- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál1. POJETÍ A VÝZNAM DIAGNOSTIKY V OBORU SP
Vymezení pojmu diagnostika a diagnóza
- Diagnostika - poznávacím procese jehož cílem je co nejdokonalejší poznání daného předmětu či objektu– původně jen pouze v lékařství
– Diagnóza - výsledek poznání diagnostiky - jakési pojmenování dotyčného problému (choroba …), ale měli bychom se snažit zjistit také příčiny, měli bychom navrhnout formu terapie, péče, …
– původně jen pouze v lékařství, později se diagnostika a diagnóza se dostala do obecné pedagogiky, spec. pedagogiky, psychologie
- interdisciplinární přístup – oblast lékařství, psychologie, spec. pedagogika, sociální oblast – komplexní diagnostika
- diagnostika ve spec. ped. - je vztažena na oblast vzdělávání a výchovy – edukace – snaha o dosáhnutí optimální kvality života jedince se zdravotním postižením nebo znevýhodněním
uplatňují se vlivy prostředí, dědičnost, ale také jedinec sám svým chováním
je nutné zaměřit se také na to, jak se jedinec vyrovnal/nevyrovnal se svým postižením, jak toto ovlivnilo jeho užší prostředí (rodina), ale také širší prostředí (škola, profese), také je důležité vědět, jak toto prostředí působí na jedince a jak se to odráží ve vzájemné interakci
Komplexnost procesu diagnostiky ve SP
-speciální pedagogická diagnostika – užší vymezení – týká se té části, kterou provádí přímo speciální pedagog
- diagnostika ve speciální pedagogice – širší vymezení - celková komplexní diagnostika (lékařská, psychologická, spec. pedagogická, sociální složka)
- primární bývá lékařská část – zabývá se patologií, diagnostikuje chorobu, pak je navržena terapie. Cílem je – uzdravení nebo zlepšení či zamezení zhoršení zdravotního stavu.
- psychologická část (psychodiagnostika) – zaměřuje se na oblast psychického stavu jedince, cílem může být jednak určení stupně vývoje, příčina proč se jeho vývoj liší od ,,normy“, výskyt specifických zvláštností v souvislosti s postižením, zjišťování příčin, podstaty a podmínek, stanovit prognózu do budoucna, zjištění psychických vlastností, procesů a vztahů, také důležité, jak je či není vyrovnán se svým postižením – s tím souvisí interakce s prostředím; Psycholog – se zaměřuje na psychické vlastnosti, procesy a stavy včetně postoje k vlastnímu zdravotnímu stavu.
- sociální část –nedílnou součástí komplexní diagnostiky. Zabývá se především oblastí anamnézy rodinné a osobní, řeší patologické vlivy v těhotenství, kolem porodu a během porodu, zabývá se funkčností rodiny, může se jednat o jedince, který vyrůstá v náhradní rodinné péči, nebo v ústavu.., oblast sociálních vztahů; zaměstnání, členství v různých organizacích…Sociální diagnostiku provádí nejčastěji sociální pracovník ( v instituci, kde je o postiženého pečováno).Cílem je – zhodnocení a posouzení vlivů sociálního prostředí na utváření osobnosti jednice se zdravotním postižením.
- speciálněpedagogická část – je zaměřena na zjištění úrovně vychovanosti a vzdělanosti daného jedince s postižením. Sleduje úrovně v oblasti – motoriky, grafomotoriky, kresby, laterality, sebeobsluhy,….Cílem je - Kde, jak, co je možné pro něj udělat, jaké jsou možnosti reedukace, kompenzace, zařazení do života, zaměřena především na odhadnutí možností jedince do budoucna – poznání osobnosti jako celku – to, co je poškozeno, to, co je v pořádku.
Členění diagnostiky podle základních kritérií
- Podle rozsahu sledovaných cílů – co, v jakém rozsahu chceme zjistit, poznat
- diagnostika globální - celková (diagnostika všech složek osobnosti)
- diagnostika parciální – částečná (zaměřena jen na určitou oblast, na základě toho, co zjistíme, můžeme stimulovat..)
- Dělení podle etiologie (příčin) postižení
- kauzální diagnostika – podaří se nám zjistit příčinu postižení
- symptomatická diagnostika – vychází z příznaků, kterými jedinec trpí, když neznáme příčinu postižení
- Časový sled provádění
- diagnostika vstupní – diagnostikujeme celou osobnost jedince, když přijmeme nového jedince
- diagnostika průběžná – forma, která se provádí opakovaně v průběhu celé doby docházky, tato forma nám umožní zachytit různé vývojové změny, ke kterým dochází – velmi důležité u dětí raného a předškolního věku
- diagnostika výstupní – provádí se v období, kdy ukončujeme péči, předáváme ho dále…, zahrnuje nejen aktuální stav, ale shrnutí celého vývoje za celou dobu péče o jedince, protože tato forma výstupní diagnostiky se stává jedním z materiálů vstupní diagnostiky pro kolegu, kterému jedince předáváme – čím je jedinec mladší, tím jsou údaje důležitější právě z hlediska vývoje
-Dělení podle druhu postižení
somatopedické, etopedické, psychopedické, logopedická, surdopedická,…
- Podle období
diagnostika raného a předškolního věku
diagnostika školního věku + dospívání
diagnostika dospělosti
diagnostika stáří
navazují na sebe, následující čerpají z předchozích
Diferenciální diagnostika –vychází z příznaků obecnější povahy a neurčují nám konkrétní postižení – postupně vylučujeme a dostaneme se k těm, které nás přivedou k určení postižení (např. dítě nemluví . musíme zjistit proč – může to být mutismus, autismus, MR, …)
Význam diagnostiky pro speciálněpedagogickou praxi
- Komplexní poznávací proces – podílí se na něm řada odborníků a profesí důležitých pro poznání jedince s postižením. Nejčastěji se jedná o lékaře různých specializací
- Diagnostika je ve speciální pedagogice v úzkém sepětí s prognózou (odhadu jeho možností do budoucna, zejména v oblastí výchovy a zddělávání)
- včasnost diagnostiky – především u malých dětí, protože základní vada bude ovlivňovat vývoj jedince (spolupráce s dětskými lékaři) – raději provést vyšetření s negativním výsledkem, než něco zanedbat!!!
- Podpůrná diagnostika - prolínání diagnostiky a reedukace, kdy je na základě diagnózy poskytována speciální podpora a jejím průběhu dochází nejen k reedukaci,ale i ke zpřesňování našich diagnostických poznatků.
- Průběžná diagnostika – uplatňuje se u jedince s postižením, kde diagnostikován v průběhu celého života – důležité z hlediska resocializace a rekvalifikace
2. DIAGNOSTICKÉ METODY V SOBORU SP
2.1 Klinický a testový přístup v oblasti diagnostiky ve SP
- Klinické metody – metody anamnestické, pozorování, rozhovor a analýza spontánních produktů
- založeny na kvalitativní analýze poznatků – umožňují poznat jedince z hlediska jedinečnosti; nemají statistický základ – nejsou psychometriky podloženy; umožňují dokonalé poznání člověka; jsou historicky starší než metody testové – uplatňovány už ve starověku (Řecku) – asklepiony, cliné = lehátko – pacient byl dlouhodobě sledován, pozorován,… = klinický
- Testové metody– všechny osoby pracují se stejným podmětovým materiálem za stejných podmínek, stejným způsobem jsou jejich výsledky hodnoceny = důraz na shodnost.
- Testy – představují určitý druh zkoušky, který se skládá z více různých úkolů. Třídí se podle různých kritérií: - zaměření(testy pozornosti, paměti, inteligence), účel využití (zkušební, diagnostický, kontrolního charakteru); způsob administrace (individuální testy,skupinové testy); způsob zpracování, platnost (test standardizovaný - má celo-populační platnost, protože je opatřen normami, s nimi nejvíce studuje psycholog, test informační-nestandardizované - platnost skupinová - omezená )
- členění standardizovaných testů: - z oblasti vývojové diagnostiky, testy inteligence, neuropsychologické testy, projektivní metody, kresebné metody, dotazníky, posuzovací školy
2.2 Přehled základních klinických metod v diagnostice SP
Pozorování – nedílnou součástí diagnost. procesu, záměrné zaměřené myšlení a vnímání, určit nejdůležitější znaky jedince a poznat příčiny, umožňuje nám jedince pozorovat v různých podmínkách, můžeme zjišťovat určité věci na zjevné úrovni
introspekce – sám sebe
extrospekce – pozorujeme jiné osoby
krátkodobé – např. během jedné návštěvy
dlouhodobé – při celkové době docházky do zařízení, při hospitalizaci…
- způsob pozorování:
volné – orientační – vzniká zpravidla jako bezděčné, náhodné, když nás něco upoutá, ale dopředu nevíme, na co bychom se měli zaměřit, co bychom měli pozorovat
zaměřené – systematické – kontrolované – toto probíhá na základě předem provedeného plánu, schématu důležitosti sledovaných jevů
- pozorování by mělo splňovat určitá kritéria:
- plánovitost- pozorování by mělo být předem připraveno, měl by být vytvořen plán a postupy pozorování
- systematičnost - soustavné, dlouhodobé, s přesnými časovými intervaly
- soustředěnost (zaměřené na podstatné jevy)
- objektivnost -nezávislost na osobě pozorovatele
- přesnost – způsob registrace a záznamu pozorování
- diskrétnost- důležitá zejména u dětí
- v rámci diagnostiky se dá použít dvojím způsobem:
1.během vyšetření pozorujeme klienta (např. při řešení nějakých úloh) – z toho, jak se chová, co dělá, jaké jsou jeho aspirace…, všímáme si jeho zevnějšku, neverbální komunikace
2. pozorování je samostatnou diagnostickou metodou – dá se pracovat s tzv. nepozorovaným pozorováním – kdy se využívá jednosměrného zrcadla s přenosem zvuku – klient neví, že je pozorován (např. u dětí, kdy je podezření na znásilnění, týrání – psycholog vyšetřuje, policista stojí za zrcadlem; nebo v rámci rodinné terapie); videotrénink – nasnímané se poté přehrává a pedagog zpětně pozoruje
- na co se zaměřujeme:- na vzhled (stavba těla), jak vypadá na první pohled:
- Držení těla – např. u výraznějších depresí schoulené tělo, klopí hlavu, pohled,..fyziognomie obličeje, účes, oblékání (z hlediska přiměřenosti), péče o ruce (okousané nehty – vypovídají o vnitřním přepětí)
- toto vše do určité míry může o něčem vypovídat. Kvalita zevnějšku dítěte je vizitkou rodinné péče
můžeme pozorovat chování dítěte v přítomnosti rodiče/ bez rodiče
chování dítěte k hračkám a pomůckám, které používáme (např. děti s ADHD nemají soc. odstup, vše si půjčí, nejsou opatrné, ostýchavé)
- z hlediska jednání sledujeme – mimiku, gestiku, řeč,projevy emocí,, vztah k objektům, k sobě samému,…
- předpoklady kvality pozorování ze strany pozorovatele: odhad – to nám dá ale praxe
- dobré smysly, koncentrace na pozorovaný objekt, aktuální psychický a fyzický stav, dotyčný se nesmí nechat ovlivnit prvním dojmem (halóefekt), nesmí mít předsudky
- psaní poznámek může působit rušivě – lepší je až po pozorování provést záznam – proto jsou schémata pozorování, kde už jsou předepsány různé oblasti, které sledujeme a zaznamenáváme, zdali ano/ne, popř. jejich intenzita
Rozhovor
- patří mezi tzv. explorační metody – velké požadavky na zkušenost , v podstatě způsobem bezprostřední interakce mezi námi a tím, se kterým rozhovor provádíme, informace se týkají jeho názorů, obav, přání, nejen v diagnostice, ale také v oblasti poradenství, terapie, výzkumu,
- neřízený – jedinec si vybírá téma, o kterém chce hovořit, rozhovor není dopředu připraven
- řízený – osoba, která rozhovor řídí, určuje rozhovor
a) standardizovaný – předem připraven a pracuje se podle předem připraveného schématu – připraví si oblasti, poté otázky, jejichž znění je závazné a nesmí se měnit (podobá se dotazníku – jakoby mluvený dotazník)
b) částečně standardizovaný – máme určitý cíl, záměr, který sledujeme, připravené otázky, kterých se chceme dotknout, ale formulace nemusí být striktně dodržena
c) volný rozhovor – má předem vytčený cíl, který sleduje, ale způsob, jak tohoto dosáhnout, není předem dán
- struktura:
úvodní fáze – navázání kontaktu, odbourání zábran, nám slouží k tomu, abychom si na klienta ,,zvykli“ a adaptovali se mu. Probíhá jako neřízený rozhovor – necháváme to na klientovi, o čem on začne hovořit a my zjistíme, co je pro něj významné
jádro rozhovoru – nejdůležitější část, zjišťujeme co nejvíce informací, které nám poslouží v péči o pacienta
od konkrétního k abstraktnímu nebo naopak
k závažnějším věcem se dotazovat později
střídat méně emočně náročné otázky s více náročnými
závěr rozhovoru – vydýchání, naladění klienta pro další péči, klient by mel odcházet klidný, v pohodě, nesmí mít pocit, že z něho taháme informace
- na začátku se musíme představit, poděkovat za čas, nabídnout místo k sezení, nabídnout něco k pití, nepoužívat mobilní telefon (oboustranné) – klient musí mít pocit, že teď je tady náš čas pro něj
- kladení otázek:
- je lepší klást otevřené otázky – poskytne nám totiž více informací (Čemu se rád věnuješ, když už máš vše do školy udělané?)
- uzavřené otázky – Ano/Ne, neměly by být sugestivní ,
- polozavřená, Dichtonické
- 2/3 doby by měl hovořit klient, Klient musí mít pocit, že ,,jsme na příjmu“, Důležité je také uspořádání, jak sedíme – velmi důležitý je oční kontakt, Musíme se mu věnovat, naklánět se k němu mírně, Povzbuzení v nejistotě! Není vaší vinou, že se vám narodilo dítě s postižením, jen mi řekněte, …-mají tendenci se obviňovat, hledají viníka jinde – správně reagovat na situaci. Důležité je zachytit také podtext. Do rozhovoru patří také pomlky a odmlky – je dobré chvíli mlčet, pokud je to zrovna vhodné
- s mladšími dětmi se lépe hovoří v přítomnosti rodičů – ale to někdy není nejlepší
- při rozhovoru s dětmi mladšího školního věku s námi moc mluvit nechtějí – ale jdou ,,oblbnout“ hračkami, panáčky (Řekni to panáčkovi)
- starší školní věk – nemají rádi, že se jim někdo dostává ,,pod kůži“ – nebude ochoten informaci ,,pustit“
- Chyby:
výrazná autoritativnost v přístupu ke klientovi
netrpělivost – klient má pocit, že na něho nemáme čas, že spěcháme, že nás obtěžuje
nesmíme se dopouštět chybné interpretace výroků
- zhruba asi 45 minut až jednu hodinu, něco jiného je, když probíhá rozhovor před nějakým dalším postupem, vyšetřením, tady max. 15 minut
- je potřeba rozhovor zaznamenávat – buď se svolením nahrávat – ale to je náročné potom přepisovat, je dobré psát si poznámky, ale ne tak, aby to působilo rušivě, poznačit si také projevy klienta
- spolehlivost rozhovoru závisí na zkušenosti a kvalitě pozornosti vedoucího rozhovoru a také na kvalitě záznamu, na přímosti a upřímnosti, schopnosti mluvit pravdu a schopnosti sebeposouzení klienta. Některá témata mohou být pro klienta choulostivá, Informace jsou důvěrné!!
Anamnestické metody – zabývají se zjišťováním a shromažďováním dat a informací z minulosti vztahující se k diagnostikované osobnosti. Cílem je objasnění eventuálních příčin a souvislostí se současným stavem.
Rodinná anamnéza – zaměřena na zjišťování výskytu a popř. dědičnosti patolog. jevů v rodině = údaje o předcích
Osobní anamnéza – vyšetření daného jedince, získání co nejvíce důležitých informací o něm.
používá se často forma řízeného rozhovoru
informace podává, buď vyšetřovaná osoba, nebo lidé z jejího okolí (rodiče, sourozenci, učitelé)
- Anam. metody jsou obecného charakteru, využití v různých oborech:
-Lékařská - výskyt dědičných a sledovaných nemocí u daného jedince, v rodině, úrazy, operace, alergie, pravidelnost užívaní léků, zaměřena na výskyt patolog.projevů a vývojových úchylek
- Psychologická - úroveň inteligence, dosažené vzdělání dané osoby, rodičů, sleduje osobnostní rysy, charakteristiky, vliv výchovy a rodinného prostředí
- Pedagogická – okolnosti související s výchovou a vzděláváním, vyhodnocuje všechny dostupné informace důležité v oblasti edukace daného jedince
- Nejčastěji sledované oblasti – údaje z rodinné anamnézy, údaje týkající se rodiny, sourozenci dítěte, období těhotenství a porodu, psychomotorický vývoj, vývoj v raném a předním věku, období školního věku, tělesné zdraví citový vývoj, postoje a hodnoty , sociální vztahy, návyky, volnočasové aktivity, zájmy, profesní vývoj, poruchy chování, eroticko-sexuální vývoj, hraniční a patologické projevy
Analýza výsledků činnost- poskytuje informace o úrovni dovedností a vědomostí, o zájmech, eventuálně také o nedostatcích a problémech či obtížích konkrétního jedince.(např.- specifické poruchy učení). Jedná se o výsledky činnosti z oblasti písemných prací (slohy, diktáty,dopisy,..) a výtvarných a pracovních činností ( rysy, kresby, malby, plastiky,..)
- je zaměřena na obsahovou a formální úroveň – písmo, (grafomotorické projevy – držení pera,…)
2.3 Psychometrické vlastnosti diagnostických testovým metod
- Objektivita testu – je naplněna tehdy, když jsou jeho výsledky nezávislé na tom, kdo test předkládá a hodnotí. Současně jsou zaručeny stejné podmínky pro všechny vyšetřované osoby. Součástí by mělo být i znemožnění záměrného zkreslení.
- Normalizace – možnost srovnat výsledky v testu dosažené konkrétní osobou s normami, které vznikly vyšetřením velkého reprezentativního vzorku osob.
- Reliabilita – spolehlivost testu
- Validita - platnost testu (zda se vážně měří to, co má)
2.4 Ostatní diagnostické metody a možnosti jejich uplatnění
- Diagnostické zkoušky – hlavně ve výchovně vzdělávacím procesu. Jsou zaměřeny na zjištění a analýzu nedostatků v soustavě poznatků daného jednice.
- ústní – zaměřuje se na vědomosti a úroveň mluvené řeči
- písemné zkoušky – zaměřuje se na úroveň vědomostí, způsobilost psací a kvalitu jeho osvojení, schopnost vyjádřit myšlenky formou psacího projevu a na analýzu chyb
- praktické zkoušky – zaměřují se na zjišťování nonverbálních schopností v různých oblastech
-Kazuistika – je studií případu konkrétního jedince s postižením. Metoda kasuistiky zpracovává konkrétní případ od doby zjištění postižení až do současnosti. Jedná se o metodu sumarizační( shromažďování veškerých informací, mezi nimiž se snaží postihnout vzájemné vztahy)
3. HLAVNÍ OBLASTI DIAGNOSTIKY VE SP
3.1 Diagnostika motorických schopnost a laterality
- MOTORIKA – celková pohybová schopnost
- hrubá motorika – pohyby celého těla, velkých svalových skupin, včetně lokomoce
- jemná motorika- pohyby malých svalových skupin, včetně oromotoriky (mluvdila), mimické svalstvo, motorikaruky,..
- kvalita schopností jemné motoriky je velmi důležitým předpokladem školní úspěšnosti žáka.
- hodnotíme z hlediska – vývoje, kvality, výkonu
- součástí motorických projevů jsou: - reflexní pohyby, spontánní pohyby, volní(záměrné) pohyby, vývarové(expresivní) pohyby, pohyby mluvidel
- Specifika vývoje u základních zdravotních postižení
- MR - závisí hloubka MR
- Tělesné postižení – omezují vývoj motoriky typem a závažností základní vady
- Zrakové postižení - . je motorika hodně omezena
- Sluchové postižení – významně negativné neovlivňuje vývoj motoriky.
- Diagnostika vývoje motoriky
- tzv. vývojová škála – metoda zaměřená na zjištění aktuální vývojové úrovně základní oblasti psychiky
- osobní anamnéza - vývoj v prvním roce života
- motorické testy:
- škála Oseretzkého (zaměřena na hrubou i jemnou motoriku) vyvinut v Rusku
- orientační test dynamické praxe – vyšetření opředených dětí předškol.věku.
- zjišťování stupně tzv. organicity - vztah mezi získanými organickými změnami mozku a psychickými funkcemi
- test rovnováhy a pohybové koordinace
- test na určení svalové síly (R. W. Lovett)
- Diagnostika jemné motoriky
0-3 roky - diagnostika dle Gasellovy škály – zaměření na úchopy a manipulaci
V průběhu předškolního věku se dá vývoj sledovat pomocí různých úkolů (skládání obrázku, kostek…) – Stanford-Binetův test, WISC III
Test stavění kostek – Taylorová
korálky , rýže, kamínky, luštěniny, obkreslování předloh, modelína, plastelína, těsto…
práce z nůžkami, vystřihování, trhání, u dospělých osob se využívají zkoušky manuální zručnosti, šroubky
Školní věk – testové úkoly, práce s výtvarným materiálnem, oblékání v šatně, stolování
Dospívající –
Vloženo: 25.04.2009
Velikost: 215,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz