- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Otazka 3
KVK/UKV1 - Umění v kontextech vzdělávání 1
Hodnocení materiálu:
Vyučující: PaedDr. Rudolf Podlipský Ph.D.
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál3.Filosofie, umění a výchova.
FilozofieFilozofové a umění / umělecké dílo z hlediska filozofie.
Všichni jsme již filozofovali. Filozofie náleží nevyhnutelně k životu člověka.„Filozofie" je slovo z řečtiny a lze je přeložit jako „láska k moudrosti".Východiskem filozofie je každodenní, předvědecká zkušenost, která je ve znamení přirozeného jazyka (běžného jazyka).Filozofie začíná, když každodenní bytí na světě ztrácí svou samozřejmost. Tradice uvádí jako zdroje tohoto začátku údiv a pochybování. Člověk si tu uvědomuje svou nevědomost a usiluje o nepochybné a základní vědění.Filozofie nepředpokládá nic jiného než každodenní zkušenost bytí na světě. Nepředpokládá žádnou určitou metodu, nýbrž musí si obsah a metodu dát sama.
2. Filozofové a uměníPlatón / Danto AristotelesKantMerleau-PontyHeideggerGadamer
Platón (427-347 př. Kr.)Teorií o trojím přitahování lidské duše - pravdou, krásou a dobrem - položil Platon základ západního filozofického myšlení. Když však velebil ideu krásy, rozhodně o ní netvrdil, že je podstatou umění. Právě naopak, ve Filebovi dokonce popíral, že se s absolutní krásou lze setkat v malbě či sochařství. Absolutní krása může být jen v geometrických obrazcích, v čistých barvách a v čistých zvucích: krása je abstrakce. V Ústavě Platon upřesňuje, že umělecké dílo je jen imitací ideální reality, napodobeninou, a tedy, z ontologického hlediska, odsouzeníhodné.
Platon nicméně připouští, že lidé k uměleckým dílům zaujímají shovívavý postoj proto, že jim mohou poskytovat specifickou rozkoš. Obec je však třeba chránit tím, že se umělcům zakáže estetická „licence“, která by mohla otřást samotnými základy společnosti. Platon, který byl v otázce umění konzervativec, očekává, že umělci vyloučí jakýkoli pesimistický pohled a budou oslavovat božství nebo ctnost. V Zákonech se později Platonův idealismus vyvinul pragmatičtěji, neboť jen požaduje, aby nová díla byla pouze předkládána kompetentní komisi k posouzení, zda mohou být připuštěna do obce. Je však jasné, že Dantoem vyslovené podezření je oprávněné - postavení umění je v platonské filozofii postavením podřízeným (porobeným).
Artur Coleman DANTO (nar. 1924)americký profesor, umělecký kritik, filozof. V časopise Estetika (1998) vyšla jeho stať „Konec umění“
Tím, že platonská teorie umění ztotožňuje uměleckou praxi s vytvářením zdání (zhruba řečeno zdání druhořadého), je podle Arthura Dantoa silně politická. Šlo o „manévr v boji, kde je umění považováno za nepřítele“. Platon prý nepředkládá ani tak teorii umění jako spíše metaforu, jejíž bezzubost měla ničivé důsledky. A Danto pokračuje: „Avšak protože Platonovou teorií umění je jeho filozofie a protože vývoj filozofie v průběhu staletí tkví jen v dovětcích přidávaných k platonskému odkazu, je možné, že sama filozofie není ničím jiným než porobením umění...“
Aristoteles (358-322 př. Kr.)Aristoteles uznává, že Platon učinil správně, když následoval svého učitele Sokrata a za nekonečnou rozmanitostí jevů hledal, co je umožňuje seskupit na základě určité spřízněnosti (například té, již tuší jazyk, když je označuje týmž jménem). Avšak Platon se podle Aristotela dopouštěl chyby, když ideu vyjímal z nekonečnosti smysly vnímatelných jevů a kladl ji mimo ně jako oddělenou realitu. Kdyby ideje existovaly „o sobě" v nějakém jiném světě, byly by pro nás nepoznatelné. Aristoteles kritizuje pojem „účasti“ jakožto vztahu smysly vnímatelného k idejím. Tato metafora jen zakrývá konflikt mezi požadavkem totožnosti a požadavkem oddělení, které jsou u počátku platonské teorie. Aristoteles tedy platonské ideje stahuje zpět na zem.
Aristoteles a krásaPozorněji než Platon bere na zřetel potěšení, jež lidem poskytují umělecká díla, a to tím, že rozlišuje estetický a smyslový požitek. Vděčíme mu za známou definici estetických požitků zraku, sluchu a čichu, které jsou podle něho „nezaujaté", což později převzal Kant. Potěšení z umění, které Platon ontologicky odsuzoval, Aristoteles tedy uznával za oprávněné a rozlišoval také fyzickou libost z forem a barev i libost vyšší, intelektuální, již nám poskytují malíři, kteří nám umožňují rozeznat napodobenou věc. Aristoteles stejně jako Platon neříká, že krása je podstatou umění. Podle něho je krása přírody nadřazená kráse umění. Krása lidského těla například tkví v proporcích jeho jednotlivých částí.
V jedné pasáži Politiky Aristoteles doporučuje, aby se ve školách vyučovalo kreslení, protože se tím u žáků rozvine schopnost ocenit krásu lidského těla. Rozpoznání krásy přírody je tedy podřízeno předběžné znalosti kreslířské techniky. Lze proto říci, že Aristoteles teorii umění jakožto prosté „nápodoby přírody" pozměňuje. Podle něho umění spíše krásu přirozeného objektu přetváří. Nebo dokonce - krása jakožto vlastnost božského rozumu nebo prvotní věčné podstaty je nejvyšší morální kvalitou. Aristotelův intelektualismus zde hraničí s mysticismem.
Immanuel Kant (1742-1804)německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenstvíKritika soudnostiKritika soudnosti (1790), která uzavírá sérii započatou Kritikou čistého rozumu, je z poloviny věnována otázkám estetického soudu, který Kant rozkládá na čtyři „momenty":Kvalita. Nezainteresovanost je kvalita podstatná pro jakýkoli soud „čistého" vkusu, v protikladu k praktickému soudu, který je empirický a vyjadřuje určitou zaujatost. Nezainteresovaný estetický soud jen vyvolává zaujatost bez ohledu na subjektivní preference (tzn. na to, co mi je příjemné nebo nepříjemné, a to již před vytvořením tohoto soudu). Kant také o estetickém soudu říká, že je „autonomní“, protože sám sebe určuje sobě vlastním rozvažováním nad smysly vnímatelným znázorněním. Kantovský estetický soud se týká pouze formálních vlastností objektu (pokud se můj soud týká námětu, není už svobodný, protože ten vždy vnímám tak či onak). Mohli bychom tedy v krajním případě říci jako Thierry de Duve, že Kritika soudnosti je správnou teorií estetického soudu právě proto, že teorií není. „Je kritická, což znamená přinejmenším toto: co je to estetický soud, poznáme až posuzováním.“*Kvantita. Krásno determinované soudem vkusu se líbí univerzálně, protože nespočívá ani na osobní preferenci, ani na žádné idiosynkrazii percepce: „Krásné je to, co se líbí všeobecně bez pojmu.“ Podle Kanta není soud vkusu soudem, který objekt determinuje - vyjadřuje jen vztah subjektu k objektu.Relace. Podle Kanta se soud vkusu zakládá na „formě účelnosti objektu (nebo jeho způsobu znázorňování)", a tato forma je formou účelnosti bez specifického účelu. Soud vkusu je tedy sice soudem reflektujícím, ale nemůže být soudem reflektujícím poznání (rozvažovací soud se vždy týká účelnosti objektu), týká se výlučně pocitu z určité nespecifikované finální formy, která u posuzovatele budí pocit harmonie jeho představových schopností.Modalita. Soud vkusu znamená, že krásno je objektem nutného uspokojení. Kdyby uspokojení nebylo nutné, nemohly by existovat čisté, nýbrž pouze empirické soudy vkusu (determinované počitky). U Kanta jde o nezbytnost exemplární - každý soud vkusu je příkladem obecného pravidla, které nelze pojmově formulovat.
Idiosynkrazie - jedinečnost, odlišující prvek chování nebo projevu, přecitlivělost, nepřekonatelný odpor vůči něčemu nebo někomu
Jádrem Kritiky soudnosti je známá antinomie estetické soudnosti. Nyní ji můžeme opakovat Kantovými pojmy:„Teze. Soud vkusu se nezakládá na pojmech; neboť pak by se o něm dalo disputovat (rozhodovat podle důkazů).Antiteze. Soud vkusu se zakládá na pojmech; neboli pak by se, nehledě na jeho různost, nedalo o něm ani přít (činit si nárok na nutnou shodu druhých s tímto soudem).“*Kant tuto antinomii řeší následovně:„V tezi by se tedy mělo říkat: soud vkusu se nezakládá na určitých pojmech; v antitezi ale: soud vkusu se zakládá přece jen na, třebaže neurčitém, pojmu (totiž o nadsmyslovém substrátu jevů); a pak by mezi nimi nebyl rozpor.“Vkus, o němž Kant mluví, je schopnost posuzovat krásno, ať přírodní, či umělecké. Jeho pojetí krásného předmětu je vcelku indeterministické; dokonce tvrdí, že „živý obraz“ vytvořený na společenském večírku se má řadit k malířství, protože celkový soud, který milovník umění vztahuje na formální uspořádání perceptivního pole, tkví v prostém nezaujatém potěšení, jaké v něm podívaná na živý obraz vyvolává. Kant tedy dává před „uměleckou" krásou přednost kráse „přírodní“, a to tím spíš, že ta téměř vždy vyvolává morální zaujatost. Je zřejmé, jaké nebezpečí tkví v takovémto rozlišování, ale budiž: Kritika soudnosti zavádí zásadní nezávislost smysly vnímatelného na tom, co je vnímatelné pouze rozumem, což z filozofického hlediska představuje zásadní krok směrem kupředu.
Kant a krásno„Nyní sice rád připouštím, že zájem o krásno v umění (k tomu počítám i umělé užití přírodních krás k ozdobě, tedy k marnivosti) neposkytuje žádný důkaz o způsobu myšlení, příslušejícím morálnímu dobru, také ne o tom ani, jež má jen k němu sklon. Naproti tomu tvrdím, že mít bezprostřední zájem o krásu přírody (ne mít pouze vkus ji posuzovat) je vždy znak dobré duše [...]. Ten, kdo sám (a bez úmyslu chtít své poznatky sdělovat druhým) pozoruje krásný tvar nějaké divoké květiny, ptáka, hmyzu atd., aby je obdivoval, miloval a chtěl, aby jich příroda nebyla zbavena, i když by tím utrpěl nějakou škodu, nemluvě již o nějakém užitku, který by mohl od toho očekávat, má bezprostřední a přitom intelektuální zájem o krásu přírody. Tj. líbí se mu produkt přírody, nejen pokud jde o formu, ale i jeho jsoucno, aniž by na tom měl podíl nějaký smyslový půvab, nebo on s tím spojoval jakýkoliv účel [...]. Tato přednost přírodní krásy před uměleckou krásou - ačkoli přírodní by uměleckou mohla být, pokud jde
Vloženo: 16.06.2009
Velikost: 106,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz