- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Uvod do filozofie-skripta
SZ2BP_UFI - Úvod do filosofie
Hodnocení materiálu:
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál2. Filosofie a filosofování
Dříve než vyzveme vybrané filosofy, aby formulovali otázky, které považují za nejdůležitější pro svou filosofii, popřípadě prezentovali své odpovědi na ně, je nutné položit si vlastně první filosofickou otázku pro dějiny filosofie : Co je a co není filosofií, kdo, kdy a kde vyslovil její jméno a kdo se jako první filosofem nazval.
Slovo filosofie vzniklo jistým spojením dvou řeckých slovo filein = milovat sofia = moudrost
První myslitel, který se filosofem nazval, byl údajně významný vědec prvního období antické filosofie Pýthagorás ( asi 580 - 500 př.Kr.). Ten tvrdil, že pouze bůh může být moudrý, člověk, jako je on sám, může být pouze milovníkem moudrosti. Milovník moudrosti se snaží po celý život „ulovit pravdu“, ta je však v absolutní své podobě nedostižitelná, neuchopitelná, a proto filosof nalézá pouze její stopy, odlesky či části. Pro dnešního člověka je jistě zajímavé, že antičtí filosofové se považovali za lovce pravdy a otevřeně pohrdali tzv. lovci bohatství a slávy.
Nejslavnější z antických filosofů Platón a Aristotelés nalézají první krok člověka k filosofii v údivu, čili opuštění každodenního a samozřejmého pohledu na svět kolem sebe. Zpočátku se začínáme divit věcem kolem sebe, žasneme nad dokonalým uspořádáním a souzvukem celé přírody, její krásou a bohatstvím. Tento údiv je výsledkem pohledu člověka „ pod sebe a vedle sebe“. Ale to mu nestačí, zvedne hlavu a vidí nad sebou nebeská tělesa. Po důkladném pozorování nalezne i zde pravidelnost, dokonalost, řád, ale i krásu. Jeho údiv je věnován záhadám nebeské sféry a posléze záhadě všeobjímajícího světového řádu, který řídí sféry kosmické, pozemské i sféru lidskou. Filosof je tedy ten, který se diví. Diví se a je směšným těm, kteří se nediví. Je to asi tak, jak nám líčí tragikomická scénka ze života filosofa Thaléta. Ten při své procházce po dvoře nehleděl pod své nohy, ale zkoumal hvězdnou oblohu nad svou hlavou. Tak se mu stala nemilá nehoda a spadl do jámy ( možná i studny). Děvečka, která mu pomáhala dostat se zpět, se mu smála a pochybovala o jeho schopnosti poznat tajemství hvězd, když není schopen poznat, co má pod svýma nohama. Německého filosofa Hegela ( 1770 - 1831) tato historka vyprovokovala k ironickému závěru, který uvádí, že lidé jako je zmíněná děvečka, nemohou spadnout do jámy nikdy, protože se v ní nalézají po celý svůj život.
K filosofii se však lze dostat i z poněkud jiného důvodu. Typický krok je krokem, který nalézáme na opačném konci vývoje lidského myšlení - ve dvacátém století. Německý filosof Heidegger ( 1889 - 1976 ) hledá cestu k filosofii skrze pocit úzkosti, který ho celého pohltí , momentu, kdy si uvědomí svou smrtelnost. Úzkost je tísnivým pocitem z neznámého, které nelze odstranit ( naopak strach je strachem z něčeho konkrétního, např. psa, ten lze odstranit vyloučením zdroje strachu ). Tato cesta je typická pro filosofii, kterou nazýváme existencialismem . S ní je svázána i absurdní situace, do níž se člověk dostává tím, že je vržen do světa, aniž chtěl ( nerozhoduje o svém narození, ani o narození do určité doby a situace). Absurdní je i to, že je zodpovědný za svůj život i životy jiných, které svými činy ovlivnil. Takovéto východisko k filosofii uvádějí francouzští existencialisté Sartre (1905 - 1980) a Camus ( 1913 - 1960). Kam se poděl údiv, který provázel na cestě poznání i cestě k filosofii člověka již zašlých věků? Proč se člověk na konci dvacátého století už nediví? Diví se jenom blázni a děti ? Mohou se divit nově objevenému ještě vědci či ještě neobjevenému filosofové? Může i nás, obyčejné smrtelníky, vytrhnout údiv ze samozřejmého pohledu na svět, přírodu, lidskou společnost i sebe sama?
Nahlédneme-li do učebnic dějin filosofie či do děl slavných i méně slavných filosofů, možná s překvapením zjistíme, že tito slavní mužové si kladli otázky, které si v určité životní situaci ( viz cesty k filosofii ) klade mnohý z nás. Filosofové však pracují s čistou racionalitou, nehledají „praktické“ výsledky svých teoretických úvah a vůbec jim nevadí, že na některou ze svých otázek nenaleznou odpověď. To však není důvodem k pocitu méněcennosti či panického útěku od otázek, které nás mnohdy trápí. Nevadí , že nejsme filosofy, že naší doménou není filosofie, pro obyčejného člověka je důležité, že je schopen tzv. filosofování. I to je zajisté projevem toho, co Aristotelés nazývá Homo metaphysicus. Právě filosofické tázání ( možná i ve formě filosofování ) je důkazem probuzení člověka metafysického v každém z nás.
Bylo by možno uvést mnoho takových otázek, vyberme však ty z nich, které nalezneme poměrně často ve filosofických spisech, i když precizněji formulované a jistě precizněji uspořádané ( oddělení otázek ontologických, které se zabývají bytím - odkud mají věci své bytí , gnoseologických - poznání světa a jeho hranice...). My se naše tázání pokusíme rozdělit dle obecnosti otázek
- na otázky méně obecné :Co je dobro a zlo, pravda, nepravda a lež, zločin a trest, krása a ošklivost, láska a nenávist, popřípadě otázka po vzájemném vztahu těch spolu souvisejících.
- na otázky obecné až nejobecnější :Odkud je svět? Co je podstatou světa? Co je svět? Jaký je svět? Je svět? Je svět poznatelný? Je svět takový, jaký se mi jeví? Jsem já? Co jsem já? Jaký smysl má můj život?
Vrstva filosofie a vrstva filosofování se tedy prolíná kladením mnohdy podobných otázek. Proto je pro člověka podnětné, aby využil dostupné literatury k hledání inspirace ke své možné odpovědi na naléhavé otázky, popřípadě inspiraci ke své konfrontaci s nimi. Ještě jeden filosofický impuls pro sféru filosofování je velmi podnětný. Je to nezbytná metoda, která je průvodkyní mnohých filosofů - skepse (pochybování). Tou by měl projít každý náš předpoklad i tvrzení, a to nejen týkající se našeho filosofování. U ní však rozumný člověk nezůstává. Po skeptické zkoušce by to, co skepsí projde jako nezpochybnitelné, mělo být konstruktivně rozvinuto.
Nahlédněme tedy v dalším textu do myšlenek či filosofických systémů vybraných filosofů a nechejme se jimi inspirovat k vlastním úvahám o základních otázkách bytí i lidského poznání, možná i úvahám dotýkajících se problémů morálních.
3. Vybrané kapitoly z antické filosofie
Krátkou exkursi do dějin filosofie je možno započít kdekoliv - tedy z hlediska místa zrodu té či oné myšlenky - či kdykoliv - z hlediska času vzniku této myšlenky. Uvedené hledisko by však muselo vycházet z reflektovaného problému. K němu je však zapotřebí alespoň stručná znalost dějin filosofie v jejich časové a někdy i logické posloupnosti. Proto zvolme za výchozí místo svět antické kultury, kde poprvé na evropském kontinentu byly filosofické otázky vysloveny a dokonce na některé z nich filosofové odpovídali. Následující text nebude však obsahovat podrobný rozbor všech antických filosofů, kteří ovlivnili evropské myšlení. Budou vybráni pouze ti, kteří toto myšlení nejvíce ovlivnili, a pouze ty myšlenky, které mohou být pro tázání člověka konce dvacátého století velmi inspirující.
Počátek intelektuální produkce antické společnosti, kterou můžeme označit za filosofii ve smyslu uvedeném výše, nalezneme asi v 7.století př.n.l. První filosofové jistým způsobem reagují na způsob pohledu na svět a jeho výklad, který nazýváme mytologií. Mýtus však velmi silně omezuje šířku i hloubku lidského tázání, protože „dovoluje“ klást si pouze takové otázky, na něž mýtus apriori / t.j. ještě před jejich vyslovením / odpovídá skrze moudrý příběh. Filosofové, kteří se považovali za milovníky moudrosti a lovce pravdy, si zpočátku pokládají stejné otázky, které stojí na prvním místě Hésiodovy Theogonie / skupiny seřazených mýtů, které se zabývají původem bohů/ - otázky po původu a podstatě racionálního řádu světa, jenž řídí svět přírody, eventuelně i svět lidí, ten, který je člověkem neovlivnitelný. Mytologický alegorický výklad a odpověď jim však již nestačí. Proto se snaží přinést sobě a někteří i jiným možnost odpovědi jiné, tu, kterou nalézají v nejkrajnější hlubině své duše, svého rozumu.
Milétské zkoumání přírody
První kroky od mýtického vysvětlování světa k vysvětlování filosofickému v antickém Řecku učinili myslitelé v maloasijském městě Milétos v 6. století př. l. Tito muži se však ještě filosofy nenazývali. Klima vzniku tohoto typu filosofie je spoluvytvářeno především zájmem o přírodu a matematiku (těmito zájmy jako východisky se významně odlišuje antická řecká filosofie od filosofie čínské a indické). Příroda (FÝSIS) je chápána jako vše, co vyrůstá (nejen jako příroda v pozdějším slova smyslu, nýbrž jako i její růst).
Zakladatel milétské filosofie (ta je považována za počátek tzv. přírodní filosofie) Thalés (625-545 př. n. l.) na tradiční mytologickou otázku o počátku všeho odpovídá, že je to voda. Z ní vše vzniká a na konci zase do ní zaniká. Sama voda jako praprincip je věčná.
Thaletův žák Anaximandros (610-546 př. n. l.) ve svém zkoumání vzniku, zániku a přeměny předmětů přichází k závěru, že základem světa i principem jeho změn je apeiron (něco co nemá meze, hranice). Tento výchozí princip je výsledkem vysoké abstrakce filosofa, vše, co vzniká z apeira (a zase do něho zaniká), je na rozdíl od své podstaty ohraničeno.
Poslední z Miléťanů Anaximenés (585-528) odpovídá na otázku po podstatě jednodušeji – je to neurčitý vzduch. Neviditelný vzduch vše obklopuje, dává všemu život, je obrazem bezmezného apeiron. Dýchání, symbol života, udržuje člověka ve spojení se světem, který také dýchá.
Praprincip, který je společným motivem všech Miléťanů, nemá charakter hmoty, nýbrž dostává rysy oduševnělosti. Proto jsou Miléťané označováni jako hylozoisté (Thalés tvrdí, že vše je plné démodů, duchů). Uvedená filosofie ve své podstatě též předjímá svým hledáním společního východiska i závěru vývoj evropského myšlení v jeho směřování k hledání jednoty světa.
Za jednoho z těch nejstarších a určitě pro dějiny lidstva nejvlivnějších antických myslitelů lze považovat filosofa Hérakleita ( 540 - 48O př.n.l.).
Hérakleitos byl a doposud je označován temným filosofem, a to pro nesnadnou pochopitelnost svých myšlenek ( Sókratés údajně prohlásil, že by potřeboval délského potápěče, aby Hérakleitovu knihu pochopil), možná i svou nejednoznačnost. Hérakleitos začíná svou filosofii hledáním sebe samého. Nalézá sebe sama ponořením se do nejtemnější hlubiny své duše, rozumu . Zde však pochopí i základní principy světa, v němž žijeme. V hlubině své duše nalézá logos, tedy rozum, pomocí něhož může poodhalit tajemství světa. Jeho rozum chápe sebe sama za součást světového řádu, nadindividuálního logu /rozumu/, který vládne světu. Hérakleitův rozum však též zjistí, čím svět opravdu je, pochopí jeho základní zákon, i když se obyčejnému člověku jeví naprosto chaotickým a nepochopitelným. Je to proto, že obyčejný člověk se neumí odpoutat od smyslů a použít správným způsobem svůj rozum. Proto Hérakleitos všem sděluje, že svět je věčným ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry - tedy podle všeobjímajícího logu. Všechno, co kolem sebe vidíme, je pouze jistým stádiem pohybu ohně. Proto všechny věci vznikají a celou dobu své existence se mění. Podstatou změny je neustálý boj protikladů. Bez nich a jejich boje věc nemůže existovat. Základním protikladem je boj života a smrti - věc již při svém vzniku zaniká. A tak lze vyložit údajný Hérakleitův výrok , že „ nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Řeka i ten, kdo znovu vstupuje, jsou již dávno něčím jiným než poprvé. I přes myšlenku neustálé proměnlivosti světa však lze nalézt něco, co podléhat změně nemůže. Je to řád světa, logos, základní „zákon“ nutnosti změn, a snad i v určitém slova smyslu oheň - ten přes všechny své nepřetržité změny zůstává ohněm a nemění se v něco jiného. Vždyť nic mimo ohně neexistuje a existovat nemůže. Hérakleitova filosofie vyprovokovala četné další myslitele k různým reakcím, od těch naprosto pozitivních /např. Hegela na začátku 19.stol./ až po odmítavé /např.Elejší myslitelé/.
Za nejvlivnějšího myslitele antické filosofické tradice je zcela oprávněně označován Platón / 427 - 347 př.n.l./.
Platón, vlastním jménem Aristoklés, pochází z bohaté a velmi vlivné rodiny. Jeho matka odvozovala svůj původ z rodu Solónova, otec od krále Attiky Kondra. Platón velmi záhy opustil své sklony umělecké a pochopil, že jeho posláním je věnovat se filosofii. Jeho nejvlivnějším učitelem se stal Sókratés, jehož postava téměř ve všech Platónových dialozích prezentuje postoj Platónův. Není proto možno s naprostou jistotou oddělit myšlenky obou filosofů / Sókratés po sobě nezanechal ani jedno filosofické dílo, filosofii lze dle něho pěstovat pouze v živém bezprostředním dialogu /. Platón vstoupil do dějin jako zakladatel první široce koncipované školy pro přípravu na politickou kariéru převážně mladých aristokratů. Tito zde studovali matematiku a další nově se koncipující vědy, hlavně však filosofii. Škola dostala název Akademia, Platónovi žáci a jejich následovníci zde pěstovali svou lásku k moudrosti celých 900 let. Platónovo dílo je velmi rozsáhlé. Tvrdí se, že po něm zbylo více spisů než sám za své tvůrčí období padesáti let napsal. Platón během svého života opustil leckterý svůj názor, dost často si odporuje, jeho jazyk vede k několika možným výkladům. Proto vyberme z jeho odkazu pouze dva problémy, které bezesporu ovlivňují dějiny filosofie / a nejen je / až dodnes.
Prvním z nich je Platónova vize o existenci dvou světů, kterou nalezneme v nejčistší podobě v Ústavě a dialogu Faidros. Pro sdělení své myšlenky o existenci dvou světů volí autor umělecký příměr, a to pro jeho sdělnost, snad i větší pochopitelnost pro čtenáře. V něm Platón přirovnává člověka k vězni, který žije po celý svůj život v jeskyni připoután na rukou i na šíji tak, aby byl nucen hledět pouze na zadní stěnu jeskyně. Uvedené připoutání je nutné proto, aby nemohl pohlédnout vedle sebe, kde jsou stejným způsobem upoutáni další vězňové, ani za sebe - k východu z jeskyně, ale dokonce ani na sebe. Takový člověk celý svůj život tráví pozorováním stínů na zadní stěně jeskyně. Jedině ty považuje za pravé jsoucno, proto nepátrá po zdroji těchto stínů, dokonce ani neví, že tento zdroj musí nutně existovat. Platón dále uvažuje o tom, co by se dělo s člověkem po jeho vyproštění z pout. Vězeň by po svém otočení k východu z jeskyně byl oslepen světlem, nic by neviděl a chtěl by se vrátit na své původní místo, kde mu bylo dobře, vše chápal a netrpěl bolestí ani nejistotou. Pokud překoná prvotní negativa a přece jen vyjde z jeskyně, dlouho si zvyká na neznámý svět, kterému zpočátku nerozumí. Nakonec však vše pochopí a je šťastný svým poznáním pravdy i svou vlastní proměnou. Uvedeným způsobem prezentuje filosof svou myšlenku o existenci dvou světů. Světa smyslového - tedy světa, v němž každodenně žijeme a s nímž se stýkáme pomocí svých smyslů. Tento svět považujeme za jediný, pravý. Svět smyslový je světem stínů ve výše uvedené jeskyni. Člověk považuje za pravé jsoucno to, co lze poznat smysly, nahmatat, ochutnat...Tak uvažuje nejen o koních, stromech, ale dokonce i o sobě a jiných lidech . Považuje je za jejich těla, sebe sama též identifikuje jako své tělo, nic víc. Platón však ve své vizi hovoří ještě o světě jiném, světě idejí, světě pravých jsoucen, které lze poznat jedině pomocí svého rozumu, po odpoutání se od lidských smyslů / ty nás vězní ve světě smyslovém - světě stínů/. Svět idejí je reprezentován světem vně jeskyně. Tento pravý svět je nesrovnatelně dokonalejší a krásnější než svět smyslový, který je jeho pouhým nedokonalým odrazem, stínem, a který by bez něho ani nemohl existovat. Toto však pochopí pouze filosof, čili ten, který je vyproštěn z jeskyně smyslového světa. Platónův filosof však nezůstává ve svém opojení pravdou, poznáním světa smyslového. Chce se vrátit zpět do jeskyně ke svým bývalým spoluvězňům, aby je vyvedl z celoživotního bludu a odhalil jim pravdu. Po svém návratu se však shledává s nepochopením, urážkami i snahou o svou likvidaci. Lidé, spokojeni se svým údělem, pohodlní, kteří si dokonce rozdělili společenské posty a pocty dle jejich schopnosti manipulace se smyslovým světem, nechtějí ustoupit ze svých jistot a hledat cestu svého nového života. Filosofa nechápou a vyhání. Ten zůstává sám, neuznán. Platón zde vylíčil pozici filosofa - učitele v antické společnosti jako nepohodlného člena společnosti, který vše zpochybňuje, klade znepokojující otázky a shromažďuje kolem sebe sobě podobné. Typický život filosofa, ukázka života velkého učitele Sókrata. Zde nás nutně napadá otázka po společenském uznání takového zpochybnitele zaběhlých hodnot a společenských pořádků ve světě na začátku 21.století. Je jeho společenská pozice tolik odlišná od té, kterou přináší antický myslitel Platón? Na tuto otázku nechť si čtenář odpoví sám, ovšem spolu s úvahou po důvodu uvedené pozice výše pojmenovaného zpochybnit
Vloženo: 28.05.2009
Velikost: 127,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu SZ2BP_UFI - Úvod do filosofie
Reference vyučujících předmětu SZ2BP_UFI - Úvod do filosofie
Podobné materiály
- RJ2BP_ULP1 - Úvod do studia literatury 1 - Uvod_do_studia_literarni_vdy_I
- RJ2BP_ULP1 - Úvod do studia literatury 1 - Uvod_do_studia_literarni_vdy_II
- SZ7BP_SDi1 - Úvod do školní didaktiky - Přednášky UVOD DO DIDAKTIKY
- SZ7BP_UvPs - Úvod do psychologie - Materiál UVOD DO STUDIA PSYCHOLOGIE
- SZ7BP_DUP1 - Nástin dějin pedagogiky a úvod do pedagogiky - Skripta Uvod_do_pedagogiky
- SZ7BP_UvPs - Úvod do psychologie - Uvod do psychologie-skripta
- SZ2BP_UFI - Úvod do filosofie - Skripta UVOD_DO_FILOSOFIE
- OP3BK_DOP - Obecná pedagogika - úvod do pediny
Copyright 2024 unium.cz