- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Stručný úvod do pedagogiky
KPG/VVKVS - Výchova a vzděl. v kontextu vývoje spol.
Hodnocení materiálu:
Popisek: Vypsané poznámky z knížky Stručné dějiny pedagogogiky
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálStručné dějiny pedagogiky
YPERLINK "http://www.fi.muni.cz/%7Eqprokes/pedagogika/dejiny.html" \l "k2c3" 2.3 Pedagogika reformační a protireformační
RLINK "http://www.fi.muni.cz/%7Eqprokes/pedagogika/dejiny.html" \l "k3c1" 3.1 Pedagogický odkaz J. A. Komenského HYPERLINK "http://www.fi.muni.cz/%7Eqprokes/pedagogika/dejiny.html" \l "k3c2" 3.2 Anglický pedagogický systém J. Locka HYPERLINK "http://www.fi.muni.cz/%7Eqprokes/pedagogika/dejiny.html" \l "k3c3" 3.3 Francouzská pedagogika, J. J. Rousseau HYPERLINK "http://www.fi.muni.cz/%7Eqprokes/pedagogika/dejiny.html" \l "k3c4" 3.4 Německá pedagogika a I. Kant
1. POČÁTKY VÝCHOVY A VÝCHOVA VE STAROVĚKU1.1 Vznik výchovy
S výchovou se setkáváme v lidské společnosti od nepaměti. S vývojem společnosti se měnily její cíle, její obsah i její formy a metody, a to v závislosti na ekonomických, sociálně politických i kulturních podmínkách, ve kterých se uskutečňovala. Vznik výchovy se vysvětluje okolnostmi biologickými, psychologickými a především sociálními. Biologové ukazují, že soustavná péče o potomstvo má svou determinaci genetickou. Psychologové poukazují na významný moment nápodoby chování při formování nového pokolení. Sociologie zdůrazňuje především sociální okolnosti, jako je sociální komunikace, kolektivní pracovní proces a život v organizované skupině, které si přímo vynucují soustavnou a dlouhodobou přípravu jedince jako člena odpovídající sociální jednotky. Tato příprava probíhala zprvu živelně, postupně se však specializovala a institucionalizovala, vznikaly školy i další výchovná zařízení, kde působili profesionální učitelé a vychovatelé.
O výchově v prvobytné společnosti si rekonstruujeme základní představy díky výzkumům prehistorickým a etnografickým. Skupinový způsob života, společná práce i společenství základních prostředků určovalo v zásadě jednotný charakter této výchovy. První diferenciace byla dána dělbou práce. Muži byli připravováni pro lov, boj a práce stavební, ženy pak především k základním domácím činnostem. Těžisko této výchovy tvořila výchova pracovní, k ní přistupovala výchova mravní i výchova tělesná a branná.
S rozpadem prvobytné společnosti souvisí počátky sociální diferenciace výchovy. Vědomosti a tělesná zdatnost se stávají základními nástroji nadvlády a dominují v přípravě mládeže z řad vládnoucích vrstev. Pro porobené obyvatelstvo se výchova na dlouhou dobu omezuje na přípravu pracovní a na morální ukáznění. Tato sociální diferenciace se výrazně projevila při výchově v zemích starého Východu. V Egyptě, v Mezopotámii a v Persii se od 4. tisíciletí př. Kr. vytvářejí mohutné otrokářské despocie v čele s absolutistickým panovníkem, s organizovaným vojskem, kněžstvem a úřednictvem. V těchto zemích se poprvé setkáváme se školami, které vznikaly při chrámech a panovnických dvorech. Učily vybranou mládež z nejvyšších sociálních vrstev písmu, základům vědění, ale i medicíně, stavebnictví a vojenství.
1.2 Výchova v antickém Řecku. Platón, Aristoteles
Vyspělejší výchovné systémy se rozvinuly v antickém Řecku. Starověké Řecko bylo tvořeno řadou městských států s různým typem sociálního zřízení. V nejvýznamnějších z nich - Spartě a Aténách - se vyvinuly i odpovídající výchovné systémy. Sparta byla zemědělský stát s aristokratickým zřízením, 90 % obyvatelstva tvořili státní otroci. Výchova svobodných občanů byla státní, a to pro hochy i pro dívky, měla vojenský charakter a její hlavní složku tvořila výchova tělesná a branná.
Rozvinutější podmínky Atén jak v ekonomické oblasti (vedle zemědělství vyspělý obchod a řemesla), tak v oblasti sociálně politické (demokratické zřízení i kulturní) rozkvět filozofie, věd a umění, vedly ke vzniku podstatně náročnějšího a komplexnějšího výchovného modelu. Cílem aténské výchovy byla kalokagathia (ideál krásy a dobra), která se uskutečňovala syntézou výchovy rozumové, tělesné, mravní a estetické. Vznikl i třístupňový systém škol, které byly soukromé a pouze pro hochy.
Nad pojetím výchovy se v antickém Řecku zamýšlelo mnoho filozofů a můžeme říci, že se v Řecku začíná rozvíjet také teorie výchovy - pedagogika (pais - dítě; agein - vésti). Soukromí učitelé té doby - SOFISTÉ (sofos - moudrý) učili řečnictví a popularizovali svou filozofii charakteristickou senzualizmem, relativismem a subjektivismem. Velkou pozornost věnovali přírodním vědám a jejich praktické aplikaci v řemeslech, v obchodu a při námořní plavbě. Vytvořili soubor tří základních studijních oborů, zahrnující gramatiku, rétoriku a dialektiku (tj. umění vést rozhovor), který byl později přejat scholastikou.
Proti sofistickému relativismu vystoupil SOKRATES (469-399) svým učením o absolutní pravdě a mravní dokonalosti. Nejvyšší mravní ctností je podle něho moudrost, která se v činech projevuje jako statečnost a v citech jako uměřenost. Výchova má usilovat o rozvoj mravní stránky osobnosti, o stálé sebezdokonalování a o hledání pravdy. Při vyučování používal dialogické metody, která se proto dnes někdy označuje jako metoda sokratovská. Touto metodou vedl své žáky k tomu, aby sami - vlastním rozumem - hledali řešení problémů.
Sokratův žák a pokračovatel PLATÓN (427-347) uvedl podněty svého učitele do uceleného filozofického systému. Od roku 380 př. Kr. vedl filozofické besedy v aténském gymnáziu Akademii, nazvaném podle antického hrdiny Akadema (odtud i dnešní použití tohoto názvu) . Ve své filozofii chápe Platón reálný svět jako pouhý odraz dokonalého světa idejí. Nejvyšší ideou je idea dobra, které jsou podřízeny idea pravdy, idea krásy a idea spravedlnosti a jim pak ideje další.
Z Platónovy filozofie vychází i jeho psychologie, etika, politika a posléze i jeho pedagogika. Ze spojení nesmrtelné duše s tělem vznikají její tři základní stránky: stránka rozumová, tvořící základ a pocházející ze světa idejí, stránka volní a stránka citová, které naopak zatemňují vidění skutečnosti. Nejvyšší etickou hodnotou je dobro. Třem stránkám duše pak odpovídají tři významné ctnosti moudrost, statečnost a uměřenost. Z těchto úvah vyplynula i Platónova představa optimálního státu, který mají tvořit tři skupiny obyvatel: filozofové, kteří společnost řídí, strážci, kteří ji brání, a výrobci, kteří za pomoci otroků produkují materiální statky. Tato představa se stala po staletí zdrojem různých politologických koncepcí.
Ve své pedagogice vyžaduje Platón veřejnou výchovu veškeré mládeže z rodin svobodných občanů (tj. hochů i dívek), a to ve státní škole již od předškolního věku. Cíl výchovy vidí v přípravě řádných občanů, kteří budou odpovědně a úspěšně plnit své sociální funkce. Hlavní důraz klade ve shodě se svým filozofickým racionalismem na výchovu rozumovou, k níž se pak připojují další výchovné složky, jako je výchova tělesná, estetická a mravní. Platónovy pedagogické podněty inspirují tradičně nesčetné pedagogické myslitele. Platónova koncepce bývá interpretována jako jeden z prvních pokusů o hlubokou reflexi podstaty výchovy, jako snaha o polidštění a osvobození člověka, o jeho soustavné vedení i o plný rozvoj jeho kognitivních procesů.
Platónovy pedagogické podněty dále obohatil jeho dlouholetý žák a jeden z největších myslitelů starověku ARISTOTELES (384-322), který založil roku 355 př. Kr. v Aténách gymnázium Lykeion (z toho současný název lyceum). Aristoteles vyšel z Platónovy filozofie, kterou však kriticky přehodnotil. Proti platónskému dualismu reálného světa a světa idejí rozvíjí integrální představu existence idejí ve věcech reálného světa. Podle Aristotela je každý předmět tvořen látkou a formou, forma pak je látkou materializována. Také tělo a duši chápe jako látku a formu jednotného celku. Na duši rozlišuje Aristoteles tři složky: duši vegetativní, která řídí obecné procesy života - výměnu látek a rozmnožování, duši senzitivní, která umožňuje základní funkce celé živočišné říše cítění a chtění, a konečně duši rozumovou, danou pouze člověku jako nástroj poznávání a myšlení.
Tyto psychologické zřetele se odrazily také v Aristotelově pedagogice. Třem složkám duše odpovídají tři základní složky výchovy: výchova tělesná, mravní a rozumová. Aristoteles jako jeden z prvních teoretiků usiluje o integrovanou výchovu. Tak jako příroda spojila u člověka všechny tři složky duše, je zapotřebí i při výchově harmonicky spojit všechny tři základní výchovné složky. Konečným cílem výchovy je pak především rozumový rozvoj jedince a formování jeho morálního profilu. Stejně jako Platón zdůrazňuje občanský aspekt výchovy, výchova má být státní, z veřejné výchovy však - na rozdíl od Platóna - v duchu dosavadní tradice vylučuje dívky. Doceňuje též teoretické aspekty vzdělání, nevylučuje však - a i zde se projeví jeho životní zkušenost - ani zřetele praktické, diktované potřebami života a sociálními funkcemi jedince.
1.3 Římská výchova. Quintilianus
Zajímavé podněty příštím staletím poskytla i výchova a pedagogika v antickém Římě. V nejstarší etapě římského státu byla cílem výchovy příprava zemědělce a bojovníka. Výchova se uskutečňovala pouze v rodině a její hlavní složku tvořila výchova pracovní. Za republiky (od 6. století př. Kr. do roku 30 př. Kr.) hluboké proměny hospodářského, politického i kulturního života vedly postupně i k podstatné proměně výchovy svobodných římských občanů. Řím přejímá školy řeckého typu (především elementární školu gramatickou a školu rétorskou), hlavním cílem se stává příprava řečníka, tj. vzdělaného a aktivního politického činitele. Císařský Řím od počátku naší éry postupně adaptoval výchovu a školu svým potřebám. Školy jsou zestátněny, podléhají centrální kontrole a jejich hlavním úkolem je příprava vzdělaného úřednictva k řízení impéria. V této době vznikají i první vysoké školy, které se stávají významnými kulturními centry (nejvýznamnější byla v Alexandrii).
Nejvýznamnější římskou pedagogickou osobností byl MARCUS FABIUS QUINTILLIANUS (asi 35-95), jehož dílo O výchově řečníka je často považováno za první světovou didaktiku. Quintilianus zde vyzvedá význam školní výchovy, která jedinci umožní, aby se naučil žít v kolektivu a poučil se z úspěchů i omylů druhých. Žádá individuální přístup k žákům, odmítá tělesné tresty a klade vysoké nároky na učitele. Učitel má být podle Quintiliana člověk vysoce vzdělaný, který je svým žákům vzorem a vyniká trpělivostí, sebekázní a láskou k dětem.
V pedagogických koncepcích antických myslitelů bylo mnoho závažných podnětů, které dodnes neztratily nic na své aktuálnosti. Řeckým i římským pedagogům již byla vlastní idea harmonického rozvoje člověka, vytvořili koncepci poměrně komplexního a mnohostranného vzdělání teoretického i praktického, docenili školu jako specifickou výchovně-vzdělávací instituci i význam učitele a jeho vzdělanostního i lidského profilu. Stačilo, aby tyto podněty dopadly za renesance na úrodnou půdu, a daly vznik novodobým pedagogickým ideálům, které ještě dnes čekají na naplnění.
1.4 Křesťanství a proměny výchovy. Augustinus
Složitý vývoj evropské společnosti na přelomu starověku a středověku, vpády barbarů, stěhování národů, permanentní války a postupné konstituování nových státních útvarů - to vše nebylo vždy příznivé optimálnímu rozvoji výchovy pedagogiky. Vlivem sílícího křesťanství a zvláště pak po zestátnění křesťanského náboženství ediktem milánským v roce 313 nabývá římská výchova postupně křesťanského charakteru a ty klasické ideály, které nebyly slučitelné s novou vírou, ustupují do pozadí.
2. VÝCHOVA VE STŘEDOVĚKU A NA PRAHU NOVOVĚKU2.1 Středověká výchova a škola. Tomáš Akvinský
Po rozpadu Římské říše v 5. století se v Evropě postupně konstituuje feudální společnost. Sociální rozdělení této společnosti na jednotlivé stavy (šlechta, duchovenstvo, měšťané, poddaní se odráží v celém jejím životě a je příznačné i pro výchovu, kde jsou podstatné rozdíly mezi přípravou šlechty a duchovenstva, vzděláním měšťanů a pracovně morální adaptací širokých vrstev poddaného obyvatelstva. Křesťanství tvoří ústřední článek každého výchovného působení, prvky antické kultury a výchovy jsou přijímány jen potud, pokud jsou slučitelné s vírou a slouží potřebám středověkého světa.
Šlechtická výchova se uskutečňovala na hradech. Od 7 do 14 let byl hoch pážetem, od 14 do 21 zbrojnošem a v 21 letech byl pasován na rytíře. Obsah této výchovy tvořilo sedmero rytířských ctností (jízda na koni, plavání, vrh kopím, šerm, hra v dámu a skládání a zpěv veršů). Tato výchova - převážně tělesná a branná - měla připravit feudála pro jeho sociální funkce.
První středověké školy byly církevní. Od 6. století se rozvíjejí školy klášterní, v sídlech biskupů vznikají školy katedrální a pro poučení širších vrstev o základech křesťanství jsou zakládány i školy farní. Těžisko vzdělání tvořilo vedle náboženství sedmero svobodných umění (septem artes liberales), skládající se z trivia (gramatika, rétorika, dialektika) a kvadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie, múzika). Teprve v pozdním středověku se objevují z iniciativy měšťanů tzv. městské školy, které měly praktičtější zaměření (sedmero mechanických umění - zpracování vlny, zbrojířství, lodní plavba, zemědělství, lovectví, lékařství a divadelnictví). V nich také poprvé ustupuje univerzální latinský jazyk jazyku mateřskému. Z metodického hlediska charakterizuje středověkou školu mechanické pamětní učení, individuální práce s každým žákem a přísné tresty.
V pozdním středověku se vytvořily příznivé podmínky pro vznik a rozvoj vysokých škol - univerzit. První evropské univerzity se objevují od konce 12. století v ekonomicky a kulturně nejrozvinutějších oblastech jižní a západní Evropy - v Itálii (Bologna, Neapol), v Anglii (Oxford, Cambridge), ve Francii (Sorbonna v Paříži) a ve Španělsku (Salamanca). První středoevropskou univerzitou byla Karlova univerzita v Praze, založená v roce 1348. Po ní vznikají univerzity ve Vídni, v Krakově, v Lipsku a postupně i další německé univerzity. Původně byly univerzity samosprávné organizace, nezávislé na městech i na církvi. Církev se však od počátku snažila uplatnit svůj vliv i na těchto školách, určovat jak cíl a obsah výuky, tak i vyučující. Organizačně tvořily univerzitu obvykle čtyři fakulty - artistická, teologická, lékařská a právnická. Artistická fakulta měla přípravný charakter, učila sedmeru svobodných umění; absolvent trivia dosáhl titul bakaláře, po absolvování kvadrivia se stal studující mistrem umění. Absolventi ostatních fakult, na které se vstupovalo po ukončení fakulty artistické, získali titul doktora. Na staletí se pak univerzity staly centry vyšší vzdělanosti a pěstování věd a umění.
2.2 Renesanční pedagogika
Ve 14.-16. století dochází v jihozápadní Evropě k intenzivnímu rozvoji hospodářskému i kulturnímu. Vznikají první manufaktury, narůstá mezinárodní obchod, objevné cesty otevírají nové možnosti v Asii, v Africe i v Americe. Jsme svědky nebývalého rozvoje přírodních věd, filozofie i kultury. Vzniká nový postoj k životu charakteristický optimismem, důvěrou v lidské síly a snahou o všestranný rozvoj osobnosti. Antické filozofické ideály i antický životní způsob slaví svou renesanci. Nový přístup k životu pak nutně volá i po nové harmonické výchově člověka.
Hlubokou skepsi k dosavadní výchově vyjádřil ve svých esejích přední francouzský renesanční filozof a spisovatel MICHEL DE MONTAIGNE (1533-1592). Chce především překonat tradiční pamětní učení a pěstovat žákův úsudek a samostatnost. "Vědět zpaměti není vědět: je to jen udržovat, co svěřili naší paměti do úschovy". Veškeré vzdělání má vycházet z pozorování života, učitel nemá vnucovat žákovi určité mínění, ale má ho vést, aby se naučil samostatně rozhodovat a hledat pravdu. Montaigne také varuje před jednostranným přeceňováním vzdělání a na první místo při výcho
Vloženo: 8.04.2010, vložil: Kateřina Houdková
Velikost: 139,00 kB
Komentáře
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu KPG/VVKVS - Výchova a vzděl. v kontextu vývoje spol.
Reference vyučujících předmětu KPG/VVKVS - Výchova a vzděl. v kontextu vývoje spol.
Podobné materiály
Copyright 2024 unium.cz