- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálpočtu podle rozpočtového
provizoria.
DOPORUČENÁ ROZŠIŘUJÍCÍ LITERATURA:
Mankiw, N. G.: Zásady ekonomie.
Grada Publishing, Praha 2000. ISBN 80-7169-891-1.
Peková, J: Veřejné finance, úvod do problematiky.
ASPI, Praha 2005. 3. přepracované vyd. ISBN 80-7357-049-1.
Rektořík, J. a kol. Ekonomika a řízení odvětví veřejného sektoru.
Ekopress, Praha 2002. 1. vyd. ISBN 80-86119-60-2.
Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D.: Ekonomie.
Svoboda, Praha 1991. ISBN 80-205-0192-4.
Strecková, Y., Malý, I. a kol. Veřejná ekonomie pro školu i praxi.
Computer Press, Praha 1998. 1. vyd. ISBN 80-7226-112-6.
Státní správa České republiky (www.statnisprava.cz).
15
2 Teorie veřejné volby. Specifikum rozhodování ve
veřejném sektoru.
Tato kapitola je klíčem k pochopení fungování systému veřejných financí. Ve veřejném sektoru
se rozhodování řídí jiným mechanismem než v sektoru soukromém. Znalost této skutečnosti a
samotného mechanismu rozhodování je velmi užitečná v následném pochopení společensko
ekonomické reality.
2.1 Předmět analýzy teorie veřejné volby
Vraťme se o několik stránek zpět a připomeňme si: ve veřejném sektoru trh selhává,
rozhodnutí nejsou pouze podmíněna charakterem vlastnictví či vztahem nabídky a poptávky,
ale i zásadami kolektivního vyjednávání občanů prostřednictvím politického procesu. Jinak
řečeno, rozhodování ve veřejném sektoru je především výsledkem politického procesu.
Zkoumáním zákonitostí politického rozhodování se zabývá tzv. teorie veřejné volby.
Základním východiskem pro teorii veřejné volby je myšlenka, že člověk vystupuje ve
dvojjediné roli: jako „člověk politický“ (homo politicus), tj. ten, jemuž je vlastní vystupování
na veřejnosti a především veřejný zájem, a zároveň jako „člověk ekonomický“ (homo
economicus), který sleduje hlavně vlastní zájem. O první roli člověka byl přesvědčen již
Aristoteles (4. století př. Kr.), z jehož prací se postupně vyvinula politická věda (tj. analýza
chování člověka na veřejnosti). Druhou roli jako první uceleně popsal A. Smith (18. století),
přesvědčený o racionalitě, egoismu a chování vedoucímu k maximalizaci vlastního užitku
každého člověka (Adam Smith tak svými pracemi položil základ pro ekonomickou vědu).
Prvopočátky teorie veřejné volby spadají již do 30. let XX. století, do období tzv.
velké hospodářské krize, kdy poprvé trh selhává v masovém měřítku: celosvětově a ve všech
odvětvích. Keynesovy „revoluční“ myšlenky o nutných zásazích státu do ekonomiky, o pádu
„zlatého pravidla“ vyrovnaného státního rozpočtu daly mocný impuls pro uvažování i o
politických procesech ve vztahu k veřejnému sektoru. Období druhé světové války rozvíjení
těchto myšlenek nebylo příznivé, ale na přelomu 40. a 50. let již veřejná volba je zcela
regulérním předmětem zkoumání. Významným způsobem se o její rozvoj zasloužil např.
James McGill Buchanan (*1919, Nobelova cena za ekonomii 1986). V současné době je
teorie veřejné volby jednou z nejdynamičtěji se vyvíjejících odnoží ekonomické teorie,
vzniklo dokonce Centrum pro studium veřejné volby (generálním ředitelem je právě J. M.
Buchanan).
Jak tedy stručně teorii veřejné volby charakterizovat? Je to ekonomická analýza
politiky. Je to větev ekonomické teorie, která se zabývá užitím metod ekonomické analýzy
v analýze netržního (= politického) rozhodování. Předmět studia je stejný jako u politické
vědy, např. teorie státu, volebních pravidel, chování voličů, ale metodologie je shodná
s metodologií v ekonomii. Za hlavní principy člověka jsou zde považovány maximalizace
vlastního užitku, sobeckost a racionalita uvažování. Z tohoto hlediska navazuje teorie veřejné
volby na proudy politické filosofie T. Hobbese, B. Spinosy.
Teorie veřejné volby analyzuje zákonitosti a mechanismus kolektivního rozhodování
ve třech rovinách:
a) jak se projevují názory jednotlivců na fiskální otázky (např. daně),
16
b) jak se tyto individuální názory transformují do kolektivního rozhodování,
c) jak vlády, jako výkonná moc státu, rozhodují o těchto otázkách.
Pro úplnost je třeba ještě připomenout, že existují společnosti, které veřejnou volbu
neprovádějí. Historie však ověřila, že takové společnosti jsou méně efektivní a s menším
blahobytem než společnosti volbu provádějící. Je třeba si též uvědomit, že sama veřejná volba
je veřejným statkem.
2.2 Postupy kolektivního rozhodování
V demokratických zemích bývá rozhodování jako:
a) přímé (přímá demokracie), kdy občané rozhodují přímo (např. v podobě referenda),
b) nepřímé (nepřímá demokracie), prostřednictvím volených zástupců.
Kolektivní rozhodování může mít různé postupy. Jsou to:
a) jednohlasá shoda,
b) většinové pravidlo,
c) pluralitní (poměrné) pravidlo,
d) podle počtu získaných bodů.
Ad a) Pravidlo jednohlasné shody se v praxi vyskytuje jen zřídka – dosažení jednomyslného
souhlasu všech voličů je obvykle extrémně časově náročné, v některých případech (ve
složitější situaci a v různorodé společnosti) dokonce téměř nemožné. Je přesto zatím např.
uplatňováno jako jedno z pravidel při hlasování Rady EU (se všemi uvedenými nevýhodami).
Ad b) Většinové pravidlo se začalo uplatňovat již v 17. století v Anglii, později i jinde. Je to
pravidlo velmi rozšířené, a to jak v podobě pravidla prosté-absolutní většiny (větší než ½, tj.
polovina plus jeden z rozhodovatelů), tak v podobě tzv. kvalifikované většiny (tj. větší, než je
prostá většina, musí být přesně definovaná – např. třípětinová, dvoutřetinová většina).
Uplatňování tohoto pravidla však může i přesto vést k tzv. tyranii většiny (nadřazenému
chování zvítězivší většiny, která však může být jen o málo početnější než poražená menšina),
ale paradoxně v nejvyspělejších demokraciích i k tzv. tyranii menšiny – podřízení se většiny
menšině z obavy před nařknutím z porušování jejich práv.
Dalším problémem většinového pravidla je také tzv. volební paradox. Byl poprvé
popsán v 18. století Francouzem Condorcetem (a někdy též nazýván Condorcetovo pravidlo).
Za jistých podmínek – alespoň tři předkládané návrhy, záleží na pořadí jejich předkládání,
dvouvrcholové preference voličů – totiž žádný z předkládaných návrhů nezíská potřebnou
většinu hlasů, což vede k opakovaným (cyklickým) volbám nebo ke strategickým
manipulacím s pořadím předkládání jednotlivých návrhů. Tento volební (hlasovací) paradox
vedl k dalším otázkám, zda existuje politický mechanismus mimo diktaturu, který by bez
omezování preferencí voličů řešil efektivně problémy kolektivního rozhodování. Šokem proto
byla práce K. Arrowa, který dokázal, že nikoliv. Keneth J. Arrow definoval jednoduše svůj
závěr takto: společnost si ve svém kolektivním rozumu není schopna vyjasnit, co chce. Nelze
sestrojit funkci společenského blahobytu, která plně odráží individuální výběr. Jinak řečeno,
neexistuje žádná hlasovací metoda na principu většinového pravidla, která nezávisí na
jednacím pořadí, zaručuje efektivnost a respektuje individuální preference (tzv. Arrowův
17
teorém nemožnosti). Tento paradox naštěstí nefunguje vždy, ale pouze tehdy, kdy jsou
preference voličů vícevrcholové.
Ad c) Při pluralitním (poměrném) rozhodování řadí volič předkládané návrhy podle svých
preferencí. Vítězí ten návrh, který získá nejvíce hlasů za všechny voliče (i když je tento počet
menší, než většina absolutní).
Ad d) Princip rozhodování na základě přidělených bodů znamená, že volič, mající k dispozici
určitý počet bodů, je rozdělí dle svých preferencí jednotlivým návrhům (kandidátům). Zvítězí
potom návrh (kandidát) s nejvyšším počtem získaných bodů.
2.3 Model středního voliče (voliče mediána)
Model voliče – mediána (model středního voliče) se zabývá kolektivní volbou
v demokratické společnosti. Předpokládá, že politikové budou co nejpřesněji reprezentovat
názory těch voličů, kteří stojí uprostřed politického nebo společenského spektra názorů.
Předpokládejme, že politické preference populace lze znázornit následujícím grafem
(osa x – politické názory od extrémně levých k extrémně pravým, osa y – počet hlasů nebo
počet voličů):
Ve volbách proti sobě budou stát dva kandidáti – A a B. A reprezentuje pravicovou
politickou stranu, B levicovou politickou stranu. Pokud by oba setrvali svými
proklamovanými názory na svých pozicích, získali by takový počet hlasů, který by jim ve
volbách neumožnil zvítězit. Pokud se ale kandidát B posune více „doprava“ nebo kandidát A
více „doleva“, zvýší se počet jejich příznivců (pokud ho budou nadále podporovat původní
voliči). Oba kandidáti se tak posunují co možná nejblíže tzv. střednímu voliči (voliči –
mediánovi), tj. voliči se stejným počtem hlasů nalevo a napravo od něj. Jinak: ten kandidát,
který získá středního voliče, bude úspěšný ve volbách (= získá nadpoloviční většinu hlasů)10.
Tj. politiky zvláště před volbami velmi zajímá, ve kterých vrstvách obyvatelstva se
střední volič nachází, na koho se tedy cíleně zaměřit v předvolebním boji. Reprezentanty
politických názorů středu jsou tradičně tzv. střední třídy, zájem o ně je potom diktován
neúprosným zájmem jednotlivých politických stran vyhrát následující volby – ve středních
třídách se nejčastěji nachází střední volič, rozhodující o úspěchu či neúspěchu politických
10 Statisticky je medián hodnota, která dělí řadu podle velikosti seřazených výsledků na dvě stejně početné
poloviny. Je to střední člen řady statistických údajů.
18
kandidátů ve volbách. Střední třídy jako předmět zájmu jsou pro politiky obzvláště výhodné:
nejsou to zpravidla zastánci žádných razantních kroků (ani v politice, ani v ekonomice), jsou
pravidelnými plátci daní (a mohou proto slyšet na slib jejich snižování), zároveň bývají
i příjemci některých transferových plateb (třeba přídavků na dítě, někdy dokonce i dávek
v nezaměstnanosti) – takže o ně také nechtějí přijít. Proto si ve většině zemí vlády střední
třídy hýčkají – vědí, že jim mohou vyhrát následující volby.
Tuto situaci popisuje i tzv. Directorův zákon, podle něhož rozdělování důchodů
vládou směřuje ve prospěch skupin se středním příjmem (vláda sleduje politiku
přerozdělování od relativně bohatých a chudých směrem ke středním příjmovým skupinám,
aby si zajistila jejich přízeň v budoucích volbách).
V našich úvahách samozřejmě předpokládáme normálně fungující demokracii, která
nezažila významný ekonomický nebo politický otřes – tyto otřesy totiž mohou značně
pozměnit rozložení hlasů doleva nebo doprava, tj. střední volič potom nebude reprezentant
politických názorů středu, ale bude se nacházet tam, kde je „názor většiny“ – vlevo nebo
vpravo. Příkladem této situace mohou být první svobodné volby v tehdejším Československu
po roce 1989 – tehdy se „střední volič“ nacházel spíše v pravém spektru politických názorů).
2.4 Volební systém v České republice
V České republice, jako v zastupitelské demokracii, probíhají volby do Parlamentu
České republiky (Poslanecké sněmovny a Senátu), do obecních a krajských zastupitelstev,
v roce 2004 se poprvé konaly volby do Evropského parlamentu. Určitou zkušenost má ČR
i s přímou demokracií v podobě referenda (celostátní referendum o vstupu do Evropské unie,
místní referenda – např. v Brně referendum o otázce přesunu hlavního nádraží).
Do Parlamentu České republiky se volí na základě všeobecného, rovného a přímého
volebního práva tajným hlasováním.
Poslanecká sněmovna má 200 členů, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Volby se konají
dle zásady poměrného zastoupení ve volebních krajích na území ČR. Volební kraje tvoří
území hl. města Prahy a území krajů. Politické strany mohou pro volby do Poslanecké
sněmovny podávat kandidátní listiny. Ty obsahují název politické strany nebo koalice, jména
kandidátů (včetně jejich rodného čísla, data narození, povolání a obce trvalého pobytu)
a pořadí kandidátů na listině.
V čele Poslanecké sněmovny stojí její předseda, po volbách v r. 2002 i v červnu 2006
má dále pět místopředsedů.
Rozdělení mandátů v Poslanecké sněmovně České republiky dle politických stran po volbách
v červnu 2006
Politická strana Počet poslanců V %
ČSSD 74 37
ODS 81 40,5
KSČM 26 13
KDU-ČSL 13 6,5
Strana zelených 6 3
Celkem 200 100
19
Pramen: Oficiální stránky voleb v ČR (www.volby.cz)
Senát České republiky má 81 senátora. Ti jsou voleni na dobu šesti let, každé dva roky
se volí třetina senátorů (Senát nemůže být rozpuštěn, musí být schopen permanentního
zasedání). Volby do Senátu se konají podle zásady většinového systému ve volebních
obvodech na území České republiky. Pro volby do Senátu se vytváří 81 volební obvod –
v každém obvodu se volí jeden senátor. Kandidáty pro volbu do Senátu mohou přihlašovat
politické strany a koalice prostřednictvím zmocněnce. Nezávislý kandidát podává přihlášku
sám. Každá politická strana nebo koalice může přihlásit ve volebním obvodu k registraci
pouze jednoho kandidáta. Přihlásila-li politická strana kandidáta v rámci koalice, nemůže již
podat přihlášku samostatně nebo jako součást jiné koalice. Každý kandidát může kandidovat
pouze v jednom volebním obvodu. Věk kandidátů musí převyšovat 40 let. V čele Senátu stojí
předseda a čtyři místopředsedové.
Senátoři dle aktuální politické příslušnosti (po doplňovacích volbách v r. 2006)
Politická strana Počet senátorů V %
ODS 41 50,6
KDU-ČSL 11 13,6
ČSSD 12 14,8
Strana zelených 1 1,2
KSČM 2 2,5
Ostatní 14 17,3
Pramen: Oficiální stránky voleb v ČR (www.volby.cz)
Volby do obecních zastupitelstev se konají ve všech obdobích v tytéž dny. Volby
vyhlašuje prezident republiky nejméně 90 dnů před jejich konáním, vyhlášení voleb je
uveřejněno ve Sbírce zákonů. Volby se konají na základě všeobecného, rovného a přímého
volebního práva tajným hlasováním, dle principu poměrného zastoupení. Funkční období
zastupitelstev je čtyřleté. Právo volit má občan ČR, který v den voleb (a konají-li se volby ve
dvou dnech, druhý den voleb) dosáhl věku 18 let a má v obci trvalý pobyt. Členem
zastupitelstva může být zvolen každý volič, který dosáhl věku nejméně 18 let. Volebními
stranami mohou být politické strany, politická hnutí, jejich koalice nebo sdružení politických
stran a nezávislých kandidátů, individuálně kandidující nezávislý kandidát nebo sdružení
nezávislých kandidátů. Poslední volby do obecních zastupitelstev se konaly v ČR v říjnu 2006.
Volby do krajských zastupitelstev se poprvé konaly v České republice v listopadu
r. 2000. V čele krajů stojí hejtmané, kteří zastupují kraje navenek. Hejtmana a zástupce volí
zastupitelstvo z řad svých členů. Funkční období krajských zastupitelstev je čtyřleté.
Volby do krajských zastupitelstev opět vyhlašuje prezident republiky nejméně 90 dnů
před jejich konáním, vyhlášení voleb je vyhlášeno ve Sbírce zákonů. Volby do krajských
zastupitelstev se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého
volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. Volby do zastupitelstev krajů se konají
ve všech krajích v tytéž dny. Právo volit má občan České republiky, který aspoň druhý den
voleb dosáhl nejméně 18 let věku a je přihlášen k trvalém pobytu v obci, která náleží do
územního obvodu kraje.
Pro ilustraci si uveďme výběr výsledků voleb do krajského zastupitelstva
Jihomoravského kraje v roce 2004:
20
Složení krajského zastupitelstva Jihomoravského kraje dle politických stran
Politická strana Počet členů zastupitelstva
KDU-ČSL 20
ODS 19
KSČM 14
ČSSD 9
Zelená pro Moravu 3
Pramen: Jihomoravský kraj – Krajský úřad (www.kr-jihomoravsky.cz)
Vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské unie volili v r. 2004 občané České
republiky poprvé i své zástupce (poslance) do Evropského parlamentu.
České republika má 24 poslanců Evropského parlamentu – stejně jako např. Belgie,
Portugalsko, Řecko a Maďarsko (viz též zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského
parlamentu). Evropský parlament má 732 poslance (stav v prosinci 2006), kteří jsou voleni na
pět let. Nejsilnějšími uskupeními v Evropském parlamentu jsou: Skupina Evropské lidové
strany (Křesťanských demokratů) a Evropských demokratů (PPE-DE) – má 268 poslanců (z
toho 14 z ČR), Skupina sociálních demokratů (PSE) – má 200 poslanců (z toho dva z ČR) a
Skupina Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE/ADLE) – 88 poslanců (žádný
z nich není z ČR). Evropský parlament má zatím oproti národním parlamentům členských
zemí omezené legislativní pravomoci, ale naopak významné pravomoci v rovině kontrolní
(např. vyslovuje souhlas se jmenováním předsedy a členů Evropské komise a vyslovením
nedůvěry může donutit komisi k rezignaci). Předsedou Evropského parlamentu je od července
2004 pan Josep Borrell Fontelles (španělský socialista), mandát předsedy trvá třicet měsíců.
2.5 Politicko ekonomický cyklus
Politicko ekonomický cyklus bývá uváděn jako jeden z případů vládních selhání
v hospodářské politice.
Politicko ekonomický cyklus sleduje vzájemnou závislost politiky a ekonomiky.
Vychází z předpokladu, že rozhodování voličů je ovlivněno stavem ekonomiky (ekonomickou
situací) a vláda může zůstat u moci jen tehdy (a realizovat svůj program), je-li opět zvolena.
Svému znovuzvolení může vláda napomoci tím ,že se politickými nástroji snaží zlepšit stav
ekonomiky – s očekávanými výsledky nelépe těsně před volbami. Tj. vlády mohou
manipulovat ekonomikou tak, aby pozitivní efekty její činnosti se projevily těsně před
volbami, a tedy přilákaly voliče na svou stranu a dosáhly svého znovuzvolení.
Pro zkoumání veřejné volby a tedy i politicko ekonomického cyklu je zaveden pojem
„politický trh“ jako jistá protiváha trhu zboží, služeb a výrobních faktorů. Na politickém trhu
se sleduje potom chování základních subjektů: politiků, voličů, nátlakových skupin (lobby)
a byrokratů. Pro nás budou nejdůležitějšími subjekty (i při vědomí jistého zjednodušení)
politici a voliči.
Hlavním cílem politiků, sdružených v politických stranách, je vždy snaha dostat se
k moci a udržet ji (co nejdéle). Hlavním cílem voličů je (v souladu s teorií veřejné volby)
maximalizace vlastního čistého užitku z voleb. Tj. volič se nejdříve musí rozhodnout, zda
vůbec půjde k volbám, teprve potom se rozhoduje, zda podpoří či nepodpoří současnou vládu.
Při tomto rozhodování bere v úvahu mnoho faktorů, ale bezpochyby jedním z nejdůležitějších
21
je hodnocení vlády podle vývoje základních makroekonomických agregátů (např.
ekonomický růst, míra nezaměstnanosti, míra inflace, míra zdanění, růst mezd atd.). Zároveň
vztahuje volič tento ekonomický vývoj k sobě samému – tj. rozhoduje se na základě
egoistických pohnutek (co mu předchozí vláda osobně přinesla či nepřinesla, jaký vlastní
užitek by mu mohla přinést změna vlády apod.).
Vláda má v demokratických systémech (tj. v systémech s pravidelnými svobodnými
volbami) výsadní postavení na politickém trhu. Má totiž výhodu, že může ovlivnit vývoj
ekonomiky tak, aby její stav dal co nejvíce šancí vládě na její znovuzvolení. Voliči chápu
vládu jako subjekt odpovědný za vývoj ekonomiky, a zároveň jsou ovlivněni nejvíce stavem
ekonomiky těsně před volbami (jsou tedy „stiženi krátkodobou pamětí“). Vláda může
zvyšovat svůj volební zisk potom zcela účelově i za cenu částečné destabilizace ekonomiky
(např. těsně po volbách nebránit zvýšení míry nezaměstnanosti, naopak těsně před volbami
snižovat míru nezaměstnanosti – a nechat inflační dopad opět na období po volbách)11.
Například podle hypotézy politického ekonomického cyklu by vládnoucí politici měli
usilovat o růst HDP především v předvolebních obdobích, zatímco po volbách by mělo dojít
ke zpomalení tempa růstu. Podívejme se pro ilustraci na situaci v Česk
Vloženo: 23.04.2009
Velikost: 1,24 MB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz