- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Popisek: Texty vytazene ze studijniho cd do pouzitelne podoby
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálDUM 2
Um? n renesance a baroku v Evrop?
Umění renesance
Pojem renesance, jehož užil sice již 1550 Giorgio Vasari (rinascita), nikoli však v dnešním smyslu, pro počátky
onoho hnutí v italského umění - v čele s Giottem - jež usilovalo o překonání středověku. Pro pojem "slohu" se začalo
termínu renesance - rinascimento (obrození) užívat až kolem 1820, postupně se z něho vyvinul obsáhlý pojem
uměleckohistorický pojem, který je však dodnes upřesňován. Tímto termínem bývají sice označována určitá období a
směry v umění středověkém (karolinská, ottonská, byzantská, karlovská renesance), ve smyslu slohu je však vyhrazen
pro onu velkou epochu mezi gotikou a barokem, jíž v kultuře začíná novověk. Epocha, jež objevovala svět a jeho
strukturu, jež zahájila rozvoj věd a cenila osobnost člověka. Doba vzniku, periodizace a výtv. projev se v jednotlivých
zemích liší, podstatné rozdíly dělí hlavně Záalpí od Itálie. Tam, v Toskáně, jde o období zhruba od 1420 (v ostatních
oblastech asi od 1450) do konce 16. století, v záalpských zemích - s výjimkou Nizozemí v malířství a Uher - se s
významnou pozdní gotikou renesance rozšířila až po 1500, třebaže tam jednotlivými projevy, do Francie, Ruska, Čech a
Moravy, pronikla už před přelomem století. V českých zemích, po ojedinělých importech od 1492 a osamocených
projevech v prvé čtvrti 16. století, zdomácněla renesance přibližně v době 1530-1620.
Renesance v Itálii
Renesanční sloh se formoval ve Florencii, prosperujícím městském státě výrobců a finančníků, v době kolem
1420. První generace raně renesančních umělců (Brunelleschi, Donatello, Masaccio) navázala na proud středověkého
italského umění, který čerpal z antické tradice, v architektuře na díla toskánské protorenesance 11. a 12. stol., v
sochařství a malířství na výboje generace kolem 1300 (Giovanni Pisano, Giotto). Ještě několik desetiletí však i v
Toskáně paralelně přežíval mezinárodní krásný sloh. Takřka současně začali podobné problémy řešit malíři v Nizozemí,
ovšem způsobem spíše empirickým, kdežto Italové usilovali o zjištění zákonů a jejich teoretické zdůvodnění. Pro
italskou renesanci je vůbec příznačné úzké sepětí umění s vědou a filozofií, zejména s florentským novoplatonismem.
Mnozí architekti a malíři, na severu i A. Dürer, byli činní i jako teoretici (jedním z typických rysů tohoto slohu je
mnohostrannost vůdčích osobností, jako Leonarda nebo Michelangela, i cenění individuality umělce). Jejich traktáty
měly dalekosáhlý význam pro šíření myšlenek do jiných oblastí.
Napomáhal mu i vynález knihtisku, rozmach grafiky, sběratelství a cesty umělců. Sever a jih byly spojeny
složitým procesem předávání a přijímání podnětů, hlavně Itálie s Nizozemím (v první fázi přejímali Italové zkušenosti z
Flander, v druhé bylo směřování opačné), od sklonku quattrocenta Itálie a Německo - především v osobě A. Dürera,
který nejen přijímal, od Mantegny a Belliniho, nýbrž také dával impulsy malířům italským - i další země s Itálií i mezi
sebou navzájem.
Sloh neobyčejně mnohotvárný, jehož ideje a projevy se lišily v jednotlivých fázích vývoje i v jednotlivých
oblastech, podmíněny místní tradicí, myšlenkovými proudy - humanismus, reformace, protireformace - i historickými
souvislostmi. Společný byl do značné míry vztah k světu a člověku, v mnohém bližší koncepci antické nežli středověké,
nový způsob vidění a zobrazování skutečnosti - trojrozměrného prostoru, konstruovaného pomocí perspektivy lineární,
objevené F. Brunelleschim, barevné i vzdušné (Nizozemí), plastického tvaru i lidské postavy, jejíž anatomie je
studována a jejíž charakterové vlastnosti, city a duševní hnutí se snaží postihnout nejeden umělec. (Někde stojí v
popředí člověk jako míra všech věcí a jeho vezdejší život - a z toho hlediska je nazírán zobrazovaný obsah náboženský i
světský - jinde je naopak člověk chápán jako bytost podřízená vyšším souvislostem.)
Trojrozměrnost prostoru, plasticita tvaru, iluzionismus, zájem o zobrazení optických jevů znalo už antické
Řecko a Řím, vnějším spřízněním, které vyrůstá z vytyčování podobných problémů, objevují italští umělci antiku a
nacházejí vzory, jejichž styl chtějí znovu oživit. Vzkřísili i řadu uměleckých odvětví a rozvinuli další, známá už z
antiky, podobiznu a akt, zátiší, krajinu, alegorii, scénu mytologickou, žánrovou, iluzivní freskařství, sochaři volnou
sochu, jezdecký pomník, náhrobek jakožto památník, vytvářejí figurální kašnu i drobná dílka pro sběratele. Je užíváno
technik nových - olejomalba, sgrafito, grafické techniky - po staletí opomíjených jako štuk, nebo nově rozšířených -
kresba i jako objekt sběratelství, bronz, terakota, fajáns, sklo.
Řada principů - jako jednota, jíž je podřízena organizace celku i částí, kompozice řídící se určitými pravidly
(zlatý řez), nauka o proporcích, logická skladba, a zejména harmonie, symetrie a vyváženost - pojila s malbou a
sochařstvím i architekturu, ta jim dala výraz především koncepcí prostoru centrálního nebo centralizujícího s kupolí.
(Tyto principy zdůrazňovala hlavně italská renesance raná a vrcholná, umění epochy rovnováhy, vyvěrající "z jednoty
mezi vnímáním a chápáním světa a mezi prostředky, jimiž byl svět vyjadřován a vykládán", znejistění a napětí, vyvolané
událostmi i objevy, které otřesou staletými jistotami, podnítí ve století šestnáctém také nové umělecké ideje a formy
renesance pozdní).
I architektura formovala nové stavební útvary, zejm. v oblasti světské: veřejnou budovu, městský palác a
rezidenci, zámek, vilu, letohrádek, stavby zahradní, a řešila velké urbanistické celky, přesun důrazu z církevní na
profánní zakázku je patrný i v jiných odvětvích. Raná renesance (1420-1500) byla spjata hlavně s Toskánou, kolem
1500 se těžiště vývoje přesune do Říma a v cinquecentu vyniknou střediska tři: Benátky, Florencie a Řím.
Renesance -Itálie-malířství
Masaccio
vlastním jménem Tommaso di Ser Giovanni di Mone Cassai
1401 S. Giovanni Valdarno - 1428 Řím
Italský malíř, žák Masolinův. Působil ve Florencii, Pise a Římě. Bližší a podrobnější údaje o jeho životě a
tvorbě nejsou známé.
Považován za zakladatele renezančního malířství ve Florencii. Vychází z pochopení významu tvorby Giottovy,
hlavní přínos jeho tvorby však spočívá v novém propojení studia přírody, vnímání skutečnosti a umělecké abstrakce.
Viděnou skutečnost nejen napodobuje, ale lidské postavy individualizuje. Jeho figury jsou typické mohutností a
plastickou hmotností, ovládá zákonitosti tělesné stavby a pohybu lidské postavy, zároveň je podřizuje uměleckému
záměru, obsahovému významu a kompozici obrazu. Nově pracuje s prostorem v obrazu, přesvědčivěji uplatňuje
perspektivní prohloubení, s postavami řazenými v předním plánu. Základním malířským prostředkem je světlo a stín,
modelaci podporuje užitím lomených tónů. K nejvýznamnějším Masacciovým dílům patří zejména cyklus fresek v kapli
Brancacciů v kostele S. Maria del Carmine ve Florencii, 1425-27, s náměty ze Starého zákona a ze života sv. Petra; na
něž navazuje freska Svatá Trojice v kostele S. Maria Novella ve Florencii, 1426, pozoruhodná perspektivou zobrazení,
nebo tempera Madona s dítětem, původně pro S. Maria del Carmine v Pise.
Klíčová slova: perspektiva - umělec se intenzívně zabýval otázkami perspektivního zobrazení a přispěl k jeho
propracování a rozvoji
Paolo Ucello
vlastní jménem Paolo di Dono
1397 Pratovecchio u Arezza -1475 Florencie
Italský malíř, učil se zlatnictví a sochařství, v letech 1407-1424 ve florenstské dílně Lorenza Ghibertiho, v
letech 1425 až 1430 pobýval v Benátkách, poté se věnoval malířským úkolům ve Florencii.
Ve své malířské tvorbě směřoval k důslednénu využití teorie perspektivy pro zachycení trojrozměrnosti
prostoru, této snaze podřídil celkovou kompozici svých děl i detaily, účelně začleněné do perspektivní struktury. V rané
tvorbě doložil své snahy na dvou freskách - ve florentském dómu v Jezdeckém pomníku Johna Hawkwooda, 1436,
připomínající anglického žoldnéře věrně sloužícího ve florenstkých službách, a na fresce v dominikánském klášteře
Santa Maria Novella na Potopě, po 1440-1448, symbolizující sjednocení západní církve s východní.
Zájem o perspektivu vyvrcholil na třech deskách s výjevy Bitvy u San Romana, kolem 1456, jimiž na
objednávku rodiny Medici oslavil vítězný boj Florenťanů se Sieňany (dnes jednotlivé desky v Galleria degli Uffizi ve
Florencií; v Musée du Louvre v Paříži a v londýnské National Gallery). Postupně řazenými plány konstruuje Ucello
obraz krajiny v obraze Svatý Jiří s drakem, kolem 1455.
Ucello se řadí k nejvýznamnějším florentským malířům první generace quatrocenta.
Klíčová slova: Medici - osobnost z okruhu umělců tvořících za podpory nebo pro rod Medicejů ve Florencii
perspektiva - umělec se intenzívně zabýval otázkami perspektivního zobrazení a přispěl k jeho propracování a
rozvoji
Piero della Francesca
1410 až 1420 San Sepolcro u Arezza - 1492 San Sepolcro u Arezza
Italský malíř, žák a pomocník Domenica Veneziana. Působil v řadě měst ve střední Itálii, vedle svého rodiště
také ve Florencii, Ferraře, Urbinu a Římě.
Soustředil se na otázky a možnosti vztahu barvy a světla v obraze. Světlo a jeho odraz jsou prostředkem pro
zobrazení plastického tvaru, podobně i barva, jak sama o sobě, tak měnící se vlivem osvětlení do nejrůznějších odstínů.
Vrcholná díla - na dřevě malovaný Křest Kristův, podobizny urbinského vévody Federiga di Montefeltro a jeho
manželky Battisty Sforzové, Madona s vévodou Federigem di Montefeltro či fresky s Legendou o sv. Kříži v kostele
San Francesco v Arezzo a Vzkříšení v Sansepolcro, se vyznačují jednoduchou kompozicí obrazu, se statickými,
plasticky modelovanými a barevně výraznými postavami na perspektivně, zpravidla s využitím architektonických prvků
vybudovaném pozadí.
Významná osobnost malířství rané renezance, jeden z hlavních představitelů umbrijské malířské školy. Zájmem
o problematiku světla a barvy stojí na počátku vývoje kolorismu, linie, která vyvrcholila v 2. pol. 15. stol. v tvorbě školy
benátské a posléze ferrarské.
Antonio Benci Pollaiuolo
kolem 1430 Florencie - 1498 Řím
Italský malíř, zlatník, vynikající rytec. Proslul rovněž jako sochař, zaměřen zejména na drobnu plastikou v
bronzu, v níž úspěšně rozvíjel schopnost práce s kovem. Působil ve Florencii a v Římě.
Hlavní představitel florentského malířského naturalismu. Jeho tvorba je založena na bezpečném ovládnutí
kresby a plastické trojrozměrné modelace, jak dokazuje zejména v zachycení pohybu nahé lidské figury nejen v
malířských, ale i grafických dílech, např. v mědirytině Zápas deseti nahých jinochů (1470-80).
Názorným dokladem z malířské tvorby je zobrazení námětu Umučení sv. Šebestiána, (kolem 1475) v jehož
netradiční kompozici spojuje mnohafigurový výjev s mučedníkem a střelci s hlubokým průhledem do krajiny. K
přesvědčivému podání postav zde Pollaiuolo dokonale využívá perspektivní zkratky, navíc úspěšně usiluje o dosažení
přirozeného prostorového dojmu. Pozadí s podrobným vylíčení skutečného krajinného motivu v údolí řeky Arno je
znamenitou ukázkou raně renezanční krajinomalby ve Florencii.
Sandro Botticelli
vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi
1445 Florencie - 1510 Florencie
Italský malíř, učil se zlatníkem (odtud, po zlatnickém mistru Botticellim, i přídomek), žák Fra Filippa Lippiho.
Kolem 1470 doložen jako samostatný mistr, do malířského cechu přijat roku 1472. Pracoval ve Florencii a v Pise,
krátce, 1481-82, pobýval v Římě, kde se na pozvání papeže Sixta VI. podílel na malířské výzdobě Sixtinské kaple. Po
návratu do Florencie navázal těsné styky s medicejským dvorem. Později na něho výrazně působil náboženský
reformátor Savonarola.
Jako žák Fra Lippiho usiloval o zvroucnění výrazu; naturalismus quatrocenta, z něhož vyšel, překonával trojím
způsobem: zdůrazněním kresby, idealizací postav a obohacením obsahu. Prvním známým Botticelliho dílem je Alegorie
síly ve florentském Palazzo Vecchio, datovaná 1470. Již na počátku své kariéry osvědčil pověst znamenitého kreslíře,
který dovede podat chvatný pohyb figury. V raných dílech, vzniklých na zakázku zámožných a vlivných florentských
objednavatelů, v Klanění tří králů z roku 1475 či na fresce Vidění sv. Augustina, 1480, je linie prostředkem, který nejen
přesně vymezuje tvar, ale spojuje kompozičně celý obraz. V Klanění tří králů zachytil i podobizny členů medicejské
rodiny: před Ježíškem klečí Cosimo st., v popředí Piero a Lorenzo, za nimi stojí Giuliano Medici, vpravo se namaloval
sám malíř ve žlutém plášti.
V Římě, kde se společně s Ghirlandaiem, Rossellinem a Peruginem podílel na freskách v Sixtinské kapli,
vytvořil v letech 1781-82 trojici rozměrných mnohafigurových výjevů - novozákonní Pokušení Kristovo a dva
starozákonní příběhy ze života Mojžíšova. Zejména freska s aktualizujícícím námětem Vzbouření proti Mojžíšovu
zákonu ukazuje směr, jímž se Botticeliho dílo vyvíjí - nadvládě linie podřídil kompozici, tvar i barvu; chladné, tlumené
tóny dovolují připodobnění obrazů ke goblénu.
V letech následujících po návratu z Říma vytvořil Botticelli svá nejznámější díla mezi něž patří i proslulé
obrazy Zrození Venuše, kolem 1485, a Jaro (Primavera), asi z let 1485-87.
V duchu dvorského renesančního humanismu si vybírá mytologické náměty. Zatímco Zrození Venuše,
vytvořené patrně pro rodinu Medicejských, znázorňuje připlutí bohyně lásky na ostrov Kythéru, je význam Jara, které
maloval pro Lorenza di Pietrafranceska, mnohoznačný a ne zcela jasný. Výjev s devíti postavami - Venuší a Amorem
uprostřed, ochráncem Venušiny zahrady Merkurem a třemi tančícími Gráciemi vlevo, vpravo pak s personifikací Zefýra,
úrodného západního větru, pronásledujícího nymfu Chloris a její novou podobu Flóru - není patrně možné jednoduše
vyložit jen jako oslavu příchodu jara. Skrývá velmi pravděpodobně další, s mocenským postavením Medicejských
související politická podobenství. Jiný z obrazů tohoto období, Camilla a kentaur, kolem 1482, je považován za alegorii
vítězství cudnosti nad smyslností.
Souběžně s mytologickými tématy se Botticelli v osmdesátých letech zaměřil na malbu náboženskou,
Zvěstování Panně Marii, asi 1489-1490.
V samém závěru 15. století se pod vlivem soudobých událostí - veřejnou popravou G. Savoranoly, kritika
zlořádů přepychového světského života - malířovo náboženské cítění ještě prohloubilo a vyústilo v pracích, kladoucích
stále více důraz na obsahovou stránku. Vrcholným dílem pozdní etapy Botticelliho tvorby, které ve složité ikonografii,
vycházející z textu Zjevení evangelisty Jana, znázorňuje vytoužený příchod doby míru, je Mystické narození, 1500.
Klíčová slova: Medici - osobnost z okruhu umělců tvořících za podpory nebo pro rod Medicejů ve Florencii
Domenico Ghirlandaio
vlastním jménem Domenico Bigordi
1449 Florencie - 1494 Florencie
Malíř, žák A. Baldovinelliho, přezdívku Ghirlandaio zdědil po svém otci, zlatníkovi Tommasovi Bigordim,
jenž tvořil girlandové ozdoby pro dívky; také oba Ghirlandajovi bratři David a Benedetto byli maliři. Zprvu pokračoval
v tradici A. del Castagno a D. Veneziana, později jeho realistickou kresbu a jasnou barevnost ovlivnil Verrocchiův
plastický styl; působilo na něho také tehdejší nizozemské malířství.
Roku 1480 provedl fresku Poslední večeře v refektáři kláštera Ognissanti ve Florencii, v letech 1481-82
Povolání apoštolů v Sixtinské kapli ve Vatikánu, 1483-85 Výjevy ze života sv. Františka v kapli rodiny Sassettiů ve
florentském kostele S. Trinità a 1486-90 své hlavní dílo, cyklus fresek v kapli Tornabuoni v chóru kostele S. Maria
Novella ve Florencii s cykly s výjevy ze života sv. Dominika a Petra Mučedníka, sv. Jana Křtitele a Panny Marie. Zde se
Ghirlandaio představuje jako dovršitel výpravného monumentálního florentského maliřství 15. století. Biblické a
legendární náměty jsou mu prostředkem pro slavnostní líčení společenského života tehdejšího zámožného florentského
měšťanstva, toskánské krajiny, architektur, interiérů, portrétů a soudobých podrobností. Obraz Narození P. Marie je tak
proměněn ve výjev z komnaty florentské šestinedělky, kde postavy v dobovém oblečení, představující věrné podobizny
současníků - dámy rodiny Tornabuoni, jež objednala malbu, přicházejí na oficiální návštěvu k rodičce.
Pro kapli Sassettiů namaloval oltářní obraz Klanění pastýřů (1485), v němž se inspiroval Portinariho oltářem
od Huga van der Goes, který byl vystaven od 1482 ve florentském kostele S. Egidio. Realismus severské renesance se
projevuje i v Podobizně starého muže s dítětem, kolem 1480.
Ghirlandaio nepatřil k velkým tvůrčím osobnostem italské renesance, jeho dílo však podává celistvý a věrný
obraz společenského a kulturního života Florencie v době Lorenza Magnifika.
Luca Signorelli
kolem 1441 Cortona - 1523 Cortona
Malíř, žák umbrijských mistrů a Piera della Francesca v Arezzu. Působil ve Florencii, Citta di Castello, Perugii,
Loretě, Římě, Sieně a Orvietu.
Po rané tvorbě, v níž Signorelli pod vlivem vzdělanců medicejského dvora usiloval o umělecké vyjádření
humanistických myšlenek - Pokorná madona (kolem 1490), narůstá v jeho obrazech dramatičnost. Vrcholí ve freskách v
kapli San Brizio v dómu v Orvietu, v cyklu zobrazujícím dosud nevídaným způsobem biblický zánik světa. Náměty
Působení Antikrista, Poslední soud, Vzkříšení těl, Zatracenci, Blažení a Korunování vyvolených Signorelli komponoval
jako scény složené z nesčíslného množství postav, co nejvěrněji zachycených ve znepokojivých a vzrušených,
naturalisticky podaných výjevech, plných lidské bolesti a zoufalství. Jeho zájem zřetelně směřoval k okázalému
předvádění lidské anatomie, při přípravě se až vášnivě oddal studiu nahého lidského těla v nejrůznějších polohách a
fázích pohybu, gest, mimiky. Osvědčil zde veškerou svou malířskou dovednost a vytvořil monumentální dílo, v němž
vyvrcholilo umění quattrocenta. Orvietské fresky zároveň tvoří přechod k malířství vrcholné a pozdní renesance a
předznamenávají i Michelangelovy figury na malbách v Sixtinské kapli.
Leonardo da Vinci
1452 Vinci (nebo v Anchiano u Vinci) - 1519 Amboise u Tours
Italský malíř, kreslíř, teoretik umění, vynálezce a architekt. Žil a pracoval střídavě ve Florencii (do 1482,
1499-1506) a v Miláně (1482-1499, 1507-1513), 1514 ve Vatikáně na pozvání papeže Lva X., 1516 odjel jako dvorní
malíř francouzského krále Františka I. do Francie.
Patrně koncem šedesátých let 15. století vstoupil Leonardo do dílny florentského malíře a sochaře Andrey del
Verocchia, kde získal základy svých dovedností, včetně technických. Rokem 1473 je datována jeho nejstarší umělecká
práce, kresba krajiny. Dále mu je připisováno Zvěstování z počátku sedmdesátých let, silně připomínající Botticelliho,
ojedinělé však koncepcí výjevu, a dva andělé v obraze Kristův křest, namalovaném některým z jeho učitelů, zřejmě
Verrocchiem asi v roce 1475.
Roku 1482 Leonardo nabídl dopisem milánskému vládci Ludoviku Sforzovi své služby jako vojenský inženýr a
až docela nakonec také jako malíř a sochař. V důsledku odchodu do Milána se započaté Klanění svatých tří králů
nedostalo přes fázi podkladního náčrtu. Je prvním příkladem Leonardem naprosto nové kompozice do trojúhelníku
(oproti dosavadnímu horizontálnímu řazení postav) a typem klidné a líbezné madony, která se opakovaně objevuje v
celé jeho tvorbě. Rovněž v Miláně vznikla kolem roku 1483 Madona ve skalách pro kostel S. Francesco, obraz s intimní
atmosférou, v němž je kompoziční trojúhelník nahrazen pyramidou, umožňující perspektivní podání prostoru.
Leonardo zde již pracuje také se sfumatem, šerosvitem, jímž stupňuje plastičnost figur a jejich vztah k prostoru.
Námět Madony ve skalách začal Leonardo o něco později zpracovávat pro n
Vloženo: 16.06.2009
Velikost: 591,52 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu UUD/DUM2 - Dějiny umění 2
Reference vyučujících předmětu UUD/DUM2 - Dějiny umění 2
Podobné materiály
Copyright 2024 unium.cz