- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Morfologie ČJ
KČJ/EIA - Morfologie ČJ
Hodnocení materiálu:
Vyučující: PaedDr. Jana Vejvodová CSc.
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál1. Morfologie
Morfologie je nauka o stavbě slov, dělíme ji na:
a) formální – zabývá se tvořením tvarů, pracuje se s pojmem tvarotvorný základ, přidávají se morfémy
b) funkční – zabývá se fungováním tvarů slov ve větě, vysvětluje mluvnické významy
Základní jednotkou morfologie je Morf/Morfém
Morf je jednotka promluvy, je to jednotka parole
Morfém je jednotka jazykového systému, je jednotkou langue
Např. bere - brát ber- br- toto jsou konkrétní morfy, tyto morfy jsou realizací jednoho morfému, oba tvary slovesa brát i bere obsahují jeden a týž morfém představovaný v různých tvarech dvěma různými morfy
- různé morfy, které jsou realizací téhož morfému se nazývají alomorfy
Typy morfů:
kořeny = radixy – vyjadřují lexikální význam slova
afixy – dělíme je na:
prefixy – SLOVOTVORNÉ – vytvářejí nové slovo,
např. dělat – dodělat, předělat, nedělat
TVAROTVORNÉ – podílejí se na vytváření různých tvarů jednoho slova, nevytvářejí nová slova, vytvářejí futurum slovesa
Po-/pů- např. jedu – pojedu
jdu – půjdu
sufixy – SLOVOTVORNÉ – tvoří nové slovo
např. železo – sufix n – železný
TVAROTVORNÉ - tvoří tvar slova
Finální – pán – a - stojí na konci slova
Nefinální – děla – l – a je to např. l v příčestí činném, n příč. Trpném
KMENOTVORNÉ – děl – a – la
postfixy – ty části, které se připojují až za koncovku, -koli, - si, - pak
např. kdokoli
infixy – pro češtinu nejsou typické, je to souhláska vsunutá do kořene a má nějaký význam
např. trápit – trampoty
interfixy – vyskytují se ve složeninách (kompozitech) – mal-o-město
Dělitelnost slov na morfémy je u různých slov různá
Kritéria určení morfému:
a) analogie – srovnáváním
b) substituce – určitý morfém se pokusím nahradit morfémem jiným
např. vyprovodit – doprovodit - substituce
výborný - odborný - substituce
žen-a vln-a duh-a kun-a cen-a - analogie
Morfologie je součástí tzv. vnitřní lingvistiky. Společně se syntax tvoří gramatiku.
2. Slovní druhy
Soubor všech slov českého jazyka můžeme různým způsobem roztřídit. Nejobecnější třídy slov tvoří slovní druhy.
Kritéria pro třídění slov do slovních druhů:
sémantické
na základě tohoto kritéria se člení slovní druhy podle toho, co z mimojazykového světa obrážejí, dělí se na:
Substantiva – označují jevy, které chápeme jako samostatné
Adjektiva – jevy, které chápeme jako jejich příznaky, vlastnosti
Verba – označují příznaky pohyblivé, proměnlivé
Adverbia – označují příznaky příznaků , např. dobře zpívá, velmi starý
Substantiva + adjektiva + verba + adverbia jsou slovní druhy ZÁKLADNÍ, tzn. vytvářejí základ slovnědruhové soustavy. K nim nástavbově přidáváme numeralia, pronomina a interjekce – dostáváme tak autosémantické slovní druhy; slovní druhy synsémantické jsou prepozice, konjunkce a partikule
morfologické
můžeme ho uplatnit jen u slov ohebných
syntaktické
slova různé slovnědruhové platnosti plní různé funkce v mluvnické výstavbě výpovědi. Samostatnou funkci
výpovědi mají interjekce (Hurá!). Ostatní autosémantické slovní druhy plní roli větných členů.
Substantiva – primárně subjekt nebo předmět, pak ATN, doplňkem, jmennou částí přísudku (jmenoval ho soudcem), adverbiále
Adjektiva – primárně ATK, dále doplněk, jmenná část přísudku (otec je veselý)
Pronomina a numeralia – mohou být stejnými větnými členy jako substantiva a adjektiva
Verba – primárně predikát, verba infinita mohou být jména (mlčeti zlato – S)
Adverbia – příslovečné určení
Prepozice – tvoří větné členy ve spojení se jménem
Konjunkce – spojují větné členy a věty, spojování: přiřazovací, rozvíjející
Partikule – nejsou větným členem, podílejí se na vyjadřování postoje mluvčího
Máme 10 slovních druhů. Někdy se ještě odlišují predikativa – jsou to slova, která vyjadřují stav nebo modalitu ve spojení se sponovým slovesem být
Např. Je chladno, bylo ošklivo, bylo třeba…. Běžně se tato slova považují za druh příslovcí.
Hranice mezi slovními druhy
Mezi slovními druhy nejsou vždy zřetelné hranice, existují proto přechodné jevy – např. typ hajný, pokladní, stavění, brzdící
Slova někdy přecházejí z jednoho slovního druhu k druhému:
Substantivizace adjektiv – cestující, sytý, hajný, plzeňské
Prepozicionalizace – od substantiv – díky, vzhledem, počínaje, začátkem, koncem
Adverbializace – kolem, kvečeru, vleže, ráno, večer
Konjunkcionalizace – zatímco (zatím + co), mezitím(mezi + tím)
Partikulizace – naneštěstí, nechť, zajisté, ono sněží, to prší
Přechod slovního druhu k jinému je snazší u slov neohebných, protože se nemusí měnit podoba slova. Kromě toho stejná podoba slova může patřit k různým slovním druhům, pak jde o slovnědruhovou homonymii – např. hnát (podstatné jméno označující ruku, sloveso), Co – v různých spojeních
Ohebná slova
Členíme je podle toho, zda se skloňují nebo časují.
Skloňujeme – substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia
tři typy deklinace:
jmenná - substantiva, numeralia, adjektiva ve jmenném tvaru + přivlastňovací adjektiva
zájmenná - pronomina (bezrodá ne), číslovka jeden (jako ten)
složená - složená adjektiva (mladý), zpodstatnělá adjektiva (vrátný), zájmena - jaký, který, čí, samý, týž; násobné číslovky, druhové číslovky (dvojí) a některé číslovky řadové, přídavná jména slovesná (objednaný)
3. Gramatické prostředky substantiv (PÁd)
PÁD
vyjadřuje vztah jména k jiným slovům ve větě - především ke slovesům, ale i ke jménům
- ke slovesům - adverbální pády - četla knihu
- ke jménům - adnominální pády - četba knihy
plní funkci syntaktickou a sémantickou
pádem substantiva se vyjadřuje účast něčeho vnějšího na substanci označené skloňovaným jménem
→ otci (někdo mu něco dal, vzal, udělal, něco se mu stalo)
gramatickou formou kategorie pádu jsou pádové koncovky; v lokále je obligatorní součástí koncovky předložka
pády - předložkové (četba knihy)
bezpředložkové (blíží se k domovu) - lokál pouze předložkoví
Nominativ
ve větě bývá zpravidla podmětem, ale také větným členem, který se s podmětem shoduje - jmenná část přísudku (kočka je šelma), nebo doplňkem (pracoval jako učitel), přívlastkem vyjádřeným podstatným jménem (učitel Novák)
může tvořit samostatnou výpověď - hnusné počasí!
nominativ jmenovací - časopis Maxim; do kina Blaník (Elektra); pohádku Popelka
→ plní roli přívlastku neshodného
bezpředložkový pád (tři vyjímky - alias, kontra, á la)
Genitiv
pád adnominální (pád neshodného přívlastku)
u pojmenování osob konkuruje genitiv přivlastňovací jménu přivlastňovacímu
dům otce X otcův dům
genitiv přivlastňovací je nutné užít v případech, kdy je osobní jména dále rozvito (Hudba Leoše Janáčka; Dům našeho souseda)
může být i podmětem - genitiv numerativní - po číslovkách 5-99 a po slovech číselného významu
Ve třídě bylo pět studentů.
genitiv partitivní - po slovesech - ubylo, přibylo, napadlo sněhu, ubylo vody
genitiv záporový - knižní charakter - nezůstalo po něm ani vidu, ani slechu, nebylo peněz
genitiv ve funkci objektu:
- v současné češtině ustupuje akuzativu (dobýt města X dobýt město; využít materiálu X využít materiál)
pevný bývá genitiv po reflexivních (zvratných) slovesech
s významem odluky - zbavit se soků, pustit se držadla, vzdát se výhod
s významem dotyku - dotknout se stěny, držel se zábradlí, zmocnit se vlády
užívat nátlaku (nátlak - abstraktum) X užívat kladivo (u konkrét - akuzativ)
ve funkci objektu také genitiv záporový - nemá naděje, nemůže zahmouřit oka
na ústupu je adverbiální genitivní určení (toho večera nemohl zahmouřit oka)
Dativ
ve funkci přívlastku (dopis dívce, přání rodičům)
ve funkci předmětu - a) přímý - zpívala dětem, podobala se obrazům
b) nepřímý - druhý předmět u sloves s akuzativním předmětem (maloval obraz příteli)
volný dativ - nelze ho považovat za skutečný předmět - nevazebný pád - neřízený slovesem
čtyři skupiny volného dativu:
- prospěchový - blíží se Pu účelu (děti nasbíraly lesní zvěři žaludy)
- zřetelný - to nám nebude užitečné
- přivlastňovací - Eva odřela otci auto
- kontaktový - emocionální „dativ sdílnosti“ - včera jsem Ti ho viděla s novou ženskou (tvoří se od osobních
zájmen - já, ty, vy)
dativ - pád s významem prospěchu nebo cíle
dativ bez tohoto významu se nahrazuje akuzativem (vyučovat češtině/ češtinu; učit se zeměpisu/zeměpis)
i v hovorových útvarech je základový prospěchový význam na vzestupu (jdu si, nastupte si)
- analogie - nehlučte nám
Akuzativ
má širokou významovou škálu
společně s nominativem tvoří jmenný základ české věty (vyjadřují podmět a předmět), nazýváme je proto pády přímé
akuzativ je typickým pádem předmětu, je to pád závazný u řady sloves, u tzv. sloves přechodných
vyjadřuje celou škálu vzniku, zániku, zásahu předmětu, změny, míry a času
Vokativ
výše uvedenou definici pádu nesplňuje vokativ - nevyjadřuje totiž vztah k ostatním složkám věty - stojí mimo danou větu jako samostatná věta vokativní
vokativ má vztah přímo ke komunikaci (Pepo pojď sem!)
plní kontaktovou funkci + funkci hodnotící - záporné (srabe, ubožáku), kladné (broučku, zlatíčko) - má blízký vztah k citoslovcím
formálně se vokativ vyjadřuje zvláštní koncovou pouze u substantiv označujících osoby a zvířata
konzervativnost vokativních forem - člověk, bůh, otec → člověče, bože, otče
tendence nahrazovat vokativ nominativem - holka, to ti bylo; pane Novák (místo pane Nováku)
Lokál
vyjadřuje různé druhy okolností - leží na stole, usnout o půlnoci, poznal ho po hlase
je protikladný k akuzativu - akuzativ vyjadřuje směr - dám to na talíř X lokál vyjadřuje místo - leží to na talíři
Instrumentál
označuje nástroj slovesného děje a při užití pasiva také činitele děje - vůz je tažen koňmi
poměrně řídký je předmětový instrumentál - točit klikou, třást stromem, chlubit se něčím
vyjadřuje řadu významů adverbiálních:
- způsob - živou mocí
- důvod - třást se chladem
- místo - lesem se ozývalo volání
- zřetel - byl povahou dobrák
- čas - tou dobou
- nástroj - svázat provazem
kategorie pád se vyvíjí
tendence - rostoucí převaha předložkové flexe nad nepředložkovou
4. Číslo
v současné čj se vyjadřuje protiklad singularity a plurality
formální prostředky vyjádření gramatického čísla:
soubor singulárových a plurálových koncovek
singulár plurál
muž-emuž-ům
žen-ěžen-ám
zvláštním slovním druhem jsou číslovky
jedenpadesát
sekundární vyjádření shodou
ten klukti kluci
nové relénová relé
atašé přišelataše přišli
pomůcka - hmyz JEústa JSOU
jména pomnožná - pluralia tantum
- mají tvar množného čísla, ale označují 1 osobu, věc- ústa, kalhoty, kamna, spalničky, narozeniny, varhany, Vánoce, Čechy- počet vyjadřují číslovky, spojené s jmény pomnožnými (dvoje housle, …)- o mluvnickém rodě pomnožných rozhodují koncovky (vrata-města, Čechy-ženy, …)
jména hromadná - singularia tantum
- hromadná - ptactvo, žactvo, cukroví, kamení
- látková - hmota, nebo masa - voda, víno, železo, mouka
- abstrakt - láska, věrnost, radost
- vlastní - Napoleon, Sněžka
vlastní kmen se užívá také ve tvarech plurálových:
při metaforickém přenášení - Einsteinové se nerodí každý den
při metonymickém přenesení - jména umělce na dílo - na výstavě
u názvů skupinových označujících jevy téhož jména - Dnes mají svátek Bedřichové
vlastní jména se mohou stát apelativy (obecnými jmény) - potom se jich neužívá k označení jediného předmětu, ale celé třídy předmětů - na základě významového přehodnocení:
na základě literární nebo historické osobnosti se použije označení typu lidí - donchuán, donkichot
na základě metonymického vztahu - názvy fyzikálních jednotek podle vynálezců - newton, joule; názvy se stávají jejich pojmenováním - sparty, škodovky
5. Gramatické prostředky podstatných jmen: rod. Vztah mezi rodem gramatickým a přirozeným, jména vespolná, životnost a neživotnost. Kolísání mezi dvěma rody. Rod nesklonných substantiv.
Rod
gramatický prostředek jehož výrazovou složkou je tvar slova, jeho složka významová se uplatňuje v jeho části a to u těch substantiv, které označují bytosti živé - tj. lidi a zvířata
rod - přirozený a gramatický - pouze u těchto substantiv se rozdíly v rodě přirozeném promítají do rodu gramatického
rod přirozený - vlastnost jevů skutečných - mužský, ženský
rod gramatický - vlastní všem vlastním jménům - (ten) stůl, (ta) židle, (to) křeslo
rozdíly v přirozeném rodě se vyjadřují prostředky:
lexikálními - muž X žena, jelen X laň
vytvářejí se heterogenní dvojice, jako třetí člen je pojmenování souhrnné, které pohlaví nerozlišuje
muž, žena - člověk; bratr, sestra - sourozenci
existují jména zvířat, která tento protiklad nevyjadřují - had, krysa, havran
slovotvornými - učitel X učitelka
rodové dvojice se netvoří u některých názvů povolání - pradlena
také se netvoří u některých jmen vyjadřujících hodnocení - opilec, lenoch
složeniny - držgrešle, kazisvět
vespolná jména - sirotek, lenoch
syntaktickými - můj choť X moje choť
Životnost
určuje se pouze u maskulin
životnost je klasifikační kategorie - vyvinula se ve slovanských jazycích, u maskulin jako důsledek syntaktických potřeb
původně se shodovaly tvary nominativu a akuzativu a nebylo možné odlišit agens (činitel děje) a patiens (cíl děje)
maskulina byla rozdělena na základě sémantického rysu životnost neživotnost - od této korespondence existují některé odchylky - nominativ - hmyz = akuzativ hmyz →maskulinum inanimatum
nebožtík X nebožtíka - maskulinum animatum
rodiče, lidičky, koně mají shodu jako životná, i když mají tvary neživotné
některá substantiva označující neživé jevy mohou mít vedle skloňování podle neživotného vzoru i tvary životné:
v případech, kdy slovotvorná forma označuje zpravidla bytosti živé (dělenec, ledoborec, jmenovatel, ukazatel) - ukazatele signalizovaly, ukazatelé signalizovali
jména neživotná významově souvisí se jmény označujícími bytosti živé
sleď - sledi, sledě; uzenáč - uzenáče, uzenáči; slaneček - slanečci, slanečky, bacil, mikrob, korál)
životné tvary vyjadřující expresivní citové zabarvení
dát góla, najít hřiba, dát čouda, nařidit budíka
některá podstatná jména vyjadřují v češtině více rodů (sršeň - rod mužský i ženský), a mají proto často v různých pádech dvojí koncovky (mnoho sršňů i sršní), není to sice pro češtinu typické (každé podstatné jméno vyjadřuje většinou jen jeden rod), ale existuje skupina podstatných jmen, u kterých rod není ustálen, říkáme o nich, že kolísají mezi příslušnými gramatickými rody
při skloňování pak nabývají dvojích koncovek, popř. se ponechávají v nesklonné podobě (brandy, ukulele, ZOO) Jména vespolná
= označují jedinou rodovou formou jedince mužského i ženského pohlaví, bývají velmi expresivní, např. hovado, divoch, potvora, trdlo
Rod nesklonných substantiv
O jejich jmenném rodě rozhoduje zakončení, pokud ovšem nejde o pojmenování živých jevů, osob a zvířat: atašé, abbé, zebu, rod MUŽSKÝ.
Nesklonná v češtině zůstávají zpravidla jen jména cizího původu pro češtinu s neobvyklým zakončením na –i, -u, -ó, -é, -ú (např. Bordeaux, foyer.
Některá jména domácího původu jsou rodově nevyhraněná, neboť zakončením se mohou řadit jak k maskulinům, tak k femininům. Sem patří často jména měst a obcí (Olomouc, Bubeneč, Telč – kodifikován je rod ženský x Aš – dříve byl kodifikován jen rod mužský, nyní i ženský).
Kolísání mi:
Se zakončením na –l:
1. podle měkkého vzoru STROJ se skloňují kašel, mandel, cíl, kachel, jetel, šindel….
2. podle obou vzorů STROJ i HRAD se skloňují chmel, kužel, plevel, tmel, uhel, kotel, koukol, rubl ….
3. podle tvrdého vzoru HRAD se skloňují jíl, topol, vrchol, účel, úhel, úkol ….
6. Vývojové tendence v současném skloňování a časování
a) tendence unifikační – působí v jazyce dlouhodobě, vede k zjednodušování a zpravidelňování tvaroslovného systému. Objevuje se tendence po sjednocení tvarů funkčně totožných, ale také tendence po jednotné podobě základu nebo kmene. Tím pádem tedy dochází k vzájemnému přizpůsobování mezi morfologicky příbuznými, blízkými flektivními typy.
- vlivem tendence po unifikaci tvarů s touž funkcí došlo např. u slov, která měla původně jedině spisovný tvar infinitivu na –CI, nyní i sem proniká zakončení na –T
(péct, téct, říct, moct aj.)
- ještě výrazněji se projevuje tendence po jednotné podobě tvarotvorného základu nebo kmene:
1. pomocí koncovky, která nezpůsobuje alternaci (např. kvítkách, jablkách)
2. tendence po vyrovnání podoby základu nebo kmene u tvarů téže řady – pečeš, třeš, lžeš
b) tendence diferenciační – snaha o funkční využití tvarové rozdílnosti variant, o jejich stylovou diferenciaci, event. I významovou specifikaci
- z polymorfních formantů se volí ten, který obsahuje odlišnou samohlásku, než je samohláska v kmeni – o bezu, o květu, ve vřesu, na jezu – nikoliv o beze, o květě…
c) tendence po demokratizaci jazyka – snaha o zpřístupnění spisovného jazyka a usnadnění jeho fungování v co nejširším okruhu uživatelů, tato tendence je spjata především s vnitřnějazykovou tendencí unifikační (jejím výrazem je úsilí po zpravidelnění formálně morfologického systému, včetně pronikání nespisovných prostředků do jazyka spisovného, a na druhé straně je také podporována i vnitřnějazyková tendence diferenciační
VÝVOJOVÉ TENDENCE – 1. SLOVESNÁ TŘÍDA
U těchto sloves se projevuje nejvíce tendence unifikační, která slouží k vyrovnání vnitroparadigmatickému, tak i meziparadigmatickému. Původně to vedlo ke vzniku dublet, to je dnes ale spíše na ústupu, dnes se nejvíce projevuje tendence po neměnnosti základu a po vyrovnání jeho podob v celém dílčím paradigmatu.
Živý je proces meziparadigmatického vyrovnávání se slovesy konjugačních typů 5. a 2. třídy (mají zčásti společné infinitivní tvary)
VÝVOJOVÉ TENDENCE – 2. SLOVESNÁ TŘÍDA
Charakteristickým rysem všech tří konjugačních typů je odstupňované splývání v tvarech tvořených z infinitivního kmene. Vývojový pohyb zahrnuje tedy 2 protikladné tendence:
- snaha po tvarovém sjednocení (ta vyúsťuje i ve vznik tvarů variantních)
- tendence diferenciační (rozrůzňování funkční platnosti členů tvarových dvojic vzniklých tímto vývojovým procesem.
VÝVOJOVÉ TENDENCE – 3. SLOVESNÁ TŘÍDA
Typ „kupovat“ je morfologicky velmi pravidelný a stabilní. Poskytuje do jisté míry oporu typu „krýt“.
Typ „krýt“ má vzhledem k nedostatku pozitivní infinitivní kmenotvorné přípony tvary zatíženy vokalickými alternacemi – to je hlavní příčinou jeho neproduktivnosti.
VÝVOJOVÉ TENDENCE – 4. SLOVESNÁ TŘÍDA
Typy této třídy jsou si navzájem velmi blízké. Dochází k:
- vyrovnávání meziparadigmatickému – typy této třídy se od sebe liší jen v 3. osobě plurálu, a proto je patrná tendence k sjednocení dosud rozdílného zakončení tohoto tvaru. Dále dochází k sjednocování podoby kmene (kolísání prosit – sázet, trpět – sázet)
- vyrovnávání vnitroparadigmatické – probíhá v rámci typu prosí v imperativu a v příčestí trpném. K sjednocování tvarů přispívá také TENDENCE PO ZACHOVÁNÍ NEMĚNNÉ PODOBY TVAROTVORNÉHO ZÁKLADU při časování.
U vzoru sázet přesahuje vývoj k sjednocování tvarů i do imperativu.
VÝVOJOVÉ TENDENCE – 5. SLOVESNÁ TŘÍDA
Vzor „dělat“ je velmi pravidelný, proto ovlivňuje vzory „brát – mazat“.
V 1. slovesné třídě slovesa s infinitivní kmenotvornou příponou na –a vyrovnává diference s typem „dělat“ vznikem dublet v prézentních tvarech. Zároveň ale některá slovesa typu „dělat“ přebrala prézentní tvary od 1. slovesné třídy.
7. Skloňování – maskulina animata
Podstatná jména mužského rodu životná se řadí do tří typů substantivních a dvou typů adjektivních:
substantivní typy – jednotlivé typy mají tyto základní znaky:
1. typ – zahrnuje maskulina s nomina
Vloženo: 16.06.2009
Velikost: 655,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz