Sociální důsledky korupce

patří:
Korupčně neutrální indikátory, které zpravidla souvisí se způsoby jednání a chování.
( nákladný a příjmům neodpovídající způsob života
( náhle se měnící styl života, vychloubání novými známostmi
( vedlejší činnosti s kritickou blízkostí ke služební činnosti
( příjímání pozvánek při realizaci vnějších kontaktů
( získání neobvyklých výhod při nákupech
( nabídky výhodných či bezplatných služeb
( domnělá nepostradatelnost, zřeknutí se volného času, přítomnost ve službě v době nemoci
( náhlá a ničím neobjasnitelná změna názoru
Specifické korupční indikátory, které jsou varovnými signály, resp. je třeba je hodnotit jako náznak korupce zejména v případě jejich opakovaného nebo časově shodného výskytu.
( neobjasnitelná rozhodnutí, která zvýhodňují třetí osoby
( různá posouzení, resp. zpracování případů s týmž skutkovým stavem
( uzavření dohody s nevýhodnými podmínkami
( zanedbání právních pochybností nebo jiných námitek, které hovoří proti kladnému
rozhodnutí
( obcházení veřejných soutěží
( permanentní návštěvy podnikatelů u určitých pracovníků
( účast podnikatelů nebo předkladatelů návrhů na služebních oslavách
Kromě toho jsou indikátory, které se vyskytují v souvislosti s realizací výsostných policejních úkolů na operativním úseku, resp. v prostředí výkonu policejních činností, např.:
( mediální zveřejnění interních policejních záležitostí
( zmizení trestních spisů či jiných částí, které mohou podstatně ovlivnit výsledek řízení
( předčasná vědomost o trestněprocesních opatřeních
( nevysvětlitelné odhalení identity skrytého policejního agenta
( upřednostňování nebo zvýhodňování pachatele
( nápadně blízký soukromý kontakt policisty k pachatelům nebo kriminálnímu prostředí
( pokusy protahovat vyšetřování, atd.
Efektivita policejní práce bezprostředně závisí na podpoře veřejnosti. Veřejnost musí policii důvěřovat, aby jí mohla svěřit ochranu svého života jako jednoho ze základních lidských práv. Důvěra veřejnosti v policii je podmíněna postojem a chováním policistů vůči občanům zejména tím, jak policisté respektují lidskou důstojnost, jak dodržují základní práva a svobody občanů, a jak vůči nim uplatňují principy rovnosti a spravedlnosti. Většina občanů se bezprostředně setká s policií pouze několikrát za život a tato setkání mají rozhodující význam o jejich utváření si představy o policii.
Jednání policisty nemůže vybočovat ze zákonných mezí a mělo by být v souladu s mravními principy etického kodexu policisty. V souladu s Deklarací o policii přijatou rezolucí Rady Evropy č. 690/1979 musí policista mimo jiné dbát své pověsti a bezúhonnosti, jeho postavení ve společnosti mu nesmí přinést žádné neoprávněné výhody, musí se zdržet jednání, které zároveň směřuje k jeho majetkovému nebo jinému prospěchu nebo by tak mohlo být kvalifikováno. Policisté se musí pohybovat v mezích zákona, ale v praxi jim často nestačí pouhá znalost jejich práv a povinností tak, jak jsou vymezeny v právních normách, protože existují situace, kde je třeba zapojit i vlastní úsudek. Tento úsudek je ovlivněn vztahem policistů k etickým normám a zásadám, které předurčují úlohu policie ve společnosti.
Ve výše zmíněné Deklaraci o policii se také uvádí, že policista má mít vytvořeny takové profesionální, psychologické a materiální podmínky, které zaručí jeho bezúhonnost, nestrannost a důstojnost. Policista má nárok na spravedlivou a přiměřenou odměnu, která musí zohledňovat všechny aspekty policejní služby, jako např. nebezpečnost, vysokou míru odpovědnosti a nepravidelnost pracovní doby. Ale zde je na místě otázka: Je tomu tak i u nás ? Nároky kladené na policisty jsou velmi vysoké, práce policisty je fyzicky i psychicky náročná a vyčerpávající. Policista by měl být inteligentní, fyzicky zdatný, morálně vyspělý, schopný sebeovládání atd. Může však naše policie s nedostatkem finančních prostředků, nedostatečným materiálním vybavením, malou důvěrou občanů a nízkou společenskou prestiží policejní profese nabídnout něco, čím by takové lidi skutečně přitahovala a udržela ve svých řadách ?
Na druhé straně by si ale každý policista měl být vědom toho, že povolání, které si vybral, mu nikdo nevnutil a že se pro ně rozhodl dobrovolně a že pouze on nese odpovědnost za jeho výkon. A nedílnou součástí této profese je i dodržování etického kodexu policie jako určitého typu morálky, která se podstatně odlišuje od běžného postoje velké části spoluobčanů. Zde se dostáváme k otázce motivace k volbě policejní profese. Pokud se někdo stal policistou pouze proto, aby nebyl nezaměstnaným a měl jistý zdroj příjmů, jistě se dříve či později dostane do situace, kdy bude muset volit mezi morálním a amorálním, možná i mezi zákonným a nezákonným. To, co policisty, stejně tak jako všechny veřejné činitele opravňuje vykonávat moc nad spoluobčany, není jejich uniforma nebo stranická příslušnost, ale jejich mravní postoj, který musí převyšovat nároky kladené na běžného spoluobčana. Jestliže např. podnikatel použije korupce pro získání osobní výhody, bude možná stíhán podle platných zákonů a možná poškodí jméno své soukromé firmy. Jestliže ale korupci podlehne policista, vrhne to stín na celou policii. A policie je instituce, která reprezentuje stát.
Samozřejmě, tak jako v každé profesi, se najdou jednotlivci, kteří vybočují a porušují morální a mravní zásady, tak ani policie není výjimkou. Snahou společnosti a odpovědných institucí musí být na jedné straně odstranění nebo alespoň minimalizování korupce, na druhé straně se ale musí snažit vytvořit takové materiální a morální podmínky, aby policista neměl důvod ke korupčnímu jednání.
Už pouhým letm