Referát

filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet , modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti – například co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, vysvětlit proč říká to, co říká.
Všechny lidské měly a mají svoji tradiční , vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako . Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. Kr. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“ (filo-sofie), který se neopíral o ani , nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním a . Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká – „mezi lidi nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost,nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.
Filosofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný ani nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit.
Ve se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o „filosofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.
K. JASPERS píše o filozofii toto:
Co je filozofie a k čemu slouží, se chápe různě. Lidé od ní očekávají neobyčejná sdělení nebo ji lhostejně opomíjejí jako bezpředmětné myšlení. Dívají se na ni s bázní jako na významné úsilí neobyčejných lidí nebo jí pohrají jako neužitečným hloubáním snílků. Pokládají ji za věc, která se dotýká každého, a proto by měla být v podstatě prostá a srozumitelná, nebo ji pokládají za tak obtížnou, že je beznadějné se jí zabývat. To, s čím se setkáváme pod jménem filozofie, skutečně dává příklady pro tak rozdílné soudy.
Filozofii si lidé nejčastěji představují jako něco, co je sepsáno v obrovském množství knih, co pěstují filozofové na univerzitách, co je uznávanou vědou a co lze studovat. Chápeme-li filozofii takto, vidíme její odcizenou podobu. Filozofie opravdu může být odcizená světu a elitářská. Může se pěstovat v ústraní, ve věži ze slonoviny. Ale v tom není její smysl.
Všichni jsme už filozofovali. Už jako děti. Filozofie pro nás není v podstatě ničím novým. Filozofie začíná otázkami, které vyvstávají, když důvěrně známý každodenní svět náhle ztratí svou samozřejmost a stane se problémem. Obyčejně žijeme ve svém světě jako v dobře zařízeném domě, ve kterém se orientujeme bez jakýchkoli problémů. M. BUBER říká, že když se však tato důvěrná známost stane problematickou, octneme se „jako na holé pláni“ a „někdy nemáme ani čtyři kolíky, abychom si postavili stan“ Všechno se stalo nejistým.
Uveďme některé otázky tohoto druhu, otázky, jaké si kladou děti, které však jsou dobře známé každému, neboť si je každý už položil: Proč vůbec něco existuje? Jaký smysl má svět? Proč já jsem já a ne někdo jiný? Co je po smrti? Jsem svobodná a odpovědný za to, co dělám, nebo tak musím jednat? Co je spravedlnost? Filozofie se základně děje v otázkách tohoto typu.
Filozofické otázky se vlastně týkají bezprostředně každého. Proto se také každý cítí schopen a oprávněn na ně odpovídat. Zdá se, že dostatečným předpokladem k tomu je zkušenost sebe sama, vlastní lidské bytí. Každý se pokládá za kompetentního říci tu svůj názor, neboť každý ví, že utváření jeho života v neposlední řadě závisí na tom, jak si na tyto otázky odpoví. G. MARCEL říká, že nejsme pouhými diváky filozofického tázání, nýbrž jsme v této hře sami v otázce. Proto se otázkám tohoto druhu člověk nemůže vyhnout, jsou pro něj nezbytné. Je sice možné zavírat před nimi oči a tvářit se, jako by nebyly. Ale i pak člověk v zásadě přece jen ví, že by si je měl položit. Vidíme tedy, že když filozofii vyvedeme ze slonovinové věže jejího odcizení, jeví se jako úděl člověka. Člověk je svou povahou odsouzen k filozofii.
I když otázky filozofie vyvstávají před každým člověkem původně a nově, nejsme první, kteří se těmito otázkami zabývají. Filozofické otázky mají tradici. V této tradici se vytvořilo určité vědomí problému, které udává našemu vlastnímu filozofování míru, standard. I když je každý odsouzen k filozofování a je k němu kompetentní, toto vědomí problému ukazuje, že filozofie se může rozvíjet na různých úrovních. Filozofovat lze dobře nebo špatně, diferencovaně nebo nediferencovaně. Filozofování se lze ve zcela určitém smyslu naučit. To však je možné pouze tak, že se člověk zúčastní dialogu, který vedli filozofující lidé od počátku naší kultury. Odcizenou podobu filozofie je nutno probudit k životu tím, že ji začleníme do vlastního filozofování. V minulém filozofování je třeba odhalit problémy vlastního filozofování. Právě o to zde jde.