totiž mizí z mého uvažování a jednání, a čím více se orientují jen na sebe, tím je moje mravní jednání problematičtější a „svědomí se ozývá“. S trochou poetické nadsázky lze svědomí definovat jako hlas druhého v nás!
Jak svědomí vzniká? Je vrozené nebo získané výchovou? Odpovědi jsou opět různé; jisté je,že na formování svědomí se podílí mnoho vlivů. Od dětství jsme vržení do sítě vztahů, které chápeme jako smysluplné – jako prostor života – a podřizujeme se nárokům milujících lidí kolem nás. Vztahy (rodina škola, společnost….)mají svůj řád, který si přisvojujeme. Tak svědomí vzniká a dotváří se celý život. Dnes se též hovoří o významu řeči při formování svědomí. Měli bychom umět o svých názorech, pochybnostech, problémech mluvit s druhými. Jednak si sám ujasňuji, co doopravdy chci, a ti druzí mi mohou pomoci uvidět, co sám nevnímám a naopak. To je také podoba spoluvidění. V tomto smyslu má význam zájem o etická témata v umění, politice a podobně. Také role vzorů je nezanedbatelná. Ovšem prvořadě pro formaci svědomí platí prostá zásada: když člověk své svědomí kultivuje, snaží se poznávat mravní zásady a podle svědomí jedná, i když to mnohdy něco stojí, svědomí se rozvíjí. Opomíjí-li se a nejedná-li se podle něj, otupuje se, degeneruje a s ním celá mravní osobnost člověka.
Mravní zákon
Jsme v mravním rozhodování odkázáni jen na subjektivní či proměnlivé normy, anebo existuje něco, co by jasně ukazovalo na to, co má být, co máme konat jako mravně dobré??Existují nějaké všeobecné platné principy?
S vymizením klasických náboženských jistot zmizela i jistota, že něco takového lze nalézt. Prázdné místo rychle obsadily nejrůznější ideologie nebo nihilistická prázdnota. Důsledky byly katastrofické(války, totalitní systémy apod.).
Po druhé světové válce se etika začala a obracet k tradičním pojmům a nově je interpretovat. Jedním z nich je přirozený mravní zákon. Jsou to nejobecnější a neměnné etické normy, jež vycházejí z samé podstaty lidství(lidské přirozenosti). Jsou to závazné mravní zásady společné všem lidem.
Má tento přirozený zákon nějaké znění? Je zakódován v lidském bytí a jasně ukazuje co konat a čeho se varovat. Nejobecnějším zněním je výzva: „Čiň dobro, varuj se zla! Jednej podle svědomí! Jednej s ostatními jako sobě rovným apod. Nároky tohoto zákona jsou také formulovány v mnoha starých i nových zkušenostech (desatero, 10 buddhistických cností, zlaté pravidlo: co chceš, aby ti činili druzí, čiň ty jim, Katnův kategorický imperativ, lidská práva a svobody). Lze v nich vysledovat společný jmenovatel nezávislý na světonázorových východiscích? Rýsují se některé obecné principy: úcta k lidské osobě a uznání lidské důstojnosti, respekt k autonomii a svobodě druhého, princip spravedlnosti(všichni si jsou rovni a mají stejná práva), s ním souvisejí solidarita(silnější pomáhá slabšímu) a princip ekologické odpovědnosti za Zemi a budoucnost. Logikou přirozeného zákony je odklon od egoismu a příkon k druhému.
Etiketa
Název pochází z francouzského slova etiquette - etiketa. Nepleťme si ji s etikou. Souvisí s ní jen nepřímo.
Etiketa , to nejsou je dožívající zvyky minulosti(uctivé pozdravy, líbání ruky, nošení veliké kytice). Etiketa je součástí našeho každodenního života. Projevuje se v kontaktech s lidmi, v tom, jak se zdravíme, představujeme, jak se oblékáme, jak stoluje. Zde se často objeví naše nejistota a neznalost.
Etiketa se týká mezilidských vztahů. Je to souhrn pravidel chování a požadavků na vnější projev.
Dodržování etikety samozřejmě není hlavním cílem našeho života, ale naše chování se však musí řídit elementární slušností a zdvořilostí ke starším, k ženám, k nadřízeným, jedním slovem k lidem, mezi nimiž a s nimiž žijeme. Tedy nejen k přátelům a vrstevníkům, ale zejména ke starším osobám.
Zapamatujte si,že znalost každého pravidla etikety vám umožní vyhnout se menším i větším životním nepříjemnostem. Ulehčí vám pohyb ve společnosti dospělých a přispěje k dosahování životních cílů.
Velmi pěkný úryvek od Jana sokola:
Jedno z přikázání biblického Desatera má zajímavé zdůvodnění:“ starej se o své rodiče, aby bys byl dlouho živ a dobře se ti dařilo.“ Souvislost je patrná: dlouhý život a spokojenost ti budou muset zajistit děti, a nejlépe toho dosáhneš, když s tím začneš sám vůči svým rodičům. Přesto je to příkaz, a ne jen věcné vysvětlení souvislosti. To, co uvádí, je jistě důvod, nicméně míří do budoucnosti: chceš-li dosáhnout něčeho, musíš nejdřív investovat sám. Je v tom však ještě něco víc. Příkaz totiž souvisí s tvými rodiči a s tvými dětmi, a to nejen biologicky, ale i jako vzájemný závazek. Jsou lidé, kteří tento závazek intenzivně cítí a věnují se proto nějakému odkazu, který sami převzali a chtějí předat dál. Proto jsou děti, rod a národ přirozenou cestou, jak morální pravidla nebo spíše starost a péče o dobrý život přesahují jednotlivce. Právě tudy vstupují do našich úvah starosti o budoucnost, která se nás samých už jistě nebude týkat, ale pávě tak i naděje, kterých se my sami jistě nedožijeme. Jen proto, že člověk myslí na své potomky, může se pustit do tak nákladných a namáhavých podniků, jako je postavit si dům nebo vysázet sad. Ne nadarmo se právě tyto tři věci, tj. děti, dům a strom často vyskytují pohromadě v různých příslovích a v lidské moudrosti.
Zdroj:
Filozofie I, II-skripta
Etika pro SŠ-Jana Kratochvílová
Malá filozofie člověka a slovník filozofických pojmů-Jan Sokol
Základy společenských věd