- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
vypracované otázky
MP121Zk - Státověda
Hodnocení materiálu:
Vyučující: doc. JUDr. Jan Svatoň CSc.
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálOtázky k postupové zkoušce z předmětu STÁTOVĚDA
(podzimní semestr akademického roku 2005/2006)
1) Stát a studium jeho povahy (ontologické a gnoseologické hledisko)
povaha: bereme v úvahu stát moderní – označovaný jako právní, demokratický, ústavní, daňový
organizace – limitující je právem zavázaná, lidským činitelem (aplikace práva) – stát se skládá
ze státních orgánů
úloha – zaměření na vykonávání obecného dobra – zajišťování a zprostředkování – stát je
státem společnosti
činnost – koná jen to co je právem upraveno, stanoveno
Ontologie: základní otázka – co je to stát?: je SPOLEČENSKOU INSTITUCÍ, je univerzální ve vztahu ke společnosti, její organizovanou formou
vznikl dlouhodobým vývojem, který mu dala k dispozici omnipotenci, jež je zajišťována právem.
jevem historickým, politickým, sociologickým a také právní skutečností
se státem je obvykle spojováno: území, obyvatelstvo (personální substrát), moc, aparát, právní řád, subjekt (veřejného práva, soukromého práva), stát jako specificky organizovaná společenská skupina
Gnoseologické hledisko:
mluví o společnosti – jako o lidech, kteří jsou se státem v určitém vztahu (obyvatelstvo, národ, lid, občané, cizinci a bezdomovci)
o subjektu státní moci (vláda lidu, lidem a pro lid)
o institutu všeobecné závaznosti práva
o představách o míře působení a péče státu o obecné blaho
Stát byl často charakterizován metaforami (organismus – Platon, mechanismus, instrument vlády – stát jako nástroj vlády).
Dnes je uznávána Jellinekova charakteristika – území, obyvatelstvo, státní moc vykonávaná skrze určitý systém nebo organizaci obyvatel.
Státnost: je souborem společenských institucí, postojů postupů a kodexů chování, komplexem myšlenek a hodnot s jistým institucionálním a právním vyjádřením, pojmem nadřazeným státnosti je státní kultura.
2) Předmět a metody státovědy
Státověda ist: vědou teoreticko-empirickou
Předmětem: vztahy – stát, jednotlivec, veřejná korporace (subjekty státovědy)
t nejlépe poznáme právní úpravy a jejich právního statutu
zájem o povahu/postavení, organizace, působnost
právní odvětví (soubor pr. n. urč. oblasti)
věda právního odvětví
pr. odvětví jako pedagogické odvětví
věda p. odvětví (spíše veř. práva):ústavní p., správní p., finanční p., mezin. p. veř.,
ost. vědy: historie, soc., polit, filo., nár. hosp., ekon., pol. geografie, soc. psychologie
Metody: způsob poznáváni,
Obecné: empirické (pozorování, experiment), racionální (indukce, analogie, dedukce),
Hlavní: srovnávací ( v čase, prostoru, srovnatelné!), systémová (prvek, subsystém, sys., nadsyst.), juristická (normativně dogmatická, z dedukce, t. pr.), sociologické, exaktní (statistické metody, kvantifikace rozhodovacích procesů)
3) Vztah společnosti a státu v podobě společenské smlouvy (středověké formy, novověké koncepce – smlouva o vládě)
společenská smlouva:
možné řešení vztahů mezi státem a společností
legitimita státu (smluvní zakládací akt – jednostranný, dvoustranný, mlčky; nepsaný souhlas o vztahu sát – společnost),
t. absorbční reprezentace: st. moc vykonávána na základě svolení (urč. části občanů);; pospolitost převádí uvědoměle právo na správu jejich záležitostí na určité instituce
pozdně středověké učení o státu:
Marsinius z Padovy (poč. 14. stol.), dílo Obránce míru, do sporu s řím-kat. církví, navazuje na Aristotela: 1. stát (světská instituce) má praktický charakter – spravování věcí občanů, 2. forma právní (nejde o spravedlnost, zabezp. dodrž. prav. chov.), 3. zdrojem suverenity je lid; právo na odpor
Vilém z Ockhamu – světská moc nezávislá na církvi, moc odvozená od lidu
přelom 15./16. stol.:
J. Althusius: teorie konsensu: Soukromé Consociatie (rodina, cech) – potřeba klidu k fungování – zajišťují veřejné konsociace (město, provincie, stát), právo je nad politikou (panovník respektovat právo)
učení - smlouvy o vládě:
J. BODIN (suverén neomezován, garantuje spravedlnost, právo vytváří s konzultací, svoboda+vlastn. právo každého),
T. HOBBES (Leviathan, vlkem, přir. práva, zákl. přir. zákon – o mír dokud je to možné): učení o moci absolutního suveréna, moc má jedinec
učení – o smlouvě o ústavní vládě: (navazuje na předchozí a doplňuje o:)
- ověřování zda moc suveréna je legitimní, zda má být suverénem někdy jiný
- suverénem více subjektů (orgánů), ne personifikace
východisko smluv o ústavním státě:
- u Bodina: zákl. přirozená práva: svoboda + vlastn. práva
proces rozšiřování katalogu zákl. práv a svobod: nezadatelná, nezcizitelná – přirozené; právo na život, p. sociální, politická
přelom 17./18. stol.:
stát se stává garantem základních práv a svobod
J. LOCKE: dělba moci do 2 subjektů (zákonodárná, výkonná), všichni lidé jsou si přirozeně=, všichni souhlas k sdružení /pactum unionis), sdružením vzniká stát, většinou hlasů dán souhlas k vytvoření institucí, vlastníci majetku souhlasí s (!jakýmikoliv!) daněmi
CH. L. Montesquieu: + soudní; 2 principy inkompatibilita, vzáj. kontrol (brzd a vyvažování)
I. Kant: nutno zavázat zákonodárce, aby dávali zákony tak, jak by mohli vzejít ze sjednocené vůle lidu
princip legality – vláda (panství) zákona, zák. jako rozhodnutí parlamentu, vláda práva nad politikou, ústava: přestavuje materializovaný projev společenské smlouvy
J. J. Rousseau:: podmínkou moderního státu je přímá účast na tvorbě politiky, důraz na přimou demokracii, delegátský princip obecné vůle
období liberálního státu:
snaha vymezení společnosti vůči státu, státní (veřejná moc) může působit ke společnosti jen v rozsahu stanoveném v zákoně, dominantní je smluvní princip pokud není upraveno zákonem, stát „noční hlídač“, minimální stát, zasahuje jen v některých oblastech (zahr., obrana, finance, vzdělávání), předpoklad, že jednotlivec bude prosazovat i obecné zájmy i finančními zdroji podporovat
4) Koncepce ústavního státu. Oddělení společnosti a státu v 19. století (liberální stát).
Koncepce ústavního státu je formována paralelně s teorií právního státu. Zdůrazňuje význam ústavního práva a ústavy vůbec pro výkon politické moci ve státě, ochranu ústavně garantovaných práv a svobod. Tímto je velmi blízká teorii právního státu. Ústavnost je jádrem legality, neboť dodržování ústavy, ústavních zákonů se díky vyšší právní síle projevuje v ostatních zákonech. Nejde ale pouze o formální požadavky na právní řád a vztahy, ale i o obsah ústavy, zakotvení základních práv a svobod, demokracie etc.
Liberalismus a liberální stát jsou pojmy, které mají kořeny několik století před tím, než došlo v 19. st. k velkému rozmachu liberální teorie a vzniku států, které kladly důraz na občana a jeho práva. Nakonec ale pod vlivem sociálněpolitické reality došlo k ústupu od klasického liberalismu typu lassez-faire.
5) Společnost jako prostor pluralitních zájmů a stát. Industriální společnost a stát, učení o industriálním státě:
reakce na rozšíření politické a sociální základny
Teoretickou koncepci industriálního státu vytvořili Disraeli a Bismarck, industriální stát se jako takový vyvýjel postupně. Začal se zabývat sociálními otázkami (sociální a zdravotní pojištění, důchody) a posilovat svou úlohu ve společnosti. Prezident Roosevelt aplikuje teorii welfare state ve svém programu NEW DEAL a v poválečném hospodářství jsou uplatňovány Keynesovy teorie, které prosazují strukturální zásahy do ekonomiky, rozvoj nových technologií, podporu strategické výrobě a podporování zaměstnanosti. Stát se snaží minimalizovat krizové situace ve společnosti. Po WWII vytváří Erhard teorii sociálně právního státu, který zajišťuje pro jednotlivce po splnění právně daných předpokladů srovnatelnou životní úroveň ( obecné blaho. Toto ale mělo za následek zvyšování daňové zátěže, zpomalování hospodářského růstu, centralismus, byrokracie a vzhledem k podpoře spotřeby ničení životního prostředí. Když došlo v 70. letech k energetické krizi, dostavila se hospodářská recese. Podnikatelské subjekty začaly přemísťovat svoje sídla do daňových rájů, aby se vyhnuly enormní finanční zátěži. V důsledku nedostatku prostředků se nakonec dostavila krize sociálně právního státu. Jeho společnost je nazývána společností 2/3 - 2/3 obyvatelstva jsou ekonomicky aktivní, zbytek požívá výhod SPS, ale je deprivován svým sociálním statusem.
6) Postindustriální společnost a stát. Další vývoj
V současné době je hledán způsob, jak napravit nerovnováhy SPS a současně probíhá proces změn směrem k postindustriálnímu státu, kde nejhodnotnějším artiklem jsou informace. Dalším dlouhodobým procesem je vytváření nadstátního prostředí (EU, NAFTA, ASEAN) a globalizace ekonomických a politických vztahů. Radikální postindustriální koncepcí, jenž chce řešit největší problémy SPS je koncepce neoliberálního státu (Reagan, Thatcherová). Zasahuje mnohem méně do společnosti a ekonomiky, podporuje tržní prostředí a volný pracovní trh. Méně radikální je koncepce státu, založená na participativní demokracii. Tato rozvíjí koncepci SPS, požaduje tvrdší regulaci rozdělování státních prostředků, větší finanční disciplínu a podporu alternativní výroby. Přináší větší míru územní autonomie a výrobní samosprávy ( výrobní demokracie. Tato koncepce rezignuje na maximální rozvoj, nabízí spíše minimální udržitelný rozvoj.
Asistenční stát: 90. léta
by J. Major, nerezignuje na status jednotlivce, ani na úlohu zprostředkovatele (sociální status jednotlivce – věc f. o., f. o. na nižší než stand. úrovni – státní asistence)
péče o vzdělání v oblasti informačních technologií – T. Blair, G. Schroder, L. B. Johnson: Big society
samostatná autonomie – participativní demokracie
7) Stát jako insituce a jeho specifika. Stát jako právnická osoba
Stát:
zvl. instituce, vznikl stabilizací a institucionalizací komplexních společenských vztahů
má zvláštní znaky: formalizace struktury (organizace) a funkcí,
určitelnost a relativní samostatnost instituce
napětí mezi abstr. úlohou instituce a její konkrétní rolí ve společnosti
je společensky univerzální instituce, formalizace je založena především na právu,
demokratický: založen na legalitě a legitimitě vládnoucí moci
vzniká jako důsledek suverenity lidu, je subjektem nejvyšší veřejné moci, vytváří jednotný právní řád (zajišťuje ústavnost, legalitu, základní podmínky existence společnosti)
organizační podoba: závisí na politickoprávní situaci (typickou je relativně stabilizovaná struktura),
konflikt abstraktního státu s konkrétní institucí je oblast velice široká (nedodržování práva, konflikt zájmů, nedostatečné vymezení pravomocí státu, neschopnost řešit problémy, problémy mezi polit. silami, byrokracie).
není jen univerzální institucí s nejvyšší mocí na daném území – je především subjektem práva, právnickou osobou, která má charakter veřejnoprávní korporace
instituce veřejné (veř.pr. regulace)– působí navenek, regulace okolí, stát pro společnost, mocenské působení; soukromé (soukromopr. regulace) – zaměřeny dovnitř, projev vůle (hledání sml. partnerů), nedisponují mocí
veřejná instituce: stát + veřejnoprávní korporace (v užším smyslu) = veř.pr. korporace v širším slova smyslu, veřejnoprávní korporace (pospolitost), dva modely vývoje anglo-am., kont. evr., uzemní (obec – místní pospolitost = nejnižší samospr., územní (vúsc)
princip subsidiarity – rozdělení správních pravomocí
veř. pr. korporace: územní (místní, územní) samospráva, kulturně – duchovní samospráva, profesní/zájmová
právní = regulováno právem, v rámci samosprávy vytvářet normy
Char. p. o.: charakter korporace, adresátem právních norem, které upravují postavení právnických osob, účastníkem správního řízení před civilním, obchodním, jiným soudem, vystupuje prostřednictvím zástupců (příp. orgánů)
8) Moderní stát a jeho znaky
Formalizace – organizace a činnosti – určitá míra zobecnění
formalizace na základě práva – veškerá činnost státu je upravena právem, stát s občanem komunikuje prostřednictvím práva
Funkce mediační (zprostředkovací)
ve vztahu k celé společnosti
politickoprávní charakter
Stát jako politická instituce
Vztah mezi společností a státem – stát je reflexe společnosti, jejíž jednotlivci jsou nadáni základními právy a svobodami (včetně politických práv)
Abbe Sieges
lid – jediný zdorj moci na daném území – lid má moc ustavující
lid je subjektem moci nadstátní
legitimační procesy
principy
vlády většiny
ochrany menšin
vlády na čas
vyloučení násilné formy vlády
práva na odpor
MOC – schopnost přinutit k určitému jednání i proti vůli
komunikace státu jen prostřednictvím práva
případné porušení práva státem samým ( náprava
legální legitimita – legitimita státu projevená prostřednictvím psané ústavy, ústavnost konání státu
Pernthaler
politická, právní legitimita státu
potentia – přirozená autorita státu
potestas – legalita
STÁTNÍ MOC – legitimní, právem sankcionované působení státu na subjekty společenských vztahů; působí nepřetržitě v čase vůči osobám a území, je autonomní, svrchovaná, jediná, jednotná
Univerzalita, suverénnost státní moci – nezávislost, výlučnost (jediná, jednotná – nedílná), neomezenost
Státní suverenita
výsost – právo na uplatnění právního řádu
územní svrchovanost (vs. výsost personální) – právo státu nakládat se svým státním územím
VEŘEJNÁ MOC
moc státu
moc samosprávných subjektů
9) Moc a stát (legitimita, legalita a svrchovanost st. moci)
pojmy, jež jsou spolu velmi silně svázané.
Moc má dvě stránky – přirozenou (legitimní autoritu, jež subjekty respektují a uznávají jak přirozený společenský jev), druhá stránka je moc v užším slova smyslu (nehledí na dobrovolné podřizování subjektů, ale na jejich ovlivňování, řízení a působení na ně bez jakýchkoliv ohledů na jejich vůli. Dynamické prolínání těchto dvou stránek v šrším pojmu moci je typické především pro stát (jeho různé varianty – totalitní, demokratický..) zdůrazňují jednu nebo druhou složku moci různě.
státní moc je v demokratických státech
založena na: politické legitimitě (princip většiny, vláda na čas, ochrana polit. menšin) a legalitě (právem upravené působení státní moci). Velmi důležité je z tohoto pohledu zajištění legitimity a legality nadpozitivistickou ústavou, zakotvením lidských práv v právním řádu a dělbou moci mezi státní orgány.
Státní moc je: - legitimním právem sankcionovaná schopnost státu ovlivňovat subjekty společenských vztahů a jejich chování i proti jejich vůli.
- originární, právem regulovaná, nejvyšší veřejnou mocí na daném území
legitimita státu – původ moci: politické společenství na určitém území = LID; (abbé Sieyés); lid = moc konstitující (ustavující), subj. moci nadstátní; moc státní– ustavená (konstituovaná)
legitimační procesy: přenos strukturovanosti společnosti do moci ustavené (nejsou dokonalé, ale nic lepšího)
1. Zastupitelská demokracie; 2. Přímá demokracie
Vláda: většiny (momentální, jako reprezentant veřejné moci), na čas; ochrana menšiny (menš. většinou); vyloučení násilné vlády, právo na odpor (nejsou-li dodrženy legitimační procesy)
legalita – právní legitimita, Pernthaler, potentia (autorita státu), potestas (právní regulace státu)
10) Státní moc a veřejná moc
Státní moc: legitimní právem sankcionované působení na subjekty společenských vztahů a jejich chování (i proti jejich vůli), je právně regulovaná (má právně normativní charakter), nejvyšší veřejná moc na daném území – moderní stát, je trvající (k určitým osobám na území vystupuje nepřetržitě)
suverénní charakter st. moci:nezávislá (ne další moc na stejné úrovni), výlučná (jediná - univerzální, jednotná – nedílná), neomezená (respektuje předst. o zákl. pr. a svob., pr. recepce, mezin. ochr. práva)
univerzalita st. moci: jediná moc na území
Veřejná moc: stát jako zvláštní instituce – jeho moc i za veřejnou moc, ta moc, kterou stát na základě práva svěřuje těm nestátním institucím, jejichž vřejně zájmový charakter působení povolil, označovány za veřejnoprávní korporace – disponují právem veřejně mocensky působit na společenské vztahy.
z hlediska kdo je subjektem lze rozlišit: státní moc – subjektem je stát; veř. moc v užším smyslu – subjekty jsou nestátní veřejné právní instituce (územní, místní samospráva, sociálně profesní, kulturně duchovní samospráva)
st. moc je nezávislá na jiné st./veř. moci: rozumíme tedy: nezávislá a neomezená státní moc, autorita působí uvnitř i vně státu
11) Suverenita státu. Územní svrchovanost
st. moc je nezávislá na jiné st./veř. moci,
nezávislá a neomezená státní moc, autorita působí uvniř i vně státu
nenaplnění znaku legitimity stání moci znamená nesuverénní státní moc (závislá na straně, armádě, církvi..)
subjekt st. moci je stát sám, je subjektem i státní suverenity
od koho stát suverenitu odvozuje (LID), konkrétní státní instituce, která suverenitu státu reprezentuje (parlament), navenek repre – hlava státu; vnitřní suverenita – projevuje se při vytváření i ochraně právního řádu, kterým je také sám stát vázán
vnější stránka suverenity (autorita) – svrchovaná rovnost v mezinárodním systému mezi suverénními státy, pro zachování – úloha mezinárodního práva (zásady svrchované rovnosti, dobrovolnosti, reciprocity ve vztazích)
územní výsost: na území se suverenita státu projevuje jako jedna (jednotná) moc
Územní svrchovanost: právo státu nakládat se svým státním územím; subjektem – vrcholný st. orgán (parlament), lid (přímá demokracie – referendum)
vztah suverenity a území: nezávislá území (výlučná územní suverenita), závislá (státní území, kde nepůsobí nezávislá a výlučná moc – jiný stát, mezin. org.; lze obtížně hovořit o st. území – kolonie, svěřené úz.)
Suverenita: - výsost, - svrchovanost
výsost: územní (uplatnění právního řádu na území), personální (upl. pr. řádu ke svým státním občanům)
12) Státní suverenita a území. Územní režimy
Území
nezávislá (výlučná státní suverenita)
závislá
území, kde nepůsobí výlučná sv. moc
území, kde působí konkurující státní moc – poručenský, svěřenecký stát
Územní režimy
terra nullius – hic sunt leones
státní území
režim statický (stav v okamžiku)
hranice – právem vymezené spojení bodů povrchu zemského
vymezení hranic
smluvní
adjudikací mezinárodních orgánů
vnitrostátním právním řádem
pomůcky
orografické – přesně zaznamenávají státní hranice
geometrické – pokud možno dvě spojnice mezi 2 body
astronomické – Kanada, Libye
delimitace – vymezení na základě geometrie
demarkace – komise – přesné, konečné vymezení
teritoriální vody – 12 námořních mil
dalších 12 mil – zóna zájmu (tzv. přilehlá zóna) – tresčí války UK a Islandu
200 mil – výlučná ekonomická zóna
vzdušný prostor – 100 km, považován za příslušenství zemského povrchu
polární sektory – Kanada, USA, Dánsko, Norsko, SNS – jen zemský povrch
režim tzv. fiktivních území – paluby lodí a letadel – mimo teritoriální vody platí právní řád státu registrace (na volném moři, mimo vzdušný prostor kteréhokoliv státu)
dynamický režim (zmenšování, rozšiřování, nabývání, pozbývání státního území)
nabývání území
původní (originární)
terra nullius (derelikce)
přirozený přírůstek např. v důsledku naplavení (akcese)
úmyslné vysušování (akrescence)
odvozené (derivativní)
smluvně (cese)
na základě rozhodnutí legitimovaného orgánu (adjudikace) – např. Versailleská konference po 1. sv. v.
vydržení (usucapio) – znaky:
dlouhodobé užívání
trvalé užívání
mezinárodní uznání
pozbývání území
secese – např. Bangladéš (1970)
mezinárodní územní režimy
terra communis omnium – volné moře + Antarktida
obecné dědictví lidstva – území pod volným mořem
13) Podoby režimu státního území
režim statický
územní jurisdikce, podzemí, zemský povrch, vzdušný prostor;
vymezení mezinárodními smlouvami – delimita
Vloženo: 10.02.2010
Velikost: 343,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu MP121Zk - Státověda
Reference vyučujících předmětu MP121Zk - Státověda
Reference vyučujícího doc. JUDr. Jan Svatoň CSc.
Podobné materiály
Copyright 2024 unium.cz