- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
vypracované otázky
MP113Zk - Teorie práva
Hodnocení materiálu:
Vyučující: JUDr. Roman Vaňěk Ph.D.
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálTeorie práva – otázky
TOC \o "1-1" \h \z HYPERLINK \l "_Toc27299412" Aplikace práva PAGEREF _Toc27299412 \h 2
HYPERLINK \l "_Toc27299413" Interpretace práva PAGEREF _Toc27299413 \h 4
HYPERLINK \l "_Toc27299414" Ochrana práva a právní záruky zákonnosti v právním státě
" Právní odpovědnost
vztahy PAGEREF _Toc27299420 \h 22
HYPERLINK \l "_Toc27299421" Právo jako mnohovýznamový jev PAGEREF _Toc27299421 \h 24
HYPERLINK \l "_Toc27299422" Realizace práva PAGEREF _Toc27299422 \h 26
HYPERLINK \l "_Toc27299423" Tvorba práva PAGEREF _Toc27299423 \h 28
Aplikace práva
Aplikace práva představuje způsob přiblížení se práva životu, individuální realitě, konkrétním společenským vztahům, jedná se o použití (aplikaci) právních norem na konkrétní dynamickou skutečnost.
Důležitá je aplikace „v užším slova smyslu“, kterou provádějí státní orgány. Otázkou je míra znalosti práva u těchto orgánů.
Výsledkem činnosti státního orgánu je individuální právní akt
Individuální právní akty jsou výsledkem pravomocného rozhodnutí státního orgánu, v němž se zakládají, mění nebo ruší nebo autoritativně ověřují konkrétní práva a právní povinnosti subjektů. Jsou projevem státní suverenity.
Naproti tomu normativní právní akt představuje všeobecně závazné pravidlo chování, formulované abstraktně. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v individualizaci právních poměrů.
Individuální právní akt má pravidelně předepsané náležitosti :
záhlaví (který orgán v jaké věci rozhodl)
výrok (enunciát - vlastní rozhodnutí, individuální norma)
odůvodnění (právně i skutkově)
poučení o možnosti odvolání
Právní moc = okamžik účinnosti IPA, je nemožné jej napadnout řádným opravným prostředkem. Akt je závazný a relativně nezměnitelný.
Vykonatelnost = pokud směřuje rozhodnutí na plnění, jedná se o moment jeho skutečné realizace. Rozhodnutí je absolutně nezměnitelné.
Klasifikace IPA
dle účinků, které způsobují :
Konstitutivní právní akty ( zakládají, mění nebo ruší právní vztah, působí od momentu své vlastní účinnosti = ex nunc (od nynějška) – př. rozvod
Deklaratorní ( pouze autoritativně ověřuje určitou právní situaci. Aplikující orgán je arbitrem stran, akt působí od okamžiku vzniku právního vztahu = ex tunc (od tehdy) – př. rozsudek o určení otcovství. Za druh deklaratorního aktu lze považovat osvědčení – „veřejná listina“ (rodný list, občanský průkaz, diplom) – vnáší světlo do sporných práv subjektů
dle podnětu, na základě něhož byly akty vydány :
Vydané z vnějšího podnětu (př. žaloba státního zástupce v trestně právní oblasti)
Z vlastní iniciativy (ex officio) státního orgánu
dle postavení státního orgánu v právním vztahu nově založeném :
Státní orgán se většinou nestává subjektem právního vztahu, který byl založen aktem aplikace. Jde zde o bezprostřední účast v individualizovaném případě (daňový výměr, rozhodnutí o přijetí na vysokou školu). Většinou státní orgán založí, resp. stanoví adresátovi IPA novou právní situaci a tím jeho role končí.
dle toho, na kterou část struktury právní normy je při aplikaci zaměřena pozornost :
akty směřující k realizaci dispozice
akty směřující k realizaci sankce
Rozlišení IPA a soukromoprávního úkonu
IPA – jen konstitutivní – může jednostranně zakládat, měnit, rušit právní vztah bez ohledu na vůli subjektů
Soukromoprávní úkon je spojen s vůlí subjektů (volním jednáním)
Aplikační proces
fáze aplikačního procesu jsou 3
Zjišťování skutkového stavu dané věci
Nalezení příslušné právní normy a operace s ní (interpretace)
Vydání individuálního právního aktu (rozhodnutí)
ad1, Zjištění skutkového stavu
( je výchozím a nejobtížnějším konáním, zde se posuzuje průběh podstatných rysů předcházejícího děje. Procesní předpisy zde vytyčují pojem objektivní pravdy, kterou je aplikující povinen zjistit. Jelikož je to těžké, mluvíme pouze o pravděpodobnosti toho, že se věci udály tak a tak. Platí zde zásada „in dubio pro reo“ (v případě pochybnosti ve prospěch obžalovaného). Probíhá zde proces dokazování, jsou vyslýcháni účastníci nebo svědci, předloženy listiny, může být provedeno ohledání místa, kde se děj odehrál, nebo předmětu, jímž byl čin spáchán. Aplikující orgán si může vyžádat znalecký posudek. Za důkaz lze připustit cokoli, co prokazuje významné skutečnosti (př. videonahrávka)
Důkazní moc listiny závisí především na její pravosti a obsahu. Rozdělujeme je na veřejné (dosvědčené) a soukromé. Provádí se tzv. důkaz listinou.
Svědci jsou nezúčastněné osoby, které mohou na základě vlastní vědomosti vypovídat o důležitých skutečnostech. Existuje povinnost svědčit.
Znalci jsou osoby, které na základě svých odborných vědomostí a zkušeností mohou vypovídat o specifických skutečnostech. Znalec je vybírán ze seznamu znalců, kteří jsou uvedeni pro příslušný obor u Krajských soudů. Znalecký posudek se podává písemně a jeho podstatná část musí být u soudního jednání přednesena ve smyslu zásady ústnosti.
Ohledání (věci, místa, osoby) umožní soudu seznámit se s okolností, která je důležitá pro jeho vlastní rozhodnutí.
Slyšení stran má spíše podpůrnou povahu (subjektivní zájmy stran, vypovídání nepravdy…), provádí se před procesním soudem.
Důkazy můžeme dělit na
přímé (zadržení na místě činu)
nepřímé (otisky prstů na místě činu)
původní (svědek, který viděl průběh dopravní nehody)
odvozené (svědek slyšel jinou osobu vyprávět o dopravní nehodě)
Dále je možné důkazy dělit na usvědčující a ospravedlňující, zákonné a nezákonné…
ad2, Nalezení právní normy a operace s ní (výklad, interpretace)
Z formálního pohledu je nezbytné, aby norma byla účinná, aby byl ověřen její autentický text, aby nebyla v rozporu s jinou normou a je třeba provést její výklad. Je třeba dbát na hierarchii norem (v případě rozporu)
Výklad (interpretace) právní normy
Hermeneutika hledá způsob správného výkladu, čili interpretace práva. Výklad gramatický poznává slovo, výklad logický zjišťuje myšlenky, tj. smysl obsahu poznávaných norem. Jediný správný výklad je gramaticko-logický.
ad3, Cílem a vyvrcholením celého procesu aplikace je vydání AAP (aktu aplikace práva) = IPA, individuální normy
V rámci aplikace dochází k subsumci (podřazení) individuální, konkrezitované a dynamické skutečnosti pod statickou právní normu, která stále zastarává. Určitým východiskem k přezkoumání tohoto rozporu je možnost uvážení (diskreční právo) státního orgánu. Toto uvážení je vždy omezeno normou a podléhá zásadám průběhu aplikace práva.
Interpretace práva
Interpretací se rozumí duševní proces, v němž člověk jako subjekt postihuje skutečnost prostřednictvím něčeho, co o dané situaci vypovídá (objektu interpretace). Jedná se o udělování významu znakům, které mohou být buď verbální či neverbální povahy. Touto problematikou se zabývá hermeneutika.
Interpretace v procesu právní regulace může být chápána v různém smyslu vzhledem k cílům, které sleduje.
Interpretace jako proces zjišťování obsahu právních norem ze slovního textu tzv. psaného práva.
Interpretace bez ohledu na to, zda existuje ve formě psaného práva či jiného pramene práva.
Interpretace AAP
Interpretace jiných právně významných verbálních projevů než právních textů (např. interpretace výpovědí svědků, listin, zvukových záznamů při dokazování, ale i např. interpretace chování člověka…)
Celsus : Poznat zákony neznamená pamatovat si jejich slova, ale poznat jejich sílu a moc.
Definice : Interpretace práva je duševní činnost, která směřuje ke zjištění obsahu právních norem, vyjádřených v pramenech práva, zejména v normativních právních aktech.
Při interpretaci práva se zejména zjišťuje :
význam normativního ustanovení
jeho smysl a cílová zaměřenost
jeho místo v systému práva
Zásadní roli plní interpretace práva pro správné praktické použití práva. Interpretace je nezbytnou součástí procesu aplikace práva.
Tradičním cílem interpretace práva je postižení významu a smyslu právní normy, která byla zakotvena a vyjádřena ve slovní formulaci toho kterého normativního aktu.
Požadavku zákonnosti tedy odporuje takové pojetí interpretace, které upřednostňuje tzv. ratio legis (úmysl zákonodárce) před obsahem textu normativního právního aktu.
( při přísném dodržování zákonnosti nemůže úmysl zákonodárce vystupovat jako zvláštní objekt výkladu, oddělený od obsahu textu právního aktu. Interpretace práva nesmí být contra legem.
Právní normy jako obecně závazná pravidla chování se vyznačují větší či menší mírou abstraktnosti. Proto je účelem interpretace zejména správná praktická realizace právních norem. Interpretace „dotváří“ právní normu, slaďuje ji s realitou.
„Správná“ interpretace = udílení pravdivého významu znakům. Zde je třeba znát :
kdo je oprávněn interpretaci podávat a zda je taková interpretace právně závazná či nikoli.
metody interpretace
možnost použití výkladu rozšiřujícího či zužujícího
„Vadná“ interpretace = udílení nepravdivého významu znakům. Zde rozlišujeme :
dezinterpretaci ( neúmyslné
falzifikaci ( úmyslné
Důvody vadné interpretace mohou spočívat buď v osobě interpreta (jeho vrozené intelektové vlastnosti, malá znalost interpretačních druhů a postupů, tendence interpretovat právní normu ve svůj prospěch na úkor správnosti apod.) nebo spočívají mimo interpreta (nízká kvalita samotné právní normy)
Zvláštním druhem je interpretace tendenční, která nemusí být nutně vadná.
( Modelové situace interpretace práva při realizaci práva
Subjekt interpretace vyhledá právní normu ve vztahu k danému konkrétnímu případu a nevzniknou mu pochybnosti, jak ji vyložit. Operace má poznávací charakter, základní metodou je metoda jazykového gramatického výkladu.
Subjekt interpretace vyhledá právní normu a vzniknou mu pochybnosti, jak na daný případ normu vyložit. Za pomoci interpretačních pravidel tedy pochybnost odstraní. Tato operace má poznávací a hodnotící charakter.
U interpretátora vzniknou pochybnosti, jak interpretovat právní normu, a tyto pochybnosti neodstraní ani při použití různých interpretačních pravidel. Zde musí interpretátor volit některou z možností, vedle poznávací a hodnotící činnosti se zde uplatňuje i činnost volní (rozhodovací). Výsledkem tohoto procesu je akt interpretace práva (AIP).
( Druhy interpretace práva
Podle toho, kdo podává výklad
Podle způsobu a metody výkladu
Podle rozsahu výkladu ve vztahu k textu normativního právního aktu
Výklad autentický (podává ho ten, kdo normu vydal, vychází se zde z římské zásady : komu přísluší tvorba, tomu přísluší interpretace. Autentický výklad podávaný mimo příslušnou platnou právní úpravu není právně závazný, jinak ano).
Výklad legální (obecně závazný výklad, k němuž je právní normou výslovně zmocněn ten, kdo právní normu nevydal. Získává tak v této formě významnou pravomoc)
Výklad oficiální (podává jej subjekt nadřízený pro své podřízené, děje se tak formou normativních či individuálních interních instrukcí, které jsou pro podřízené orgány a pracovníky závazné. Zavazuje však jen subjekty v rámci právního vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Oficiálním výkladem není vázán soud.)
Výklad orgánu aplikujícího práva (je individuálně právně závazný – pro jedinečný konkrétní případ – pouze tehdy, když se stává součástí AAP. Bývá obsažen v odůvodnění rozsudku, nebo jiného IPA.
tzv. judikatura – zvláštní výklad soudní (Nejvyšší soud sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, pokud je třeba v některé otázce sjednocení výkladu. Tato stanoviska jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – rozhodnutí mají současně právní závaznost AAP. V praxi se používá pro tato rozhodnutí název judikatura)
Výklad doktrinální – vědecký (výklad práva je obsažen ve vědeckých publikacích, článcích, komentářích k zákonům… Není právně závazný.)
Metody výkladu = způsob postupu, jímž se snažíme dobrat interpretačního výsledku.
2.1. Výklad jazykový (vychází se ze základních pravidel gramatiky, morfologie a syntaxe…)
2.2. Výklad logický (pracuje se s logikou výrokovou a logikou normativních vět)
2.3. Výklad systematický (zjišťuje se obsah právní normy ve vztahu k celému komplexu právních norem, srovnáním s těmi z nich, které s danou normou souvisí. Pomocí systematického výkladu interpretátor také zjišťuje, jaké místo zaujímá právní norma v systému ostatních právních norem v rámci určitého právního institutu, odvětví…)
2.4. Výklad historický (ujasňuje se smysl právní normy ve vztahu k okolnostem jejího vzniku, cíli, který byl úpravou sledován. Historický výklad má pouze podpůrný význam)
Poznámka k logickému výkladu – argumenty
argumentum per eliminationem (důkaz vyloučením) – založeno na logické zásadě sporu
argumentum a maiori ad minus (úsudek od vyššího k nižšímu) – je-li někde zákaz zastavení, logicky se předpokládá i zákaz stání.
argumentum a minori ad maius (úsudek od nižšího k vyššímu) – nízká spolehlivost
argumentum a simili (podobnosti, analogie)
reductio ad absurdum (důkaz dovedením do absurdních důsledků)
Rozsah výkladu
3.1. Výklad doslovný (rozsah právní normy se stanoví adekvátně textu, v němž je slovně vyjádřen. Doslovný výklad je zásadní a je nutno jej použít v naprosté většině případů)
3.2. Výklad zužující – restriktivní (rozsah právní normy se stanoví úžeji, než by vyplývalo z doslovného znění textu.
3.3. Výklad rozšiřující – extenzivní (rozsah právní normy se stanoví šířeji…)
Ochrana práva a právní záruky zákonnosti v právním státě
Zákonnost = všeobecná vázanost zákony, resp. všeobecná vázanost právem. K tomu se připojuje principu ústavnosti, právní rovnosti a systém právních záruk.
Zákonnost se v právním státě opírá o to, že
tvorbu práva ovládá princip demokratičnosti (základní práva a svobody)
v realizaci a v aplikaci právních norem vládne princip všeobecné závaznosti práva a rovnosti před zákonem.
organizace a činnost státních orgánů a jiných se uskutečňuje na základě zákonů a ostatních právních předpisů při existenci a fungování právních záruk zákonnosti.
Nejvýznamnějším požadavkem zákonnosti je postup státních orgánů v procesu tvorby a aplikace práva a jeho kontroly. Je nutné i procesně zaručit, aby státní orgány nepodnikaly výpady do právního postavení občana.
Právní záruky zákonnosti (PZZ) = hmotněprávní a procesněprávní instituty, jimiž je zabezpečována závaznost normativních právních aktů, AAP i právních úkonů.
Funkce právních záruk + dva subsystémy
předcházejí porušení či ohrožení zákonnosti ( preventivní záruky zákonnosti
v případě porušení sjednávají nápravu ( následné záruky zákonnosti (kompenzační a represivní)
Podmínky uplatnění právních záruk zákonnosti
Ústavní, resp. zákonné zakotvení PZZ. Výslovné zakotvení PZZ je prvotním předpokladem její reálnosti. Principy ústavnosti se pak promítají především v právní jistotě – stabilitě právní záruky, + v tom, že nebude akty nižší právní síly zužován obsah PZZ
Zákonná konkretizace PZZ
Bezvýjimečná, univerzální závaznost PZZ pro všechny subjekty (včetně těch, které je stanoví).
Jednota hmotněprávní a procesněprávní úpravy PZZ (vedle hmotněprávního vymezení forem či druhů PZZ je třeba procesněprávně zakotvit povinnosti a možnosti uplatnění PZZ na základě právem stanoveného posutpu)
Základní právní záruky zákonnosti
Zakotvení základních lidských práv a mechanismů jejich kontroly a ochrany
Dozor a kontrola
Soudní kontrola
Petiční právo
Zrušení (změna) nezákonných právních aktů
Neplatnost právních úkonů
Rozhodování sporů
Donucení
Zakotvení základních lidských práv a mechanismů jejich kontroly a ochrany
Uznávaný katalog lidských práv je obsažen ve Všeobecné deklaraci OSN (1948). U nás je základním vnitrostátním aktem v tomto směru Listina základních práv a svobod. Ústavní práva, upravená v Listině, jsou (na rozdíl od Ústavy 1960) přímo aplikovatelná. Dle čl.4 ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.
Dozor a kontrola
Kontrola zahrnuje intra legem i účelnost, hospodárnost v nakládání se státním majetkem…
Kontrola správní
vnější ( uplatňovaná vůči činnosti orgánů a pracovníků, kteří nejsou v podřízeneckém vztahu Má buď charakter obecné státní kontroly nebo speciální kontroly.
vnitřní ( provádějí ji nadřízené orgány (vedoucí pracovníci vůči činnosti podřízených).
Správní kontrola má pravomoc nařizovací nebo sankční nebo obojí. Někdy splývá s pojmem dozor.
Kontrola samosprávní ( provádějí ji orgány samosprávy vůči svým členům
Soudní kontrola (SK)
Patří do následné kontroly ( soudní přezkoumávání zákonnosti či nezákonnosti NPA a IPA. Soudy mají specifické postavení (soudní kontrola se neprovádí jen proti podřízeným). Soudy jsou nezávislé na všech státních orgánech. Prostředkem soudní kontroly je soudní rozhodnutí, jímž se ruší nezákonný právní akt orgánu, podléhajícího soudní kontrole. Může mít v různých právních řádech různé podoby :
SK ústavnosti (neústavnosti) zákonů, resp. dalších NPA, IPA – prováděná ústavním soudem
SK zákonnosti (nezákonnosti) podzákonných NPA – prováděná ústavním nebo správním soudem
SK zákonnosti (nezákonnosti) IPA prováděná obecnými soudy nebo správním soudem (zde je těžiště tzv. správního soudnictví)
SK zákonnosti (nezákonnosti) při volbách, prováděný obecnými soudy nebo volebním soudem.
Pravomoc soudní kontroly může vycházet z kasačního nebo apelačního principu. Při kasaci může soud vadný právní akt zrušit, nemůže ho však nahradit svým vlastním rozhodnutím. Při apelaci má pravomoc nahradit vadný právní akt svým vlastním aktem.
Petiční právo
Je zaručeno Listinou ( ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Petiční právo se vztahuje i na oblast žalobního práva a zahrnuje i podněty fyzických a právnických osob k zahájení trestního stíhání. Rubem daného práva je povinnost státních orgánů takové podněty odpovědně a včas vybavovat.
Zrušení nezákonných právních aktů
U NPA a IPA platí tzv. presumpce (předpoklad) správnosti. Z této zásady vyplývá, že i vadný právní akt je platný a má při splnění právních podmínek (př. publikace ve Sb.zákonů) zásadně stejné právní účinky jako akt bezvadný – dokud není zrušen či změněn.
Nicotný právní akt (= paakt) nemá účinky právního aktu, vydal jej někdo, kdo k tomu neměl pravomoc.
Prostředkem této záruky (zrušení nezákonných právních aktů) je vydání nového NPA nebo rozhodnutí normativní povahy, jimiž se ruší nebo mění nezákonný právní akt.
Normativní právní akt (NPA) může být zrušen pouze aktem téhož nebo vyššího stupně právní síly. V úvahu přichází autoremedura (akt téhož orgánu) nebo akt orgánu vyššího. Zvláštní úlohu zde plní Ústavní soud ( jedná se o akty konstitutivní, s účinky ex nunc.
Formou náprav vad Aktů aplikace práva (AAP) jsou procesní předpisy správního a soudního řízení. Rozhodnutí či usnesení o zrušení či změně AAP mají individuální právní povahu.
Neplatnost právního úkonu
Zde se presumpce správnosti neuplatňuje. Vadný právní úkon je tedy zásadně neplatný. Neplatnost právních úkonů nastupuje bezprostředně ex lege po porušení práva.
Rozhodování sporů
Předmětem této záruky je zákonnost ve sféře paritních, soukromoprávních vztahů. Prostředkem je rozhodnutí (deklaratorní povahy), jímž je autoritativně zjišťována existence či neexistence sporných subjektivních práv nebo povinností. Rozhodování sporů přísluší zásadně soudu. Subjekty v soudní při jsou vůči sobě v paritním postavení. Mají rovná práva.
Donucení
Rozlišujeme
donucení nepřímé ( vznik nové
Vloženo: 10.02.2010
Velikost: 298,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu MP113Zk - Teorie práva
Reference vyučujících předmětu MP113Zk - Teorie práva
Reference vyučujícího JUDr. Roman Vaňěk Ph.D.
Podobné materiály
Copyright 2024 unium.cz