otazky

ené protilátky, ale u druhého dítěte může dojít ke shlukování, bude Rh+ a může dostat novorozeneckou žloutenku).
Označní krve Rh+ nebo Rh- znamená, že v membráně erytrocytu je nebo není přítomen D aglutinogen. Krevní systémy se u zvířat využívají zejména v plemenářské praxi, při ověřování původu zvířete.
25. Leukocyty a jejich funkce
Jaderné buňky, které se dělí na granulocyty a agranulocyty.
1) Granulocyty:
Členěné jádro a granula v cytoplazmě. Podle jejich barvitelnosti rozdělujeme na:
-neutrofilní granulocyty: Jejich granula se nebarví, krátká životnost (cca 24 hod.). Nahromadění uhynulých neutrofilů je hnis. Schopnost fagocytózy, mohou prostupovat stěnou kapilár (diapedéze).
-bazofilní granulocyty: Jádro je nepravidelně laločnaté a granula se barví tmavě modře (zásaditými barvivy). V krvi a kostní dřeni jsou málo zastoupeny. Životnost asi 12 hod.. Jejich granula obsahují histamin a heparin- tj. látky, které zahajují zánětlivou odpověď nebo alergickou reakci.
-eozinofilní granulocyty: Jádro členěné na dvě části. Červená granula, životnost delší než u neutrofilů. Jejich granula obsahují několik enzymů (např.: histaminázu), které tlumí zánětlivé reakce alergického původu. Podílí se na usmrcení parazitů. Omezená schopnost fagocytózy.
2) Agranulocyty:
Mají velké nečleněné jádro a nemají granula v cytoplazmě.
-monocyty: Největší (15-20 m). Jsou zastoupeny 2-6% z celkového počtu leukocytů, v krvi vydrží 6-10 hodin. Po vstupu do tkání se přeměňují na mikrofágy a zúčastňují se fagocytózy- vydrží až měsíce. Jsou užitečné při obraně organismu proti dlouhotrvajícím zánětům.
-lymfocyty: Hlavní buňky imunitního systému, vznikají v kostní dřeni. Životnost dny-měsíce. Dělí se na:
-T-lymfocyty, dozrávají v brzlíku, uplatňují se při imunitních reakcích. Rozdělují se na 3 typy: - cytoxické T buňky, -pomocné T buňky, -tumivé T buňky.
-B-lymfocyty, dozrávají v kostní dřeni, nenapadají cizorodé látky přímo, ale produkují proti nim protilátky (gamaglobuliny), které s nimi reagují a inaktivují je- hemorální imunita.
Natural killers- NK buňky, přirotení zabíječí, patří do první obranné linie a působí proti nádorovým a virově infikovaným buňkám.
Leukocytóza: Zvýšení počtu leukocytů.
Leukopenie: Snížení počtu leukocytů.
26. Trombocyty a jejich funkce, srážení krve
Životnost 9-12 dní, nejmenší krevní elementy. Savčí- bezjaderné, obsahují mitochondrie. Ptačí- jaderné. Vznikají v kostní dřeni odštěpováním z megakaryocytů. Množství:
-Su, B: 400-500 G v 1l krve, H 100-300 G v 1l krve.
Funkce:-hrají důležitou roli při srážení krve.
-při udržování celistvosti cévní stěne.
-při hojení poranění.
-produkce cytoxických látek.
Srážení krve- hemokoagulace, která je součástí hemostázi- zástava krvácení. Dochází k:
-vazokonstrikci (zúžení cév na místě poranění- vlivem serotoninu a tromboxanu A2. Okamžité zúžení. Později se stáhnou velké cévy pomocí sympatiku.
-aktivace trombocytů- aktivují se stykem s kolagenem.
-adheze trombocytů (přilnavost), vytvoření jedné vrstvy trombocytů- změna tvaru a vytvoření pseudopodií (umožňují lepší přichycení a spojení destiček).
-agregace trombocytů (shlukování), uvolnění obsahu granul a vytvoření primární zátky.
Vlastní srážení krve: Hemokoagulace. Principem je, že se rozpustný fibrinogen mění na nerozpustný fibrin. Rozeznáváme 2 systémy, jejíž aktivace vede ke srážení krve. Vnitřní systém- při menším poranění. Vnější systém- při větším poranění.
Hemokoagulačních faktorů je 13 a jsou v krvi v inaktivní formě.
Vnitřní systém:
Startuje aktivizace faktoru XII při kontaktu s cizím povrchem.
Vnější systém:
Startuje tkáňový tromboplastin (faktor VII). Oba vedou k aktivaci faktoru X.
Vnitřní systémVnější systém
faktor XIIfaktor VII
(____________________________)
(_____faktor X
(__pomocí Protrombinu (II)  Trombin  pomocí 
Fibrinogenu (I)  Fibrin.
Ca (IV) je nutný téměř pro všechny fáze procesu srážení krve.
Inhibice hemokoagulace: Existují látky, které inhibují srážení krve např.: heparin.
27. Krevní plazma a její funkce
Tekutá část krve (nažloutlá tekutina). Vytváří prostředí pro výměnu látek mezi krví a buňkami tělních tkání.
Složení: -voda 90-92%.
-organické látky:
bílkoviny, transportní a regulační fce. Koncentrace od 5 do 8 g/100ml.
N-látky nebílkovinné povahy jsou AMK, močovina, k. močová, kreatinin.
glycidy
tuky (triacylglycerol, fosfolipidy, cholesterol)
barviva (bilirubin)
-anorganické látky:
ELEKTROLYTY
Na+, K+, CA2+, Mg2+
Cl-, HCO3-, HPO4-2
Bílkoviny krevní plazmy: od 5 do 8 g/100ml. Albuminy- představují 80% plazmatických bílkovin. Globuliny- 3 typy , , - protilátky. Fibronogen.
Fce plazmatických bílkovin:-udržování stálého objemu plazmy pomocí onkotického tlaku.
-transportní fce- váží hormony, vitamíny, soli.
-udržování stálého ph.
-podílí se na srážení krve.
-význam při imunitních reakcích organismu (imunoglobuliny).
-nutriční význam- při hladovění slouží jako zdroj AMK pro životně důležité pochody.
28. Imunita specifická a nespecifická
Nespecifická imunita:
Přirozená, vrozená, zahrnuje rychlé reakce proti cizorodým látkám a mikroorganismům. Dělí se na:
-humorální- setkáme se s ní na kůži a sliznicích- kyselina mléční v potu, mastné kyseliny v mazových sekretech, mucin (hlen) na sliznicích, HCl v žaludku, proteolytické enzymy, lyzozym ve slinách, slzách a žaludeční šťávě- narušuje buněčnou stěnu G+ bakterií.
-buněčná- zahrnuje fagocytující buňky (neutrolily, monocyty a eozinofily v periferní krvi, mikrofágy a žírné buňky v RHS tkáních.
Proteiny akutní fáze se tvoří během zánětu v celé řadě buněk (hepatocyty, monocyty). Patří sem například fibrinogen, angiotenzin, některé složky komplementu.
Komplement (doplněk) zahrnuje asi 30 sérových a membránových proteinů, které zasahují do mnoha imunitních reakcí a propojují funkce nespecifické a specifické imunity.
Specifická imunita:
Získaná, adaptivní. V evolučním vývoji pokročilejší. Hlavními buňkami jsou B a T lymfocyty.
-antigeny- molekuly, na které je organismus schopen reagovat specifickou imunitní reakcí. Molekula schopná reagovat s protilátkou, ale není schopna navodit její tvorbu.
-imunogen- je schopen vyvolat tvorbu protilátek a navodit imunitní odpověď (všechny imunogeny jsou antigeny, ale obráceně to nejde).
-humorální- látková. Výkonný element -B-lymfocyt, který za pomoci Th pomocných lymfocytů tvoří protilátky cirkulující v krvi.
-plazmatické buňky- aktivovaný B-lymfocyt.
-Protilátka + antigen (imunogen) – aktivovaná protilátka.
Paměťové buňky – dlouhožijící, obstarávají imunologickou paměť.
-buněčná- Buněčný element-T-lymfocyty, mají uplatnění zejména proti virovým infekcím, plísním a nádorovým buňkám. Opožděné alergické reakce.
Imunoglobuliny: Protilátky, jsou to glykoproteiny. Základní strukturní jednotka imunoglobulinů je tvořena 4 peptidovými řetězci.
IgA- ochrana sliznice
Igm- první protilátka při kontaktu organismu s antigenem
IgE- vyskytuje se především u alergických jedinců
IgD- lokalizace na povrchu embryonálních lymfocytů a pravděpodobně se podílejí na jejich difefenciaci
IgG- Vzniká hlavně po opakované imunizaci
29. Malý a velký krevní oběh a jeho funkce
Malý (plicní) krevní oběh:
Začíná v pravé komoře, odkud je odkysličená krev odváděna plicnicí do plic a okysličená krev z plic je přiváděna 5-8 plicními žilami do levé předsíně. Jedná se o nízkotlakový oběh. Slouží průtoku krve plícemi.
Velký (tělní) krevní oběh:
Začíná v levé komoře, odkud vystupuje aorta, která přivádí okysličenou krev do celého těla. Krev z těla do srdce odvádí přední a zadní dutá žíla, která vstupuje do pravé předsíně. Jedná se o vysokotlaký oběh. Zabezpečuje cirkulaci mezi srdcem a celým tělem.
30. Srdce a jeho funkce, srdeční činnost
Srdce, dutý sval, uložený u savců v dutině hrudní, u ptáků v dutině tělní. Je tvořeno základnou (tvoří ji předsíně a kořeny velkých cév) a hrotem (tvoří ho komory).
Srdce je obaleno osrdečníkem- v dutině osrdečníku je malé množství tekutiny, která zvlhčuje povrch srdce. Stěna srdce je tvořena:
epikard: vnější vrstva
myokard: střední vrstva. Srdeční svalovina- svalovina kontrakční, zajišťuje pohyb komor a předšíní. Svalovina převodní, zajišťuje vznik a přenos vzruchů v srdci.
endokard: vnitřní vrstva
Srdeční dutiny jsou rozděleny na pravou a levou polovinu, každá polovina má předsíň a komoru.
Srdeční chlopně: -chlopně cípaté- mezi předsíněmi a komorami (trojcípá-PP, PK. dvojcípá-LP a LK), zabraňují zpětnému toku krve.
-poloměsíčité chlopně- jsou v ústí tepen vystupujících z komor. (Plicnicová poloměsíčitá chlopeň- na pravé straně. Aortální poloměsíčitá chlopeň- na levé straně).
Funkce srdce:
Slouží jako tzv. pumpa, která pumpuje tekutinu (krev), pumpuje cévním systémem do celého těla. Tím je zajištěna výživa a odstraňování odpadních látek.
Srdeční činnost:
Srdce pracuje rytmicky a v srdečních cyklech, kde dochází ke střídání systoly (kontrakce) a diastoly (relaxace).
Srdeční cyklus:
1) Začíná systolou síní, kdy jsou cípaté chlopně otevřené a krev je vháněna do komor. Komory jsou v diastole.
2) Následuje systola komor. Nastává fáze napínací- izovolumická. Všechny chlopně jsou uzavřeny. Fáze vypuzovací- izotonická. Otevřené poloměsíčité chlopně. Krev je vypuzena do aorty a plicnice.
3) Diastola celého srdce, uzavřené poloměsíčité chlopně. Při diastole se objem srdce zvětšuje a při systole zmenšuje.
Projevy srdeční činnosti: -úder na stěnu hrudníku (úder hrotu (Ca, B),
-úder srdeční stěny (Eq)).
-srdeční ozvy (systolická, diastolická),
-tep,
-krevní tlak,
-elektrická aktivita-EKG.
31. Krevní tlak, neurohumorální regulace TK, puls
Krevní tlak: Síla působící na stěny cév. Nejvyšší tlak krve je v aortě, nejnižší tlak krve je v dutých žilách.
Dělíme na: -ST- systolický tlak, nejvyšší hodnota tlaku během systoly.
-DT- diastolický tlak- nejnižší hodnota tlaku mezi oběma tlaky během diastoly.
Rozdíl mezi oběma tlaky nazýváme – střední tlak- DT +1/3 tepového tlaku. (tlak. amplitudy). Určuje průměrnou rychlost proudění krve v oběhové soustavě.
Krevní tlak závisí na:-minutovém objemu srdečním (objem krve vypuzený za 1 minutu)
-cévním odporu
-pružnosti cév a tepen
-viskozitě krve
-činnosti srdce.
Krevní tlak ovlivňuje: -věk, pohlaví, pohybová aktivita, velikost organismu, denní doba, počasí, emoční stavy, gravitace, příjem krmiva.
Neurohumorální řízení KT:
-nervový systém (vegetativní). Rychle působí, ale krátce. Působí společně s receptory ve velkých tepnách(kyfotický sinus, aortální oblouk- baroreceptory).
-humorální systém. Dlouhodobé řízení tlaku. Většina mechanismu je shodná s mechanismy ovlivňující vodní a elektrolytové hospodaření v organismu.
-renin- angiotenzin systém- snížení krevního tlaku.
-angiotenzinII- zvýšení krevního tlaku.
Puls:
Tlaková vlna od aorty k artériím. Kvalita tepu závisí na:
-tepovém objemu (systolický srdeční objem)- množství krve, které levá komora vytlačí při jedné kontrakci do krevního oběhu.
-periferním odporu, který kladou cévy proudící krví.
-tepové frekvenci, počet srdečních úderů za 1 minutu. Odpovídá frekvenci srdečních systol.
-kontraktilitě myokardu.
-lze hodnotit pulpačně: B- na ocasní tepně, Eq- na vnější čelistní tepně, H, Ca- na periferních tepnách.
Počet tepů závisí na:
druhu, stáří zvířete, krmení, jedinci, graviditě, laktaci, onemocnění, psychických vlivech.
Eq- 35-45 úderů za minutu
Bo- 55-75 úderů za minutu
Ca- 80-120 úderů za minutu
H- 60-80 úderů za minutu
32. Krevní oběh plodu
Okysličená a živinami obohacená krev z placenty přichází do těla plodu pupeční žílou. Plíce se na výměně dýchacích plynů funkčně nepodílejí a játra nejsou metabolicky aktivní.
Ductus venosus- převádí většinu krve z pupeční žíly do zadní duté žíly a obchází tak játra.
Foramen ovale- převádí okysličenou krev z LP do LK.
Ductus arteriosus- spojnice mezi plicnicí a aortou, odvádí většinu krve z plicnice do aorty, aby neprotékala nefunkčními plícemi.
2 pupeční tepny z kaudálního konce sestupné aorty přivádí krev do placenty.
Po porodu se uzavře foramen ovale a ductus arteriosus a kontrahuje ductus venosus.
33. Tkáňový mok, míza, mízní systém
Tkáňový mok:
Vytváří tekuté prostředí mezi buňkami. Tvoří 15% tělesné hmotnosti. Je to tekutina extracelulární, která vzniká přestupem tekutin z krve do intersticia. Mechanismus, který se podílí na tvorbě tkáňového moku je difúze- zajišťuje promíchávání mezi intravaskulární a intersticiální tekutinou. Druhý mechanismus je filtrace a resorpce, které jsou určovány poměrem mezi tlakem krve v kapilárách a onkotickým tlakem plazmatických bílkovin.
Na arteriolárním konci kapiláry převažuje filtrace (živiny a kyslík přecházejí z krve do intersticia- tvorba tkáňového moku).
Na venulárním konci kapiláry převažuje resorbce (tkáňový mok se vstřebává zpět do krve spolu s odpadními produkty metabolismu).
Filtrace převažuje nad resorpcí a přebytečná část tkáňového moku je odváděna lymfatickými cévami.
Tkáňový mok- bezbarvá, vazká tekutina, složení obdobné jako krevní plazma, malé množství bílkovin. Prostředek při látkové výměně krev-buňka.
Lymfa (míza):
Vzniká průnikem tkáňového moku do lymfatických kapilár. Obsahuje na rozdíl od tkáňového moku větší množství bílkovin a značné množství lymfocytů.
Mízní systém:
Lymfatické cévy začínají slepě (jsou přizpůsobené pro příjem velkých molekul) v intersticiálních prostorech a probíhají podél žil.
Navzájem se spojují ve velké mízní cévy, které se vyprazdňují přímo do velkých žil. Hlavní funkcí lymfatického systému je odvádění přebytečného tkáňového moku, proteinů a látek, které vznikaly metabolickou činností tkání a dále se podílí na imunologických reakcích organismu.
Mízní orgány:-Mízní uzliny: uloženy v průběhu mízních cév. Obsahují shluky lymfocytů.
-Slezina: Největší lymfatický orgán v těle. Místo mízy jí protéká krev a je to jediný orgán v těle specializovaný na filtraci krve.
34. Ventilační funkce dýchací soustavy, objemy a kapacity plic.
Proces výměny vzduchu v dýchacích cestách a alveolách a vnějším prosředím.
Dýchací cyklus: Skládá se z vdechu a výdechu.
-vdech (inspirium)- aktivní děj, hlavní dýchací svaly- bránice, zevní žeberní svaly.
-výdech (expirium)- pasivní děj (v případě zátěže může být i aktivní. Pomocné svaly- vnitřní mezižeberní svaly, krční a břišní).
Změny v objemu plic zajišťuje síla pružného napětí plic. Povrchově aktivní látky na alveolách, tzv.: surfaktanty zabraňují tomu, že se molekuly H2O navzájem méně přitahují a tím zabraňují kolapsu plicních sklípků. (Plicní surfaktant obsahuje 30% bílkovin a 70% lipidů). Udržuje napětí v alveolách.
Typy dýchání:
-Břišní: přežvýkavci, aktivní bránice a svaly břišní stěny.
-Žeberní: kůň, pes, aktivita vnějších mezižeberních svalů.
-Smíšený: březí fena.
Druhy dýchání:-eupnoe- normální dýchání
-tachypnoe- velmi zrychlené dýchání
-apnoe- zástava dechu
-polypnoe- zrychlené dýchání
-hyperpnoe- prohloubené zrychlené dýchání
-bradypnoe- zpomalené dýchání
-dyspnoe- ztížené dýchání
Mrtvý dýchací prostor:
Prostor, kde neprobíhá výměna dýchacích plynů, ale uskutečňuje se zde funkce ohřívací, zvlhčovací, čistící.
Anatomický- prostor, který slouží k vedení vzruchu.
Fyziologický- objem plynu, který je vdechnut, ale nezúčastní se výměny plynů.
Objemy a kapacita plic:
-Respirační objem: objem vzduchu, který zvíře vyměňuje v klidu jedním vdechem a výdechem.
-Inspirační rezervní objem: množství vzduchu, které se může ještě vdechnout po klidném vdechu.
-Expirační rezervní objem: množství vzduchu, které se může ještě vydechnout po klidném výdechu.
-Reziduální (zbytkový) objem: Množství vzduchu, které v plicích zůstane i po nejsilnějším výdechu.
-Celková kapacita plic: součet všech dílčích objemů plic.
-Vitální kapacita plic: všechny objemy kromě reziduálního objemu.
-Funkční reziduální kapacita plic: objem vzduchu zůstávající v plicích po exspiraci.
-Minutový objem: objem vzduchu, který se v plicích vymění za 1 minutu.
35. Respirační funkce dýchací soustavy
Odstraňování částeček (mikroorganismů a prachu) z dýchacích cest a plic nazýváme clearance. Částice jsou odstraňovány podle míst dýchací soustavy, kde došlo k usazení neboli depozici.
V dýchací soustavě působí 3 fyzikální síly:
-gravitační sedimentace (usazování)
-setrvačné síly
-Brownův pohyb
Existují 2 typy clearance (čištění):
1) clearence horních dýchacích cest. Závisí na pohybu vrstvy hlenu pomocí řasinek cylindrického epitelu (která pokrývá sliznici v dýchacích cestách) směrem ven z organismu. Když hlen s nalepeným prachem dosáhne úrovně hrtanu, je nakonec spolknut.
2) Clearence alveolami. Transport volných částic nebo fagocytovaných mikrofágy do hlenu na sliznici dýchacích cest. Transport částic do mízních uzlin v oblasti plic. Rozpuštění částic, které se pak dostanou přímo do mízy nebo do krve. Ty částice, které nebyly fagocytovány nebo jsou nerozpustné, mohou stimulovat reakci místa vazivové tkáně, která je opouzdří. Př.: azbestové a prachové částice (azbestózy a silikózy).
Význam: ochrana plic před poškozením, prevence chorob.
36. Transport dýchacích plynů v organismu
Ventilace- výměna mezi vnějším prostředím a plícemi přináší do alveolů O2 a odstraňuje z nich CO2.
Vnější dýchání- výměna plynů mezi alveolami a krví. Hnací silou výměny jsou parciální tlaky dýchacích plynů ( tlak vyvíjený 1 druhem plynu ve směsi plynu, např.: parciální tlak O2 je tlak, který vyvíjí O2 ve vzduch). Rychlost difúze záleží na:
-velikosti difúzní plochy (přechod plynů).
-rozdílech koncentraci plynů na jednotlivých stranách membrány (plyn jde z větší koncentrace do menší).
-tloušťce membrány. CO2 proniká 20x snadněji než O2.
Transport O2 v organismu:
Po prostupu O2 do plicních kapilár se O2 váže na hemoglobin- vzniká oxyhemoglobin (1 molekula hemoglobinu může nést až 4 molekuly O2). Tímto způsobem je přenášen O2 ke tkáním. Zde se v důsledku nižšího parciálního tlaku uvolňuje O2 z hemoglobinu do tkáňového moku a z něj do buněk tkání (-vnitřní dýchání).
Transport CO2 v organismu:
Od buněk tkání směrem k plicím. Transport CO2 se uskutečňuje více způsoby: 1) ve formě hydrogenuhličitanů (88%), 2) Vazbou na hemoglobin místo O2- karbaminohemoglobin.
3) fyzikálně rozpuštěný, 4) ve formě karbaminových sloučenin (CO2+bílkovina+hemoglobin).
37. Dýchací soustava ptáků
Mezi hlavní anatomické rozdíly patří:
-existence zpěvného hrtanu- syrinx, vzdušných vaků.
-chybí bránice a pleurální štěrbina.
-chybí alveoly.
-pneumatizace kostí.
-rozdílná stavba plic s odlišnou mechanikou dýchání.
-Syrinx: hlasový orgán uložený v místě rozvětvení (bifurkace) průdušnice. Chrupavčité prstence průdušnice jsou, ve srovnání se savci, zcela uzavřené.
-Plíce: jsou tvořeny soustavou primárních, sekundárních, terciálních průdušek a vzduchových kapilár- ty jsou obklopeny krevními vlásečnicemi. Jsou velmi malé, neelastické a na hřbetní straně jsou přisedlé k páteři.
Ptáci nemají vyvinutou bránici (významný dýchací sval u savců). Mají pouze dutinu tělní (při dýchání se mění objem celého těla).
Ventilace je závislá na vzdušných vacích- vychlípení na stěny sekundárních průdušek. Ptáci mají 9 vzdušných vaků (1 nepárový klíční vak, 4 párové krční vaky, pření hrudní, zadní hrudní a břišní vaky).
Funkce vzdušných vaků:-Vnikají svými výběžky do dutin dlouhých kostí a způsobují jejich pneumatizaci.
-Snižují měrnou hmotnost těla ptáků (zasahují mezi svaly a orgány).
-Zamezují vzájemnému tření útrobních orgánů.
-Termoregulační funkce, působí jako tepelné izolátory. Proudící vzduch tělo ochlazuje.
-Rezervoáry vzduchu a zajišťují dodávku O2.
-Pomáhají udržovat normální polohu těla.
Mechanika dýchání:
Vdech- uvolnění svalů tělní stěny- objem tělní dutiny se zvětšuje a to má za následek snížení tlaku vzduchu ve vzdušných