- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Poznámky
Bi2BP_AEKC - Praktikum k základům environmentálního vzdělávání 1
Hodnocení materiálu:
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálMASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA BIOLOGIE
BRNO A OKOLÍ
APLIKOVANÁ EKOLOGIE
Vypracoval/a : jméno a příjmení autora
místo, datum
Zemědělství
V Jihomoravském kraji se projevuje celkově vysoký podíl orných půd. V období 2003-2004 došlo v kraji k celkovému snížení rozlohy orné půdy i zemědělské půdy. Tímto snižováním se projevuje přímý dopad neregulovaného, resp. špatně regulovaného prostorového růstu sídel – především měst, ale lokálně i malých sídel. Spočívá to často v překotném růstu hypermarketů i produkčních ploch – průmyslových i smíšených zón na úrodných zemědělských půdách.
Zemědělství Jihomoravského kraje je na vysoké úrovni, zemědělská půda tvoří 60 % výměry regionu, z níž 84 % připadá na ornou půdu. Specialitou jižní Moravy je především vinohradnictví evropské úrovně ( v kraji je přes 96 % plochy vinic v rámci ČR), pro kraj je typické množství malých producentů vína a vinných sklepů. Silnou tradici zde má pěstování ovoce a zeleniny. Severní oblasti kraje jsou významným centrem lesnictví a produkce dřeva.
Výměra zemědělské půdy v Jihomoravském kraji zjištěná soupisem oseních ploch v roce 2007 činí více jak 369 tisíc hektarů s nárůstem proti loŇskému roku téměř o 3 tisíce hektarů. Plocha orné půdy zaujímá 88 % celku zemědělské půdy. Výměra jihomoravských vinic, která představuje 16 tisíc hektarů, tvoří více než 92 % republikového celku plochy, na které se vinná réva pěstuje.
Celková osevní plocha v Jihomoravském kraji dosahuj 322 tisíc hektarů. Tato výměra je v porovnání mezi kaji druhá největší, prvenství má Středočeský kraj s 492 tisíci hektary. Největší část plochy zabírají obiloviny, které rostou na 223 tisících hektarech. Struktura výměry, na které se pěstují obiloviny, je tvořena z více jak poloviny pšenicí, z 28 % ječmenem, ze 16 % kukuřicí na zrno a pouze na setině osevních ploch roste žito nebo oves či triticale.
V mezikrajském porovnání patří Jihomoravský kraj mezi největší pěstitele luskovin na zrno. Osevní plocha dosahuje více jak 5 tisíc hektarů s podílem na republikovém celku téměř 17 %. Nejčastější vysévanou plodinou je hrách. Výměra, na které se pěstují okopaniny, se postupně zmenšuje a to zejména vlivem úbytku osevní plochy k pěstování cukrovky technické. Zato brambory byly vysazeny na ploše více jak 2 tisíce hektarů s meziročním nárůstem 16 %, ale přes toto rozšíření nebylo dosaženo skutečnosti roku 2005. Olejniny rostou na ploše 49 tisíc hektarů, z toho 49 % je osázeno řepkou, 26 % slunečnicí na semeno a 13 % mákem. Ale i přes značné snížení rozlohy osevní plochy slunečnice na semeno je Jihomoravský kraj stále největším pěstitelem této plodiny s podílem na republikovém celku 51,4 %.
Botanická zahrada
Botanická zahrada je uměle vytvořený ekosystém, jehož primární úlohou je chránit, zachovávat a nejlépe zvyšovat rozsah genetické rozmanitosti pěstovaných jedinců.
Jejich počet stoupl v posledních letech nad 1000 zahrad na nejrozmanitějších místech naší planety. Botanické zahrady mohou výrazně pomoci k ochraně přírody, protože jejich živé sbírky a herbáře sušených rostlin prezentují jeden z nejlepších zdrojů informací o rozšíření rostlin a jejich nárocích na prostředí. V zahradách obvykle pracují odborníci daného oboru, kteří objevují nové druhy a zkoumají druhy již známé. Navíc seznamují návštěvníky zahrady s ochranářskými problémy.
Jako doplněk pěstování rostlin vytvořili botanické zahrady spolu s vědeckými ústavy sbírky semen z volné přírody a z pěstovaných rostlin, někdy nazývané semenné banky. Semena, která splňují určité požadavky (např.: je kladen důraz na obsáhnutí genetické variability druhů), mohou být dlouhodobě skladována ve studených, suchých podmínkách a později klíčena.
Botanická zahrada je i součástí Masarykovy university v Brně. Jde o typickou universitní zahradu založenou v roce 1922. Zakladatelem zahrady byl profesor Josef Podpěra, který v té době vedl botanický ústav nově vzniklé Masarykovy univerzity a vedle toho měl za úkol vybudovat také botanickou zahradu. Zahrada vznikla na místě starobince a od samého počátku se předpokládalo, že je to místo provizorní. Nikdo z generace zakladatelů jistě nepředpokládal, že ještě v roce 2007 bude fakulta, ale i zahrada umístěna stále na stejném místě. Vývoj událostí v uplynulých letech však způsobil, že provizorium se stalo definitivní a v současné době má zahrada velkou historickou hodnotu. V roce 1995 se přikročilo k rekonstrukci skleníků a částečně i zahrady. Na stávajícím místě byl vybudován komplex pěti skleníků v atypickém tvaru podle návrhu architekta Petra Talandy. Zahrada má dvě základní oddělení. Venkovní oddělení má rozlohu 1,5 ha a je tam shromážděno asi dva tisíce druhů rostlin. Celá zahrada je rozdělena na několik částí. Mezi nejdůležitější patří oddělení systému rostlin, kde je zastoupeno asi sto čeledí s tisícem druhů.
Další zajímavou skupinou je teplomilná nelesní vegetace Pavlovských vrchů. Je to vegetace vystavená extrémním klimatickým podmínkám a v jarním období je často vyhledávána návštěvníky. Z geografických celků je zajímavá skupina rostlin Japonska a Číny. Tato část obsahuje některé typické architektonické prvky japonských zahrad. Pracovníci botanické zahrady vysazovali od roku 1970 do roku 2000 dvakrát do roka tzv.: „Mendlovu zahrádku“, která byla sestavena na základě Mendlových zákonů dědičnosti a byla součástí expozic Mendeliána Moravského muzea.
V roce 2005 byla založena Unie botanických zahrad České republiky a naše zahrada se stala jedním ze základních členů. Jedná se o občanské sdružení osob a institucí, reprezentujících botanické zahrady, arboreta (botanická zahrada zaměřená na dřeviny) a významné botanické sbírky.
Geologická stavba Brna a okolí
Česká republika je rozdělena na geologické jednotky, nejdůležitější jsou dvě základní geologické jednotky: Český masív a Západní Karpaty.
Český masív se dále dělí podle vývoje na dvě etapy: předplatformní (do konce prvohor) a platformní. Předplatformní etapa rozdělila Český masív na mnoho oblastí, z nichž je pro nás z hlediska polohy Brna významná Moravsko-slezská oblast a Limnický permokarbon a z etapy platformní jednotky jura a křída.
Přeplatformní jednotky
Moravsko-slezská oblast se dále dělí na dílčí jednotky: moravikum, silesikum, brunovistulikum, moravsko-slezský devon, moravsko-slezský kulm (spodní karbon) a moravsko-slezský svrchní kulm. Brunovistulikum: velká krystalinická jednotka tvořená převážně hlubinnými magmatickými horninami a částečně metamorfity, která se nachází v podloží téměř celé Moravy a Slezska. Z větší části je zakryta sedimentárními horninami. Na povrch vystupuje jako brněnský masív a drobná tělesa granitoidů v okolí Olomouce. Brněnský masív je severojižně protažené těleso sahající od Miroslavi na jihu, Tišnov na západě, Brno na východě a severně nad Boskovice. Hlavním horninovým typem je granodiorit, masív je severojižně rozdělen úzkou zónou metabazitů. Horniny brněnského masívu jsou tektonicky porušeny, a proto se nedají těžit ve velkých blocích, využívají se pouze k výrobě drceného kameniva (lomy v Želešicích – amfibolit a Dolních Kounicích – granodiorit).
Moravsko-slezský devon: Na povrch vychází ve dvou hlavních oblastech: Moravský kras severně od Brna a hranický devon, který však již do bližšího okolí Brna nezasahuje. Pro krasová území budovaná vápenci je z hydrogeologického hlediska charakteristická propustnost podle dutin až krasová, vedoucí ke vzniku jeskyní. U morfologicky starých krasových oblastí krasovatění postupuje do hloubky a soustřeďuje se na bázi odvodnění nebo se zastavuje na styku s nerozpustným podložím. Vytváří se spojitý podzemní systém dutin jako nádrž podzemní vody. Vodní toky mohou také protékat podzemními prostorami (např. Punkva v Moravském krasu).
Moravsko-slezský spodní karbon: dělí se na 2 oblasti: kulm Drahanské vrchoviny (cca 40 km severně od Brna) a kulm Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů. Hydrogeologicky je oblast poměrně suchá. Propustnost je puklinová i průlinová a hladina podzemní vody leží často hlouběji než 30 m. Kulmské horniny poskytují většinou spolehlivé základové půdy. Problémy mohou nastat pouze na svazích, budovaných tence vrstevnatými a tektonicky porušenými jílovými břidlicemi. Droby se intenzivně těží a používají jako lomový kámen nebo drcené kamenivo na celé střední a severní Moravě.
Limnický permokarbon
Na Moravu zasahuje Boskovická brázda, která má severojižní průběh, od Žamberku přes Moravskou Třebovou, Rosice až k Moravskému Krumlovu. Převládajícími typy hornin jsou klastické sedimenty
doplněné vulkanickými horninami a vulkanoklastiky.
Platformní jednotky
Jura – jurské sedimenty se v Českém masivu zachovaly pouze v malých ostrůvcích, zejména v okolí Brna na lokalitách Stránská skála, Hády a Švédské šance. Jedná se převážně o vápence s vložkami silicitů.
Křída – u Blanska jsou zachovány v drobných ostrůvcích spodnokřídové sedimenty.
J. G. Mendel
Narodil se 20. července 1822 v rodině sedláka v obci Hynčice na Moravě. Po absolvování základní školy v Hynčicích a gymnázia v Opavě se v roce 1840 zapsal na Filozofický ústav Univerzity v Olomouci. V roce 1843 byl přijat jako novic do augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně. Tehdy obdržel řádové jméno Gregor. V roce 1856 Mendel zahájil své experimenty s křížením rostlin (s hrachem) a roku 1862 zahájil meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni.
1865 přednesl na zasedání Přírodovědného spolku v Brně, devět let po Darwinově knize "O původu druhů", první část své teorie přenosu dědičných jednotek a druhou část o své klasické práci. V roce 1867 byl zvolen vicepresidentem Přírodovědného spolku v Brně. 1869 vyložil na půdě tohoto spolku výsledky své druhé práce v oboru křížení rostlin na jestřábníku, s nímž sám pracoval. ( Jestřábník, jak se ukázalo o čtyřicet let později, byl pro pokusy pro vysvětlení zákonitosti dědičnosti velmi náročnou rostlinou. Až mnohem později se zjistilo, že jeřábník má schopnost vytvářet potomstvo cestou "neposkvrněného početí". Dokonce i vykastrované kvítky jestřábníku tvořily semena. A tam, kde Mendel očekával vznik různorodého potomstva, vzniklo všechno potomstvo stejnorodé. Jeřábník natolik pomíchal Mendlovy karty, že v roce 1869 musel veřejně prohlásit : „Zákony dědičnosti, které jsem považoval za všeobecně platné, zde jsem nemohl prokázat“.)
V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a dne 9. ledna 1884 zemřel v klášteře a byl pochován na brněnském ústředním hřbitově do hrobky augustiniánů.
Bohužel Mendel příliš předběhl dobu. Základy učení, později nazvaného mendelismem, vytvořil 23 roků předtím, než se objevil termín "chromozóm", 22 let předtím, než bylo objeveno redukční dělení, a 31 let před první zmínkou o chromozómové teorii dědičnosti.
Mendelova výzkumná činnost
Mendel byl první, kdo udělal významný diagnostický převrat, když jako první nehodnotil organismus jako celek, ale rozložil ho na jednotlivé znaky. Novátorská diagnostická metoda umožnila Mendlovi vyhodnocení výsledků z křížení sedmi párů znaků u hrachu, z nichž všechna probíhala na principu dominance a recesivity protikladných znaků.
Mendelovy zákony
Zákon o uniformitě hybridů
Kříženci ze vzájemného křížení dvou rozdílně homozygorních jedinců jsou vždy heterozygoti a mají stejný fenotypový projev.
Zákon o segregaci alel a jejich kombinaci ve druhé generaci kříženců
Při křížení heterozygotů lze genotypy i fenotypy nově vzniklých jedinců vyjádřit poměrem malých celých čísel.
genotypově: 1:2:1
fenotypově: 1:3
Zákon o volné kombinovanosti alel
Při vzájemném křížení vícenásobných heterozygotních hybrydů (polyhybridů) vznikne mezi alelami sledovaných genů tolik kombinací, kolik je teoreticky možných kombinací mezi nezávislými veličinami (tento zákon neplatí, pokud jsou geny ve vazbě).
genotypově: 1:2:1:2:4:2:1:2:1
fenotypově: 9 : 3 : 3 : 1
Historie osídlení města Brna
V těsné blízkosti Brna žili předchůdce dnešního člověka odedávna, ať už to bylo v četných jeskyních nejjižnější části Moravského krasu v době před 100 000 lety a nebo mnohem později za dob starých Keltů., zhruba 5 stol. před naším letopočtem.
Kolem r. 1000 vznikla osada u brodu přes řeku Svratku, nynější staré Brno, a ta dala městu jeho jméno. Vznik osady souvisel s přesídlením obyvatel ze starověkého hradiště Staré Zámky a jehož pozůstatky lze dodnes nalézt v lese nad Mariánským údolím v Brně-Staré Líšni. Jiné zdroje dávají vznik Brna do souvislosti s přesídlením obyvatel slovanského hradiště poblíž Rajhradu. První doložená písemná zmínka o Brně je až z roku 1091 a objevuje se v Kosmově kronice v souvislosti s obléháním Brna Vratislavem II., viz. pověst o Zderadově sloupu.
Od 11. stol. Zde stál břetislavský hrad, sídlo přemyslovského údělného knížete. V předhradí se vyvíjeli české trhové vsi-jak na Starém Brně, tak kolem Horního (Zelného) trhu.
Od 13. stol. přicházeli cizí kolonisté: Němci, Flandrové a Valoni, kteří se usídlili kolem Dolního náměstí (Svobody). Svoji obec vytvářeli i Židé v dolní části dnešní Masarykovy ulice.
Město bylo ve 14. stol. sídlem moravských markrabat a prožívalo svůj rozkvět. Tehdy bylo ve městě asi 8400 obyvatel. Od poloviny 14. stol. bylo Brno sídlem moravských zemských sněmů, které se scházeli střídavě v Brně a Olomouci. Tyto orgány zemské samosprávy řešili otázky politické, soudní, finanční a vedli zápisy do zemských desek.
Za husitských válek zůstalo město věrné králi Zikmundovi a husité je dvakrát marně obléhali v r.1428 a 1430. Roku 1454 král Ladislav Pohrobek vypověděl Židy z města a ti se soustředili kolem dnešní ulice Křenové. Za obou občanských válek v 15. stol. stagnoval počet domů i obyvatel a obchod upadal.
V polovině 16. stol. se Brno začalo přiklánět k protestantismu. Rekatolizační úsilí přivedlo do města nové katolické úřady, z nichž zejména jezuité a kapucíni získali velký vliv. Počet obyvatel v předbělohorské době vyl zhruba na stejné úrovni, jako před 200 lety. Roku 1643 a zvláště r. 1645 se jako jediné město na Moravě ubránilo dlouhému obléhání švédských vojsk a tím umožnilo rakouské říši zformování nové armády a zastavené švédského tlaku. Během třicetileté války se Brno stalo jediným hlavním městem Moravy a od roku 1641 byli v Brně trvale uloženy Zemské desky pro Moravu. Po třicetileté válce se město Brno stalo nedobytnou barokní pevností.
Postavení Brna podtrhlo i založení biskupství v r.1777 na Petrově.
K městu je roku 1850 připojeno 32 okolních obcí, takže počet obyvatel dosáhl 46 tisíc.
Na přelomu 19. a 20. stol. vrcholí ve městě národní rozpory mezi německým a českým obyvatelstvem. Převaha Němců v městské samosprávě končí až roku 1919.
Roku 1919 je založena Masarykova univerzita a výstavou soudobé kultury je v roce 1928 otevřeno brněnské výstaviště. Město bylo nejen středisko průmyslu a obchodu, ale i školství a kultury.
Druhá světová válka způsobila Brnu značné škody. Za nacistické okupace zahynulo na popravišti v Kounicových kolejích mnoho českých občanů. Důsledkem toho byl odsun německého obyvatelstva z Brna v roce 1945.V období komunistické vlády se v důsledku upřednostnění priorit na město poněkud zapomínalo a tak se dostalo do jisté stagnace, z které se dostává až v posledních letech, i díky vstupu České republiky do Evropské unie.
Houby v okolí Brna
Houby zde rostou na nejrůznějších podkladech. Nejčastěji je nalézáme na zemi v mechu, na zetlelém listí nebo na mrtvých živných dřevinách. Nejvíce rostou v lesích, na lukách a polích, ale také v zahradách i parcích.
Houby, o něž se zajímají houbaři patří do skupiny vyšších nebo pravých hub / eumycetes/ . Tyto houby mají již pravé mycelium složené z mnohobuněčných hyf a tvoří různě specializované rozmnožovací útvary – plodnice.
Jedlé houby patří do dvou tříd, a sice do hub stopkovýtrusých / Basidiomycetes/ a hub vřeckovýtrusých / Ascomycetes/ . Z Basidiomycetes tu najdeme houby lupenaté, nelupenaté a břichatky. Z Ascomycetes pak převážně smrže.
Lupenaté houby – bedle vysoká a červenající, muchomůrka slámožlutá a červená, muchomůrka tygrovaná a růžovka, muchomůrka zelená, štítovka jelení, pečárka polní a ovčí, václavka smrková a obecná, hlíva ústřičná, opěňka měnlivá, šupinovka slizká, slizák mazlavý, lištička pomerančová, strmělka mlženka, čirůvky, penízovky, ryzci, holubinky, hřiby, suchohřiby, kozák březový, křemenáč březový, klouzek sličný.
Nelupenaté houby – krásnopórka mlynářka, choroš šupinatý, vějířovec obrovský, liška obecná, kuřátka.
Břichatkovité houby – pýchavky, prášivka šedivá, pestřec obecný.
Modernímu člověku přináší houbaření nejen zábavu a odpočinek, ale i užitek. Houby však mají i svou negativní stránku. Nejsou to jen otravy, které způsobují jedovaté houby nebo houby nesprávně ošetřené a připravené. Hoby můžou způsobit i velké národohospodářské škody v lesích a na polích.
Chráněná území
Brno má (co se přírody týče) mezi českými a moravskými městy výjimečnou polohu. Leží totiž na styku dvou biogeografických podoblastí. Proto zde najdeme velké množství nejrůznějších biotopů: lužní lesy (Černovický hájek), vlhké kosené louky (Augšperský potok), suché step
Vloženo: 24.04.2009
Velikost: 239,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz