Seminárka ·árové zinkování

poručit údržbu kovového nátěru po 20 letech nebo ještě později, zatímco u stejného kovového povlaku s nátěrem už po 10 letech (kvůli vzhledu nátěru). Plocha se znehodnoceným nátěrem může navíc zadržovat vlhkost a tím urychlovat korozi kovu, zvláště pokud povrch není omýván deštěm.
Technologický postup zinkování ponorem
Příprava povrchu
Pro vytvoření povlaku vysoké jakosti je důležité volit takové konstrukční řešení a materiály, které umožní dobrou přípravu povrchu. Povrch podkladového kovu má být před ponořením do roztaveného zinku očištěn. Doporučenou metodou češtění povrchu je moření v kyselině (obvykle chlorovodíkové). Nadměrnému moření je však třeba se vyhnout. Povrchové nečistoty, které nelze odstranit mořením, např. olej, tuk, barvu, strusku apod., mají být odstraněni ještě před mořením. Rovněž je nežádoucí používat značení na bázi laků, vosků, barev, olejů a tuků. Pro zajištění dobrého vzhledu povlaku a jeho funkčnosti má být povrch bez vad.
Grafit na povrchu litinových výrobků narušuje smáčení roztaveným kovem. Kromě toho vyžíhané litinové výrobky mohou v povrchových vrstvách obsahovat částečky oxidu křemičitého, který je nutno odstranit. Doporučuje se povrch otryskat ocelovou drtí jak před žíháním, tak i po něm.
Některé reaktivní prvky v oceli, např. Si, P, mohou mít vliv na tloušťku a vzhled zinkového povlaku. Určitá množství křemíku a fosforu mohou zapříčinit nerovný, lesklý nebo tmavě šedý matný povlak, který může být křehký a tlustý.
Tloušťka a struktura povrchu je ovlivněna také drsností povrchu. Nerovnosti povrchu podkladového kovu obvykle zůstává viditelná i po pozinkování.
Postupy související s konstrukčním řešením
Během ponoření do zinkovací vany musí být všechny pokovované předměty upevněny. K tomu se často používají otvory pro šrouby či závěsná oka. Některé výrobky, např. Výměníky tepla a zásobníky plynu, smějí být pozinkovány jen na vnějším povrchu. To částo vyžaduje zvláštních postupů a zařízení (např. Pro překonání vztlaku). Po pokovení se výrobky nemají ukládat na sebe, pokud jsou ještě horké nebo vlhké. Malé výrobky ponořené hromadně v koších nebo na závěsech se mohou okamžitě po vyzvednutí ze zinkovácí lázně odstředit, aby se odstranil veškerý přebytečný kov.
VÝSTRAHA: Je naprosto nutné buď se vyvarovat uzavřených prostorů, nebo zajistit jejich odvětrání, jinak existuje vážné nebezpeční výbuchu.
Také je potřeba zamezit vzniku kapes, v nichž by mohl zinek ulpívat a ztuhnout.
Technologický postup žárového stříkání
Příprava povrchu
Povrch se doporučuje otryskat ostrohranným tryskacím prostředkem do stupně Sa 2,5 nebo Sa3.
Postup
Stříkané kovové povlaky se vyrábějí průmyslově roztavením povlakového kovu a jeho stříkáním v podobě jemných kapiček na povrch určený k pokovení. Nástřik kovů se obvykle prování „za studena“ a materiál, na němž se povlak vytváří se zahřívá co nejméně. Žárové stříkání se provádí ručně nebo v automatických zařízeních.
Všechna konstrukční řešení, která vytvářejí „stín“ zabraňují snadnému přístupu nastřikovaného materiálu k příslušným částem povrchu. Jsou proto velmi nevhodná. Při pokovování nástřikem je materiál vrhán tryskou vpodstatě v přímém směru. Řešení má umožnit přístup k povrchu pod úhlem přibližně 90°. Úhel dopadu na povrch nemá být nikdy menší než 45°.
Výhody žárového zinkování
Slitinové fáze na rozhraní ocel-povlak, které jsou výsledkem metalurgické reakce, jsou příčinou velmi dobré přilnavosti povlaku a významně ovlivňují jeho mechanické vlastnosti. Čistý zinek je měkký kov, ale fáze Fe a Zn, které vzniknou při zinkování, mají tvrdost, srovnatelnou s podkladovou ocelí, fáze delta je dokonce podstatně tvrdší.
Tato metoda je relativně levná, dostupná a efektivní.
Použitá literatura:
... Časopis: „Konstrukce číslo 3, ročník 2005“
Kontinuální žárové pokovování, Václav Lemberger, Praha 1963
Žárové zinkování drátu, Jan Šimík, Ostrava, 1956
ČSN EN ISO 1461
ČSN EN ISO 14713
Žárové zinkování