- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Psychologie_vypracovane_otazky
SZ7BP_UvPs - Úvod do psychologie
Hodnocení materiálu:
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálTéma č.1.
Vývoj předmětu psychologie v historickém průřezu
Vymezení předmětu psychologie se ve středověku měnilo na základě lidského poznání a filosof. zdůvodnění. Mělo 3 fáze vývoje:
V I. fázi vývoje se za předmět studia považuje duše. Za hlavní znaky této fáze lze uvést tyto:
1. Psycholog. existovala v úzká souvislosti s filosofií (např. estetika jako nauka o společnosti)
2. Duše byla viděna jako složitý útvar s jednotlivými částmi:
a) živočišné
b) rostlinné
c) rozumové - je nadřízena a) a b) a vystihuje specific. způsob prožívání a chování lidí
3. Otázkou bylo, kde je sídlo duše, jaký je vztah mezi tělem a duší
4. Starověká psychologie podávala souhrnný obraz o duši, tím koncipovala psychol. pojmosloví
5. V řeckém jazyku bylo napsáno 1. nejucelenější dílo (výstižné metafory a přirovnání)
V II. fáze vývoje předmětu psychologie vystřídala katolicky interpretovanou psychologii Aristotelovu. Tomáš Akvinský navázal na A. soustavu pojmů a zavedl do filosofie řadu nových potřeb( např. psychol. učení o svobodné vůli). Je příkladem myšlení feudál. společnosti (vyšší a nižší city, přeceňování poznáv. procesů).
René Descartes zavedl pojem "vědomí". Za zdroj i kritérium poznání považoval rozum.
Pro III. fázi je kladen důraz na nevědomí, které se používá pro vysvětlení chování a prožívání.
Podněty ovlivňující vymezení předmětu psychologie:
1. Základ. elementem HERBARTOVY práce jsou představy (jasné a temné).
2. Freudovo psychoanalytic. učení jehož těžištěm je výklad nevědomí; zdůrazňuje vliv nevědomí na chování a prožívání člověka
3. Tato fáze je zaměřena především na studium kognitiv. procesů
a studium osobnosti ve vztahu k sociálním faktorům prostředí (vlastnosti, rysy osobnosti).
Animistické pojetí.
- z latinského anima (duše)Animismus je víra v existenci nesmrtelné, samostatné duše a duchovních bytostí. Je to
jedna z teorií o původu náboženství, která vznikla na konci 19. století. Animismus souvisí s prvotními představami a začátky chápání lidí jim nevysvětlitelných jevů. Animistické představy jsou základním prvkem všech současných náboženství.
Přírodní jevy i věci mají ducha.
Podstatou člověka je duše.
Duše jako dech, stín, odraz ve vodě, spánek atd.
Funkce: bdělostní, oživovací, řídící, poznávací.
Duše v pojetí Platóna a Aristotela.
Platón
Podle Platóna má duše 3 vrstvy: rozumovou, citovou a žádostivou. Rozumová sídlí v hlavě. Jako jediná ze 3 částí je nesmrtelná, nemá konec ani začátek. Představuje moudrost. Sídlem citové vrstvy je srdce. Zde se nachází statečnost. Poslední vrstvu-žádostivou nalezneme v podbřišku, tam se ukrývá uměřenost.
Platón také vytyčil cíl člověka. Tím by mělo být osvojení si nejvyššího dobra, kterého dosáhneme tím, že se pozdvihneme do nadsmyslového světa idejí. Aby toho člověk dosáhl, musí se osvobodit od všeho tělesného. K tomu slouží 4 základní ctnosti. Jsou to moudrost, statečnost a uměřenost. Čtvrtou je spravedlnost, kterou tvoří rovnováha tří předešlých. Ideu dobra považuje za absolutní a dokonalou. Když se od ní odchýlíme, konáme zlo.
Aristoteles
Aristotelova představa o duši se od Platónovy značně liší. Podle něj má člověk na rozdíl od ostatních živočichů rozum. Ten přirovnává Aristoteles k duchu, který má sídlo v srdci. Duch je v Aristotelově pojetí nesmrtelný a s tělem nezaniká. Jak ale existuje duše před narozením, to Aristoteles nevysvětluje. Rozum považuje Aristoteles za vyšší princip. Proto by nejvyšší lidskou blažeností mělo být dosažení nejvyšší rozumové dokonalosti. Rozum má vládnout jak nad city, tak nad pudy.
Nejstarší pojetí psychiky má své kořeny ve filozofii dávného starověku, kdy Aristoteles překročil stín svého učitele a vrhl se do popisování lidské duše z přírodovědeckého hlediska. Poplatně poznatkům tehdejší doby označil duši za „entelechii“ těla, tedy za hybatele, dárce života. V tomto pojetí „život“ zahrnuje mimo funkcí fyziologických i funkce psychické, jako je například myšlení, cítění, vnímání etc. Na základě tohoto přístupu formuloval Aristoteles své tři druhy duše (vegetativní, animální a rozumovou).
Křesťanství a středověká psychologie.
„I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ Takto snadno přejala katolická církev Aristotelovo učení o duši (především prostřednictvím Tomáše Akvinského a Scholastiků), spolu se spiritualistickými představami o ní. Díky předkládání těchto tvrzení coby nezpochybnitelných dogmat a také hrozbě pro ty, kteří by chtěli církvi svaté odporovat, usnul vývoj psychologie na dlouhé věky.
Mezi první filozofy, kteří znova otevřeli otázku patřil Giordano Bruno, který přichází s myšlenkou duše světa, coby utvářejícím principu Universa. Bruno zcela obrátil Aristotelova tvrzení a nevybíravě útočil i na církev samotnou, včetně odštěpených proudů, které v 17. století začaly nabývat na síle a hlasitosti a zaplatil za to cenou nejvyšší.
Novověk a Rene Descartes.
Jak je chápáno vědomí u R.D.?
René Descartes
René Descartes navazoval částečně na Aristotela. Stejně jako on, zdůrazňoval rozum. Právě ten, je podle něj zdrojem a kritériem poznání. René Descartes je dualista. To znamená, že věří v existenci dvou podstat, nebo-li substancí. První podstatou je „věc rozprostraněná“, do které patří i zvířata. Druhá podstata je „věc myslící“, tou se myslí duše, která je dána pouze člověku. Descartes bohužel již nevysvětluje, jak se tyto dvě substance v člověku spojují. Nevysvětluje ani proč jsou zvířata činná a aktivní, přestože nemají duši. Tím si vysloužil silnou kritiku svých kolegů filosofů.
Proslul výrokem: „Cogito, ergo sum.“ („Myslím, tedy jsem“.). Tím potvrdil svůj čistě racionální pohled na svět. Zavedl pojem „vědomí“. Jediné, co Descartes považoval za pravdivé bylo to, co poznal na vlastní kůži. Vychází ze zkušenosti. Tím se dostáváme k dalšímu proudu chápání psychologie, k psychologii jako vědě o vnitřní zkušenosti.
Psychologie jako věda o vnitřní zkušenosti.
Vědou o vnitřní zkušenosti se rozumí subjektivní zpracování vnějších a vnitřních podnětů. Je to starší psychologické označení psychických procesů vázaných převážně na prožitkovou strukturu jedince, která zahrnuje pocity, představy a snahy. Jako „zkušenost psychologická“ je vnitřní zkušenost subjektivně nezastupitelná. Je objektivně odlišná od zkušenosti „vnější“, nebo-li filosofické.
Asocianismus.
Je to nejvýznamnější psychologický směr 19. století, který zdůrazňuje existenci neredukovatelných duševních elementů, tzv. asociací. Jejich kombinací lze vysvětlit veškerou psychickou aktivitu včetně myšlení. Asocianismus zdůrazňuje význam zkušenosti v lidském poznání. Je utvořen pod vlivem filosofického empirismu a sensualismu. Podle tohoto směru mají duševní jevy svůj původ v pocitech. Ty zanechávají stopy v podobě představ, které přetvářejí vyšší psychické jevy tím, že mezi nimi dochází ke vzniku spojů-asociací. Organizace asociací je závislá na navozování vhodných situací, za nichž dochází k paměťovému uchovávání prožitků a dojmů. Hlavní důraz je kladen na paměť.
Jak se dospělo k elementu psychiky?
Co je tvarová psychologie?
Tvarová psychologie nebo-li gestaltismus (z něm. gestalt = tvar). Jeho zakladateli byli Max Wertheimer (1880-1943) a Wolfgang Köhler (1887-1967). Říká, že psychické, sociální a biologické procesy a jevy mají celostní nedělitelnou povahu. Psychické děje vystupují jako nedělitelné celky.
Behaviorismus ?
Na základě snahy opustit zkoumání subjektivních pocitů a zaměřit se na zkoumání chování člověka, vznikl behaviorismus (z angl. behaviour = chování). Jeho zakladatelem byl John B. Watson (1878-1958), který lidské chování vykládá zejména jako reakce na podněty (navázal na výzkumy ruského fyziologa I.P. Pavlova, který objevil podmíněný reflex). Přeceňoval ovšem roli výchovy a neuznával vrozené psychické dispozice.
Hlubinná psychologie ?
= spojení klasické psychoanalýzy, analytické psychologie, individuální psychologie a neopsychoanalýzy
Hlubinná psychologie
Klasickými směry hlubinné psychologie, které mají i znaky sociální psychologie jsou psychoanalýza rakouského psychiatra Sigmunda Freuda (1856 - 1939), individuální psychologie Alfreda Adlera (1870 - 1937) a analytická psychologie Carla Gustava Junga (1875 - 1961). Hlubinná psychologie chápe duševní život primárně jako výraz složitých nevědomých a podvědomých procesů, které jakoby tvořilo vlastní jádro osobnosti. Právě o nevědomí obohatila hlubinná psychologie zkoumání osobnosti. Psychoanalýza je termín S. Freuda, který popsal v roce 1906. Jako psychologický směr je psychoanalýza založena na předpokladu, že na vývoj jedince má rozhodující vliv sexuální pud a jeho zážitky z dětství. Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud rozděluje osobnost na tři vrstvy, které označuje jako id (ono), ego (já) a superego (nadjá). Id přitom představuje energii a pudy, které se snaží o uspokojení na základě principu slasti. Ego je vědomou složkou bdící nad impulsy z id, které buď propouští do vědomí nebo je vědomě či nevědomě potlačuje. Superego představuje svědomí, oblast mravního hodnocení, obecné společenské normy chování. Mezi superegem a id probíhají konflikty, při kterých je ego jakýmsi zprostředkovatelem. Podmínkou dobrého duševního zdraví je rovnováha, harmonie mezi všemi třemi vrstvami osobnosti.
Zakladatel individuální psychologie, která byla pojmenovaná také jako druhá vídeňská škola psychologie, byl rakouský lékař Alfred Adler, který závěr svého života prožil v USA. Kritizoval Freuda také za dogma oidipovského komplexu.
Alfred Adler (1870 - 1937) na rozdíl od S. Freuda (který považoval za rozhodující sexuální pud) považoval za hlavní motiv lidského jednání tzv. pud po sebeuplatnění, úsilí po moci, touhu po prosazení sebe sama. Adler v tomto bodě do jisté míry navazoval na myšlenky německého filozofa Friedricha Wilhelma Nietzscheho (1844 - 1900), který za podstatu bytí považoval vůli k moci.
Zakladatel tzv. analytické psychologie (curyšské školy) či komplexní psychologie je švýcarský psychiatr, psycholog a filozof kultury, profesor na univerzitě v Curychu a v Basileji Carl Gustav Jung, který nahradil freudovské libido životní silou, energií, která překračuje rámec sexuality. Do oblasti nevědomí vkládá na rozdíl od Freuda nejen nevědomí individuální, ale také tzv. nevědomí kolektivní, které je dědictvím rodu. Osobní nevědomí člověk nedědí, nýbrž je získává. Vynořuje se z citů, myšlenek a zážitků, které byly potlačeny, vytěsněny nebo zapomenuty. Kolektivní nevědomí je zděděné. Obsahuje v sobě duševní život našich předků až k prvopočátkům. Jeho obsahy jsou tvořeny archetypy, praobrazy, které podvědomě určují lidské chování.
Mezi psychoanalytiky a zakladatele americké neopsychoanalýzy lze zařadit také amerického psychologa a filozofa německého,původu Ericha Fromma (1900-1980), který byl současně představitelem západního marxismu. Jeho sociální filozofie je pokusem o humanistickou etiku. Doceňoval při rozvíjení osobnosti nejen vlivy a determinanty biologické, ale i sociální a kulturní.
Pohled na psychiku v personalizmu a humanitní psychologii. Další směry.
Humanistická psychologie – mezi zakladatele patří Abraham H. Maslow (1908-1970) a Carl R. Rogers (1902-1987). Kladli důraz na tvořivost osobnosti a na vědomí a sebeuvědomování, čímž stáli v opozici proti behaviorismu a teorii psychoanalytickému nevědomí.
sebevyjádření člověka, jeho pravá identita a seberealizace
Personalismus, z lat. persona, osoba, je moderní filosofický směr či postoj, který zdůrazňuje jedinečný význam každé lidské osoby a zároveň jejích vztahů ve společnosti. Vychází z humanismu (zejména křesťanského) a staví se jak proti individualismu, tak proti různým podobám kolektivismu a totalitarismu.
Současné směry: Neobehaviorismus - přidává do teorie behaviorismu individuálního jedince. Zakladatelem byl Edward C. Tolman (1886-1959)
Kognitivní psychologie (z angl. cognitiv = poznávat) - důraz na poznávací procesy, díky kterým si vytváříme tzv. vnitřní obrazy (modely) vnějšího světa, kvůli kterým jsme schopni sebereflexe. Zakladatelem byl George A. Kelly
Transpersonální psychologie – mimořádné stavy vědomí zapříčiněné drogami, meditací apod. Zakladatel Stanislav Grof
2. ot.
Přístupy, metody, metodologie….Proč se domníváme, že je naše psychické dění vědecky zkoumatelné ?
Metody psychologie:
metody zpracovávající fakta (převážně statistika)
metody zjišťování faktů (patří sem mimo jiné i poznávání osobnosti)
badatelské (slouží objevování nových poznatků)
diagnostické (k poznání psychiky a osobnosti v oblasti normality a abnormality)
• subjektivní (introspekce, rozhovor, dotazník…)
- slouží k poznávání člověka na základě jeho výpovědi
• objektivní (extraspekce)
• projekční (člověk připisuje své zkušenosti, potřeby, zážitky aj. jiným osobám, promítá je do situací. Patří sem metoda „nedokončených vět“)
Poznávání osobnosti a duševního zdraví je základním úkolem psychologie a pedagogiky. Rysy osobnosti a duševní stav jedince se odráží na jeho chování, a proto je možné je pozorovat na vnějších projevech - činnostech, ústních i písemných projevech, při verbální a nonverbální komunikaci.
Metody poznávání duševna o osobnosti se dělí na:
Obecně použitelné (např.:pozorování, rozhovor, dotazník, životopis atd.), které může využít kdokoliv, tedy i nepsycholog.
Speciální - psychologické odborné a vědecké metody, kterých využívají psychologové (např.: diagnostikování metodou inkoustových skvrn, diagnostikování metodou interpersonální diagnózy ICL).
Při každém poznávání je důležité nejdříve určit, co budeme zkoumat a jakým způsobem (jakou metodou budeme postupovat). Tímto se zabývá metodologie, která určuje metody zkoumání a také pravidla vědeckého použití těchto metod.
Laická psychologie, východiska, psychologie a literární, resp.umělecká díla, vědecká psychologie.
Sebepoznání a introspekce, komparace lidí mezi sebou, komparace se zvířecím světem. Kritéria vědeckého výzkumu. Metody extrospekce a introspekce, metoda rozhovoru, dotazníková metoda, analýza lidských výtvorů, psychologické testy, životopisná metoda.
Introspekce (sebepozorování)
Introspekce je jednou z nejdůležitějších metod psychologie, protože téměř všechny poznatky byly získány právě prostřednictvím sebepozorování. Skrze sebepozorování může zkoumat naše myšlení, pocity, paměť, částečně vnímání.
K procesu introspekce potřebujeme zážitek; nejlépe, když se k zážitku vrátíme a začneme si jej uvědomovat, přemýšlet nad tím, co se v nás v tu danou chvíli odehrávalo.
Vlastní sebepozorování pak závisí na bystrosti člověka („čím je nadanější, tím lepší výsledek ke zpracování“ ą). Doporučuje se sebepozorování cvičit (pozornost, přesná paměť).
Pokud člověk introspekci provádí nesprávně, nabízí se názor, že sebepozorování je špatná metoda výzkumu. Ale není tomu tak. Tyto „nedostatky“ je možné odstranit častým opakováním pokusu nebo tím, že pokus řídí experimentátor. Mezi tyto lidské nedostatky řadíme hlavně nedostatek pronikavosti myšlení, soustředění, nedostatečné pamatování aj.
Introspekce se dělí na:
náhodnou - když někdo provede něco, co ho mrzí, pak se vrací zpět a snaží si vysvětlit, jak to vůbec mohl udělat (zkoumá, co se v něm dělo)
záměrnou – může ji provádět samostatně jedna osoba, nebo pod dohledem experimentátora – pak se jedná o pokus
Extrospekce
Extrospekcí rozumíme „přímé pozorování chování člověka“˛
Díky extrospekci můžeme pozorovat a srovnávat vnější chování lidí (vnitřní pomocí introspekce). Extrospekce při svém pozorování využívá také přístroje, jako např. fotoaparát pro zachycení okamžiku, přístroj k měření krevního tlaku aj.
Nejdůležitější roli hraje extrospekce v psychologii dítěte, protože dítě nedokáže popsat své vnitřní pochody (jak je tomu běžné u dospělých pomocí introspekce).
Psychologický rozhovor
Psychologický rozhovor je další možností, jak se dostat do lidského nitra (experimentátor ujišťuje pocity, přání, obavy, názory zkoumané osoby).
Rozhovor dělíme na:
neřízený
řízený – strukturovaný (máme připravené jasně stanovené otázky i cíl rozhovoru)
- částečně strukturovaný (můžeme měnit taktiku, pořadí otázek, ale cíl je
stejný)
- volný (nevíme, jak se dopracovat k cíli, improvizace)
U rozhovoru užíváme dva typy otázek:
a) zjišťovací - uzavřené(odpověď ano/ne)
doplňovací – otevřené (volná odpověď)
Psychologický dotazník
Psychologický dotazník je písemnou obdobou psychologického rozhovoru.
Mezi nejkvalitnější dotazníky, které užívaná klinická psychologie, patří Minnesotský multifázový dotazník osobnosti, který sestává z 550 otázek a „umožňuje zhodnotit četné osobnostní rysy: tendence hypochondrické, depresivní, hypomanické, hysterické, paranoické atd.“
Srovnávání s živočichy
Problematikou srovnávání živočichů se zabývá vcelku nový vědní obor, který se nazývá etologie. Etologie vznikla v návaznosti na obory, které se jmenují psychologie zvířat a srovnávací psychologie. Obě tyto vědy se zabývaly srovnáváním chování různých živočichů.
Etologie člověka je zvláštní obor, který zkoumá „biologické, evolucí vytvořené determinanty vrozených forem lidského chování, jejich socio-kulturní modifikaci, a výsledky tohoto zkoumání srovnává s poznatky etologie“
Studium výtvoru
Studium výtvoru je cenným zdrojem informací o člověku, protože do každého výtvoru vkládáme vždycky něco ze sebe – ať už vnímání, myšlenky, obrazotvornost, dovednosti aj.
Výtvorem z psychologického hlediska nemíníme jen výklad snů nebo umělecké výtvory, ale je jím opravdu každý výrobek (z plastelíny, kresba, rozbor písma aj), který zkušenému psychologovi může nahradit různé projekční techniky (vnímání okolního světa pomocí testu, inkoustové skvrny aj.)
Životopis
spontánní, neřízený, podrobný → popisuje průběh života
všímá si časové návaznosti, časového sledu, tendence vývoje, společenské pozice
např. uchazeč o povolání má tendenci „přikrášlovat“ si méně příjemné informace o sobě (zjistíme – li, že se jedná o nepravdu, zkoumáme, z jakého důvodu si přimýšlí – záměrně x ze studu)
při analýze si všímáme obsahu i formy (barva papíru, inkoust, formát papíru)
např. ženy v domácnosti, dělníci – píší na malý formát; nevěří se, cítí se nejistě
autobiografický inventář
hodí se k výzkumným účelům, zpracovává se statisticky
zkoumaná osoba zatrhuje pouze možnosti odpovědí
Test
„Test je zkouška, která má zjistit individuální údaje o psychických vlastnostech osobnosti“7
Obecně slouží ke zjištění inteligence osob, teprve druhotně se užívá k všeobecnému psychologickému výzkumu.
Každý test by měl být:
objektivní = aby si ten, kdo testuje, nepřizpůsoboval test svým potřebám
spolehlivý = pokud je předkládán poněkolikáté stejné osobě, musí vyplynout stejné výsledky
validní = měří – li to, co má skutečně měřit
Testy se dělí na:
výkonnostní (schopnostní – zabývá se jimi psychologie; znalostní – zabývá se jimi pedagogika)
testy osobnosti (např. dotazníky, testy osobnosti)
nonverbální (testování pomocí obrázků, kostek a jiných pomůcek)
Téma č. 3
Systém psychologických vědních disciplin.
Psychologie se snaží systematicky popsat a vysvětlit lidskou psychiku v jednotlivých disciplínách, které jsou zaměřeny na praxi, nebo jde o odvětví převážně teoretická.
1. Obecná psychologie
vytváří základ psychologie určením předmětu, vymezením psychologie jako vědy, metodolog. základy, teorie psychiky atd. Z ní se pak odvíjí celý systém zákl. a aplik.psych.věd.
2. Psychologie o
Vloženo: 24.04.2009
Velikost: 276,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz