Přednášky Syrůčková

šenstvím výstražný trojúhelník. Byt – součástí je topení, WC, umyvadlo, příslušenstvím koberec, kuchyňská linka.
Vlastnictví
Tzv. věcné právo, tzn. váže se k vlastnictví věci a opravňuje nebo zavazuje každého vlastníka
Obsahem věcného práva jsou následující aspekty:
Právo věc držet – mohu o ní rozhodovat, mám ji ve své moci
Právo věc užívat a používat
Právo s věcí volně nakládat – mohu ji klidně rozbít, prodat…
Vlastnické právo nesmí být omezováno, pouze s výjimkou veřejného zájmu nebo zájmu ochrany práv třetích osob. Současně vlastník při výkonu vlastnického práva nesmí omezovat jiné subjekty.
Požívá nejvyšší právní ochrany
Vlastník věci má právo i na užitky z věci. Např. pokud hrušky z mého stromu spadnou na sousedovu zahradu, jsou stejně moje – je to užitek z mé věci. Nebo peníze – jejich nedílnou součástí je užitek zvaný úrok => i pokud to není stanoveno ve smlouvě, mám ze zákona právo na úrok ve výši dvojnásobku diskontní sazby
Nabytí vlastnického práva
Originálně – jsem prvním vlastníkem věci, věc mým přičiněním vzniká (např. svépomocí postavený domek aj.). Nepatří sem věci koupené v krámě – ty už vlastnil výrobce.
Odvozeně – zděděním, koupením, darováním…
Zcela speciální je nabytí vlastnictví vydržením. Má tři podmínky:
Musím věc držet – mít ji ve své moci (tj. ne například uzamčenou v cizí skříni)
Musím být v dobré víře, že jsem vlastníkem – neplatí tedy pro zloděje
Musí uplynout 3 roky (u nemovitostí 10), aniž by mě někdo upozornil, že vlastníkem věci nejsem
Příklad: Kamarád mi dá notebook, ale myslí to jen jako žert s tím, že by si ho zítra vzal zpátky. Nenadále ovšem musí odjet bez možnosti mě kontaktovat. Pokud se nestihne vrátit a zažádat si o něj do 3 let, notebook se stává mým vlastnictvím.
Častější je u nemovitostí (hlavně v 60. letech) – vinou špatných údajů z katastru si zaplotím větší pozemek, než mi skutečně patří. Pokud se po 10 letech zjistí, že část pozemku nebyla moje, pozemek už se stal mým vlastnictvím a nikdo mi ho nemůže vzít – vydržel jsem ho.
Typy vlastnictví dle počtu vlastníků
Výlučné vlastnictví – pokud věc vlastní 1 osoba
Podílové spoluvlastnictví – více osob
Manželé – pokud si koupí nějakou věc, jsou jako 1 vlastník a věc se jim počítá do společného jmění manželů (druh a družka by ji měli v podílovém spoluvlastnictví)
Počítání času
Čas je právní skutečnost – věc nezávislá na lidské vůli
Počítat se vždy začíná ode dne následujícího po dni, kdy došlo k nějaké skutečnosti
Konec počítání
Hodiny – jen pro uvalení vazby v trestním právu
Dny – lhůta nikdy nekončí, pokud by měla marně uplynout v sobotu, neděli nebo svátek (posouvá se na nejbližší pracovní den)
Měsíce – lhůta končí v den číselně totožný – nepočítá se počet dnů. Např. začala-li čtyřměsíční lhůta 3.3., skončí 3.7. Opět platí pravidlo o posunu, pokud by měla skončit v sobotu, neděli či svátek.
Roky – jako u měsíců do dne číselně totožného (tj. např. od 3.3.2006 do 3.3.2007), opět platí pravidlo o posunu.
Marné uplynutí lhůty může mít různě závažné následky podle toho, jaký je jeho účinek:
Uplynutí lhůty s procesně právním účinkem – například je mi stanovena lhůta pro odvolání proti rozhodnutí o stavebním povolení nebo pro odvolání proti soudnímu rozhodnutí a já jí přesáhnu => ztrácím právo do věci zasáhnout. Mám právo požádat o prodloužení lhůty, pokud jsem ji nemohl dodržet z prokazatelných vážných důvodů (např. jsem byl v zahraničí a o ničem nevěděl). U poštovních zásilek – 7. den po uložení jsou automaticky považovány za doručené, i když si je člověk nevyzvedne!!!
Uplynutí lhůty s hmotně právním účinkem – je zcela nevratné. Například restituční lhůty – pokud člověk zjistil až po uplynutí stanovené doby, že by měl nárok něco restituovat, neměl již žádnou šanci se nároku domoci.
Z hlediska teoretického dělíme marné uplynutí na:
Promlčení – marně uplyne lhůta, kdy se mohu s nárokem obrátit na soud. Samotný nárok však nezaniká, mohu se dohodnout nějak mimosoudně.
Prekluze – zaniká samotný nárok (hmotně právní účinek)
Dědictví
Nabývá se ke dni úmrtí zůstavitele
Dědické řízení vedou soudy, které pověřují notáře, aby dědictví projednal
Konečné rozhodnutí vydává vždy soud
Dědění ze závěti
Má vždy přednost před děděním ze zákona – respektuje se přání zůstavitele
ALE: závěť musí být shledána platnou (nesmí jít o padělek)
Člověk může napsat závěť sám beze svědků, ovšem za tří podmínek – musí být sepsána celá vlastnoručně, vlastnoručně podepsána a datována celým datem
Jinou možností je sepsání notářského zápisu u notáře
Třetí variantou je sepsání jakýmkoli způsobem (i strojově), ovšem s vlastnoručním podpisem, přesným datováním a s podpisy dvou nezúčastněných osob, které dosvědčí pravost závěti (tj. nesmí to být příbuzní a nesmí se jich týkat závěť)
Jakákoli pozdější závět vždy ruší závěť předchozí
Dědění ze zákona
Příbuzní se dělí do dědických skupin, vždy dědí nejnižší skupina, ze které někdo žije
1. skupina – zůstavitelovi potomci a manžel. Všichni účastníci skupiny dělí rovným dílem. Pokud zůstavitel nezanechal děti, manžel automaticky klesá do 2. skupiny. Je jedno, kolik měl zůstavitel potomků a z kolika byli manželství – všichni dědí rovným dílem s aktuálním manželem.
2. skupina – manžel (získá alespoň ˝ majetku), rodiče zůstavitele a nejsou-li rodiče, pak ti, kdo s ním žili ve společné domácnosti v den smrti.
3. skupina – sourozenci a ti, kdo žili se zůstavitelem ve společné domácnosti v den smrti. Dědí rovným dílem.
4. skupina – prarodiče zůstavitele a nejsou-li naživu, pak jejich děti (teta a strýc zůstavitele – bratranec a sestřenice už nemohou dědit ze zákona)
Není-li naživu žádná osoba z předchozích skupin a zůstavitel nezanechal závěť, připadá dědictví státu – tzv. odúmrtí
Manžel má vždy nárok na ˝ ze společného jmění manželů => notář nejprve majetek rozdělí na to, co nabyli manželé spolu a na to, co získal zůstavitel sám. Z první části získá pozůstalý manžel ˝, druhá se rozdělí rovným dílem.
Závěť má přednost, ale platí, že potomky zásadně nelze vydědit – jsou to neopomenutelní dědicové. Zásadně = existuje řada výjimek. Důvody pro vydědění potomka jsou:
Pozůstalý se choval vůči zůstaviteli tak, že jeho chování je v rozporu s dobrými mravy
Pozůstalý neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, který by projevovat měl
Pozůstalý byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody na dobu min. 1 rok
Pozůstalý vede trvale nezřízený život
Pokud není dán ani jeden z těchto důvodů a v závěti je napsáno, že potomek má být vyděděn, vyděděn není. Nicméně přihlíží se k přání zůstavitele a potomek dostane jen ˝ toho, co by mu jinak náleželo (pokud je zletilý; je-li nezletilý, dostane vše)
Zcela vydědit nebo omezit nelze nezletilého potomka – vždy dostane to, co mu náleží ze zákona
Dědí se ke dni úmrtí zůstavitele
Pokud je majetek ve věcech a ne v penězích, spočte se jeho hodnota a ta se patřičně rozdělí. Notář pak vede dědice k tomu, aby se dohodli o vypořádání.
Dědic se může dědictví vzdát, toto rozhodnutí už je pak nezvratné
Předmětem dědictví jsou i dluhy => je lepší si zjistit, co dědictví obnáší, než jej přijmu
Zákon o rodině
Jeden ze základních kodexů hmotného práva
Upravuje vztahy mezi příslušníky rodiny navzájem a mezi příslušníky rodiny a státem
Veškerá ustanovení jsou kogentní => nelze se od nich odchýlit
Začátek – založení rodiny = uzavření manželství. Podmínky uzavření manželství:
Uzavřeno před orgánem pověřeným státem nebo před orgánem církve
Snoubenci musí být plně právně způsobilí
Vyžaduje se osobní přítomnost obou snoubenců – musí být splněna podmínka veřejného prohlášení vůle vstoupit do manželství
Ve výjimečných případech lze provést sňatek v zastoupení (zdravotní důvody aj.)
Projev oddávajícího musí obsahovat 4 zákonem stanovené fráze:
Snoubenci znají navzájem svůj zdravotní stav – očekává se, že budou mít děti => aby byly zdravé a aby se mohli oba podílet na jejich výchově. Pokud se časem zjistí, že bylo něco zatajeno, může soud manželství prohlásit za neplatné.
Rozhodnutí je činěno svobodně – pokud by se časem prokázalo, že byl jeden ze snoubenců ke sňatku donucen, je manželství neplatné
Rozhodnutí je činěno vážně – není to žert
Nejsou známy žádné okolnosti, které by vylučovaly uzavření sňatku (bigamie apod.)
Uzavřením manželství na sebe snoubenci berou odpovědnost za život druhého. Vzniká vzájemná vyživovací povinnost – oba mají právo na stejnou životní úroveň (platí to po celou dobu manželství). Každý z manželů má právo na ˝ z příjmů druhého.
Zánik manželství se může udát jedině z důvodů stanovených zákonem:
Rozvodem, o kterém platně rozhoduje soud
Smrtí jednoho z manželů
Prohlášením jednoho z manželů za mrtvého
Bylo-li rozhodnuto, že manželství bylo uzavřeno neplatně
Existují dva způsoby rozvodu:
Rozvod nesporný – nic se nezkoumá, rozhoduje se na základě písemných dohod, které mezi sebou manželé uzavřou a předloží soudu (dohoda o vypořádání majetku, dohoda o tom, jak budou nadále bydlet, dohoda o vzájemné vyživovací povinnosti). Vždy dojde k rozvedení.
Rozvod sporný – soud zkoumá veškeré příčiny rozpadu manželství a podmínky, za kterých k němu došlo. Zkoumá se, který z manželů je za něj zodpovědný. Zkoumá se, zda může manželství nadále plnit tyto funkce:
Funkce výchovná
Funkce ekonomická (pro stát je nevýhodné rozvést ekonomicky funkční manželství – často pak musí vyplácet dávky)
Funkce biologická – zkoumá se, zda je mezi partnery pravidelný sexuální styk
Pokud soud shledá, že manželství může nadále plnit některou z uvedených funkcí, nerozvede jej.
Potomci
Reprodukce = základní poslání manželství
V momentě narození vzniká vyživovací povinnost rodičů k dětem. Děti získávají právo podílet se na životní úrovni rodičů, tj. nenáleží jim polovina příjmů jako je tomu mezi manžely navzájem (jen část). Vše, co má rodič, na to má v menší míře nárok i dítě (alimenty obvykle dosahují 20% čistých příjmů na jedno dítě).
Vyživovací povinnost trvá do 18 let věku dítěte. Pokud se soustavně připravuje na budoucí povolání (VŠ), trvá do 25 let
Výživné mezi manžely předchází vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi => uzavřením sňatku končí vyživovací povinnost rodičů k dítěti (i když je mu 20 a studuje)
Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými – přechází na nejbližšího příbuzného. Má zajistit důstojnou životní úroveň.
Výživné na rozvedenou manželku – forma příspěvku od manžela. Slouží pouze k pokrytí nejzákladnějších potřeb, na které ona sama nemá – příspěvek na výživu, na výchovu dětí.
Příspěvek na těhotenství, náklady spojené se slehnutím a nákup výbavičky – týká se svobodných, má zajistit těhotné dostupnost kvalitní stravy, těhotenského oblečení apod. Koho žena označí za otce, ten bude (po vyslechnutí a posouzení soudem) zavázán vyživovací povinností k ženě v době těhotenství. Vyžaduje se pouze pravděpodobnost otcovství, nevzniká dlouhodobá vyživovací povinnost rodiče k dítěti.
Na dlouhodobou vyživovací povinnost je nutné zcela prokázat otcovství (testy z mozkomíšního moku v 1 roce dítěte)
Domněnky otcovství
Určité právní fikce platí, i pokud by neměly být v souladu se skutečností – domněnky. Platí, dokud se někomu před soudem nepodaří prokázat opak.
Stát má zájem na ochraně nově narozeného dítěte => snaží se zabránit tomu, aby se rodily děti bez otců. Pokud matka po otci výživné nechce, ale požádá o sociální dávky, stát jí je poskytne a následně je vymáhá po tom, kdo je otcem podle domněnek
Platí tak, jak jdou po sobě
Otcem narozeného dítěte je vždy manžel matky. Platí např. i pokud žijí odloučeně a žena má přítele. Ve lhůtě do 6 měsíců může podat žádost o přezkoumání otcovství.
Otcem dítěte u svobodné ženy je ten, koho rodiče souhlasným prohlášením obou za otce označí. Prohlášení musí být učiněno veřejně před soudem nebo před orgánem státní správy. Prohlášení nelze později vzít zpět.
Otcem dítěte je muž, se kterým matka dítěte měla pohlavní styk v době od 180 do 300 dní před narozením dítěte. Je to takový muž, kterého žena označí. Muž má v tomto případě možnost obrátit se na soud a žádat o přezkoumání otcovství, ale než se rozhodne, musí platit alimenty. Případně je pak může žádat zpět po pravém otci.
Zákoník práce
Základní předpis pro pracovněprávní vztahy
Pracovněprávní vztah je vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
Zaměstnancem může být fyzická osoba, která dovršila 15 let věku. Nesmí to však být dříve, než dokončí školní docházku. To se týká dlouhodobého pracovního vztahu, nikoli brigád (ty jsou možné již dříve).
Zaměstnavatelem může být jakákoli právnická osoba, stát a jeho složka nebo fyzická osoba, která má oprávnění k podnikání (a tedy oprávnění někoho zaměstnávat)
Zaměstnavatelem se fakticky může osoba stát od narození (např. dědic firmy po rodičích), měnit pracovněprávní vztahy však může až po dovršení dospělosti
Obsah pracovněprávního vztahu
Povinnost zaměstnance vykonávat pro zaměstnavatele určenou práci
Zaměstnavatel musí zaměstnanci umožnit vykonat zadanou práci, musí mu za ni zaplatit
Vznik pracovněprávního vztahu
Na základě pracovní smlouvy
Nejběžnější způsob
Aby smlouva platně vznikla, musí být dohodnuty tři náležitosti – druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce
Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně. Je-li uzavřena ústně a zaměstnanec do práce nastoupí, pak i taková smlouva je platná (kvůli méně vzdělaným komunitám – romské skupiny uklízející města apod.).
V praxi by smlouva měla obsahovat i další věci – plat, pracovní dobu, prémie…
Na základě volby do funkce
Na základě jmenování do funkce
Zánik pracovněprávního vztahu
Dohodou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
Výpovědí
Mohou učinit jednostrann