- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Mobilita
Z3090 - Humánní geografie
Hodnocení materiálu:
Vyučující: Mgr. Daniel Seidenglanz Ph.D.
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálka nabízela Argentina, střední Chile a jih Brazílie. Do těchto oblastí směřovali především emigranti z jižní Evropy, kteří tu našli podobné prostředí (původně šlo o španělské a portugalské kolonie).
Nejrozsáhlejší byla emigrace do Argentiny (v letech 1856-1940 přišlo asi 7 mil. obyvatel) a do Brazílie (v letech 1821-1940 asi 4,6 mil. osob).
nejmladší území, do nějž směřovala evropská emigrace, představuje oblast Austrálie a Nového Zélandu, na jejímž osídlení měli rozhodující podíl angličtí emigranti. V letech 1820-1932 se sem přistěhovalo asi 3,5 mil. obyvatel.
Zvláštní typ migrace obyvatelstva (nucená, násilná migrace, deportace otroků) tvořil mezikontinentální pohyb černochů z Afriky do Ameriky. = MAAFA
Teze: - jde o tragickou kapitolu dějin Afriky, která probíhala v letech 1520-1850;
v tomto období byly drancovány rozsáhlé oblasti ekvatoriální Afriky:
od Libérie po Nigérii a dále k jihu do Angoly a Mozambiku, od pobřeží k okrajům Sahary,
ve východní Africe (např. v Somálsku) byli aktivní arabští obchodníci,
Zanzibar byl dlouhou dobu velkým trhem s otroky.
Černoši byli odtud transportováni do pobřežních oblastí na severu Jižní Ameriky, na karibské ostrovy a na jih USA, kde byli využíváni na nejtěžší práce (těžba, rybolov, plantáže).
Např. z oblasti Beninu bylo přepraveno tolik černochů do provincie Bahia v Brazílii, že zůstaly zachovány četné prvky jejich původní kultury, dodnes mezi těmito oblastmi existují silné kulturní vazby.
počet černochů prodaných místními africkými náčelníky s pomocí arabských kupců a přepravených převážně evropskými námořními společnostmi do Ameriky se těžko odhaduje.
Jisté je, že přitom byly způsobeny velké ztráty obyvatelstva a často se hovoří o populační devastaci Afriky (roku 1750 činil podíl Afriky na světové populaci 13,5%, roku 1950 to bylo jen 7,3%). Absolutní údaje o ztrátách obyvatelstva nejsou jednotné, rozdíly vyplývají zejména z těžko odhadnutelných počtů obětí při shromažďování černochů a v průběhu dlouhého transportu přes oceán.
Odhady kolísají mezi 10-20 mil. otroků prodaných v Americe, připočítáme-li oběti shromažďování a transportu, můžeme konstatovat, že Afrika ztratila nejméně 25-30 mil. obyvatel. K tomu je potřeba doplnit, že šlo většinou o obyvatelstvo v reprodukčním věku, takže k těmto sumám je nutné doplnit ještě nepřímé populační ztráty.
Migrační vlna měla velký dopad i v Brazílii, Střední Americe a v USA, kde v jejím důsledku došlo k trvalé změně etnického a kulturního prostředí.
Obr. 3:Migrace afrických otroků z Afriky do Ameriky
Relativní migrační stabilitu populací lze pozorovat na pobřeží Tichého a Indického oceánu. Emigrace z tak velkých populací jako jsou čínská, indická a japonská populace nedosáhly velkých rozměrů. Pravděpodobně se přitom výrazně projevil:
vliv velké přírodní bariéry - Tichého oceánu,
kromě toho byly vytvořeny i další bariéry – hospodářsky vyspělé země koncem 19. století přijaly legislativu, která měla zamezit pohybu obyvatelstva mongoloidní rasy:
USA – již roku 1882 byl přijat zákon omezující přistěhovalectví z Číny,
Austrálie – koloniální mocnosti přijali nařízení, že do Austrálie je možné se přistěhovat jen se znalostí některého evropského jazyka.
V rámci přehledu mezikontinentálních migrací je nicméně nutné zmínit migraci Indů do jižní a východní Afriky. Tyto pohyby začaly v podstatě jako pracovní migrace – na jejím počátku stál přesun dělníků indického původu najatých Brity na práci v jihoafrické provincii Natal. Za nimi následoval proud dobrovolných migrantů, kteří v oblasti východoafrického pobřeží ovládli obchod.
Prostřednictvím Britů došlo k emigraci Indů do některých karibských zemí (např. Trinidad a Tobago, Guyana), podobnou cestou přes Tichý oceán migrovali díky Holanďanům někteří obyvatelé ostrova Jáva do tehdejší holandské kolonie Surinamu.
Obr. 4:Migrace z Číny v jihovýchodní Asii
Expanze obyvatel Číny a Japonska se v důsledku přijatých legislativních bariér (viz výše) orientovala především na země jihovýchodní Asie. Číňané zde navíc do určité míry využili pozice prostředníka mezi místními obyvateli a evropskými koloniálními mocnostmi. V letech 1840-1947 emigrovalo z Číny asi jen 12 mil. osob, především do Thajska (3,5 mil), Malajsie (2,4 mil.), Indonésie (3 mil.), Singapuru (1 mil.) a Vietnamu (1,5 mil.).
Čínské etnikum v těchto zemích bylo však velmi dynamické, podnikavé, do značné míry ovládlo tamní obchod, řemesla, průmyslové aktivity a finance. V průběhu 20. století některé země jihovýchodní Asie (podobně jako např. USA a Austrálie již dříve) zavedli legislativní bariéry omezující čínskou imigraci.
Přesto jsou dnes podíly Číňanů na populacích některých států velmi významné:
Thajsko (14%),
Malajsie (32%),
Singapur (76%),
Indonésie (pouze 3%, ta ale představují 6 mil. osob, takže patří k absolutně největším čínským diasporám v regionu).
Značného rozsahu dosáhla migrace politického charakteru na Indickém poloostrově. Mezi Indií a Pákistánem došlo po získání nezávislosti Pákistánu následkem politických a náboženských odlišností (Pákistán – islám × Indie – hinduismus) k rozsáhlé výměně obyvatelstva – roku 1951 bylo v Pákistánu registrováno 7,3 mil. imigrantů z Indie a podobný počet obyvatel se přestěhoval i opačným směrem z Pákistánu do Indie.
Obr. 5:Migrace Židů do Izraele
Poměrně významná je rovněž migrace Židů do Izraele - už v průběhu let 1919-48 se do Palestiny přistěhovalo asi 425 tis. Židů. Imigrace se podstatně zvýšila po vzniku samostatného židovského státu Izrael v roce 1947 (na základě rozhodnutí OSN), v letech 1948-66 představovala kolem 1,2 mil. obyvatel, kteří do Izraele přišli hlavně z Evropy, Ameriky a jižní Afriky. Imigrace pokračovala pomalu i nadále, poslední významná vlna židovské imigrace byla zaznamenána po roce 1989 z Ruska. Díky tomu se dnes počet obyvatel Izraele blíží 6 mil.
Se vznikem Izraele a s tím spojeným přílivem židovského obyvatelstva souvisí i nucený odchod Arabů (Palestinců) z tohoto území - rovněž šlo asi o 1,5 mil. obyvatel. Tyto změny dodnes představují významný bezpečnostně-politický problém, který dodnes nebyl dořešen (intifáda Al-Aksá).
Velké přesuny obyvatelstva nastaly v Evropě za 2. světové války a po jejím skončení. Pohyby obyvatelstva měly různý charakter, některé byly dobrovolné, jiné vynucené válečnými událostmi.
Po válce se většina pohybů realizovala na základě poválečných mírových smluv. Takový charakter měla např. migrace německého a maďarského obyvatelstva ze států střední a východní Evropy (včetně Československa), jejímž následkem byl vnitrostátní pohyb obyvatelstva s cílem osídlit opuštěné většinou pohraniční oblasti. Odhaduje se, že celkově se přesunulo zhruba 30 mil. obyvatel, z toho asi 15 mil. Němců, 6,5 mil. Poláků a 2,1 mil. Čechů a Slováků.
Diskuse kolem odsunu Němců stále na středoevropské politické scéně představují citlivý problém.
Výrazně politický charakter měly některé emigrace obyvatel bývalých socialistických zemí střední a východní Evropy. Nejsilněji se projevily v čase radikalizace politických poměrů, zejména v obdobích revolučních pokusů o změnu politických systémů. Do tohoto typu migrace lze zařadit:
přibližně 3 mil. obyvatel, kteří v letech 1950-61 emigrovali z NDR do SRN,
v důsledku revolučních událostí v Maďarsku uteklo v letech 1956-57 asi 200 tis. obyvatel,
obdobně také po okupaci Československa v letech 1968-69 emigrovalo asi 60 tis. obyvatel.
silný emigrační proud politického charakteru směřoval v období 1988-89 z bývalé NDR téměř bez výjimky do SRN.
Lze konstatovat, že v poválečné době emigrovalo z Evropy celkem asi 8 mil. obyvatel, z toho nejvíce osob:
do USA 1,8 mil.,
do Kanady 1,1 mil.,
do Austrálie 1 mil.,
do Izraele 750 tis.,
do Argentiny 750 tis.,
do Brazílie 500 tis.,
do Venezuely 500 tis.
Velkého rozsahu dosáhly v Evropě také pracovní migrace. Tyto migrace souvisí s industrializací a byly zaznamenány již před první světovou válkou. Jejich význam vzhledem k počtu zúčastněných migrantů a zasažených zemí významně vzrostl po druhé světové válce a projevil se nejenom v ekonomice, ale také v sociální a populační sféře. Do jisté míry lze zvětšení těchto migrací dát do souvislosti s postupující hospodářskou a politickou integrací Evropy (EHS, ES, EU).
Počet zahraničních pracovníků (z němčiny termín Gastarbeiter) v západní Evropě vzrostl z 2 mil. na začátku 60. let až na 10-13 mil. v polovině 70. let. Státy zúčastněné na těchto migracích lze rozdělit na dvě skupiny:
cílové státy (příjemci) = ekonomicky vyspělé státy západní a severní Evropy, v nichž se projevil nedostatek vlastních pracovních sil (Německo, Francie, Švýcarsko, Švédsko, Velká Británie, Belgie, Holandsko, Lucembursko, Rakousko, Dánsko):
absolutně nejvíce imigrantů bylo v Německu (přibližně 4 mil. osob na konci 70. let), ve Velké Británii a Francii,
podle relativního podílu na celkovém počtu ekonomicky aktivních obyvatel byly na prvním místě Švýcarsko a Lucembursko (kolem 1/3), dále potom SRN (cca 10%) a Francie;
zdrojové státy = ekonomicky méně rozvinuté státy (či jejich části), např. Irsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, bývalá Jugoslávie, Turecko, Maroko, Alžírsko a Tunisko.
V některých případech mezi zdrojovými a cílovými státy existovaly poměrně stabilní vztahy:
pracovníci ze zemí Maghribu (komplikovaný vývoj politické situace v 90. letech v Alžírsku) a Portugalska směřovali především do Francie,
Turci, Jugoslávci a Řeci v první řadě do Německa,
cílem Italů byly Německo, Francie a Švýcarsko,
Španělé se většinou orientovali na Francii a Německo,
Irové se stěhovali do Velké Británie atd.
Uvedený model však neplatil zcela jednoznačně, v každé cílové zemi se vytvářela pestrá struktura zahraniční pracovníků podle národnosti.
Pracovní migraci často provázejí také některé další znaky (nemusí však vždy platit bezpodmínečně, či platí pouze v první fázi pobytu):
pobyt migrantů v zahraničí se často uskutečňuje individuálně, bez rodiny,
pobyt má výrazný ekonomický charakter,
zpravidla jde o časově omezený pobyt (nebo je alespoň takto plánován),
dříve byla většina takových pracovních pobytů vázána na nekvalifikované nebo méně kvalifikované pracovní síly, dnes se tato skutečnost mění – viz nové tendence migrací.
Migrace pracovního charakteru jsou známé i z dalších oblastí světa:
v USA žije a pracuje velké množství zahraničních dělníků, především z Mexika (velký imigrační proud, ze značné části nelegální, ovlivňuje situace hlavně v jihozápadním pohraničí USA), ostrovů v Karibském moři (Portoriko) a dále z některých jihoamerických zemí (např. Kolumbie),
mezi arabskými státy jsou takovými cílovými, bohatými státy především Saúdská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty a Omán. Tamní zahraniční dělníci pochází většinou z Egypta, Jemenu, Jordánska, ale i z Pákistánu a Indie.
v Africe migruje značný počet obyvatel z málo rozvinutých oblastí jižně od Sahary do Jihoafrické republiky (těžba nerostných surovin).
Specifické postavení v rámci imigrace do USA zaujímá Kuba. Již před nástupem Castrova režimu emigrovalo mnoho Kubánců do USA (pracovní migrace), po nástupu komunismu migrační proud zesílil – mezníky:
60. léta, tzv. „Cuban Airlift“ = vlna legální (ze strany USA) imigrace, většina kubánských imigrantů zůstávala v okolí Miami,
rok 1980, tzv. „Mariel Boatlift“ = další organizovaný exodus, jen v roce 1980 emigrovalo z Kuby 100 tis. osob.
Obr. 6:Proudy legální migrace ze zemí střední a Jižní Ameriky do USA
Do přehledu významných migrací je nutné zahrnout i několik vnitrostátních migračních proudů. Ty se od mezinárodní migrace odlišují tím, že stěhování se odehrává uvnitř jedné země, nedochází při něm k překročení státní hranice. Také tyto pohyby však mohou indukovat významné změny v rozložení a struktuře populace.
Přehled nejvýznamnějších globálních vnitrostátních migrací:
Rusko
V posledních desetiletích carské vlády byly postupně osidlovány zemědělským obyvatelstvem rozsáhlé prostory Sibiře východně od Uralu – obyvatelstvo zde hledalo nové pozemky a příležitosti. Proud zesílil zejména po roce 1892, kdy byla dokončena výstavba Transsibiřské magistrály do Vladivostoku, posílení migrace východním směrem přinesla také první světová válka, revoluce a změny související s nástupem komunistického režimu. Příliv obyvatel souvisel s podporou rozvoje Sibiře - otvírání nových ložisek přírodních zdrojů, industrializace, násilné přesidlování na východ (gulagy, …).
Další zintenzivnění rozvoje východních oblastí SSSR bylo vyvoláno německou invazí za druhé světové války. Relativně rychlý růst východních regionů pokračoval až do rozpadu SSSR. K růstu podílu východu na celkové populaci SSSR přispěla také vyšší míra přirozeného přírůstku v muslimských středoasijských republikách.
Dlouhodobé rozvojové trendy byly po změně režimu v SSSR sice přerušeny, lze však konstatovat, že osídlení Sibiře stále nese rysy jedné z největších světových dlouhodobých vnitřních migrací.
Čína
Po nástupu komunistického režimu začala v Číně probíhat industrializace, v jejímž rámci byla hlavní pozornost věnována severovýchodu země (Mandžusko). Tento region totiž jednak disponoval nerostným bohatstvím, a jednak byl díky dřívější japonské dominanci vybaven infrastrukturou. V Mandžusku byly postaveny obrovské průmyslové komplexy a obyvatelstvo bylo motivováno, aby se stěhovalo do těchto nově rozvíjených území.
V současnosti Čína sleduje novou ekonomickou politiku a Severovýchod (Mandžusko) představuje problémové území, jeho nevýkonné státní podniky zdaleka nevyužívají možné kapacity. V souvislosti s ekonomickými změnami je preferováno východní a jižní pacifické pobřeží, v důsledku čehož se velká množství pracovních sil přesouvají právě do těchto částí země – např. po ohlášení nové rozvojové zóny v Šanghaji (Pudong District), „vtrhlo“ do města téměř 3 mil. uchazečů o práci.
Populační velikost Číny vede v důsledku změny ekonomické orientace země k obrovským migračním přesunům.
USA
Obyvatelstvo USA lze označit za nejmobilnější populaci světa. Populační mapa USA byla v historii změněna dvěma velkými vnitrostátními migračními pohyby:
přesunem obyvatelstva jako celku směrem k západu,
přesunem černošského obyvatelstva z venkovského Jihu na urbanizovaný Sever.
V USA lze sice stále za dominantní migrační směr považovat západ – vypovídá o tom zejména posun populačního středu, od roku 1960 se k západnímu směru přidružil i menší posun jižním směrem
Historická migrace černošského obyvatelstva z Jihu na Sever se začala významněji rozvíjet až po utlumení imigrace z Evropy za první světové války. Na Severovýchodě a Středozápadě USA pokračoval rozvoj průmyslu, což si žádalo příliv nových pracovních sil. Proud pokračoval, periodicky:
zesiloval, např. ve 20. letech v souvislosti se zpřísněním imigračních opatření,
oslaboval, např. ve 30. letech v důsledku krize.
Důsledkem tohoto pohybu byla významná změna v rozložení černošské populace v USA, v podstatě lze říci, že černošská populace USA se urbanizovala mnohem rychleji než populace bělošská.
V průběhu 70. let se dlouhodobý model migrace Afroameričanů z Jihu do severo- a západoamerických měst překvapivým způsobem změnil – migrační proud se zcela obrátil (více Afroameričanů se vracelo zpět na Jih, než se jich z Jihu vystěhovávalo). Příčiny:
pozitivní změny v dodržování lidských práv na Jihu,
rozčarování ze životních podmínek na urbanizovaném Severu a Západě,
zlepšení ekonomické situace v rostoucích se městech na Jihu.
Obr. 7:Pohyb populačního středu USA
PROBLÉM AZYLANTŮ A UPRCHLÍKŮ
Nucené migrace obvykle způsobují společenské krize - lidé vyhnaní ze svých domovů jsou vyčerpáni útrapami cesty, trpí hladem a jsou atakováni různými chorobami. V posledních letech je možné sledovat narůstající sérii takových krizí:
v roce 1970 bylo na světě registrováno cca 2,9 mil. uprchlíků,
v roce 1980 to bylo již 8 mil. uprchlíků,
v roce 1997 již bylo podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) do kategorie „uprchlík“ zařazeno 22 mil. osob a kromě toho bylo evidováno dalších 25 mil. osob, které byly donuceny opustit své domovy.
Stanovení počtu uprchlíků je obtížné – důvody:
definice pojmu - podle OSN je uprchlík osoba, která má odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, členství v určité sociální skupině nebo politického názoru. Definice je poměrně vágní, pojem „odůvodněný“ lze různě interpretovat;
uprchlíci často utíkají do odlehlých území, kde je obtížné jim nejenom pomoci, ale i spočítat;
vlády mají tendenci s počty uprchlíků manipulovat tak, aby lépe dosáhly svých politických cílů;
největší problém však představují vnitrostátní uprchlíci, tedy lidé, kteří jsou sice vyhnáni, ale uvnitř své vlastní země, nepřekročí mezinárodní hranici. Přitom jejich počty rostou mnohem rychleji než počty mezinárodních uprchlíků.
Jak již bylo částečně naznačeno, rozlišují se:
mezinárodní uprchlíci = lidé, kteří v rámci svého pohybu překročí jednu nebo více mezinárodních hranic a usídlí se v jiné zemi, než mají trvalý pobyt
vnitrostátní uprchlíci = lidé, kteří opustili svůj domov, ale nikoliv svou zemi. Úsilí o repatriaci (návrat do původního bydliště) bývá úspěšnější u této kategorie uprchlíků.
Protože statut uprchlíka má své zákonné důsledky (právo na asistenci, udělení azylu apod.), musí UNHCR a další agentury často rozhodovat o tom, kdo je uprchlík a kdo je „pouze“ dobrovolný emigrant ( i když chudý a zoufalý). K zařazení mezi uprchlíky jsou proto vymezena následující pomocná kritéria:
většina uprchlíků se pohybuje bez majetku;
většina uprchlíků učiní svůj první „krok“ pěšky, na kole, vozem nebo na otevřené lodi – jinými slovy: technologický faktor, který usnadňuje moderní dobrovolné migrace, se v této oblasti neprojevuje, protože většina uprchlíků je obvykle vyhnána náhle – podle zkušeností z Afriky (Rwanda aj.) lze říci, že až miliony lidí se dají do pohybu během několika dnů či týdnů;
uprchlíci často cestují bez oficiálních dokumentů.
Vzhledem k tomu, že uprchlické proudy vznikají velmi rychle, náhle, je těžké předpokládat, kde a kdy vypukne další krize (např. ve studii Červeného kříže je vytipováno téměř 2000 míst v Africe, kde může být v budoucnu prostřednictvím válečného konfliktu nebo přírodní katastrofy vyvolán pohyb uprchlíků). Proto lze konstatovat, že příprava na případný exodus je obtížná (je-li vůbec možná).
Regiony světa, v nichž se významně projevuje uprchlický problém
Ač se situace vyvíjí velmi rychle:
někteří uprchlíci se vrací domů díky zlepšení podmínek,
jinde naopak nové uprchlické proudy vznikají,
je možné vytipovat regiony, kde se uprchlický problém vyznačuje jistou kontinuitou, setrvačností. Jde o následující území:
Subsaharská Afrika
Rychlý růst zdejší populace je problémem uprchlíků vážně ovlivněn – přitom nejde jen o 8 mil. oficiálně registrovaných mezinárodních uprchlíků, ale hlavně o mnohem větší počty vnitrostátních uprchlíků. Jen v průběhu 90. let zde „vzplály“ největší světové krize:
pád režimu v Somálsku (sucho, hlad),
občanská válka v Libérii, Sierra Leone a v Guinei,
pokračující více než 30 let trvající konflikt v Súdánu mezi muslimskou většinou a animistickými obyvateli v jižní části země s ložisky ropy,
občanská válka ve Rwandě a v okolních zemích (opakující se konflikty mezi Hutui × Tutsii),
revoluce a pokračující genocida v Demokratické republice Kongo (Zair).
Příčiny uvedených krizí jsou v podstatě stejné a typické pro Afriku:
nedemokratické, slabé a zkorumpované vlády,
rivalita mezi etnickými skupinami,
nadbytek zbraní v regionu (často důsledek Studené války),
nedostatek národní soudržnosti.
Protože tyto příčiny
Vloženo: 5.08.2011
Velikost: 10,29 MB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz