- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálÚVOD DO FILOSOFIE
Jaký smysl má filosofie pro člověka konce 20. století?
Slovo „filosofie“ pochází z řečtiny (6. st. př. Kr.). Poprvé je prý použil již Pýthagorás, avšak vlastní význam dal tomuto slovu až Sókratés. Termín je složen ze dvou slov: filein znamená milovat a sofia označuje vědění jak žít, tedy moudrost. Řečtí myslitelé se zavedením pojmu filosofie chtěli odlišit od staršího tradičního pojetí moudrosti, jejímiž představiteli byli mudrci. Zatímco v době mudrců se věřilo, že plnost pravdy nám může být sdělena v mýtu, filosofové rozpoznali, že pravda se nám dává vždy jen z části a z určitého úhlu, že odkrytím jedné stránky věci se nám jiná stránka zakrývá.
V čem tedy spočívá moudrost filosofů? Právě v tom, že si uvědomují svou nedokonalost a že považují moudrost za nejvyšší hodnotu. Moudrý může být jen Bůh. Člověk může být pouze milovníkem moudrosti. (Pýthagorás)
Údiv, pochybování, nejistota – tři zdroje filosofování
Ke světu, v němž žijeme, většinou přistupujeme jako k něčemu samozřejmému, o čem příliš nepřemýšlíme. Svět každodennosti je tedy především světem obstarávání. Vytržení ze světa obstarávání je často doprovázeno údivem. Člověk se odkloní od automatického vztahu ke světu, divení se každodennosti. Člověk si začíná klást otázky: Co je příčinou mé racionality?
Pochybovat začíná člověk v tragických mezních situacích (nemoc, smrt někoho blízkého).
Třetím zdrojem filosofování je úzkost. Úzkost vzniká v (poznání) doteku nicoty (nebytí). Úzkost je stav lidský, který nelze překonat, poněvadž neznáme příčinu úzkosti, kterou bychom mohli odstranit.
Dělení filosofických disciplín
ONTOLOGIE = metafyzika je nauka o bytí. Tážeme se na to, co kolem nás existuje, jakou má svět povahu, co to znamená „být“. Lidé se dívají na svět prakticky a vědecky. Předpokládají, že věci existují. Nezabývají se, co je příčinou bytí, co to je.
GNOSEOLOGIE = noetika je filosofická teorie poznání. Tážeme se na to jak poznáváme, jak je vůbec možné něco poznat, co je poznání.
Skutečnost – svět je jaký je. Zkušenost – jak se nám jeví.
FILOSOFICKÁ ANTROPOLOGIE je nauka o člověku. Cíle filosofické antropologie jsou řečeny Gauguinovými slovy: Kdo jsi, odkud jsi a kam kráčíš?
Kritičnost
Kritičnost je filosofická metoda. Je to metodický postup, kterým by měl filosof prozkoumat své závěry i svá zkoumání, jít až na dno problému.
skepse = pochybování. Antičtí skeptikové: Descartes, Comte.
Filosofování
K filosofii se člověk dostává skrze filosofování. Údiv, pochybování, nejistota.
Co je dobro a zlo? Zločin a trest, láska a nenávist, pravda a lež? ... Co je to svět? Je svět? Je svět poznatelný? Jakou podstatu má svět? (ontologie) ... Co jsem Já? Jaký smysl má můj život? Jsem já? (antropologie)
Mýthos, filosofia, scientia
„kolébkou a lůnem, ze kterých vyrůstá antická filosofie je mytologie.“ – Patočka
Comte – 3 stádia lidského myšlení
mystické období – všechny otázky, které si klademe jsou již zodpovězeny v mýtu;
filosofické období – filosofické období trvá od antické doby až do konce 19. století, kdy je filosofie nahrazena pozitivizmem;
vědecké období – tzv. pozitivní, na konkrétní otázku hledám konkrétní odpovědi, fakta vykládám fakty.
Mýtus (řecky mýthos – příběh, vypravování) je obrazným sdělením toho, jak se vyvíjel svět a život a jaký řád byl v průběhu vývoj původně nebezpečnému a chaotickému světu uložen. Mýtus popisuje, jak se věci udály a sděluje nám jako samozřejmě přijatou pravdu výsledek dávných událostí – říká nám tedy i jaký je svět nyní.
Mýtus nebylo třeba zkoumat a vysvětlovat. Mytologicky vnímající člověk totiž mýtus přijímá a považuje za samu pravdu, která se mu vyprávěním sděluje. Taková pravda se opírá o důvěru, které je cizí jakékoli prověřování: „je to tak, jak je řečeno.“
Mýtus utvrzoval lidi v tom, že síly chaosu a zla byly zničeny již dávno velkými božskými činy. Najednou však lidé s údivem zjišťují, že se starý věčný řád rozpadá (že přestává platit). Svět již nevnímáme jako vysvětlitelný, vkradla se do něj temnota.
„Povaha věcí se ráda skrývá“, míní Hérakleitos. Nenabízí se nám na povrchu jako mýtus, je ji třeba odkrýt. Pravděpodobně právě takovou změnou životní orientace vzniká z mýtu filosofie a zárodky vědy.
Řecká mytologie
Na počátku byl chaos (vše i bohové), přechod od chaosu ke kosmu. Mytologie nabyla spojena s náboženstvím. Určuje to, co je myslitelné a co ne. Mýtus napadá pouze zodpověditelné otázky, objevuje se v něm historie a folklór.
Základem pro lidské vědění byla báj Prométheos. Prométheus donesl lidem oheň (vědomí, že já jsem já).
Podle mýtů se má člověk k přírodě a Bohům chovat v úctě. U antickým mýtů neznáme autora; převyprávěné mýty jiným autorem (Ilias a Odyssea).
Orfické mýty
Orfické mýty přináší velmi důležité téma: převtělování. Lidská duše se převtěluje do těla, duše je v těle za trest, žije v těle v utrpení. Zasvěcovací témata: stojí za okrajem klamných mýtů, jsou to mýty tajné, které byly sdělovány pouze členům tajných spolků (úzký okruh lidí).
Antická filosofie
Antikou se souhrnně nazývá období dějin a kultury starověkého Řecka a Říma, samotná antická filosofie je však převážně řeckou záležitostí; římské filosofické myšlení na řeckou filosofii většinou jen navázalo a není příliš originální.
Antickou (řeckou) filosofii dělíme do tří hlavních období:
Předsókratovská filosofie (6.-4. st. př. Kr.)
Filosofie klasického období (5. – konec 4. st. př. Kr.)
Doba helénismu (konec 4. st. př. Kr. – 529 po Kr.)
PŘEDSÓKRATOVSKÁ FILOSOFIE
V této periodě se filosofie postupně vyčlenila z mýtu jako samostatné myšlení a začala si budovat svůj pojmový aparát a formulovat zásadní filosofické otázky. Hlavním zájmem filosofů tohoto období byl svět (kosmos) a hledání jeho základů (takzvané pralátky).
Milétská škola
Nejstarší filosofové žili v bohatém maloasijském přístavu Milétos. Orientovali se na hledání pralátky (arché), z níž povstává celý svět a která je základem všech věcí. Ačkoli se jejich názory na to, co pralátku tvoří, různily, společné mají přesvědčení, že tato pralátka není pasivní mrtvou hmotou, ale že je nadána vlastním životem – vnitřním zdrojem pohybu a vývoje. Proto bývají nejstarší filosofové nazývání hýlozoisté (z řeckého hýlé = hmota, látka a zoé = život).
Thalés z Milétu
(asi 625 – asi 545 př. Kr.)
Peri fyseós (O přírodě)
Astronom, inženýr, politik a filosof. Jako první předpověděl zatmění slunce, vypočítal výšku pyramid z délky jejich stínu.
Učil, že základem, počátkem všeho je voda (hydór). Všechno z vody povstává a ve vodu se vrací, voda je princip všeho jsoucna. Vodu si vybral snad proto, že je velmi proměnlivá (tekutina, pára, led, sníh). Nešlo ovšem o běžnou vodu, s kterou se denně setkáváme jako s fyzikálním jevem, ale o živoucí základ všech jevů, který je obdařen božskou silou (není bůh a hmota, ale božská hmota – voda). Svět je plný bohů. Vše z látky hydór vzniká, vše v látce hydór zaniká.
Podle Thaléta je země plochou deskou ležící na hladině světového oceánu. V důsledku vlnobití vzniká zemětřesení. Ačkoli se nám dnes jeví toto vysvětlení otřesů země jako naivní, je ve skutečnosti pokrokem, nebo se snaží vysvětlit fyzikální jevy z přírody samé. V tomto smyslu jde vlastně o první vědeckou hypotézu.
Anaximandros z Milétu
(asi 610 – 546 př. Kr.)
Peri fyseós (O přírodě)
byl Thaletovým žákem a filosoficky nejvýznamnějším myslitelem milétské školy. Anaximandros rovněž hledal pralátku, nespokojil se však s tím, že by za ni prohlásil jeden z živlů, neboť hledal ještě základnější původ všeho, co existuje. Všímal si proměnlivosti věcí, jejich vzniku a zániku a ptal se, odkud věci pocházejí a kam mizí. Základem všeho existujícího nazval apeiron = nezměrné, neomezené, neurčito (první filosofický termín). Apeiron sám o sobě je našim smyslům nepřístupný, neboť smyslově můžeme vnímat pouze věci – tvary, které vznikají až vydělením z apeironu. Věci, které vyvstávají z apeironu nejsou trvalé.
Z apeironu vznikají určita (věci), ale i protiklady – dobro a zlo, studeno a teplo, vlhko a sucho,... – geocentrismus.
Anaximenés
(asi 585 – 528 př. Kr.)
zjednodušil myšlenky svého předchůdce a za počátek všeho považoval „neurčitý, neomezený vzduch“ (apeiron aér), který si přece jen představíme na základě analogie s fyzikálním vzduchem. Touto úpravou ovšem ubral termínu apeiron filosofickou hloubku. Vzduch si vybral zřejmě nejen proto, že je ze všech látek nejméně postižitelná, ale i proto, že souvisí s dýcháním, dechem – že je tedy živoucí. Vše vzniká zřeďováním a zhušťováním vzduchu. Zřeďováním se vzduch stává ohněm, zhušťováním vzniká vítr, mračna, voda, země, kámen atd.
Člověk vdechuje apeiron aér – žije. Nedýchá – nežije.
PÝTHAGORÁS
(asi 572 – 494 př. Kr.)
PÝTHAGORÁS pocházel z řeckého ostrova Samu, ale musel odejít do jižní Itálie. Vědec, matematik a filosof Pýthagorás byl zároveň zakladatelem náboženského spolku, ovlivněného učením tzv. orfiků. Ti označovali naše tělo za hrob duše a věřili ve stěhování duší. V Pýthagorově učení se proto prolíná filosofie s mystikou.
Orfickopythágorovská tradice
Duše se stěhují a tím se očišťují. Pýthagorás se považoval za nejočištěnější duši před Bohem. Duše je v těle za trest, duše je v těle nešťastná. Musí projít a očistit se v mnoha tělech. Veškeré pythágorovské učení se dělilo na tzv. exoterické, tj. veřejné či přípravné a na tzv. esoterické, tj. tajné – interní učení zasvěcenců Pýthagorova učení, žijících ve vlastní škole. Výrok Pythágora byl pro ně vždy kritériem pravdy: „autos efá – on sám řekl“.
Pýthagorás se domníval, že to, co nemá tvar (apeiron) vlastně ani není, neboť se nedá nijak vymezit a navzájem odlišit od jiných věcí. Každé jsoucno je vytvarováno, má tedy svou hranici, mez. Když zkoumal, čím je možné tuto mez určit a popsat, uvědomil si, že každá hranice má svůj rozměr, který je měřitelný a tudíž vyjádřitelný číslem. Základem světa, základem všech jsoucích věcí je tedy podle Pýthagora číslo (geometrická veličina). Číslem lze vyjádřit nejen rozměry (tvar) věcí, ale i jejich kvalitu. V číselném poměru jsou např. tóny vyluzované různě dlouhými strunami. Je-li jejich poměr správný, harmonický, slyšíme melodii. Obdobně je na základě harmonických poměrů vybudován celý kosmos, vydávající „hudbu sfér“, slyšitelnou naším vnitřním smyslem pro číslo a harmonii. Hlubokým poselstvím Pýthagora do našich dnů je, že svět a jeho harmonii můžeme poznávat až tehdy, když se mu připodobníme, tedy když budeme kultivovat a harmonizovat svoji vlastní duši.
Předpoklad o plně harmonickém kosmu se ovšem zcela nepotvrdil? když pýthagorejci zkoumali poměr strany a úhlopříčky čtverce, zjistili, že jím je iracionální číslo – matematické zosobnění chaosu. Apeiron tedy zachvátil i tak dokonalý tvar jako je čtverec.
Pythágorovci považovali číslo 10 za naprosto dokonalé (1 + 2 + 3 + 4 = 10).
Elejská škola
Elejská škola řešila filosofickou problematiku bytí a nebytí, jsoucna a dění. Do školy elejské řadíme tyto filosofy: Xenofanés, Parmenidés, Zénón z Eleje.
Xenofanés z Kolofónu
(asi 569 – 477 př. Kr.)
je předchůdcem elejské školy. Byl ostrým kritikem antropomorfního náboženství (ve kterém mají bozi podobu lidí). Xenofanés se prezentuje názorem, že skutečný bůh, má-li být neomezený, musí být pouze jeden (dva by se již navzájem omezovali), všeprostupující a nehybný (kdyby se hýbal, musel by vedle boha být ještě volný prostor), působící svým myšlením.
Parmenidés z Eleje
(asi 540 – 470 př. Kr.)
dospěl k náročné tezi, že „nebytí není“ a že jest pouze bytí. Jsoucno, aby bylo plně jsoucí (neměnné a trvalé) musí být jedno a všeobsáhlé. Kdyby existovalo nebytí, existoval by vlastně prázdný prostor, do kterého by se jsoucno mohlo přelévat, proměňovat se v něm – a tak vlastně plně nebýt. Je-li jsoucno, nemůže tudíž být žádný prázdný prostor, ani pohyb, změna a mnohost věcí. Náš rozum tedy logicky dokazuje neexistenci pohybu, naše smysly však tvrdí opak: vnímají pohyb a mnohost věcí. Parmenidés si byl tohoto rozporu vědom a řešil jej nekompromisně: Jde-li nám o pravdu, je třeba se řídit jednoznačnou logikou rozumu a nikoli smyslovým zdáním.
Zénón Elejský
(asi 490 – 430 př. Kr.)
Parmenidův žák Zénón z Eleje obhajoval mistrovo učení logickými paradoxy (aporiemi), v nichž dokazoval nemožnost pohybu. Nejznámější jsou aporie půlení, Achilles, letící šíp, závodiště (stadion). Z hlediska praktického můžeme Zénónovy aporie vyvrátit třeba tím, že se sami procházíme (Diogenés). Avšak logicky (a pouze logické řešení eleaté požadují) byly aporie vyřešeny až v novověku objevem diferenciálního počtu.
HÉRAKLEITOS Z EFFESU
(asi 540 – 480 př. Kr.)
Hérakleitos z Efesu byl královského původu. Hérakleitos je považován za zakladatele dialektického myšlení (myšlení, které postihuje svět v jeho vývoji, boji a jednotě protikladů).
Parmenidův současník Hérakleitos zastával opačné stanovisko. Všímal si neustálé proměnlivosti věcí, ukazoval, že nic není stálé, že vše je v neustálém toku, přeměně bytí na nebytí a naopak, v přeměně jedněch jsoucen na druhé. Proto podle Hérakleita „nikdy nevstoupíme dvakrát do téže řeky“, v každém okamžiku jde již o poněkud jinou řeku, ale i my jsme se za nepatrný okamžik změnili a jsme poněkud jiní.
Vývoj se děje v boji protikladů (život – smrt, vlhké – suché,...). Obtížnost učení o protikladech jako zdroji dění přivodila Hérakleitovi už v antice označení „temný“. Učení o opakovatelnosti procesu vznikání a zanikání.
Stejně jako Miléťané, snaží se Hérakleitos uchopit mnohotvárný svět v jedné myšlence, v jediném pojmu. Svět je podle Hérakleita věčně planoucím ohněm.
Tento svět, týž pro všechny, nevytvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl a bude věčně živým ohněm (pýr aeizóon) rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry.
Tou mírou, jež řídí koloběh věcí a je jediným neměnným a určujícím prvkem světa je zákon (LOGOS). Logos prostupuje vše a působí jako pojem (myšlenka) i v nás, umíme-li mu naslouchat. Díky logu v nás poznáváme skrytou harmonii světa a stáváme se moudrými.
MLADŠÍ FYZIKOVÉ
EMPEDOKLÉS z Akragantu a ANAXAGORÁS z Klazomen smiřují rozpory eleatů a Hérakleita. Empedoklés považuje za jsoucí nepatrné částečky takzvaných „kořenů všeho“ (kořeny jsou čtyři: oheň, vzduch, voda a země), jejichž míšením vznikají všechny věci. Podobně Anaxagorás mluví o bezpočtu takzvaných „semen věcí“. Zároveň oba myslitelé přinášejí něco zcela nového. Jejich částice již nejsou nadány vlastním pohybem (tedy životem), nýbrž jsou pohybovány vnější silou; již nejde o hylozoismus! U Empedokla je to láska a svár, které způsobují sjednocování a opětovný rozpad částí, u Anaxágora je to kosmický duch (nús). Oba myslitelé tak uzavírají první etapu řecké filosofie a předznamenávají dlouhé období dějin filosofie, v němž se aktivní duch a pasivní hmota většinou považují za protikladné principy.
Empedoklés z Akragantu
(asi 490 – 435 př. Kr.)
Své znalosti a názory vložil Empedoklés do dvou hexametry psaných básní – Očištění a Peri fyseós (O přírodě), z nichž se nám zachovaly nevelké zlomky. Z díla O přírodě jsou důležité verše určující počátky světa, čtyři kořeny všeho. Oheň, voda, vzduch, země. Své čtyři základní živly pokládá Empedoklés za věčné, nezničitelné, ale navzájem za kvalitativně různé.
Nejzávažnější novinkou Empedokleova učení bylo však tvrzení, že ony pralátky nejsou samy živé, že látkami je pohybováno vnějšími silami a to spojováním a rozlučováním, láskou a svárem.
Empedoklés tak uznával změny přírody, světa, ale tyto změny redukoval na mechanické spojování a rozpojování, přičemž hybný princip je už do značné míry oddělen od pasivně chápané látky. Takovouto koncepci nazýváme dualistickou.
Orfismus
Duše je uvězněna v těle za trest. Provinilá hříšná duše člověka se musí očistit, a to tak, že prochází řadou rozličných smrtelných tvarů živočišných i rostlinných, než se konečně vrátí do člověka. Sám sebe Empedoklés z tohoto procesu očisty nevylučoval, avšak domníval se, že on sám už prošel veškerou očistou, že již je „očištěným“.
Anaxagorás z Klazomen
(500 – 428 př. Kr.)
ANAXAGORÁS z Klazomen tvrdil, že nic nevzniká ani nezaniká, nýbrž že se směšuje a rozlučuje. Částice základních látek nazýval „semeny věcí“, avšak neuznával pouze čtyři druhy, nýbrž neomezené množství. Vedle těchto částic uznává ještě vnější hybný princip. Anaxagorás uznává však pouze jeden princip a nazývá jej „nús“, tj. duch, rozum.
Dokonalé roztřídění semen podle druhů látky pokládá za nemožné. Naopak tvrdí, že každá věc obsahuje všechny látky. Pouze převaha semen určitého druhu je základem,podle něhož pak o věci vypovídáme, že je např. dřeve, převažují-li semena dřeva, že je zlatem, převazují-li semena zlata atd.
Nús chápe Anaxagorás značně materiálně, do jisté míry též jako látku. Ostatním látkám je „látkou“ nadřazenou a vládnoucí, a hlavně nejčistší, tj. nikdy s jinou látkou nesmíšenou.
Gnoseologie
Anaxágorova gnoseologie klade poznání rozumové nad smyslové, neboť právě ona drobná semena nelze vnímat smyslovými orgány, nýbrž jedině poznat rozumem.
ANTIČTÍ ATOMISTÉ
Démokritos z Abdéry
(asi 460 – 360 př. Kr.)
Filosof Leukippos a jeho žák Démokritos z Abdéry učinili originální kompromis mezi zdánlivě neslučitelným učením eleatů a názory Hérakleitovými. Zachovali neměnnost a věčnost eleatského bytí v podobě nedělitelných a věčných atomů a zároveň respektovali Hérakleitův pohyb, neboť se domnívali, že atomů je nekonečně mnoho a pohybují se v prázdnu, čili nebytí. Skutečně jsoucí (neměnné) jsou jen atomy, kdežto jejich shluky, tvořící náš svět, podléhají změnám, rozpadají se a nově se tvoří. Člověk se dobírá pochopení pravého jsoucna – atomů. Atomy jsou nadány vlastním pohybem, který se děje podle přísných zákonů příčiny a následku; žádná náhoda neexistuje, vše podléhá striktní předurčenosti (determinismu). Determinismus později odmítl helénistický atomista Epikuros.
Démokritos vytvořil na základě atomismu rozsáhlou filosofickou soustavu, z níž se však zachovaly pouhé zlomky.
Atomy pokládá Démokritos za neměnné, nezničitelné. Spojení atomů jsou však pouze přechodná, nejsou stálá. Atomy nejsou nikým a ničím jiným strkány, pohybovány, než buď samy sebou, případně nárazy jiných atomů.
Gnoseologie
V jednom ze svým spisů, v Pravidlech, prý přímo říkal: „ Jsou dva druhy poznání. Jedno pravé, druhé temné. A k temnému náleží toto všechno: zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Druhé je pravé oddělené od onoho.“ Kdykoli pak prý smyslové poznání nestačí, nutno užít jemnějšího nástroje, totiž myšlení, rozumu.
FILOSOFIE KLASICKÉHO OBDOBÍ
V této době byly vytvořeny základy většiny filosofických oborů a vznikla mohutná a dodnes inspirující Platónova a Aristotelova filosofická soustava. Filosofické zkoumání se zaměřovalo zejména na problém člověka a jeho život ve svobodném městském státě.
Sofisté
V řecké filosofii se postupně nahromadila řada koncepcí a pojmů, které si začaly protiřečit. Rozpory bylo nutné srovnávat a nalézat z nich východiska. Pro řeckého občana tohoto období bylo charakteristické, že se zajímal o nové myšlenky, o politiku a veřejné záležitosti. Veřejná činnost byla v prosperujícím Řecku, zejména v Athénách, cestou k osobní proslulosti, k úřadům a poctám. A čeho bylo třeba k úspěšnému veřejnému působení? Všeobecné vzdělanosti a řečnických schopností (rétoriky). Nastal čas sofistů čili učitelů moudrosti.
Nevytvořili souvislou školu a čerpali z různých názorů. Nejznámější jsou PRÓTAGORÁS z Abdéry (asi 481 – 411 př.Kr.) a GORGIÁS z Leontýn (483 – 375 př.Kr). Prótagorás domyslel Hérakleitovu dialektiku do lidských důsledků a dospěl k subjektivismu. Věci (svět) bez člověka nemají stálou hodnotu. Je to člověk čili subjekt, kdo věci hodnotí.
Vloženo: 25.04.2009
Velikost: 389,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu OV2BP_DF2 - Dějiny filozofie 2
Reference vyučujících předmětu OV2BP_DF2 - Dějiny filozofie 2
Podobné materiály
- FJ2BP_FRS2 - Syntax 2 - Prednasky- zkouska
- FJ2BP_FRTL - Teorie literatury - Přednášky TEORIE LITERATURY
- MA2BP_PAL1 - Algebra a aritmetika 1 - Přednášky
- OV2BP_DE2 - Dějiny etiky 2 - Prednasky
- OV2BP_DK - Dějiny kultury - Přednášky dejiny_kultury
- OV2BP_DPT1 - Dějiny politických teorií 1 - Dejiny politickych teorii-prednasky1
- OV2BP_DPT1 - Dějiny politických teorií 1 - Přednášky 1-2
- RV2BP_2SR - Rodina v sociálním kontextu - vybraná témata - Přednášky SOCIOLOGIE RODINY
- SZ3BP_ZPM - Základy pedagogické metodologie - Prednasky
- SZ7BP_PsDV - Psychologie duševního vývoje - Prednasky
- SZ7BP_PsDV - Psychologie duševního vývoje - Přednášky VyvojovaPsychologie
- SZ7BP_PtZP - Patopsychologie a základy psych. poradenství - Patopsychologie-prednasky
- SZ7BP_SDi1 - Úvod do školní didaktiky - Přednášky UVOD DO DIDAKTIKY
- SZ7BP_SP1P - Speciální pedagogika 1 - Přednášky SPECI LN PEDAGOGIKA
- SZ7BP_TEV1 - Teorie a metodika výchovy - Prednasky
- TE2BP_MTK1 - Materiály a technologie - kovy 1 - Přednášky
- Ze2BP_GGP4 - Geologie a geomorfologie - Přednášky 3
- Ze2BP_GGP4 - Geologie a geomorfologie - Přednášky geomorfo
- Ze2BP_GGP4 - Geologie a geomorfologie - Přednášky geomorfo2
- Ze2BP_GGP4 - Geologie a geomorfologie - Přednášky geomorfologie prav--
- Ze2BP_KHP5 - Klimatologie a hydrogeografie - Prednasky
- Ze2BP_KTP3 - Základy kartografie a topografie - PREDNASKY
- Ze2BP_PZP2 - Planetární geografie - Prednasky
- Ze2BP_VSP4 - Geografie výrobní sféry - Přednášky
- SA4BP_Ps2P - Základy psychologie 2 (přednáška) - Přednášky
Copyright 2023 unium.cz. Abychom mohli web rozvíjet a dále vylepšovat podle preferencí uživatelů, shromažďujeme statistiky o návštěvnosti, a to pomocí Google Analytics a Netmonitor. Tyto systémy pro unium.cz zaznamenávají, které stránky uživatel na webové stránce navštívil, odkud se na stránku dostal, kam z ní odešel, jaké používá zařízení, operační systém či prohlížeč, či jaký má preferenční jazyk. Statistiky jsou anonymní, takže unium.cz nezná identitu návštěvníka a spravuje cookies tak, že neumožňuje identifikovat konkrétní osoby. Používáním webu vyjadřujete souhlas použitím cookies a následujících služeb: