- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Vypracovane_pojmy_ke_zkousce_(podzim 2008)
SZ7BP_TEV1 - Teorie a metodika výchovy
Hodnocení materiálu:
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálrole učitele - jeden ze základních činitelů výchovně-vzdělávacího procesu, profesionálně kvalifikovaný. Je spoluodpovědný za přípravu, řízení a výsledky tohoto procesu. Tradičně byl učitel považován za hlavní subjekt vzdělávání, zajišťující ve vyučování předávání poznatků žákům. Současné pojetí zdůrazňuje jeho subjektově-objektivní role v interakci s žáky a prostředím. Učitel má spoluvytvářet edukační prostředí, organizovat a koordinovat činnost žáků, monitorovat proces učení. Specifické funkce učitele vyplývají z rozdílného charakteru činností na určitých stupních a typech škol a z diferenciace rolí ve výchovně-vzdělávacím procesu.
soubor činností, jejichž smyslem je působit na chování,
přesvědčení a cítění žáků a předávat jim znalosti, dovednosti a
návyky vytvořené kulturou předchozích generací
kompetence učitele = soubor profesních dovedností a dispozic, kterými má být vybaven učitel, aby mohl efektivně vykonávat své povolání; osobnostní kompetence zahrnují zodpovědnost, tvořivost, schopnost řešit problémy, týmově spolupracovat, být sociálně vnímavý a reflexivní; profesní kompetence se vztahují k obsahové složce výkonu profese, ale dnes jsou zdůrazňovány zvláště komunikativní, řídící, diagnostické aj.
koncepce teorie a metodiky výchovy:
rovina filozoficko-axiologická – v té je cílem TMV vést studenty učitelství k pochopení podstaty symbolických hodnot – pravda, dobro, krása, láska, práce, demokracie, humanita, atd.
Z hlediska společenských věd:
osobnostně-procesuální - ovlivňování předpokládaných vlastností
osobnosti (edukátora i edukanta) jejího charakteru, přesvědčení,
postojů, motivů, citů, potřeb a zájmů a tomu odpovídajících
způsobů chování a jednání.
bezprostředně realizační - systém pilířů a svorníků mezi nimi, pilíře např.: axiologické základy výchovy, etické dimenze výchovy, těl. kultura a péče
o zdraví. Svorníky: důvěra učitele k žákovi, klima ve školní třídě a ve škole, …
výchovné působení výuky - představuje vztah, spojení mezi
osvojováním vědomostí, dovedností a utvářením žákovy osobnosti,
podporuje rozvoj vnímání, paměť a myšlení žáků, přispívá
k utváření zájmů a postojů k lidem, přírodě...
humanizující tendence - aktivní a tvůrčí proces kultivace člověka, podíl účastnících se subjektů na vlastním vzdělávání, spolu účast, projektování vlastní dráhy...
kurikulární reforma - úsilí o vytváření takových kurikul škol. vzdělávání, která by zajišťovala přípravu na život v 21. stol. a utváření hodnot, postojů a kompetencí vzdělávaných subjektů.
rámcový vzdělávací program = vymezují cílové zaměření vzdělávání na daném stupni / pro daný obor vzdělávání a očekávané výstupy; charakterizují je priority, cíle, klíčové kompetence a obsah v širších oblastech
kompetence žáka - způsobilost žáků demonstrovat kvalitu ¨
získaného vzdělání v poznávacích i praktických situacích;
způsobilosti, které si žák trvale osvojí a je připraven je uplatňovat
v dalším vzdělávání v životě mimo školu.
hodnota - ocenění nebo míra důležitosti, kterou jedinec přisuzuje
určitým věcem, jevům, symbolům, jiným lidem
hodnotová orientace - relativně stálý, sociálně podmíněný,
volitelný vztah člověka k souhrnu materiálního a duchovního
společenského bohatství a ideálů, na které pohlíží jako na
předměty, cíle nebo prostředky uspokojování životních potřeb
rozdělení hodnot - pozitivní (co je žádoucí) x negativní (nežádoucí); absolutní x relativní; přímé x nepřímé. Podle obsahu se dělí na estetické, etické, logické,…– podle dimenzí, v nichž člověk prožívá sebe i okolní svět :
přírodní – jednak hodnoty vitální, životní a taky hodnoty sociální,
civilizační – společenská organizace od rodiny po stát,
- duševní – lidská osobnost, hledání smyslu a podstaty života, mravnost,..
výchova k hodnotám - vychovatelé musí mít sílu a odvahu
neúnavně předvádět mladým lidem to, co pokládají za smysl
výchovy. Vychovatel musí k něčemu dospět, musí mít svůj
žebříček hodnot.
krize společnosti = převládání materiálních hodnot. Lidé jednají a
postupují proti sobě a jsou ovládaní ziskem a egoismem.
výchovná situace - konkrétní vymezená shoda vnějších okolností, během níž je jedinec součástí působení vlivu, na které určitým způsobem reaguje/konkrétně vymezená shoda vnějších okolností, jež je jedinec součástí.
druhy situací - z hlediska vyváženosti: standardní, problémové
z hlediska ovlivňování: neřízené, řízené
z hlediska životní orientace: standardně významné, osobně
významné
situační pojetí výchovy - model utváření lidské povahy.
fáze situačního pojetí výchovy - Situační fáze – úkoly, role – aktuální stavy a postoje
Generalizační fáze – zvyky, fáze – stabilizační stavy a postoje
Osobnostní fáze – jáství, osobnost – vlastnosti, charakter jako souhrn vlastností
Stupně projevů osobnosti ve výchovné situace:
zvyky - stereotypizované, generalizované reakce na opakující se
podnět
rysy - vyjádření integrace specifických zvyků
jáství - termín pro uvědomění si sama sebe, svého já; (egocentrismus):uvědomění si sebe sama, přirozená vývojová fáze ranného dětství, kdy je dítě samo sobě středem všeho dění
osobnost - každý člověk s jedinečnou strukturou svých psychických vlastností a dispozic
adaptace - je reakcí na změnu vnitřních a zvláště pak vnějších poměrů, které vyžadují nové chování, aspekty adaptace:
percepční
kognitivní
emoční
behavoirální
sociální
sociální adaptace (vřazení se do systému sociálních vztahů) –
adjustace spec. forma adaptace, proces přizpůsobení se
společenskému prostředí aktivním zasahováním a přijímáním
maladaptace - nepřizpůsobení novým životním podmínkám,
porucha přizpůsobování,
teorie adaptace – jakmile je zjištěna nerovnováha organismu,
mobilizují se úrovni psychologické či fyziologické rexlexní
mechanismy – směřující k udržení rovnováhy a stability.
symptomy maladjustace - projevuje se poruchami chování různého stupně: vnitřní nevyvážeností - tendence k jednostrannému přizpůsobování (sebe prostředí či prostředí sobě) neodpovídající citové reakce- pocity méněcennosti, pomlouvání, útěk… neadekvátní volní reakce
maladaptivní strategie – A. boj, B. únik, C. hledání opory D.
rezignace
prevence a zvládání maladaptace – měla by zahrnovat všechny
aspekty adapt. dějů, jednotná, integrující a podporující rodinná
výchova je nezastupitelná.
socializace osobnosti - celoživotní proces , v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti
interakce - přímé, bezprostřední vzájemné působení dvou nebo
více osob
sociální učení - které se uskutečňuje v soc. podmínkách, situacích, v interakci s jinými lidmi, osvojení si určitých soc. rolí, postojů, rozhodovacích strategií, chování a jednání..
interakční učení - vztahuje se k situaci, v níž meziosobní vztahy, sociální interakce vystupují jako hlavní formativní prostředek i ,,zpevňovatel“ učení ; jde o učení v němž člověk vstupuje do vztahů a součinnosti s jinými lidmi
sociální kompetence - obratnost a efektivita v jednání s lidmi v sociálním styku, založenou na respektu k lidské důstojnosti a na vyspělé kultuře vlastní osobnosti. Připravenost a způsobilost ke konkrétním činnostem a vztahům, dovednost komunikovat,identifikovat problém v sociální situaci, zvolit řešení, vyhodnotit účinky svého jednání
sociální inteligence - vnitřní dispozice, které člověku umožňují zvládat problémy, ale s ohledem spíše na jejich vnitřní skladbu
mravní výchova - (morální) –výchova v užším slova
smyslu,výchova charakteru, vůle, hodnotová výchova.
mravní vývoj - 1. předškolní věk – výchova na výukovém základě (poděkovat, poprosit, slušně mluvit..)
2. mladší školní věk (6-10,12let) – rozvoj mravního vědění=co je dobré, co zlé, proč, přirozená pravidla, mravní poučování
3. starší školní věk (10,12-16,18let) – rozvoj funkce svědomí, seberegulace, sebekontrola = pevný řád, režim, výchovné vedení (autorita, spravedlnost, diskuze o etických problémech)
4. raná dospělost (adolescence) – rozvoj mravního jednání na
základě přesvědčení – sebevýchova = pochopená a přijatá pravidla,
režim, dobré vzory, sebevýchova
Cíl - je autonomní, vnitřně integrovaná a svobodná osobnost, která
jedná v souladu svého přesvědčení a v souladu se společenskými
mravními normami.
Obsah - mravní normy, morální hodnoty, společenské návyky,
mravní vztahy a postoje, vlastnosti, hodnotový systém, vzorce
chování =› to, co tvoří náplň mravní výchovy v procesu formování
osobnosti.
proces mravní výchovy - Mravní vědomí - Mravní přesvědčení –
Mravní jednání
metody mravní výchovy:
1. metoda požadavků – cílem je znalost pravidel žádoucího chování
2. metoda vysvětlování – objasňování podstaty MV, opírá se o logickou argumentaci, dokazování a vyvracení
3. metoda vyvolávání a tlumení citů – sugesce, agitace, degravace, substituce, eliminace, sublimace
4. metoda přesvědčování – nejužívanější metoda, působí na emoce
5. metoda příkladu – předvádí způsoby chování, cílem je upevnit žádoucí chování dle názorných vzorů
6. metoda řešení morálních dilemat – respektují zásady přiměřenosti věku a individuálním zvláštnostem.
7. metoda režimu – pravidelnost určitého režimu, stereotypy
8. metoda cvičení – výsledkem je zvyk, či potřeba jednat navyklým způsobem
9. metoda získávání – projev očekávání, slib a výstraha, soutěž, závazek
10. metoda kontroly – tlumí nežádoucí projevy
11. metoda hodnocení (odměna a trest) – působí na emoce dětí a psychiku
12. metoda pověřování úkolem nebo funkcí – učí se plnit pravidelné úkoly, rozhodovat, organizovat, řídit…
13. metoda utváření samospráv a spolupráce se samosprávou
prosociálnost - chování jedince nebo skupiny, které je v souladu
s normami dané společnosti;
= schopnost konat dobro pro druhého člověka bez očekávání
odměny nebo protislužby
výchova k prosociálnosti – první program k prosociálnosti byly
vytvořeny v USA - jak odstranit ve společnosti odcizení, nezájem
a agresivitu mezi lidmi. Je všechno, co v sobě nese ušlechtilé
mravní pohnutky a projevuje se jako pomoc druhým lidem bez
očekávání protislužby, prostě dobré skutky pro potěchu duše, aniž
bychom si připouštěli drobná či větší nepohodlí, která to s sebou
přináší.
projekt Etická výchova - doprovodný projekt programu Národní škola. Počítá se v něm s hodnotovým rozvojem. – jejím cílem je prosociální výchova dětí.
výchovná diagnóza - výsledek činnosti v rámci pedagogického
diagnostikování; závěr obsahující mimo jiné zařazení objektu, jevu,
znaku; jeho označení, stanovení míry, intenzity a závažnosti
anamnéza - jedna z diagnostických metod, odborník získává od
žáka a jeho rodičů všechny důležité informace; osobní, rodinná,
sociální
prognóza - stanovení pravděpodobnosti dalšího vývoje jevů biologických, společenských aj.; předpověď
úkoly třídního učitele - organizačně řídí a výchovně vede kolektiv
žáků ve třídě, koordinuje výchovnou a vzdělávací činnost všech
učitelů vyučujících ve třídě, spolupracuje s rodiči, vede
pedagogickou dokumentaci, administrativní činnost ve třídě
proces sebereflexe - obecně zamyšlení se jedince nad sebou samým, nad svou osobností, ohlédnutí se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, city... Cílem je zhodnotit sebe sama. V ped. kontextu nejčastěji sebereflexe učitelů..
vnitřní dialog - slovní forma myšlení člověka/ dialog se sebou
samým, spočívá nejen ve vyslovení otázek (co se to děje), ale také
v hlubším ponoření a v myšlení – do výchovné situace.
fáze sebereflexe - opětovné vybavení, popis a rozbor klíčových
prvků, hodnocení či přehodnocení, způsoby vysvětlení, přijetí
rozhodnutí, stanovení další strategie
učitelův deník - pomůcka učitele, v níž si poznamenává poznatky o žácích, získané pozorováním, rozhovory, analýzou činnosti žáků apod. Do ped. deníku se zapisují nejpodstatnější věci z hlediska požadavků školy a se zřetelem k jednotlivým žákům. Kromě jména, příjmení žáka a data narození obsahuje zpravidla datum zápisu pozorovaného jevu, stručný, ale výstižný popis, důkladný rozbor jeho příčin, přijatá ped. opatření a jejich učinnost, výsledek vykonaných opatření. Ped. deník má být pomocníkem při výchovné práci učitele, má ho podněcovat k ped. úvahám a k správnému řešení pozorovaných jevů.
autorita - legitimní moc, moc uplatňovaná v souladu s hodnotami
těch, kdo jsou ovládáni jim přijatelnou formou, která si získala
jejich souhlas.
autorita a sociální role - autoritu zde tvoří 2 složky: vedoucí
(dospělý, učitel) a následující (dítě, žák). Obě role se vzájemně
dotvářejí, dolaďují, jsou komplementární, ovšem asymetrické.
autorita formální a neformální - formální (tradiční): založená na postavení nositele autority v hierarchii, nebo na jeho příslušnosti k určité sociální skupině, bez ohledu na jeho osobní kvality
autorita neformální: vyplývá ze svobodného uznání převahy v některé významné oblasti a pozitivního hodnocení jejího nositele
autorita školy - dodržování vnitřního řádu školy
autorita učitele - neformální, vytváří se kompetentností vyučování, úrovní řízení činností ve třídě,,přístupem k žákům/ termínu autorita se ve spojení s učitelem používá ve dvou významech: formální a neformální autorita
partnerský vztah učitele a žáka - mezilidský vztah, který
ovlivňuje průběh i výsledek učitelova vyučování a žákova učení a
kvalitu jejich spolupráce založený na prvcích humanizace
vzdělávání
svoboda a řád – svoboda: pocit jedince, že veškeré rozhodování má ve svých rukou; řád přináší bezpečí, jistotu, výkon a je zárukou stálosti.
odpovědnost - vlastnost osobnosti projevující se pohotovým jednáním podle požadavků a norem, které mají charakter povinností
sociálně-filozofické souvislosti kázně a svobody - otázky kázně
se do značné míry dotýkají problematiky svobody, neboť kázeň
znamená vždy určité omezení jedince, jeho volnosti či svobody
anomie - stav rozkladu soustavy individuálních i společenských
hodnot; neschopnost vybavit si jména lidí, názvy věcí; stav
odcizení a apatie
liberalismus – styl výchovy – svobodný a volný, který je
charakterizován slabým nebo žádným řízením bez větších
požadavků; často vede k malé odpovědnosti nerespektování
skupinových norem;
postmodernismus - směr vycházející z tvrzení, že znalosti sociálních věd nemohou být objektivní, protože jsou ovlivňovány osobnostní strukturou i sociálními okolnostmi, v niž se člověk nachází; podpora pestrosti v metodách, a tolerance k odlišnosti v názorech ve vědě i v životě; postmoderní výchova – chápání výchovy jako příležitosti k permanentní příležitosti k rozvíjení potencí, kompetencí a procedur zlepšujících jejich propojování
kázeň - je předpokladem každého výchovného prostředku, podněcování jednotlivce nebo celé skupiny, dobrovolné podřízení (vnitřní) x nedobrovolné (vnější).
druhy kázně
a) podle specifičnosti sociálních oblastí – občanská, vojenská, školní, rodinná, sportovní, pracovní, atd.,
b) podle pedagogicko-psychologických kritérií – schematické dvojice: vynucená a uvědomělá, vnější a vnitřní, autoritativní a demokratická, formální a neformální (vynucená, vnější, autoritativní, formální – důsledkem vnějšího tlaku, obav, hrozeb, strachu vychovávaných, uvědomělá, vnitřní, nefor
Vloženo: 24.04.2009
Velikost: 163,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz