- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál1. Teorie metodika výchovy – pojetí předmětu. Výchovné působení školy
Teorie a metodika výchovy - zaměřen na vytváření základů výchovných kompetencí edukátora.
Předmět TMV (edukace = výchova v užším slova smyslu)
vzdělávání – vědomosti, dovednosti, návyky, poznávací schopnosti
výchova – vlastnosti člověka, zájmy, postoje, hodnoty, motivy, motivace
Učitel – edukátor
1.vzdělavatel (učí dítě fyziku...)
2. vychovatel (aby se dítě umělo chovat)
3.veřejný činitel (sociální status)
Cílem TMV jsou učitelovy kompetence
odborně předmětové znalosti učitele
osobnostní
pedagogicko psychologickou
řídící,poradenské,informativní, komunik.
Kompetence žáka: souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobnostní
a sociální rozvoj žáka.
Kmenová témata TMV (symbolické pilíře)
axiologické (hodnotové) základy výchovy
kázeň a svoboda jako společenské a pedagogické jevy
krása a umění jako prostředky výchovy
tělesná kultura a péče o zdraví
profesně pracovní způsobilost
K tomu je zapotřebí (symbolické svorníky)
- důvěra učitele k žákovi
-vztah žáka k vyučovacímu předmětu, učiteli, škole
- klima třídy, školy
- vztah mezi školou, rodinou apod.
Dimenze učitelova vychovatelství:
Výchova - v širším smyslu (edukace) je vnímána jako vzdělávání a výchova v užším smyslu. Může to
být prezentováno jako výchovně-vzdělávací proces.
Vzdělávání – vědomosti, dovednosti, návyky a poznávací schopnosti.
Roviny řešení a koncepce TMV:
1) filozoficko-axiologická (axiologie – vědní obor zkoumající hodnoty): vést edukátory k pochopení podstaty symbolických hodnot (pravda, dobro, láska) a k promýšlení způsobů, jak je edukantům zprostředkovat,
2) osobnostně-procesuální - ovlivňování předpokládaných vlastností osobnosti (edukátora i edukanta) jejího charakteru, přesvědčení, postojů, motivů, citů, potřeb a zájmů a tomu odpovídajících způsobů chování a jednání.
Humanizující tendence:
- jedním z cílů TMV je vychovávat žáky a studenty jako tvořivé lidi s kulturním rozhledem, jako humanisticky a demokraticky smýšlející a jednající občany
Výchovné působení výuky - jedná se o vztah, spojení mezi osvojováním vědomostí, dovedností a vytvářením žákovy osobnosti. Od školní výuky se očekává, že bude podporovat rozvoj vnímání, paměti a myšlení žáků, přispívat k utváření jejich zájmů, podněcovat rozvoj jeho schopností, mravních a volních vlastností žáka, jeho žádoucích postojů k sobě samému, k blízkým lidem, k přírodě, k umění atd.
Rámcový vzdělávací program – nová strategie vzdělávání, která směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí žáka, otevřený dokument, který bude v určitých časových etapách inovován podle měnících se potřeb společnosti.
Školní vzdělávací program – každá škola si tento škol. vz. Prog. vytvoří a to na základě RVPZV
2. Výchova k hodnotám a hodnotová orientace dětí a mládeže
axiologie = nauka o hodnotách
hodnota - duchovní (všeobecné platné normy lidského chování) nebo taky materiální,
připisujeme ji význam, usilujeme o ně,
jsou zvláštní vlastnosti – správné x špatné,..
podstata hodnot spočívá ve vztahu – to, co je hodnotou pro jednoho, nemusí být pro druhého, naopak jsou všeobecně uznávané společenské hodnoty pro všechny.
potřeba - vychází z nedostatku, jsou chápány jako požadavky organismu, vrozené nebo získané, o potřebu usilujeme, a to podle jejich naléhavosti (hierarchie potřeb) –nasytit se, spánek, bezpečí (obydlí), spolupatřičnost (zázemí rodiny), uznání (profesní), seberealizace (rozvoj osobnosti),
Hodnoty lze klasifikovat – podle dimenzí, v nichž člověk prožívá sebe i okolní svět :
přírodní – jednak hodnoty vitální, životní a taky hodnoty sociální,
civilizační – společenská organizace od rodiny po stát,
duševní – lidská osobnost, hledání smyslu a podstaty života, mravnost,..
Ve filosoficko - axiologické rovině je cílem TMV vést studenty učitelství k pochopení podstaty symbolických hodnot – pravda, dobro, krása, láska, práce, demokracie, humanita, atd.
Z hlediska společenských věd:
1. filosofie – obecné pojmy – pravdivý, dobrý, krásný,..
2. psychologie a sociologie – osobní vlastnosti – postoje, stanoviska, přesvědčení,…
3. pedagogika – výchovné cíle
Klasifikace hodnot souvisí s potřebami, které se během života jedince mění, vyvíjejí, vznikají a zanikají.
3. Situační pojetí výchovy – model fází utváření lidské povahy
Dva přístupy:
normativní pojetí výchovy – cíle, z cílů jsou vyvozovány cesty výchovy
situační projevy výchovy – prožitek, východiskem je analýza výchovné (životní) situace, prožitků, zkušenosti
Situace - konkrétně vymezenou shodu vnějších okolností, časově limitovanou, během které je jedinec součástí působení vlivů, na které určitým způsobem reaguje. Žádná situace není zcela izolovaná, je součástí řetězce situací, situačních útvarů. Člověk má schopnost opakovat chování – má pro různé situace naučené různé vzorce chování.
Fáze
- Východiska (motivy, mechanismy) - potřeby, zájmy, zvyklosti, hodnoty
- Situační fáze I. (úkoly, role) aktuální stavy p ostoje
- Generalizované fáze II. (zvyky, rysy) – stabilizované stavy a postoje
- Osobnostní fáze (jáství, osobnost) – vlastnosti, charakter jako souhrn vlastností
Druhy situací:
z hlediska vyváženosti – standardní a problémov
z hlediska ovlivňování – neřízené a řízené
z hlediska životní orientace – role standardně významné (vstup do školy, do zaměstnání, narození dítěte, vážné onemocnění atd.) a role osobně významné (setkání s osobností, hnutím, knihou, jevem atd.)
Stupně projevů osobností ve výchovné (životní) situac
a)podmíněné reflexy – nejjednodušší formy adaptivního jednání
b)zvyky – stereotypizované, generalizované reakce na opakující se podněty
c)rysy – jsou vyjádřením integrace specif.zvyků
d)jáství – systém rysů, které spolu souvisí
e)osobnost – vyjadřuje nejvyšší stupeň integrace projevů osobnosti = charakteristická reakce člověka, utváří ve stádiích a jejich struktura je vrstvená.
Co je rozhodující, aby byl člověk situací osloven?
1. referenční rámec ega – individuální naladění na situační dění – přijímáme hodnoty, normy a vztahy, které jsou žádoucí pro naše sebepojetí,
2. stav ego – stav angažovanosti (zaujetí) – vzniká tehdy, když se situace nebo stimul dostává do referenčního rámce
Referenční rámec člověka se utváří od prvních okamžiků života→nejprve jen prostřednictvím vrozených reflexů (libost a nelibost) → potom sociální kontakty dítěte → dále přejímání regulativů chování od rodičů, kamarádů,… → vytváření základního pocitu
4. Adaptace na sociální prostředí. Socializace a interakční učení
Socializace osobnosti je v psychologii chápán jako jakési „vynucené chování“, tj. jakýsi nátlak společnosti na jedince a sociální role. Socializace – vyjadřuje začleňování jedince do struktury společenských úloh, rolí.
Sociální inteligence – vnitřní dispozice, které člověku umožňují zvládat problémy, ale s akcentem na vlastní vnitřní skladbu, zatím co:
Adaptace je reakcí na změnu vnitřních a zvláště pak vnějších poměrů, které vyžadují nové chování, aspekty adaptace:
percepční
kognitivní
emoční
behavoirální
sociální
Sociální učení – jakékoliv učení probíhající v sociálních podmínkách, vztahuje se výhradně k vnitřním psychologickým mechanismům, jež umožňují nabývání a fixaci společenské zkušenosti
Interakční učení - vztahuje se k situacím, v nichž meziosobní vztahy, sociální interakce vystupují jako hlavní formativní prostředek i zpevňovatel učení ( interakční výcvik, hry).
Sociální kompetence – zdůrazňuje spíše souvislost vnitřních předpokladů s konkrétními požadavky situace, jde především o reálnou připravenost a způsobilost ke konkrétním činnostem, vztahům, situacím (vnímat → porozumět → promyslet → reagovat → poučit se → .. vnímat …..).
5. Mravní výchova dětí školního věku
Morálka – souhrn etických norem a pravidel a jim odpovídající způsoby jednání a chování. Morálka je ze svého principu společenský jev
Etika je nauka o morálce. Velmi úzkou návaznost na etiku má axiologie, která je naukou o hodnotách, vymezuje se jako teorie hodnot.
Mravní výchova (morální) –výchov v užším slova smyslu,výchova charakteru, vůle, hodnotová výchova.
Mravnost – shoda jednání člověka s mravními normami (svědomím).
Mravní imperativ je vyjádřením koncepce dobra mezi lidmi – vyšší princip mravní, Kant „jednej podle nejlepšího vědomí a svědomí“ (pro děti: chovej se tak, jak chceš, aby se chovali jiní k tobě)
Cílem mravní výchovy je autonomní, vnitřně integrovaná a svobodná osobnost, která jedná v souladu svého přesvědčení a v souladu se společenskými mravními normami.
Morální kompetence osobnosti – osobnost v níž se integrují znalosti mravních norem.
Morální autonomie – jednám na základě vlastního rozhodnutí většina lidí se chová se tak, aby se přizpůsobil veřejnému mínění.
Opakem je morální heteronomie – jednám se na základě vnějších tlaků - cizích rozhodnutí.
Obsah mravní výchovy:
rovina osobnostně sociální
mravní normy (pravidla, způsoby hodnocení)
společenské návyky (pozdravit, poprosit...)
mravní vztahy a postoje (k slabším, sobě, partnerské vztahy..)
vlastnosti (vůle a charakter)
hodnotový systém (hodnota = to co má schopnost uspokojovat lidské potřeby – pravda, krásno, láska, poznání...)
rovina psychologické struktury osobnosti
mravní vědomí (mravní poznání, úhly pohledu, sebepoznání)
mravní cítění (láska k dobru, skromnost, empatie)
mravní přesvědčení (charakter, hodnotový systém)
Projekt Etická výchova (Step by Step) – doprovodný projekt programu Národní škola – na počátku 90. let se rezignovalo na výchovnou práci a zdůrazňovala se funkce vzdělávací, proto vznikl projekt Etická výchov, ve kterém se s hodnotovým rozvojem přímo počítá.
Stádia mravního vývoje
- mravní vývoj lze nejzřetelněji ukázat na vývoji mravního usuzování.
J. Piaget (2 stádia – stadium heteronomní a autonomní morálky), L. Kohlberg (3 stádia prekonvenční, konvenční, postkonvenční), Esenberg (5 úrovní – sebestředná orientace, na potřeba zaměřená orientace, na schválení a mezilidské vztahy zaměřená orientace, sebereflektující empatická orientace, silně zvnitřněné normy), shrnuto:
1.předškolní věk – výchova na výukovém základě (poprosit, poděkovat, slušně mluvit..)
2.mladší školní věk (6-10, 12 let) – rozvoj mravního vědění – co je dobré, co zlé a proč = přirozená pravidla, mravní poučování
3.starší školní věk (10, 12 – 16, 18 let) – rozvoj funkce svědomí, seberegulace, sebekontrola = pevný řád, režim, výchovné vedení (autorita, spravedlnost, diskuse o etických problémech, 4.raná dospělost (adolescence) – rozvoj mravního jednání na základě přesvědčení – sebevýchova = pochopená a přijatá pravidla,režim, dobré vzory, sebevýchova
6. Výchovné činnosti třídního učitele a sebereflexe učitelova výchovného působení
Výchova = vztah mezi vychovávaným (žákem) a vychovávajícím (učitelem, vychovatelem, rodičem), který je určován výchovnými cíli a situací obou činitelů-schopnostmi, vlastnostmi, motivy, potřebami,
Výchovná situace – učitel působí na žáky v invencích vých. cílů, působí svou osobností, svým příkladem, nepoučuje, ale nutí žáka, aby jednal s bral za svá rozhodnutí odpovědnost.
Rozpoznání stavu pedagogického rozvoje žáka (jeho osobnosti) se děje průběžně a podstatou -odhalení příčin a určování závažných obtíží, které jsou překážkou ve výchově a vzdělávání. V činnosti vychovatele – aspekty:
anamnestické – to, co bylo - rozpomenutí
diagnostické – to, co právě je
prognostické – to, co bude či by mohlo být
Roviny pedagogické diagnózy:
1. mikrodiagnóza – spjatá s praktickou činností krátkodobá, reflexivní, úzce spjatá s žákem,
2. základní, denní diagnóza – komplexnější, sledováním žáků v dalších předmětech,
3.zevšeobecňující – výsledkem dlouhodobého pozorování, často má podobu charakteristiky.
Prognostické metody: 1. zkoušky (ústní, písemné), 2. metody analýzy (úkolů a úkonů žáka, výsledků činnosti), 3. didaktické testy, 4. metoda rozhovoru, 5. pozorování žáka (orientační – příležitostné; dlouhodobé; pozorování žáka v kritické - mezní situaci, 6. dotazník, 7. retrospektivní metoda, 8. rozbor pedagogické dokumentace.
Z hlediska informačního členíme diagnózu na:
neoficiální, neformální – učitel ji dělá pro sebe,
oficiální, úřední – pro potřeby rodičů, dalších učitelů, institucí, také žákům
Učitelovo výchovné působení závisí na tom, jak hodnotí svůj vztah se žáky a třídou jako sociální skupinou,,odezvu žáků na toto chování a zejména, jak to ovlivňuje jeho další rozhodování a konání –sebereflexe, tj. jde o zamýšlení učitele nad svým jednáním a svými činy se žáky, s jejich rodiči a kolegy ve škole. Pokud o výsledcích sebereflexe diskutujeme se zkušenějším kolegou – dialogická forma sebereflexe.
Proces sebereflexe- fáze:
1.popisná fáze – je zaměřena na vybavení výchovné situace,
2.informující fáze – směřující k bližšímu dešifrování výchovné situace,
3.konfrontační (interpretační) fáze – snažíme se odhalit příčiny, volby řešení,
4.fáze rekonstrukce řešení situace – hledání nejúčinnějšího řešení výchovné situace.
Vnitřní dialog – se sebou samým, spočívá nejen ve vyslovení otázek (co se to děje), ale také v hlubším ponoření a v myšlení – do výchovné situace. To vyžaduje otevřenost k sobě samému, k druhým lidem a jistým pedagogicko-psychologickým zkušenostem.
Učitelův deník – vhodná forma sebereflexe, vnitřní dialog učitele, učitel zaznamenává průběh a výsledky sebereflexe, vhodné pro začínající učitele.
V učitelské praxi je hledání příčin obtíží, a vzdělávání, rozpoznání a hodnocení jednou z nejdůležitějších a zároveň nejobtížnějších činností učitele -pomáhá pedagogická
diagnostika, kterou v pedagogické praxi nelze chápat jako pouhý nástroj k poznávání žáků, ale v širších souvislostech - zpětná vazba ve výchově a vzdělávání.
7. Autorita v edukačních souvislostech
Autorita– chápeme ve spojení s určitou osobou nebo institucí, která má pro život člověka nějaký význam, disponuje nějakým typem moci, která je jí dána sociální nebo profesní rolí (rodičovská autorita, autorita skupiny, církevní a boží, …).
Svoboda – hlavní atribut demokracie, ve škole to znamená, že žák může projevit svůj názor.
Rozdělujeme: formální – postavení nositele v hierarchii bez ohledu na osobní kvalitu, (nepřirozená, vynucená, neosobní, úřední,
- neformální – vyplývá z osobnosti, charismatu, povahy nositele, (přirozená, osobní, charismatická, pravá, vnitřní, zdravá, skutečná
Autorita školy – jedná se především o autoritu duchovní a mravní, na které se podílí vedení školy, učitelé i žáci. Každá škola vytváří pravidla chování ( školní řád ) a respektuje obecná pravidla ( povinná škol. docházka ).
-vnitřní autorita – vyjadřuje postoj žáků a učitelů vůči škole ( kvalita učitelů a vztah k nim, náročnost a zajímavost vyučování, složení žáků),
-vnější autorita – význam vzdělání pro absolventy a veřejné ocenění vzdělání - - - reputace školy u laické i odborné veřejnosti.
Autorita učitele -autoritu si učitel vytváří zejména způsobem, jakým vyjadřuje svůj status:
- kompetentností jeho vyučování
- úrovní řízení činností ve třídě
- jeho přístupů k nežádoucímu chování žáků
Vlivy působící na autoritu učitele:
1. vnější: a) daná společností, skupinou, rolí
b) daná žákem, ochota žáků respektovat,
2. vnitřní – vlastnosti a projevy (názory, zvyky, temperament, charakter),které podporují autoritu - spravedlivost, důslednost, spolehlivost, emocionální vytrvalost, vědomosti a odbornost,
Vztah učitele a žáka - podstata partnerství spočívá:
a) pozitivní přístup k výchově,
b) individualizace ( různost tempa, úrovně vědomostí
c) vlídná náročnost,
d) podporování sociálních dovedností (mluva bez vulgárních slov),
e) variabilita,
f) svoboda,
g) kooperace,
h) hravost,
ch) vlastní zkušenost a aktivita,
i) smysluplnost a srozumitelnost,
j) integrace učiva a výuky v tématických celcích
8. Kázeň a ukázněnost jako společenské a pedagogické jevy
Sociálně filozofická souvislost tématu kázně a svobody – od kázně a svobody se odvíjí řada přístupů k výchovnému procesu, vzájemně se ovlivňují a působí na sebe, jsou také v rozporu, na jedné straně někteří v důsledku zvyšujícího množství kázeňských přestupků -zpřísnění kázeňského režimu školy, druzí odpůrci kázeňských strategií, odmítají tyto pojmy (kázeň, disciplína, norma a řád), vidí v nich potlačování přirozenosti, aktivity, nezávislosti
Každá míra svobody je vždy spojena s jistou mírou odpovědnosti a povinnosti.
Výchovná autorita – přirozená, neformální - učitel působí na žáky svou osobností, svým příkladem, nepoučuje, ale nutí žáka, aby jednal a bral za svá rozhodnutí odpovědnost.
Anomie – je to stav, kdy společnost opouští jeden zažitý systém a ještě není připravena zcela na nový, rozpad jednoho společenského řádu a jeho postupné nahrazování řádem novým.
Liberalismus - soubor doktrín, teorií nebo koncepcí, které se týkají různých aspektů společenského života a jsou založeny na principech svobody jedince, tolerance v otázkách morálky a víry, na individualismu, pluralismu.., Základní princip svobodné společnosti.
Postmodernismus - proud směrů ve filozofii, které hledají kontexty a východiska ze současného stavu globální společenské krize, je skeptické vůči obecným koncepcím, klade důraz na pluralitu, zpochybňuje ideje pravdy, svobody a pokroku, odmítá osvícenecký optimismus a nahrazuje ho postmoderním pesimismem,
Kázeň (poslušnost) – společenský jev spočívající v dodrž. stanovených neb dobrovol. přijatých norem.
Ukázněnost - je vlastnost, která se opírá o respektování norem, vlastnost, která vypovídá o úrovni osobnosti vychovávaného jak v mravních, tak volných dimenzích.
Norma - představuje řád (zákon, nařízení, pravidlo, pokyn) který zabezpečuje podmínky pro existenci jedince, sociálních skupin a fungování společnosti.S limity (normami) zavazujícími člověka k určitým způsobům chování a jednání souvisí jeho svoboda.
Druhy kázně.
a) podle specifičnosti sociálních oblastí – občanská, vojenská, školní, rodinná, sportovní, pracovní, atd.,
b) podle pedagogicko-psychologických kritérií – schematické dvojice: vynucená a uvědomělá, vnější a vnitřní, autoritativní a demokratická, formální a neformální (vynucená, vnější, autoritativní, formální – důsledkem vnějšího tlaku, obav, hrozeb, strachu vychovávaných, uvědomělá, vnitřní, neformální, demokratická – důsledkem, souhlasu, vědomí potřeby norem, vlastního přesvědčení )
Funkce kázně:
a) individuální – pomáhá člověku v procesu jeho sebevýchovy a současně v procesu učení (vědomosti, dovednosti, návyky, sebeutváření, sebeuplatnění ),
b) sociální – promítá se v míře efektivnosti lidských činností, dodržování norem usnadňuje koordinaci lidských aktivit a tak násobí schopnosti a výkon jednotlivce i skupiny, zabezpečuje postavení člověka a soc. skupině a soc. skupin ve společnosti.
Vnitřní řád školy:
- základní a tradiční prostředek výchovy ke školní ukázněnosti
- souhrn pravidel a pokynů, které jsou závazné pro žáky příslušné školy
- školní řád má být stručný, výstižný a přehledný
Charta třídy –pedagog (nejlépe v OV), diskutuje s dětmi na téma, jak by se měl chovat učitele k žákům, žáci k učiteli a žáci k sobě navzájem → žáci sami formulují zásady, pedagog diskusi usměrňuje→děti nakonec vyberou - 4 pro ch
Vloženo: 26.04.2009
Velikost: 284,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2023 unium.cz. Abychom mohli web rozvíjet a dále vylepšovat podle preferencí uživatelů, shromažďujeme statistiky o návštěvnosti, a to pomocí Google Analytics a Netmonitor. Tyto systémy pro unium.cz zaznamenávají, které stránky uživatel na webové stránce navštívil, odkud se na stránku dostal, kam z ní odešel, jaké používá zařízení, operační systém či prohlížeč, či jaký má preferenční jazyk. Statistiky jsou anonymní, takže unium.cz nezná identitu návštěvníka a spravuje cookies tak, že neumožňuje identifikovat konkrétní osoby. Používáním webu vyjadřujete souhlas použitím cookies a následujících služeb: