- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Základy obecné pedagogiky a diag.
BPSO - Pedagogická psychologie
Hodnocení materiálu:
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálického výzkumu,
• EERA – Evropská asociace pedagogického výzkumu,
• AERA – Americká asociace pedagogického výzkumu,
• CIDREE – Konsorcium výzkumných ústavů pedagogických v Evropě
Výzkumy mohou být monotematické (mají úzce vymezené téma), polytematické
(zabývají se širší oblastí problémově těsně spojených okruhů) a syntetické (dotýkají se
širokého pole vědeckého oboru). Z hlediska časové perspektivy se provádí výzkumy
krátkodobé a dlouhodobé (longitudinální). Výzkum může být tzv. malý (případový,
skupinový) nebo velký (1000 a více účastníků). Z hlediska oblasti v níž probíhá, pak
rozlišujeme výzkum místní, oblastní, celostátní, mezinárodní, globální. Z metodologického
hlediska diferencujeme metody kvalitativní a kvantitativní.
Kvantitativní metody jsou založeny na tzv. „tvrdých“ datech (sledování objektivně
měřitelných ukazatelů ve výzkumu, např. koncentrace pozornosti žáka ve výuce měřená
v časových jednotkách sekund a minut), umožňují statistické zpracování v němž jde o
vyjádření četnosti a pravděpodobnosti výskytu jevu na určité hladině významnosti pomocí
zamítnutí či potvrzení nulové hypotézy. Tyto metody striktně dodržují zásady empirického
vědeckého výzkumu jako je objektivita, validita (platnost), reliabilita (spolehlivost),
senzitivita (citlivost), diskriminační schopnost (tzv. rozlišovací schopnost), ekonomičnost a
použitelnost.
Kvalitativní metody nejsou v pedagogice dostatečně rozpracovány. Nejčastěji používanou
kvalitativní metodou je tzv. případová studie, jejímž cílem je zpracování celostního
pedagogicko-psychologického obrazu jednoho člověka nebo malé skupiny osob. Oproti
kvantitativnímu výzkumu jsou v ohnisku jejich zájmu „měkká“ data, sloužící k popisu
určitého jevu v jeho kontextu, šíři v jaké se vyskytuje v přirozeném prostředí. (Příkladem
realizovaného kvalitativního výzkumu je výzkum tzv. školní etnografie realizovaný v 90.
letech 20. stol. v Praze. Výzkum se zaměřil na popis a vysvětlení prostředí školy, života
v něm z pohledu dětí a učitelů. Byla v něm použita metoda tzv. zúčastněného pozorování, kdy
se pozorovatel zapojuje do sociálních vztahů ve školní třídě, čímž je schopen objasnit školní
prostředí očima jejich aktérů.).
Každý vědecký výzkum se drží určitého algoritmu realizace. V prvé řadě jde o
formulaci problému, provedení rešerše literatury, po níž následuje formulace hypotéz a
sestavení výzkumného plánu. Druhá fáze je věnována samotné realizaci výzkumu (sběru
dat). Ve třetí fázi dochází ke třídění shromážděných dat, které jsou poté statisticky
zpracovávány, na základě čehož pak můžeme dojít k určitému zobecnění a formulovat tak
závěry výzkumu, interpretovat je a publikovat v odborné literatuře.
Nejčastější metody používané v pedagogice jsou:
1. Metoda historicko – srovnávací (srovnává pedagogické ideje, zabývá se
vývojem změn ve školství, ke srovnání používá historických pramenů.)
2. Rozhovor (se používá ke zjišťování názorů, postojů zkoumaných osob – žáků,
rodičů, učitelů, je zdrojem kvalitativních dat, při rozhovoru zohledňujeme
v jakém prostředí se rozhovor uskutečňuje, jaký postoj zaujímáme ke
zkoumané osobě – tykání/ vykání a jak jsme stanovili časový interval po který
budeme hovořit, rozhovor může mít strukturovanou či nestrukturovanou
podobu, může být tzv. volný či řízený, může sloužit jako metoda výzkumná a
nebo i jako metoda didaktická – metoda výkladu učiva.)
14
3. Pozorování (se zaměřuje na zaznamenání reálné skutečnosti, realizuje se ve
formě zúčastněné/ nezúčastněné, přímé/ nepřímé – prostřednictvím
videotechniky, cílem pozorování je žák, učitel, prostředí školy, klima školní
třídy aj.)
4. Dotazník (je vhodný pro zkoumání většího počtu osob, tvoří jej řada položek,
složených z otázek otevřených – možnost volné výpovědi - a otázek
uzavřených, kde je možná volba odpovědi typu ano/ne, a) b) c); otázky nesmí
být formulovány sugestivně, nesmí navozovat určitý typ odpovědi; často se
používá v sociologických šetřeních, je ekonomický.)
5. Škálování (je postup při němž zkoumaná osoba umisťuje svůj názor na škálu
od 1 do 10 v rozmezí dvou bipolárních tvrzení (např. dobrý/ špatný), škálování
využívá metodu sémantického diferenciálu (vhodná ke zjišťování
hodnotového systému a postojů jedince.))
6. Experiment (vytváří v umělých nebo přirozených podmínkách výzkumnou
situaci, které vystavuje dvě skupiny zkoumaných osob – první skupinu tvoří
tzv. kontrolní soubor, který podstoupí podmínky situace nezměněné, kdežto
druhá skupina - experimentální se podrobí situaci - dle záměru badatele -
pozměněné.)
7. Testy (jsou standardizované ukazatele měřící určitou vlastnost, schopnost,
úroveň znalostí; známé jsou testy IQ, testy osobnosti, testy psychomotorické
převzaté z psychologie, výsadou pedagogiky je používání tzv. testů
didaktických určených k diagnostice znalosti učiva.)
8. Projektivní metody (členíme na grafické a verbální, fungují na principu
projekce, kdy zkoumaná osoba promítá do svého verbálního či grafického
projevu své psychické vlastnosti, názory, postoje, nevědomé impulsy apod.)
9. Metody měření sociálních vztahů - sociometrie (jedná se o postup, jehož
cílem je zmapovat sociální síť třídního kolektivu; dětem se předloží dotazník,
v němž mají odpovídat na otázky typu kupř. „S kým bys chtěl spát ve stanu?“,
po výsledném vyhodnocení se dá zjistit, kdo je ve skupině nejoblíbenější, kdo
méně a kdo vůbec)
10. Obsahová analýza (se týká učebnic, slohových prací, sešitů, deníků žáků a
taktéž pedagogických dokumentů – školních zákonů a vyhlášek)
1.8 ZÁKLADNÍ PEDAGOGICKÉ DOKUMENTY
K základním pedagogickým dokumentům řadíme školské zákony, učební plány, učební
osnovy, učebnice, vzdělávací standardy a kurikulární dokumenty.
1. Školské zákony – ve 3. doplněném vydání vyšly v roce 2000 ve vydavatelství
Euronion a byly opatřeny komentářem JUDr. Arnošta Riedla. Stěžejním
zákonem je Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a
vyšších odborných škol (školský zákon). Problematiku středního školství
potom řeší prováděcí předpis tohoto zákona – Vyhláška MŠMT č. 354/1991
Sb., o středních školách. Součástí školských zákonů je a) Zákon ČNR
č.564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, b) Zákon ČNR č.
76/1978 Sb., o školských zařízeních, c) seznam platných předpisů v resortu
školství, mládeže a tělovýchovy, d) související právní předpisy. V souladu se
15
zákonem se na školách vyučuje podle učebních plánů a osnov vydaných
MŠMT.
2. Učební plány – studijních a učebních oborů stanovují výčet, pořadí avazbu
učebních oborů dle jednotlivých ročníků školy. Na jejich základě je školou
vypracován grafikon vyučovacího procesu, tj. rozvrh hodin.
3. Učební osnovy se týkají jednotlivých předmětů, určují rozsah vědomostí a
dovedností, tématické celky předmětů a počet hodin jejich výuky, určují
metody a organizační formy.
4. Učebnice a učební texty
5. Vzdělávací standardy – jedná se o dokument MŠMT z roku 1994, ve kterém
jsou konkrétně vymezeny obligatorní požadavky, které musí splnit všichni žáci
v určitých ročnících a stupních škol.
6. Kurikulum školy – formální kurikulum obsahuje cíl, obsah, prostředky,
organizaci vzdělávání, plán realizace vzdělávání, její kontroly a hodnocení.
Jedná se o vzdělávací plán, projekt konkrétní školy (více viz kapitola Činitelé
výuky – učivo).
1.9 VZDĚLÁVACÍ PROGRAMY
Termínem vzdělávací program se souhrnně označují různé dokumenty, které komplexně
vymezují koncepci, cíle, obsah a jiné složky vzdělávání v určitém stupni a druhu škol. Jsou
schvalovány a zaváděny ministerstvy školství nebo jinými orgány řízení vzdělávání ve státě
nebo regionu a mají normativní charakter, tj. jsou závazné pro fungování příslušné úrovně
vzdělávacího systému. Vzdělávací programy mají všechny země (např. ve Velké Británii se
označuje jako Národní kurikulum, ve Španělsku Bílá kniha o vzdělávacím systému aj.). Tyto
programy pokrývají obsahově především kutikulární složku vzdělávacího systému, ale
některé jsou i vyjádřením strategií vzdělávací politiky pro celkový vývoj vzdělávacího
systému v tom kterém státě.
V České republice byly v 90. letech vytvořeny následující vzdělávací standardy:
• Standard základního vzdělávání (1995) je dokument vyjadřující „představu o
společensky žádoucí podobě povinného základního vzdělávání – o cílech, které jsou
v tomto vzdělávání sledovány, a o vzdělávacím obsahu, který je poskytován všem
žákům v průběhu absolvování povinné školní docházky“. Dokument vymezuje
vzdělávací cíle a kmenové učivo v sedmi oblastech základního vzdělávání: 1. oblast
jazyková, 2. oblast matematiky, 3. oblast přírodovědná, 4. oblast společensko-vědní, 5.
oblast esteticko-výchovná, 6. oblast zdravého životního stylu, 7. oblast pracovních
činností a technologií. Každá oblast je naplňována konkrétními předměty. Na základě
tohoto závazného dokumentu jsou vytvářeny učební osnovy, učebnice a specifické
vzdělávací programy.
• Standard vzdělávání ve čtyřletém gymnáziu (1996) a Standard středoškolského
odborného vzdělávání (1998) - oba dokumenty formulují požadavky státu na
vzdělávání ve vyšší sekundární úrovni a všechny dokumenty z nich odvozované musí
tyto požadavky respektovat.
Ze Standardu základního vzdělávání byly u nás vyvinuty konkrétní vzdělávací programy,
jež byly schváleny ministerstvem školství a z nichž si školy mohou vybrat ten, podle kterého
chtějí realizovat výuku, jedná se o:
16
• Vzdělávací program Základní škola (1996) obsahuje celkovou charakteristiku
základního vzdělávání, učební plán (seznam předmětů a jejich časové dotace) a učební
osnovy pro 18 předmětů. Tento program využívá převážná většina českých základních
škol a vzdělává se podle něho asi 75% všech žáků 1. – 9. ročníku.
• Vzdělávací program Obecná škola (1996) byl původně rozdělen na program Obecná
škola (pro 1. -5. ročník) a program Občanská škola (pro 6. -9. ročník), ale od školního
roku 1997/1998 byl sloučen pod názvem Obecná škola. Jeho specifikem bylo zavedení
nových předmětů (dramatická výchova, náboženství aj.) a klade důraz na rozvoj
osobnosti žáků. Podle tohoto programu se vzdělává asi 13% žáků základních škol,
z toho převážná část na 1. stupni školy.
• Vzdělávací program Národní škola (1997) je vzdělávací program pro 1. – 9. ročník
základní školy. Program zdůrazňuje přírodovědnou složku vzdělávání a jako
specifikum deklaruje možnost projektového vyučování a výuku integrovaných
předmětů (tj. 2-3 předmětů jako jediného). Podle tohoto programu se učí jen 0,8 %
všech žáků základních škol (cca 50 škol).
• Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (2001) je jistou inovací, jehož
hlavním záměrem je soustředění na cílové kompetence žáka, nikoli na soubory
poznatků.
Kromě těchto čtyř vzdělávacích programů existují ještě specifické koncepce základního
vzdělávání: Waldorfská škola, Živá škola, škola Jenského plánu aj. Celkově se podle
těchto alternativních programů vzdělává jen necelé 1 % všech žáků na základní úrovni
vzdělávání.
Vedle vzdělávacích programů vytvořených v české republice jsou realizovány také
programy v oblasti vzdělávání na mezinárodní úrovni, jsou to programy Evropské unie,
zavedené pro členské země, ale umožňující spolupráci i nečlenských zemí. V současné době
jsou nejvýznamnější programy EU: SOCRATES pro oblast všeobecného vzdělávání,
LEONARDO pro oblast odborného vzdělávání a výcviku, MLÁDEŽ PRO EVROPU
zaměřený na spolupráci mládeže a TEMPUS podporující vysoké školství.
1.10 SPRÁVA A SAMOSPRÁVA ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ
Zákon z roku 1990 o správě ve školství stanovuje hlavními subjekty řízení a správy školy
ředitele školy a vzdělávacího zařízení, obec, školský úřad, Českou školní inspekci (ČŠI),
MŠMT (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) ČR a jiné ústřední orgány státní
správy, pokud tak stanoví zákon (např. ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo hospodářství
a zemědělství). Samosprávu ve školství vykonávají obec, okresní školské rady a rady škol
(pokud existují).
Ředitel školy řídí školu, školské zařízení, přímo zodpovídá za chod školy, jmenuje a
odvolává své zástupce, odpovídá za plnění učebních osnov a úroveň výchovně vzdělávací
práce školy, kontroluje práci pedagogických pracovníků a studijní výsledky žáků, zodpovídá
za zpracování a zpřístupnění výroční zprávy o hospodaření školy a předkládá ji radě školy,
zajišťuje, aby rodiče byli informováni o průběhu vzdělávání a výchovy žáka. Ředitel dále
rozhoduje o odkladu povinné školní docházky, zařazení dětí do předškolního zařízení, školní
jídelny, družiny apod.,o zařazení dětí do speciálních Mateřských škol, Speciálních základních
škol (SpZŠ), Základních škol (ZŠ), Zvláštních škol (ZvŠ) a Pomocných škol (PoŠ), o přijetí
ke studiu na Střední školu (SŠ), Speciální střední školu (SpSŠ), Odborné učiliště (OU), o
17
přerušení studia, vyloučení ze studia a o žádosti o opakování ročníku a změně studijního
oboru.
Školský úřad je řízen MŠMT a tvoří spojovací článek mezi centrem, školami a obcemi,
soustřeďuje se na ekonomicko - finanční a pedagogicko - organizační úkoly, zřizuje nebo ruší
se souhlasem ministerstva své organizační jednotky, tj. SpZŠ, PoŠ, ZvŠ, ZUŠ (Základní
umělecká škola), školská zařízení pro výchovu mimo vyučování, jmenuje a odvolává ředitele
škol se souhlasem zřizovatele, rozhoduje o uznání vysvědčení vydaných zahraničními
školami; o osvobození žáků od povinné školní docházky; dává souhlas ke slučování škol,
sděluje obcím souhlas se zrušením ZŠ, která byla jimi zřízena; přiděluje finance na platy,
náklady a výdaje = ekonomicky zabezpečuje a kontroluje hospodaření (to se týká i církevních
škol, soukromým školám přiděluje dotace stanovené předpisem), zajišťuje metodickou
pomoc, popř. i administrativní činnost pro školy.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) zajišťuje výkon státní správy ve
školství a vytváří podmínky pro realizaci cílů výchovy a vzdělávání, zřizuje a ruší: SŠ, OU,
VOŠ, konzervatoře, SpZŠ, předškolní zařízení, zařízení pro výkon ústavní výchovy, státní
jazykové školy, rozepisuje školským úřadům finanční prostředky pro školy a školská zařízení,
jmenuje a odvolává ředitele škol, školského úřadu, inspektora, zpracovává výroční zprávu,
kterou předkládá Poslanecké sněmovně, stanovuje náležitosti vysvědčení, tiskopisů a jejich
zpracování a evidenci. Vyhláškou stanovuje podrobnosti o zřizování a rušení škol a školských
zařízení, o plnění školní docházky, o pravidlech hodnocení a klasifikace žáků, o druzích
výchovných opatření, o podmínkách a o organizaci přijímacího řízení. Současně navrhuje i
postup při integraci postižených jedinců do škol.
Česká školní inspekce (ČŠI) je řízena ministerstvem. V čele sedí ústřední školní
inspektor, který navrhuje školní inspektory, kteří vykonávají školní inspekci, vydávají
inspekční zprávu. Ve školách zajišťuje, kontroluje a hodnotí výsledky vzdělávání a jeho
průběh vzhledem k osnovám. Zabývá se personálními a materiálními podmínkami škol a
jejich efektivním hospodařením. Pravidelně vykonává ve školách státní kontrolu dodržování
předpisů a norem. Navrhuje vyřazení školy ze sítě.
Obec je povinna vytvářet podmínky pro plnění povinné školní docházky, zřizuje nebo se
souhlasem školského úřadu ruší předškolní zařízení, ZŠ a školská zařízení jim sloužící.
Rozhoduje o přijetí dětí do předškolního zařízení, jídelny, družiny. Zabezpečuje investiční
výdaje (kromě mzdových prostředků, učebnic a pomůcek hrazených státem) a stravování dětí.
Může se souhlasem MŠMT zřídit školu, kterou jinak zřizuje školský úřad nebo ministerstvo a
sděluje školskému úřadu souhlas se jmenováním a odvoláním ředitele škol, zřizované obcí.
Je-li v obci 5 a více škol, musí obec zřídit školskou komisi, jež řídí a kontroluje kvalitu
výchovně vzdělávacího procesu školy.
Rada školy je zřízena ve škole, umožňuje rodičům, učitelům a dalším osobám podílet se na
správě školy. Zřizuje ji a ruší zřizovatel školy, může mít celkově 6 – 15 členů (1/3
zřizovatelů, 1/3 pedagogů, 1/3 rodičů a žáků), přičemž ředitel nesmí být členem rady. Rada
školy schvaluje výroční zprávu školy, návrh rozpočtu školy (zde plní funkci veřejné
kontroly). Vyjadřuje se ke jmenování a odvolání ředitele, ke studijním oborům, žádá o
kontrolu hospodaření Českou školní inspekci a školský úřad. Pokud není zřízena rada školy,
pak výroční zprávu a rozpočet projednává ředitel na poradě školy a předkládá ji školskému
úřadu. Je činitelem, který může jednat se sponzory školy.
18
Okresní školská rada uplatňuje zájmy obcí, rodičů, učitelů a žáků na rozvoji výchovy a
vzdělávání. Její členstvo tvoří z 1/3 zástupci obce, z 1/3 učitelé a z 1/3 rodiče (jedná se o
počet členů se zřetelem k celkovému počtu obcí a škol v územním obvodu školského úřadu).
Navrhuje odvolání ředitele školského úřadu v případě vážných nedostatků v práci školského
úřadu. Vyjadřuje se ke jmenování a odvolání ředitelů škol a školských úřadů a k jejich
hospodaření. Dohlíží na školskou politiku (příležitosti ke vzdělání) a jedná se školským
úřadem o spravedlnosti přerozdělování financí.
1.11 VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM V ČR
Obr. převzat z knihy Přehled pedagogiky (Průcha, 2000, str. 242).
19
OBECNÁ DIDAKTIKA
Didaktika je obecná teorie o procesech učení a vyučování a o obsazích a formách těchto
procesů ve školním prostředí. Didaktika se zabývá 1. tím, co a k jakým účelům se vyučuje;
2. tím, jak se to vyučuje. V této souvislosti jsou v ohnisku jejího zájmu především a) činitelé
výuky (problematika žáka, učitele, učitele a faktorů ovlivňujících výchovně – vzdělávací
proces), b) teorie a výzkum kurikula (problematika učiva, výchovně vzdělávacích standardů,
vzdělávacích programů), c) teorie a výzkum vyučování (specifika didaktických metod, zásad,
forem a prostředků) a d) projektování, realizace a evaluace výuky (otázky motivace,
komunikace, kázně, realizace a hodnocení výsledků výuky).
Schéma vztahu jednotlivých odvětví oboru didaktiky (Průcha, 2000, str. 111):
didaktiky
obecná didaktika speciální didaktiky
předmětové didaktiky oborové didaktiky didaktiky druhů a stupňů škol
1.12 ČINITELÉ VÝUKY
Výchovně - vzdělávací proces považujeme za systém. Hlavními systémotvornými prvky
výuky jsou žák, učitel a učivo. Kromě těchto tří prvků didaktického trojúhelníku musíme brát
v úvahu i kontext, a tak mluvit o vybraných faktorech okolí, které v současné době silně
ovlivňují výukový proces ve škole (patří sem především rodina žáka, žákovo mimoškolní
prostředí i sekundární škola sama).
1.12.1 ŽÁK SEKUNDÁRNÍ ŠKOLY
Žák sekundární školy je žákem druhého stupně základní školy nebo žákem střední školy.
Důkladná znalost žáků, jejich potřeb i zájmů je zásadní podmínkou úspěšné výuky. V praxi
je však třeba hledat rovnováhu mezi potřebami jednotlivce a třídy, dítěte a společnosti – i
mezi právy žáka a právy učitele.
Tradiční představa učitele o žákovi vycházela z pohledu na výuku jako na proces
jednosměrného působení na dítě jako objekt, který je učitelem veden, usměrňován a
formován; učitel je zde chápán jako aktivní subjekt působící na pasivní objekt – žáka. Naopak
pojetí zohledňující žákovu osobnost se orientuje více na žákovy životní
Vloženo: 28.04.2009
Velikost: 1,42 MB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz