živiny

o dokonalou oxidaci je nutný přívod kyslíku zvenčí a celkové množství energie, která se uvolní z 1 g tuků je 58,9 kJ. Bílkoviny uvolňují energii tak, že při dokonalé oxidaci se z 1 g uvolní 23,6 kJ. Přitom se okysličuje uhlík a vodík. Dusík bílkoviny teplo neuvolňuje, energie se uvolňuje v nevyužitelné formě, v plynech.
Protože při oxidaci vodíku se uvolňuje 4 x více energie než při spalování uhlíku, uvolňuje se oxidací tuku více energie než při oxidaci sacharidů i bílkovin.

Sacharidy jsou hlavní složkou rostlinných krmiv. Část sacharidů, předev ším škrob, se ukládají jako rezervní látky a jejich energie se velmi dobře v živočišných organismech využívá. Také jednoduché sacharidy (glukóza, fruktóza, sacharóza, ale i laktó za aj.) jsou v živočišném těle dobře využitelné. Ale celulóza, která spolu s hemicelulózou, pektiny, bohužel také s ligninem (není sacharid) tvoří komplex vlákniny, který není v živočiš ném organismu využitelný. Výjimku tvoří přežvýkavci. V jejich bachoru žije velké množství mikroorganismů, kteří díky tvorbě a vylučování celuláz - enzymů štěpících celul ózu - mohou využívat energii uloženou v chemických vazbách komplexu vlákniny.
Při trávení sacharidů dojde k jejich rozštěpení až na monosacharidy, převážně glukózu, která je schopna resorpce - prostupu přes stěnu střevní do krve. Dále je pak rozváděna do buněk jednotlivých orgánů těla zvířat. Koncentrace glukózy v krvi (glykémie) se udržuje v těle víceméně na konstantní úrovni. Její hodnota je významným ukazatelem intenzity metabolizmu sacharidů.
Sacharidy jsou významným zdrojem energie, jejich nedostatek v dietě způsobuje hrubý zásah do metabolizmu energie a má za následek snížení celkové produkce a ovlivňuje také výsledky reprodukce.
Zdrojem sacharidů jsou všechna rostlinná krmiva. Nať a nadzemní části obsahují v obsahu buněk i stěnách buně k celulózu. V plodech, semenech i podzemních částech rostlin, kde se ukládají rezervní látky jsou sacharidy uloženy především ve formě škrobu. V semenech je průměrné zastoupení š krobu kolem 60 %, v hlízách nebo jiných podzemních částech rostliny je zastoupení škrobů nižší. Celulóza se v rostlinných materiálech nevyskytuje čistá, ale jako komplex vlákniny. Při hodnocení kvality rostlinných krmiv hodnotíme nejen kvantitativní obsah vlákniny, ale i kvalitu vlákniny, tzn. stupeň její lignifikace.

Tuky jsou bohatšími zdroji energie než sacharidy, ale jejich zastoupení v rostlinách je nižší než u sacharidů. Tuky v rostlinách jsou obsaženy především v semenech. Z olejnin, které jsou speciálně pěstovány pro vysoký obsah tuku se využívají jenom zbytky po extrakci nebo po lisování, jsou to extrahované šroty nebo pokrutiny či výlisky.
Tuky jsou vydatný zdroj energie, jejich trávení a využíván í však trvá déle než u sacharidů, nejsou tedy pohotovým zdrojem energie. Významná je funkce tuků uložených v těle jako energetická rezerva. V případě potřeby energie se uložený tuk oxiduje a tak se také získává energie pro úhradu vzniklých potřeb. Kromě toho můžeme vysledovat i účast tuku v termoregulačních procesech jako izolační vrstva. Ale tuk je obsažen i v jiných t ělesných substancích, ve svalech, nervových tkáních, v krvi i v kostech. V tuku jsou rozpuštěny vitaminy A, D, E, K. Mezi mastnými kyselinami, které jsou složkou tuků jsou i kyselina linolová, linoleová a arachidonová s významem vitamínů. Jejich nedostatek v dietě vyvolává zpomalení růstu, snížení produkce, změny na kůži a kožních útvarech, sníženou odolnost proti stresu a může vé st i k úhynům. Její nepostradatelnost je v neschopnosti živočišného organizmu tyto mastné kyseliny syntetizovat.
Při používání tuku v dietách je nutno respektovat skutečnou potřebu energie a schopnost jednotlivých druhů a kategorií zvířat tuky využívat. Obecně se zařazuje do dávek pro skot do 3 % tuku, vy šší dávky mohou negativně působit na činnost mikroorganizmů v bachoru. U drůbeže a prasat lze použít vyšších dávek tuků, až do 10 %. Takové dávky jsou opodstatnělé jen př i maximálních užitkovostech, a to vždy v souladu s výkony zvířat. Každé nadbytečné množství tuku v krmné dávce má za důsledek ukládání nespotřebovaného tuku v těle zvířat.
Nejvýznamnějšími přirozenými zdroji tuku pro krmné dávky jsou olejniny, jejich krmné zbytky po lisování nebo extrakci, ale i rostlinné či živočišné tuky. Zrniny obsahují v průměru 1,5 - 4,5 % tuku, zelená píce čerstvá i konzervovaná obsahuje 1,5 - 5 % tuku v sušině.

Dusíkaté látky je název pro všechny nutričně používané ž iviny - bílkoviny, aminokyseliny i nebílkovinné látky obsahující dusík. Nejvýznamnější z dusíkatých látek jsou bílkoviny. Jsou to vysokomolekulární látky, které zabezpečují pro živoči šný organizmus potřebné aminokyseliny pro zachování tělní hmoty, růst i specifickou produkci.
Bílkoviny jsou hlavní složkou cytoplazmy všech buněk, dod ávají buňkám pro jejich metabolickou činnost biogenní prvky dusík a síru a proto je nelze nahradit ani tuky ani sacharidy. Jsou složeny z aminokyselin, kterých je nutričně významných asi 20. Rozdě lujeme je na skupinu esenciálních, nepostradatelných aminokyselin, které si živočišný organizmus nedokáže syntetizovat v dostatečném množství, nebo vůbec je nesyntetizuje a proto je zvířata musí dost ávat v krmné dávce. Druhá skupina jsou postradatelné, neesenciální aminokyseliny, které si živočišný organizmus dokáže syntetizovat v potřebném množství v intermediální přeměně z ketokyselin.

Přehled aminokyselin
esenciální : neesenciální :
lyzín, tryptofán, histidin, fenylalanin, glycin, alanin, serin, cystin, tyrozin,
leucin, isoleucin, treonin, metionin, valin, kys.asparágová, kys. glutamová, prolin,
arginin hydroxyprolin, citrulin

Kvalita bílkovin je dána obsahem a vzájemným pomě rem aminokyselin. Obecně lze říci, že čím víc je bílkovina diety skladbou i poměrem aminokyselin podobná bílkovině v těle ukládané, tím je kvalitnější.
Nebílkovinné látky dusíkaté jsou nutričně méně významné. Jenom volné aminokyseliny se svým významem vyrovnávají bílkovině. Ostatní, nukleové kyseliny, amonné soli, dusičnany, močovina aj. nemají pro monogastrická zvířata vý znam, jen u polygastrických zvířat mohou být zdrojem dusíku pro mikroorganizmy žijící v předžaludcích těchto zvířat.
Význam dusíkatých látek ve výživě hospodářských zvířat spočívá v jejich všestranné úloze v živočišném organizmu. Podílí se na výstavbě základních složek bu ňky, na výstavbě enzymů a hormonů, jejich prostřednictvím se realizují genetické informace. Nedostatečné zásobování zvířat dusíkatými látkami vede negativním projevům. Dochází k poruch ám v růstu i vývoji jedinců, k poruchám plodnosti, užitkovosti i poruchám zdravotního stavu zvířat. Nedostatky se projevují i při překrmování dusíkatými látkami. Tyto jsou znásobovány souč asným nedostatkem energie. Přebytečný dusík se musí z organizmu vyloučit a vylučuje se močí ve formě močoviny. Vyloučení 1 g dusíku z těla znamená odčerpání 20 - 30 kJ energie a to je energie 20 - 30 g jadrných krmiv.
Nejvíce dusíkatých látek obsahují krmiva živočišného původu. Jejich bílkovina je také nejkvalitnější. Méně bílkovin obsahují kvasnice, extrahované šroty olejnin, ještě m éně šroty luskovin, semena obilovin, pícniny vojtěška a jetele, zvláště jako seno, travní porosty a nejméně bílkovin obsahují okopaniny. Za určitých okolností u přežvýkavců je i moč ovina zdrojem dusíku. Tuto využívají pro stavbu vlastního těla mikroorganizmy žijící v jejich předžaludcích. 100 g močoviny představuje 291 g dusíkatých látek a jejich využití pro synté zu mikrobiální biomasy je zhruba 50 %.

Minerální látky jsou velmi důležitou složkou výživy zvířat, i když patří mezi živiny neenergetické. V těle zvířat se vyskytují tém ěř všechny známé prvky, pro život zvířat však nejsou všechny nepostradatelné. Zvířecí tělo obsahuje asi 2,3 - 6,4 % minerálních látek, z nichž je asi 83 % uloženo v kostech a zbývající ch 17 % je uloženo v ostatních částech těla. Funkce minerálních látek v živočišném organizmu jsou mnohočetné a spočívají v jejich :
· kostitvorné činnosti, účastní se na osifikačních procesech, jsou součástí anorganické složky kostí,
· udržování vyrovnaného stavu mezi kyselinotvornými a zásadotvornými procesy v organismu,
· rozdílným zastoupením minerálních látek uvnitř a vně buňky vzniká na buněčné membráně napětí, které je velmi důležité při prostupu živin přes tyto membrány,
· jsou zastoupeny jako koenzymy či kofaktory enzymů a účastní se tak biochemických přeměn organismu,
· jsou součástí hormonů a tak se účastní při řízení humorálních procesů v organismu, u přežvýkavců mají mimořádný význam pro vytváření mikroklima v bachoru, které je velmi důležité pro specifickou činnost tam žijících mikroorganismů.
Minerální látky z pohledu jejich zastoupení v živočišném těle i z pohledu jejich potřeby pro zvíř ata lze rozdělit na makroprvky (Ca, P, Na, K, Mg, Cl, S) a mikroprvky (Fe, Cu, Co, Mn, Zn, J, Si, Se).

Vápník (Ca) je v živočišných organismech zastoupen v největším množství. Nejvíce je ho v kostech asi 97 - 99 %, ale je přítomen i v buňkách bílých krvinek, v nervových tkáních, v pohlavních buňkách i v buňkách mléčné žlázy. Jeho hlavní funkce je kostitvorná, účastní se při tvorbě struktury anorganických částí kostní tkáně. V kostech je v ápník ukládán jednak ve formě fixní - stálé, kdy se může jenom velmi pomalu a omezeně katabolickou činností z kostí uvolňovat a ve formě labilní - nepevné, takovýto může být z kostní tkáně velmi snadno odčerpáván pro krytí jeho zvýšené potřeby např. při produkci mléka, nebo pro úhradu rostoucího plodu.
Nedostatek vápníku se v organismu projeví v poruchách kostitvorné činnosti ve všech stadiích života, i když nejprogresivněji v období růstu kostí u mladých organismů.
Přirozené zdroje vápníku jsou v krmivech rostlinných i živočišných. V rostlinách je vápník obsažen především ve vegetativních orgánech nadzemních i podzemních částí.
Fosfor (P) převážn á část je zastoupena v kostech (90 %), ale je přítomen i ve svalech, játrech, ledvinách, střevech, žaludku i krevní plazmě. Je součástí molekul bílkovin a nukleových kyselin. Funkce fosforu jako j ednoho ze základních strukturálních prvků. Spočívá v jeho nezastupitelnosti ve všech syntetických procesech růstu i produkce. Stavba kostry, růst svaloviny, syntéza složek mléka, tvorba vajec, to vš e se uskutečňuje za přítomnosti sloučenin kyseliny fosforečné. Nedostatek fosforu se v organismu může projevit i při krytí jeho potřeby při současném nadbytku vápníku v dietě . Projevy nedostatku jsou pozorovány jak ve snížené produkci, tak především ve zhoršené reprodukci. Přirozené zdroje fosforu jsou v semenech rostlin a v živočišných moučkách.
Sodík (Na) se v živočišném těle nachází především v mimobuněčných tekutinách a jen velmi málo jako součást buněk. Funkce sodíku spočívá v jeho pufrovací schopnosti při udržování napětí na membráně buněk a př i resorpci živin z mimobuněčných prostorů do buňky. Nedostatek sodíku v dietě vede ke ztrátě chuti, tzn.omezení příjmu, horšímu využívání živin z krmné dávky, zpomalení růstu. P řirozené zdroje sodíku jsou jen živočišná krmiva. Zastoupení sodíku v rostlinných krmivech je nízké. Proto je nutná dotace NaCl.
Hořčík (Mg) v živočišném organismu je ukládán především v kostech, ve svalech, ale i v ostatních tkáních a tekutinách. Spolu s draslíkem je hlavn ím kationtem nitrobuněčného prostředí. Je součástí enzymů a v buněčných mitochondriích aktivuje procesy oxidační fosforylace. Při osifikaci kostí je antagonistou fosforu a synergistou vápníku.
Nedostatek hořčíku vyvolává poruchy v kostitvorbě, má negativní dopad na růst i stav epidermálních útvarů. Může způsobovat zvyšování dráždivosti svalových vláken, což může v ést až k objevení křečí.
Přirozené zdroje hořčíku jsou v rostlinných krmivech, ale jejich zastoupení závisí na zásobě hořčíku v půdě. Vyšší dávky draselných hnojiv snižují resorpce Mg z půdy.
Síra (S) je zastoupena ve všech orgánech živočišného organismu, nejvíce je jí v kůži a epidermálních útvarech (ve vlně, srsti, peří). Je vázá na organicky v sirných aminokyselinách. Její význam je především v její �