- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Politicke_teorie
OV2BP_DPT1 - Dějiny politických teorií 1
Hodnocení materiálu:
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálDějiny politických teorií II.
Přednáška č. 1
22. 2. 2000
Politická teorie 20. století: učební text ke zkoušce
1. České politické myšlení a jeho představitelé
Počátky českého myšlení jsou dány politickou reformací 14. - 15. století, zejména Janem Husem. Prosazuje myšlenky: rovnost lidí, svoboda přesvědčení a svoboda myšlení (Knihy o církvi, O svatokupectví). Dodnes se dohaduje intelektuální elita, zdali byl Hus kacíř nebo reformátor.
Již v době Husa se objevuje neklid v podobě Jana Chelčického (války, které se vedly za rovnost a svobodu). Chelčický se v této krušné době postavil proti násilí. Proti násilí staví Chelčický politické zřízení, kde by bylo možné řešit problémy jinak než násilím.
V 15. a 16. století nastupuje doba humanismu ale i doba protireformace. Významná je postava Jana Amose Komenského. V politické teorii se objevuje jako analytik nejvyšší společnosti, kdy se domnívá, že krize společnosti je možná pouze nápravou, kterou udělají lidé sami (všenáprava věcí lidských je pouze v rukou člověka samého), nikoli stát. Aby ji mohl člověk zvládnout, je třeba aby byl člověk vzdělán. Pedagogika vzniká jako příprava člověka na důležitou roli všenápravy věcí lidských. Tyto názory jsou obsaženy v díle: Všenáprava věcí lidských, Pansofie. Je to předzvěst osvícenství. Další práce: Listové do nebe, Ráj světa
17. - 18. století: vliv J. Locka, D. Huma a francouzského osvícenství. Z německého především Herder. Dostáváme se tak do českého národního obrození, které kromě jazyka přináší novou vlnu politické teorie.
František Palacký, Pekař. V době NO se začíná rozvíjet diskuse o smyslu českých dějin. Tuto diskusi rozvíjí Palacký v Dějinách národa v Čechách a na Moravě. Češi vedou boj národní (zde se utkává češství a německý národ) a boj náboženský (boj Čechů proti zkostnatělé katolické církvi). Boj s němci je dán tím, že se Germáni a Slované liší co do základních znaků rasových. Germánci kladou podle Palackého důraz na instituce, řád, moc, kdežto Slované inklinují k dobrovolné dohodě podmíněné city, solidaritou, společností. Jsou to pojmy, které přebírají osvícenci. To je důvod, proč nejsou Germánci a Slované schopni dohody.
Náboženský boj začíná v době husitství. Husitství je postaveno na rozumu, nikoliv na autoritě. Je bojem za pravdu, nehmotné zájmy. České dějiny v pojetí Palackého znamenaly boj za prosazení národa.
V náboženské vizi: snaha o sebeurčení a svobodu názorů a víry. Husitství je jedna z nejkrásnějších etap českých dějin, ve kterých se všechno zhmotnilo.
Tomáš Garrigue Masaryk souhlasí s Palackým. Doba obrození je další etapou reformace. Masaryk tyto názory obohacuje svou vizí toho, kam směřujeme. U Palackého to byl pohled do zadu. TGM se dívá, kam směřujeme. Musíme podle něj směřovat k humanitě (polidštění společnosti). Humanita je chápána v oblasti etické (respektovat druhého člověka) a v oblasti politické (občané jsou si všichni rovni, rovnost občanů ve státě znamená také rovnost mezi státy = svazy národů). Do toho všeho je nakomponován pojem demokracie, s tím, že demokracii chápe spíše jako názor na život. Demokracie nebyla nikdy uskutečněna. Demokracie = názor na to, jak bychom měli žít. Demokracie chce nového člověka. Ten je možný tím, že bude vzdělán, vychován pro život v nové společnosti. Je naší povinností vzdělávat se, být mravným, chovat se eticky. Jenom tak je možné pokračovat dále na cestě k humanitě. Podle TGM je člověk na tuto cestu již připraven.
Josef Pekař toto všechno smetá ze stolu a tvrdí, že Palacký a TGM se mýlí. Husitské hnutí bylo pro český národ škodlivé. Napadá Palackého, že jeho pohled je jednorozměrný. Jsme ve středu Evropy, ale vše nás ovlivňuje a my na to musíme reagovat. Pekař se domnívá, že je lepší zaměřit se na budování určitého národního povědomí, jako předpokladu k budoucí humanitě. Smysl vidí v budování českého národa.
Tato diskuse je ostře sledována, komentována a rozviřuje řadu přívrženců i odpůrců. V 19. století se nám objevují kromě této diskuse i další směry, které ovlivňují 20. století. Dostávají se k nám myšlenky Hegela. Ten žil v Prusku. 19. století nebylo nakloněno Rakousko – Pruským vztahům. V 19. století byl Hegel zakázán. Co je zakázáno, to velice láká. Naši intelektuálové přinášeli na naše území Hegela (vzniká proud zakázaného hegelianismu). Většina je potrestána tím, že musí odejít z univerzit.
Ignác Jan Hanuš. Musí ukončit svoji přednáškovou činnost. V 50. letech byl přítelem Boženy Němcové, ucházel se neúspěšně o její přízeň. Pro filosofy je zajímavý tím, že skutečně pokračuje v myšlenkách Hegela. Snaží se jít dál a po svém interpretovat dějiny. V dějinách nemůžeme sledovat pouze to, jak se zpředmětňuje objektivní duch. Je třeba jít dál do detailní analýzy historických jevů. Přednášky filosofie: celá výuka filosofie není v tom, abychom se učili nazpaměť, ale je přípravou na samotné filosofování. Tyto neškodné myšlenky se zdály být rakouské elitě nebezpečné. Přednášející museli dávat své přednášky k cenzurování (to co budou říkat, museli mít odsouhlaseno).
František Matouš Klácel působil v Brně (Veveří, augustinián). Kvůli propagování Hegela je donucen vzdát se učitelské kariéry. Odchází do USA. Jeho vize je vize společnosti, která je založena na vlastním uvažování. V USA je však také neúspěšný. Klácel píše listy přítele přítelkyni. Nejedná se o milostnou prózu. Je zde vysvětlen názor na socialismus, komunismus. Vyjadřuje zde svou vizi věta (Vesmírnost). U něj je to rovnost lidí, svoboda národů, kosmopolitismus (jsme součástí celého světa, všehomíru). Budoucnost je v samostatné schopnosti člověka uvažovat.
Nejvýznamnějším je však Augustin Smetana. Jako většina je spojen s řádem, je vysvěcen na kněze. Přichází opět s Hegelem. Jeho představa o smyslu dějin: celý pokrok lidstva je spojen s vývojem absolutního ducha. Ten se děje v určitých národních cyklech. Každý národ přináší něco významného, dobrého. Slované jsou nositelé socialismu (ve smyslu solidarity). Přinášejí solidární rozměr. Práce: Význam současného věku (analýza tehdejší společnosti).
Vedle těchto Hegelovských pokusů se jako protipól v Rakousku objevuje druhý směr a to herbartismus (je to směr protihegelovský, založený na matematických a logických analýzách, stává se státním náboženstvím). Herbartismus je z Vídně podporován. Přináší vznik a vytváření české filosofické terminologie. Znamená přípravu půdy pro positivismus. Nejvýznamnější postavou je František Exner, který působí na pražské KU. Kritizuje Hegela a naopak vyzvedává a propaguje Herbarta ve vědeckém pojetí společnosti.
Tomáš Garrigue Masaryk
Vedle těchto myšlenek se dostává do popředí mladý myslitel Tomáš Garrigue Masaryk, sociolog, následně filosof. Byl politicky činný v rakouském parlamentu. V letech 1918 - 1935 je prezidentem Československa. Jeho myšlenky se objevují v pravidelných cyklech. Proč je tak rozporuplná bytost? V jeho dílech nenalezneme hlubokou filosofii. Objevují se u něj lehké humanitní ideály. Ve většině děl se setkáváme spíše s názory sociologickými a politologickými. Psychologicko - sociologická práce: Sebevražda (1881), filosofické práce: Základy konkrétní logiky (1885), filosoficko - literární: Studie o F. M. Dostojevském (1892), diskuse o smyslu dějin: Česká otázka, Naše vnější krize, Karel Havlíček, Jan Hus, Palackého idea národa českého, Problém malého národa. Práce o náboženství: Moderní člověk a náboženství, Inteligence a náboženství, Ideály humanitní, Rukověť sociologie. Kritika marxismu: Otázka sociální (1898), Ke kritice marxismu (1898). Sada prací věnovaných Rusku: Rusko a Evropa, Nová Evropa, Světová revoluce. Sada článků věnovaná demokracii: Cesta demokracie (1933 - 1934).
Masaryk znal Rusko, často tam jezdil. Dokonce tam zažil revoluci. Masaryk vidí v Rusku možnou oporu před Němci. Má k němu pozitivní vztah.
Zabývá se následujícími otázkami:
pluralitou kulturní orientace. Kromě klasické orientace na Francii a její osvícenský vliv Masaryk otvírá prostor pro myšlenky anglické a americké školy.
otázka světová. Malost národa není v jeho počtu, ale v jeho duchu. Česká otázka je interpretována i jinak: co by mělo ve světě dominovat jsou všeobecně uznávané hodnoty, kterým se musí každý národ podrobit. Velikost národa je v tom, jak prolomíme bariéru malosti.
krize moderního člověka a cesta k jejímu překonání. To, že dochází ke krizi sleduje i v díle Sebevražda (zabývá se zvýšeným počtem sebevražd). Hledá příčiny společnosti, které vedou k sebevraždám a zejména jak tomu zabránit. Jediné řešení je udělat sociální reformu. Pokud se zlepší hmotné postavení obyvatel, sníží se i počet sebevražd.
nepolitická politika je v tom, že do politiky bude zanesena etika. Politika je sama o sobě neetická. Nepolitičnost je v tom, že bude etická.
Změna společnosti a cesta k demokracii jako systému bude trvat nejméně 50 let (tento názor vyslovit v roce 1920). Masaryk toto všechny tyto okruhy předem nastínil jako problém, který bude nutno řešit.
Přednáška č. 2
29. 2. 2000
2. Ruské politické myšlení
Situace v Rusku na konci 19. století a na počátku 20. století.
1825
Je to období po Napoleonských válkách, nastává situace, že se vrací ruští občané (vojáci) zpět domů. Tento stav s sebou přináší vzpomínky na to, co viděli v ostatních částech světa (jak se kde žije, jaké jsou v jiných zemní zákony, uspořádání společnosti). Vrací se tedy mírná vojenská inteligence z Evropy. Se situací v Rusku je velice nespokojená. Vzniká vojenská revolta a snaha Rusko změnit. Tato vlna byla potlačena. Revolta pokračuje již ne ve vojenských kruzích, ale literárně – politických. Jejími hlavními představiteli jsou Ševčenko, Gerzen a další. Ti přichází s myšlenkou sjednocení všech Slovanů pod vedením Ruska a tato myšlenka jakoby sjednoceného Slovanského kmene se dostává do diskuse.
V letech 30. – 40. nastává diskuse, jestli se má Rusko držet svých tradicí (slavianofilé), západníci: tvrdí, že i Rusko je součástí Evropy a mělo by se přizpůsobit tomu, co se děje v západní Evropě. V tomto období se objevuje první analýza stavu krize ruské společnosti, a to v literární podobě (Dostojevský, Tolstoj). Právě Dostojevský je považován za předchůdce západního existencionalismu. Rozpitvávají člověka, jeho stav duše atd.
V 60. – 90. letech nastává v Rusku veliká změna, která je spojena se zrušením nevolnictví a očekávají se další reformy. Vize předpokládá, že se obyvatelstvo bude moci stěhovat, že bude moci do měst, nastane něco podobného jako to, co je známo a uskutečněno v západní Evropě.
V tomto období se formuje proud, nazvaný národníci. Dostali název podle vize, že budou chodit mezi národ a budou zjišťovat, zdali je již národ připraven na revoluci. Z něho se formují všechny základní proudy, které ovlivňují i západní Evropu. Z ní se formuje i směr anarchismus. Podstata anarchismu je v tom, že se zlikviduje jakákoliv centrální moc, individuum bude mít maximální svobodu.
Národnictví a anarchismus je spojeno se jménem Bakunin, který se stává populární postavou v Evropě (jako např. Castro na Kubě). Byl odsouzen třikrát k trestu smrti, kterým však vždy unikl. Psal teoretické práce. Strhává na svou stranu značnou část Evropy. Tvoří spojení mezi západní komunitou a Ruskem. Anarchismus v této době měl svou mezinárodní organizaci, vydával své časopisy. Byla to dobře organizovaná organizace, která chtěla zrušit všechny organizace.
Dalšími představiteli je Kropotkin, Labro.
Národníci jsou známi jako proud anarchistický.
Druhá skupina národnictva se orientovala na analýzu toho, co v Rusku je. Rusko bylo vázáno v tzv. rolnické otčině (nemohli se stěhovat). Tady se národníci domnívali, že Rusko musí vycházet z reality, že je rolnické a pokud dojde k nějaké změně, udělají ji rolníci. Orientují se na změnu rolnické otčiny (aby byla ukončena vázaná činnost na půdu). Další věc, která je typická: domnívali se, že nejvýznamnější roli hraje inteligence. Vytváří se platónská teorie elit. Jakékoliv změny má tvořit vzdělaná elita. Stačí když přijde inteligence do otčiny, oživí revoluční gen, který je v lidech a oni sami půjdou. Tento předpoklad se však neukázal jako správný. Jejich zklamání směřuje k tomu, že revoluci bude nutné dělat inteligencí.
Formuje se nový proud: uzavřená skupina revolucionářů, kteří dokážou ovládnout území a uskutečnit významné změny. I na takto obrovské ploše lze uskutečnit politické změny elitou. Rusko tohoto typu se domnívá, že inteligence se na tento úkol musí připravit. Z této skupiny národníků se vyčleňuje skupina, která se domnívala, že je lepší dělat osvětu a propagandu mezi obyvatelstvem a nenechávat to pouze na elitě.
Patří sem osobnost Plechanova. Původně byl člen Národnického hnutí, spolupracovník začínajícího Lenina. Domnívá se, že Rusko se musí dát do vztahů v Evropě za součinnosti co nejširšího množství lidí. Emigroval do Švýcarska (šlechtické rody, které mají peníze). Zakládá a překládá časopisy. Plechanov zakládá skupinu Osvobození práce (1883). Zabývá se překladatelskou činností. Do Ruska se dostávají tehdejší „trháky“. Překládá utopisty, Marxe a vše co je na tehdejším odborném trhu a to pak pašuje do Ruska. Překládá to proto, aby to mohli číst i nižší vrstvy obyvatel. Začátkem 20. století se stává spolupracovníkem Lenina, později je jeho kritikem.
Dokázal se v této době vypořádat s úlohou osobnosti v dějinách. Dospěl k závěru, že za určitých mimořádných okolností může osobnost urychlit nebo zpomalit dějiny. Když se osobnost narodí do doby, která požaduje osobnost jako je on, tak může události urychlit či naopak. Plechanov odporuje národnostnímu elitářství. Domnívá se, že dějiny může ovlivnit jedinec (uvádí příklady Napoleona: kdyby to nebyl Napoleon, byl by to jedinec podobného typu).
Národníci a Plechanov jsou zárodkem proudů anarchistických, překladových. V 80. letech dochází k rozkladu národnictví. Dominantní roli začínají hrát skupiny, které se domnívají, že řešení je v teroru (několik dobrých atentátů, likvidace cara, ministrů) a bude to vyřešené. Skutečně to provádějí v praxi. Padá několik ministrů. Ukazuje se, že za každého cara je náhradou jiný car a od metody se na čas ustupuje.
Vladimír Iljič Lenin
V 90. letech se na Ruské scéně objevuje postava Vladimíra Iljiče Lenina (1870 – 1924). Lenin pocházel ze šlechtické rodiny, velice dobře zajištěné. Lenin byl několikrát v emigraci, žil ze svých statků. Ze zahraničí vydával literaturu. Celý život je finančně velice dobře zajištěn. Na konci 19. století se Lenin a Plechanov vzdalují od skupiny národníků.
Má projít Rusko kapitalismem a potom budovat socialismus nebo kapitalismus přeskočit a budovat přímo socialismus? Jasné mu je, že musí padnout car. Všichni se shodují, že řešením je provést revoluci, ve které by byl zlikvidován carismus. Leninova vize je nakonec v roce 1905 taková, že Rusko je ve zcela výjimečném postavení, může si vybírat to nejlepší z toho co se děje na západě a jít svou vlastní cestou. Car byl svrhnut a nastupuje dvojvládí. Dostává se k moci buržoasie a lid.
Lenin se domnívá, že se dá přejít okamžitě k socialismus, kapitalismus lze přeskočit. Lenin se na začátku 20. století domnívá, že v Rusku je toto vše možné uskutečnit pomocí vybrané elity (vybraní revolucionáři). Strana, kterou zakládá je Strana Bolševiků, tato revoluci připravuje. Revoluce probíhá víceméně v průmyslových centrech. Otázka je, kde byl průmysl (dá se spočítat na prstech jedné ruky).
Jeho cílem je udělat revoluci v zaostalém Rusku, přejít k socialismus a nastolit diktaturu proletariátu jako přechodnou. To se mu daří. Nastává doba intervence. Musí se rozhodnout, co dál. Revoluce je provedena, intervence končí, je hlad. Tehdy Rusko přijímá program nové ekonomické politiky (NEP).
Po smrti Lenina je nastolena politika, ve které se zvažuje navrácení majetku. Přichází zahraniční kapitál. Po dvou revolucích může Rusko budovat kapitalismus. Tato politika končí v roce 1928. Do čela se dostává Stalin. Domnívá se, že je třeba tvrdě budovat socialismus. Tato politika přivádí Rusko do dalších diskusí.
Lenin kromě Plechanova má jako partnera k dialogu Trotského, který je spolupracovníkem Lenina. Trotskij se domnívá, že je začátkem světové revoluce. Je třeba dostat svět do stavu světové revoluce. Rok 1917 považuje za začátek permanentní světové revoluce. Je třeba vyvést Ruskou revoluci do Polska a další Evropy. To vede k tomu, že jako politik odmítá podepsat ??? mír. Dochází k roztržce mezi Leninem a Trotskim. Lenin ho bral jako partnera k dialogu. Ale po smrti Lenina Stalin tuto formu dialogu nesnáší. Trotskij je internován, je nucen emigrovat. Umírá v emigraci v roce 1941. Dodnes se tvrdí, že byl programově zavražděn Stalinovými přívrženci. Umírá na podnět Moskvy. Za tento emigrační pobyt napsal řadu prací, kde analyzuje to, co se v Rusku děje: Zrazená revoluce a varianty na toto téma. Domnívá se, že co chtěl Lenin bylo v době Stalina zničeno, všechny názory jsou opuštěny. Stalin v procesech 1935 – 37 toto opouští.
Druhou skupinou, která se postavila proti Stalinovi byla opozice Kameněv, Zinovjev (30. léta). Spor se vedl o to, zdali má Rusko spíše stavět na své úrodné půdě a pokračovat v moderním agrárním průmyslu, nebo jestli má stavět průmyslové celky a budovat vyspělé průmyslové zóny. Stalin se domníval, že je třeba budovat především průmysl (vojenský průmysl). Spor končí sporem politickým. Celá skupina končí obviněním z velezrady, popravou. Tím nadlouho diskuse o politických teoriích v Rusku utichají.
Tento nástin vyplývá z následujícího:
Rusko se od 19. století musí neustále zabývat myšlenkou, jestli je Evropou a tak respektovat to, co se v Evropě děje a zda respektovat způsob jak je Evropa uspořádána (podobné zákony, společenské uspořádání,…)
Skupiny, které mají obdiv západu (vše co je na západě ihned převést do Ruska)
Ruské obyvatelstvo je vychováno k obdivu k autoritám (car, Lenin, Stalin, Brežněv,…). Model obdivu mají Rusové jakoby zafixované ve své mentalitě.
Přednáška č. 3
7. 3. 2000
5. Existencialismus – člověk, svoboda a společnost. J. P. Sartre.
Období první a druhé světové války je spojeno se zhroucením hodnot, je to setkání se se smrtí (a to především na válečných frontách). Následuje zhroucení ekonomické a posléze politická krize. To vytváří pocit nejistoty. Jedním ze směrů, který na tuto situaci reaguje je existencialismus. Po první světové válce se formuje zejména v Německu.
Existencialismus se dělí na:
německou větev (Martin Heidegger a Karls Jaspers)
a větev francouzskou (Jean Paul Sartre, Albert Camus a Gabriel Marcel), která je více méně literární.
Kromě tohoto dělení se existencialismus obvykle dělí na větev ateistickou a větev věřících. Do větve ateisté patří: Heidegger, Sartre, Camus. Větev křesťanská: Jaspers, Marcel a další. Existencialismus se zabývá především existencí člověka. Za předchůdce existencialismu je považován Dolstojevský, Nietzsche, Bergson, Husserl.
Na základě těchto předchozích teorií, názorů a reality světa začínají uvažovat o stavu světa. To, co je spojuje je především to, že nechtějí, aby byli spojování. Každý z nich tvrdí, že nepatří do existencialismu, že jich systém je tak svérázný, že se nedá nikam zařadit. Přesto se všichni ocitají ve stejném proudu. Déle mají společné: všichni se angažují v politickém životě. V existencialismu nacházíme od ultralevých intelektuálů až po ultrapravé. Všichni se snaží reagovat na situaci člověka.
Člověk v pojetí existencionalismu je analyzován především na základě jeho pocitů, prožitků (člověk není analyzován sociologicky, ekonomicky). Je to zaměřeno na pocity člověka (pocity strachu, úzkost, beznaděje – analýza nálad, citů člověka). Z toho vyplývá, že většina z nich tvrdí, že není možné vědecké poznání. Máme se zaměřit především na prožití skutečnosti, jak reagujeme na určité věci, což je základem pro naše jednání.
Dalším slovem vedle
Vloženo: 25.04.2009
Velikost: 64,58 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz