- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiále být na základě
politického rozhodnutí zařazen do kterékoliv skupiny). Tržní statky procházejí trhem a jejich
cena je na trhu sjednávána bez intervencí státu (je výsledkem hry nabídky a poptávky).
Polotržní statky sice též procházejí trhem, ale jejich cena je ovlivněna různými státními
intervencemi, např. v podobě subvencí, diferencovaného nepřímého zdanění apod. Netržní
statky neprocházejí trhem, nemají de facto svobodně stanovenou cenu – jejich „cena“ (či spíše
2 Stiglitz, J. Co nás učí globální zpomalení? Ekonom 47/2001 Str. 26.
3 Friedman, M. Friedmanová, R. Svoboda volby. Nakladatelství H&H, Praha 1992, Str. 15.
7
uživatelský poplatek) je stanovena uměle, administrativně. O jejich produkci a rozdělení
rozhoduje stát.
Dalším možným kritériem rozdělení statků je ekonomické kritérium (tj. podle
způsobu spotřeby): Z tohoto hlediska se statky se pak dělí na veřejné – kolektivní (ty mohou
být ještě rozděleny na čistě veřejné a smíšeně veřejné) a soukromé.
I veřejné statky (čisté i smíšené) jsou tedy komodity, schopné uspokojit jisté potřeby.
Na rozdíl od soukromých statků mají však (podle způsobu jejich spotřeby) jisté vlastnosti.
U různých autorů se můžeme setkat s různými definicemi vlastností veřejných statků.
Uveďme si několik mírně odlišných pohledů na veřejné statky čtyř významných autorů:
Podle P. A. Samuelsona4 mají veřejné statky z ekonomického pohledu následující
vlastnosti:
1) kvalitativní i kvantitativní nedělitelnost spotřeby a nesoutěživost spotřebitele,
2) nevylučitelnost ze spotřeby,
3) nulové mezní náklady na spotřebu každého dalšího spotřebitele.
Ad 1) Na rozdíl od soukromých statků, které je možno plně rozdělit mezi spotřebitele, se
spotřeba veřejných statků rozdělit nedá. Jsou spotřebovávané ve svém úhrnu a společně všemi
potenciálními spotřebiteli. Z toho vyplývá i nesoutěživost jednotlivých potenciálních
spotřebitelů, kteří nejsou nuceni nijak projevit své preference.
Ad 2) Vzhledem k tomu, že veřejné statky jsou spotřebovávané ve svém úhrnu všemi
(potenciálními) spotřebiteli, nelze žádného z nich ze spotřeby vyloučit. Někdy je to technicky
nemožné, ale častěji neefektivní.
Ad 3) Rovnost spotřeby veřejných statků znamená, že spotřeba jednoho spotřebitele nijak
nesnižuje spotřebu jiného. Mezní náklady spotřeby (nikoliv výroby!) jsou tedy nulové.
Podle P. A. Samuelsona ale výše uvedené atributy jsou vlastní pouze čistým veřejným
statkům (velmi častými příklady čistého veřejného statku je národní obrana, veřejné osvětlení
apod.). Jsou však i další veřejné statky, které všechny tři atributy nemají. Označujeme je jako
smíšeně veřejné (smíšeně kolektivní) statky. Rozdílem proti veřejným statkům je jejich
množstevní – kvantitativní – dělitelnost (tj. je možné je rozdělit na jednotlivé spotřebitele,
kvalita spotřeby ale zůstává stejná). Jako příklad je možno uvést např. zdravotní péči (lze ji
„rozdělit“ na jednotlivé pacienty, kvalita by měla ale zůstat stejná pro všechny, kteří tuto péči
potřebují).
Současný americký ekonom, profesor na Harvardově univerzitě, N. G. Mankiw 5
považuje za zásadní pouze dvě vlastnosti, kterými se statky navzájem odlišují:
1) vylučitelnost (může-li být člověk vyloučen z používání daného statku),
2) rivalitu (zda sníží používání daného statku jedním člověkem jeho užívání druhým
člověkem).
Z hlediska těchto vlastností potom rozlišujeme čtyři skupiny statků:
4 Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D. Ekonomie, Svoboda, Praha 1991, Str. 770 – 771.
5 Mankiw, N. G. Zásady ekonomie. Grada publishing, Praha 1999. Str. 232 – 233.
8
a) soukromé statky – jsou vylučitelné a rivalitní,
b) veřejné statky – nejsou vylučitelné, nejsou rivalitní,
c) společenské zdroje – jsou rivalitní, ale nejsou vylučitelné,
d) přirozené monopoly – nejsou rivalitní, ale jsou vylučitelné.
Podobný názor zastává i H. S. Rosen6, profesor ekonomie a hospodářské politiky na
Princetonské univerzitě: spotřebu čistých veřejných statků považuje za nerivalitní a
nevylučitelnou, naopak spotřebu soukromých statků za rivalitní a vylučitelnou.
Další zajímavý pohled na vlastnosti veřejných statků a rozdíly mezi nimi a statky
soukromými nabízí J. Généreux7 , profesor na Institutu d’Études Politiques v Paříži. Dle
tohoto autora jsou kolektivní (veřejné) statky takové statky, které mohou být současně
užívány více jednotlivci, aniž spotřeba jednoho vylučuje spotřebu druhých (tj. opět se
setkáváme s problémem vylučitelnosti ze spotřeby). Čisté kolektivní statky (nebo čisté
kolektivní služby) jsou potom – podle jeho názoru – ty, u nichž žádný soukromý subjekt
nemůže vyloučit ty uživatele, kteří neplatí.
Ale ani ekonomické kritérium není poslední možností, jak statky třídit. Dalším
hlediskem je např. hledisko prostorové: statky se potom rozdělují na (celo)státní a lokální.
Toto hledisko může být velmi dobře kombinováno s kritériem ekonomickým.
Velmi zajímavým (a užitečným) pohledem, který též lze promítnout do ekonomického
třídění, je hledisko tzv. paternalismu (poručnictví). Stát v některých výjimečných případech
spotřebu daného veřejného statku svým občanům vnucuje. Tj. spotřeba není dána svobodnou
vůlí jednotlivců, ale příkazovým systémem. Aby bylo možné občany ke spotřebě donutit, je
tato spotřeba obvykle daná zákonem. Typickými příklady paternalistických veřejných statků
jsou např. základní vzdělání, základní zdravotní péče (očkování) apod.
1.4 Veřejný sektor, smíšená ekonomika
Vraťme se k úvaze o nutnosti kombinaci státních zásahů a tržního mechanismu.
Důsledkem státních zásahů do ekonomiky je vznik a existence veřejného sektoru.
Veřejný sektor je velmi důležitou součástí ekonomických systémů všech
demokratických společností. Je to souhrn vztahů (a činností) mezi subjekty, z nichž vždy
jedním je stát (nebo město, obec).
Veřejný sektor se řídí specifickými principy rozhodování, v nichž prioritní roli nehraje
pouze čistě ekonomická úvaha (vztah nabídky a poptávky, tržní cena), ale především
kolektivní vyjednávání občanů prostřednictvím politického procesu (blíže viz kapitola 2.).
Jinými slovy můžeme tedy veřejný sektor definovat jako tu část ekonomiky:
1) která zabezpečuje veřejné statky pro obyvatelstvo mimo trh na neziskovém
principu,
2) o množství a kvalitě jejíž produkce (= produkce veřejných statků) se nerozhoduje
na trhu, ale tzv. veřejnou volbou,
3) která je financována veřejnými financemi, tj. z prostředků rozpočtové soustavy,
6 Rosen, H. S. Public finance. McGraw-Hill/Irwn, New York 2002. Str. 56 – 57.
7 Généreux, J. Économie politique. 1. Introduction et microéconomie. Hachette, Paris 1990. Str. 154 – 155.
9
4) která je řízena veřejnou správou (státní správou a územní samosprávou),
5) která podléhá veřejné kontrole občanů8.
Potom můžeme definovat smíšenou ekonomiku jako typ takového ekonomického
systému, kde vedle sebe existují a jsou různými vazbami propojeny:
a) soukromý a veřejný sektor,
b) soukromé a jiné typy vlastnictví (státní, municipální, církevní apod.),
c) dva mechanismy koordinace ekonomických aktiv: tržní a veřejný (prostřednictvím
veřejných a vládních institucí).
Zatímco v tržní koordinaci má stěžejní místo cena a tzv. peněžní hlasy, veřejný
mechanismus koordinace ekonomických aktivit je založen na zásazích státu (potažmo vlády)
pomocí nástrojů jako je např. daňová politika, regulační opatření atd. Pro zdravou ekonomiku
je v současné době již nezbytná kombinace obou mechanismů, celou historií 20. století však
probíhá jako červená nit diskuse o vzájemném poměru tržní a státní koordinace. Nelze tedy
jednoznačně říci, který typ mechanismu je vhodnější a efektivnější, záleží na konkrétní
situaci – oba jsou potřebné.
Protože vymezení podstaty a úlohy veřejného sektoru velmi úzce souvisí s úlohou
státu, již se nemůžeme vyhnout alespoň nástinu objasnění tohoto pojmu.
Stát je obecně forma organizace lidské společnosti, budovaná na politickém základě
a uplatňující svou suverenitu na určitém území. Stát tvoří veřejné úřady a instituce
zohledňující v ekonomické, sociální a politické sféře veřejné zájmy, jejichž funkce se
odvozuje od politických procesů.
Stát může mít rozdílné formy. Forma státu je vymezena:
a) státním režimem (z tohoto hlediska rozlišujeme státy demokratické
a nedemokratické),
b) formou vlády (soustava státních orgánů, jejich vzájemné vztahy, vztahy mezi nimi
a obyvatelstvem – republiky a monarchie),
c) formou uspořádání státu (územně organizační struktura – rozlišujeme tedy státy
unitární a složené, kde je více hierarchických úrovní vlády).
Jinými slovy, hlavními znaky státu jsou:
square4 státní moc, suverenita, státu a státní symboly,
square4 tvorba práva a zabezpečování jeho uplatňování,
square4 vydávání peněz jako oběživa, výběr daní a státní rozpočet,
square4 státní území a státní občanství.
Stát jako hlavní subjekt (nikoliv však jediný) veřejné politiky vykonává následující
činnosti:
a) legislativní – garantování tvorby a realizace právních norem a právního systému
v moderních společnostech i vytváření právního prostředí pro fungování tržního
mechanismu,
8 Syrečková, Y., Malý, I. A kol. Veřejná ekonomie pro školu i praxi. Computer Press, Praha 1998. Str. 7.
10
b) alokační – produkování nebo zabezpečování statků, alokační činnosti jsou
důsledkem mikroekonomických tržních selhání,
c) regulační – zasahování do sféry výroby a spotřeby,
d) redistribuční – redistribuce příjmů mezi skupinami obyvatelstva pro dosažení větší
spravedlnosti ve společnosti, jsou výsledkem mimoekonomických příčin tržních
selhání,
e) stabilizační – ovlivňování výroby a spotřeby s cílem dosáhnout hospodářské
stability, tyto činnosti jsou výsledkem makroekonomických příčin tržních selhání.
V praktickém životě je velmi důležité rozložení moci zákonodárné, výkonné a soudní
mezi jednotlivé orgány ve státě. Většinou je zákonodárná moc centralizovaná. Významné jsou
i vztahy mez volenými a výkonnými orgány.
Veřejná správa9 je:
square4 Souhrn záměrných činností, kterými se zabezpečují úkoly na jednotlivých vládních
úrovních ve veřejném zájmu.
square4 Souhrn institucí, které tyto činnosti vykonávají přímo či zprostředkovaně.
Veřejná správa zahrnuje:
a) státní správu s dominantním postavením,
b) samosprávu na úrovni územní samosprávy a zájmové samosprávy.
Územní samospráva je jedním z principů demokracie a z projevů účasti občanů na
„správě věcí veřejných“. Konkrétní podoba se samozřejmě liší jednak podle jednotlivých
zemí, ale i historických etap rozvoje demokratických systémů.
Podstatou samosprávy je přenesení určitých kompetencí při rozhodování z centrální
úrovně na úroveň místní (na region, město, obec, ale i profesní organizace). Decentralizace je
podmíněna vytvořením mnoha podmínek – politických, ale i ekonomických. Z těchto důvodů
potom vyplývá i nutnost existence místního (municipálního) veřejného sektoru.
1.5 Veřejné finance
Jedním z nejdůležitějších nástrojů veřejné politiky, jejichž důsledkem je existence
a fungování veřejného sektoru, jsou veřejné finance.
Veřejné finance jsou peněžní vztahy, vznikající v souvislosti s tvorbou, rozdělováním
a užitím peněžních fondů spojených s činností veřejných institucí. Podstatnou charakteristikou
těchto vztahů je to, že vždy jedním ze subjektů je stát (případně město, obec).
Veřejné finance jsou založeny na třech principech – pilířích:
1) nenávratnosti,
2) neekvivalenci,
3) nedobrovolnosti.
9 Peková, J. Veřejné finance, úvod do problematiky. ASPI, Praha 2005. Str. 27 – 28.
11
Ad 1) Nenávratnost veřejných financí: Většina peněžních operací je založena na principu
návratnosti (např. úvěr) nebo alespoň podmíněné návratnosti (např. pojištění). Není tomu tak
ale u konkrétního vztahu ve veřejných financích. Tím, že jednotlivec zaplatí daň, nevzniká
nárok na její „proplacení“ nebo „vrácení“. Z hlediska globálního vztahu princip návratnosti
samozřejmě existuje a je vyjádřen vztahem mezi veřejnými příjmy a výdaji (viz též kapitola 4.
– spravedlnost daní a teorie ekvivalence).
Ad 2) Neekvivalence veřejných financí: Při vzniku konkrétního vztahu v rámci veřejných
financí není zřejmý účel platby. Zaplatíme daň, ale v tu chvíli nevíme, na jaký účel bude
použita. Dokonce ani nemůžeme očekávat, že „zpět“ formou veřejných výdajů dostaneme
tolik, kolik jsme zaplatili.
Ad 3) Nedobrovolnost veřejných financí: Pokud při platbě nelze sdělit účel použití, je třeba,
aby povinnost platby byla uzákoněna legislativní cestou (včetně represivních opatření při
vyhýbání se platbám).
Veřejné finance chápané jako vztahy mezi subjekty v sobě obsahují i fiskální nástroje
realizace veřejné politiky z důvodů tržního selhání. Z tohoto pohledu můžeme hovořit o třech
základních fiskálních funkcích (neboli o třech funkcích veřejných financí):
a) alokační – stát rozhoduje o produkci veřejných statků, hledá správný poměr mezi
produkcí soukromých a veřejných statků,
b) redistribuční – stát redistribuuje příjmy a statky s cílem dosáhnout stavu, který je
obecně přijímán jako spravedlivý, nebo alespoň s cílem zmírnit nerovnosti mezi
jednotlivými subjekty. Redistribuce se uskutečňuje jak přímo (prostřednictvím
adresných peněžních transferů), tak nepřímo (prostřednictvím progresivních daní),
c) stabilizační – stát užívá výdajovou a příjmovou (zvláště daňovou) politiku jako
prostředku k dosažení makroekonomické stability (např. žádoucího tempa
ekonomického růstu, zaměstnanosti atd.).
Tyto funkce mohou být v jistém období ve vzájemném střetu, a bude záležet na
prioritách, která z nich bude považována za prvořadou. Stanovení priorit je vždy výsledkem
politického vyjednávání a politického rozhodnutí.
Význam politických rozhodnutí a mechanismus politického procesu je předmětem
pozornosti 2. kapitoly. Její samostatné zařazení si klade za cíl demonstrovat, jak oblast
veřejných financí je těsně spjata nejen s ekonomickým, ale hlavně s politickým životem
společnosti.
1.6 Veřejný rozpočet
Veřejný rozpočet je obecné označení rozpočtu bez ohledu na to, na jaké vládní )rovni
se sestavuje. Pro každou vládní úroveň je veřejný rozpočet nástrojem zabezpečení jejích cílů a
úkolů.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jde vždy o soustavu rozpočtů. V nejobecnějším
pojetí se sestavují:
square4 Státní rozpočet,
square4 Rozpočty regionů (např. v ČR krajů),
square4 Rozpočty obcí a měst,
12
square4 Další veřejné rozpočty (např. v ČR rozpočty Dobrovolných svazků obcí).
Na každý veřejný rozpočet je možné se dívat z několika hledisek. Je to zároveň:
a) peněžní fond, který je vytvářen, rozdělován a používán na principech
nenávratnosti, neekvivalence a nedobrovolnosti,
b) bilance, kdy bilancuje příjmovou a výdajovou stranu, v pojetí účetní bilance musí
být rozpočet vždy vyrovnán,
c) finanční plán, který je sestavován n rozpočtové období,
d) nástroj řízení a veřejné politiky.
Veřejné rozpočty se sestavují na rozpočtové období, které je shodné pro celou
rozpočtovou soustavu. Pro většinu zemí je rozpočtovým obdobím jeden kalendářní rok
(např. i pro Českou republiku), v některých zemích je ale jiné než kalendářní rok (např. USA
začíná 1. 10. a končí 30. 9. následujícího roku).
V mnoha zemích se kromě veřejných rozpočtů sestavují i střednědobé, nebo dokonce
dlouhodobé rozpočtové výhledy (prognózy), a to jak pro státní rozpočet, tak i pro rozpočty na
úrovni územní samosprávy. Roční rozpočet potom navazuje na prognózu a zpřesňuje ji. V ČR
je podle zákona č. 218/200 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů,
sestavován střednědobý výhled pro státní rozpočet na dva roky bezprostředně následující po
roce, pro který je schvalován státní rozpočet. Tento střednědobý výhled obsahuje očekávané
příjmy a výdaje státního rozpočtu i státních fondů v jednotlivých letech, a předpoklady a
záměry, na základě nichž se tyto příjmy a výdaje očekávají a plánují.
Každý návrh veřejného rozpočtu je po svém vypracování projednáván a schvalován
příslušnými volebními orgány na dané vládní úrovni. Státní rozpočet je schvalován
zákonodárným sborem (v ČR Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR) a nabývá formy
zákony. Rozpočty jednotlivých stupňů územní samosprávy jsou projednávány a schvalovány
ve volených orgánech těchto úrovní (např. v ČR rozpočty obcí projednávají a schvalují
příslušná obecní zastupitelstva).
Pokud se nepodaří schválit návrh veřejného rozpočtu do začátku rozpočtového období,
potom se až do schválení rozpočtu hospodaří podle tzv. rozpočtového provizoria. Systém
hospodaření podle rozpočtového provizoria je v každé zemi daný zákonem, může se např.
hospodařit podle dosud neschváleného rozpočtu nebo podle skutečnosti minulého
rozpočtového období. V ČR je pro státní rozpočet upraveno rozpočtové provizorium zákonem
č. 218/2000 Sb. , o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších novel.
Veřejné rozpočty společně s mimorozpočtovými fondy tvoří rozpočtovou soustavu.
Pod tímto pojmem se obvykle rozumí soustava peněžních fondů (z nichž nejdůležitější jsou
právě veřejné rozpočty), soustava rozpočtových vztahů a soustava orgánů a institucí (které
mají na starosti tvorbu, rozdělování a užívání jak veřejných rozpočtů, tak mimorozpočtových
fondů). Zjednodušeně si můžeme rozpočtovou soustavu představit následovně:
13
Shrnutí:
checkbld Ani trh, ani státní zásahy nejsou samospasitelné, ke zdárnému fungování ekonomiky je
třeba kombinace obou.
checkbld Trh i stát selhávají – mluvíme potom o tržních a vládních selháních.
checkbld Důsledkem státních zásahů do ekonomiky je veřejný sektor.
checkbld Veřejné statky jsou nedělitelné kvantitativně i kvalitativně, nelze spotřebitele vyloučit ze
spotřeby, spotřeba jednoho spotřebitele nesnižuje spotřebu jiného.
checkbld Veřejné finance jsou peněžní vztahy mezi subjekty, vždy jedním z těchto subjektů je stát
(město, obec).
checkbld Veřejné finance jsou založeny na třech pilířích – nenávratnosti, neekvivalenci
a nedobrovolnosti.
checkbld Tři základní funkce veřejných financí jsou: alokační, redistribuční a stabilizační.
checkbld Veřejný rozpočet je obecné označení rozpočtu bez ohledu na to, na jaké vládní úrovni se
sestavuje.
checkbld Veřejný rozpočet je sestavován na rozpočtové období. Pokud není rozpočet schválen do
začátku rozpočtového období, hospodaří se podle rozpočtového provizoria.
Slova k zapamatování:
square4 Tržní selhání.
square4 Vládní selhání.
square4 Veřejný sektor.
square4 Veřejné statky (čisté a smíšené).
square4 Smíšená ekonomika.
square4 Veřejné finance.
square4 Funkce veřejných financí.
square4 Veřejný rozpočet.
square4 Rozpočtové období.
square4 Rozpočtové provizorium.
square4 Rozpočtová soustava.
14
Otázky k opakování:
square4 Jaké jsou hlavní příčiny tržních selhání?
square4 Jaké mohou být příčiny vládních selhání?
square4 Jaké může být doporučení z poznatku, že ani samotný trh, ani stát nejsou
samospasitelné?
square4 Jaké jsou hlavní vlastnosti veřejných statků?
square4 Vysvětlete rozdíl mezi čistými a smíšeně veřejnými statky.
square4 Vysvětlete pojem smíšená ekonomika.
square4 Co je podstatou veřejného sektoru?
square4 Co je podstatné pro veřejné finance?
square4 Vysvětlete základní funkce veřejných financí.
square4 Vysvětlete pojem veřejný rozpočet.
square4 Najděte v úplném znění zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech,
v platném znění, systém hospodaření státního roz
Vloženo: 23.04.2009
Velikost: 1,24 MB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz