- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálybového rozsahu dolních končetin ve směru
předozadním a bočném a v neposlední řadě pak potlačením intenzity zahranění a odrazu
z hran při ukončování oblouků. Za reprezentanta této techniky, z které vyšla technika
vyrovnávacích oblouků a S oblouků můžeme označit francouzského sjezdaře Killyho.
V období okolo roku 1970 dochází ke zvýšení zadní části sjezdových bot, vznikají
"opěrky". Tato změna ve tvaru sjezdových bot se značně podílí na dalším vývoji techniky
zatáčení. Za typického představitele můžeme označit francouzského slalomáře Patricka
Russela. Jeho jízda byla charakteristická aplikací techniky vyrovnávacích oblouků
(avalement) do podmínek zavřených slalomových oblouků na plochém terénu (bez
nerovností). Na větších sklonech svahu vznikají vystřelované oblouky. Snahou bylo
urychlit přechod z jednoho oblouku do druhého "jet" pohybem, tj. posunutím dolních
končetin pod tělem směrem dopředu a potom do směru následujícího oblouku. Prakticky
zaniká využití zahranění a odrazu z hran ve svém původním pojetí a je nahrazeno snahou
o stálý kontakt lyží se sněhem. Italského slalomáře Gustavo Thöniho (zhruba okolo roku
1974) můžeme označit jako představitele těch sjezdařů, kteří se snažili spojit všechny
dosavadní progresivní prvky (rozdělená práce nohou, pohyby těžiště ve všech směrech
apod.). Dokázal skloubit pokrokové rysy techniky používané v minulosti Stieglerem, Killym
i Russelem. Dochází k celkovému zvýšení postoje. Oblouky se zbavují snížení ve fázi
ukončení, které vyplývalo ze zahranění a odrazu z hran. Za změnu, způsobenou snahou
po zrychlení jízdy, můžeme označit i využití výjezdu na vnitřní lyži.
V průběhu dalšího vývoje techniky zatáčení (zhruba okolo roku 1977) dochází postupně
k využívání progresivních prvků techniky oblouků pro obří slalom v podmínkách
slalomových oblouků. Švédský slalomář Ingemar Stenmark je pokračovatelem cesty, která
vychází ze snahy využít techniku obřího slalomu v podmínkách časově a prostorově
omezenějších. To se již dostáváme do období posledních několika let, kdy lze pozorovat
určité zvýšení postoje (menší předklon trupu) a snahu po co nejplynulejším přechodu z
jednoho oblouku do druhého. Lyžaři minimalizují smýkáním lyží stranou a plynule zatěžují
lyže ve všech fázích oblouků. Dochází k posunu bodu, kdy je těžiště lyžaře nejníže -
zhruba do poloviny oblouku. Snahou je co nejvíce zkrátit časový úsek mezi ukončením
jednoho a zahájením dalšího oblouku, urychlit přechod přes spádnici a provést jej s
minimální časovou ztrátou.
Charakterizovat současnou techniku není lehké, neboť změny, ke kterým došlo, se
snáze dají posoudit teprve s delším časovým odstupem. Navíc se domníváme, že k
zásadním změnám v poslední době nedochází, jedná se spíše o zvyšování kvality
zúčastněných pohybových dovedností. Zůstává snaha po plynulém zatěžování lyží ve
všech fázích oblouků, po plynulém pohybu těla sjezdaře, tendence provádět pohyby
nenásilně a citlivě. Podmínkou je i nadále zachování styku lyží se sněhem, dochází k
optimálnímu využití technické dokonalosti výzbroje a výstroje. Vývoj techniky ovlivňuje
vývoj vybavení, a ten se podílí na vývoji techniky.
16
10. BIOMECHANIKA SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ
BIOMECHANICKÉ HLEDISKO HISTORICKÉHO VÝVOJE ZATÁČENÍ NA LYŽÍCH
Z biomechanického hlediska je možné realizovat zatáčení na lyžích pomocí různých
mechanismů - principů, eventuálně jejich kombinací. Zásadní rozdíly mezi jednotlivými
lyžařskými školami spočívají nejčastěji v otázce zahájení oblouku, tj. jakým způsobem jsou
vychýleny lyže z přímočaré jízdy. Z historického pohledu je vývoj zatáčení po druhé
světové válce charakterizován třemi stěžejními principy uvedení lyží do oblouku: rotace,
protirotace a zvýšení tlaku na lyži při jejím současném postavení na hranu.
Při použití prvních dvou principů, zahajuje lyžař otáčení na odlehčených lyžích. Vnějším
pohybovým znakem je zvyšování těžiště ve fázi zahájení. Dolní končetiny se napínají a
lyže proto nemohou být dostatečně na hranách. Interakce lyže-sníh nevytváří potřebný
točivý moment a proto je nutné zapojit do otáčení větší svalové skupiny. Ty musíme před
dalším obloukem brzdit, což je obtížné a může to způsobit komplikace.
Zahajujeme-li otáčení tlakem do vnitřní hrany vnější lyže, není potřeba k zatáčení
používat rotační impuls velkých svalových skupin. Interakcí lyže-sníh vzniká dostatečně
silný moment otáčení. Vnějším pohybovým znakem je snižování těžiště ve fázi zahájení. Z
biomechanického hlediska může lyžař při tomto pohybu vytvořit potřebný točivý moment
pohyby menších a tedy operativnějších svalových skupin.
Na obr. 13 je znázorněn vývoj základních principů zatáčení. Jsou zde také uvedeni
význační představitelé v daném období charakteristického pojetí jízdy. Vidíme, že vývoj
techniky zatáčení neprobíhá skokem, ale dochází k plynulému prolínání jednotlivých
principů. Nositelem pokroku v efektivním zatáčení byli špičkoví závodníci, kteří vždy
předbíhali obecné pojetí oblouku v masovém a sportovním lyžování.
Rotace je prvotním a
historicky překonaným
principem, který v
současném moderním
pojetí jízdy má uplatnění
v modifikovaných
podmínkách. Daná technika
je charakterizována
relativně dlouhým časovým
intervalem od zahájení
pohybu k jeho přenesení na
lyže a převahou "smýkání"
lyží při jízdě v oblouku
(velká ztráta rychlosti jízdy).
Postoj lyžaře při rotační
technice značně omezuje
jízdu v oblouku po hranách lyží a jejich plynulou změnu.
Klasická protirotace postupně nahrazovala rotaci. Pokrok proti předcházejícímu principu
spočíval ve dvou hlediscích. Za prvé došlo ke zrychlení zahájení oblouku (rovina
rozdělující torzi horní a dolní poloviny těla se nacházela v oblasti kyčelních kloubů). Za
druhé došlo při jízdě v oblouku k vytvoření výhodnější polohy těla, což umožnilo zvýšit
podíl jízdy na hranách lyží a značně omezit smýkání lyží (nastalo zrychlení jízdy). I
protirotace je však vázána na odlehčení lyží (vertikální pohyby těla).
V období po roce 1960 se objevuje další kvalitativní vývoj v zahájení oblouku.
Protirotace se začíná kombinovat s diferenciací tlaku na jednotlivé lyže (nezávislá práce
jednotlivých dolních končetin). Impuls k zatočení lyže vychází stále ještě z protirotace.
Obr.13
17
Proti předcházející vývojové etapě ale dochází ke zefektivnění jízdy - větší diferenciace
tlaků na jednotlivé lyže vede ke zvýšení podílu hranění při jízdě v oblouku. Při projíždění
oblouku ubývá "smýkání", ztráta rychlosti se zmenšuje. Značný podíl na dalším vývoji měly
změny v úpravě sjezdových tratí (ledové a tvrdé povrchy), nové typy lyží (větší pružnost a
torzní tuhost) a zásadní změny ve vývoji lyžařské obuvi (opěrky).
Ve vývojové etapě od roku 1970 až 1975 se zásadním způsobem mění dominance v
hlavním principu zatáčení. Do popředí se jednoznačně prosazuje princip zatížení lyží s
diferenciací hranění. Proti předcházející vývojové etapě má dvě přednosti - značně
zrychlené zahájení oblouku (akce lyžaře působí v místě interakce lyže a terénu) a postoj
lyžaře při jízdě v oblouku, umožňující realizovat širokou škálu hranění lyže. Lyžař má
možnost v každém okamžiku jízdy optimalizovat poměr mezi smýkáním lyže a jízdou po
hranách. Ztráta rychlosti je ve srovnání s předchozími způsoby jízdy v oblouku minimální.
Zatížení lyže je do jisté míry kombinováno s kompenzačním protirotačním pohybem
horní části těla. Nejedná se již o protirotaci ve smyslu principu zatáčení, ale využití
biomechanických zákonitostí. Diferenciace hranění lyže je regulována pohybem kolen a
pánve dovnitř oblouku (vnitřní rotace dolní končetiny), což je vyvažováno protipohybem
horní části těla. Tento pohyb má značný význam především při napojování oblouků, kdy
protichůdný torzní pohyb těla vůči lyžím vytváří tzv. anticipaci pohybu (předpětí svalů ve
smyslu zahájení následujícího oblouku), která přispívá ke zrychlení začátku oblouku.
Z didaktického hlediska má nový princip zahájení oblouku značné přednosti v
konkrétnosti a jednoduchosti klíčové instrukce (postavení lyží na vnitřní hranu a zatížení
přední části lyže). Nedochází k nebezpečnému smýkání lyží a celá činnost splňuje
podmínky "minimální biologické zátěže organismu lyžaře". Na závěr je třeba zopakovat, že
tento revoluční - moderní a snadný způsob otáčení umožnila až změna výzbroje v
poválečném období technické revoluce.
TECHNIKA A BIOMECHANIKA ZATÁČENÍ NA LYŽÍCH
Technikou rozumíme řešení pohybového úkolu v konkrétní terénní situaci. Obecně lze
konstatovat, že řešení pohybových úkolů se uskutečňuje skladbou pohybových prvků. Ta
je variabilní z hlediska různorodosti pohybových úkolů, které sjezdař musí řešit jak v
prostoru (změny úhlů směru pohybu, změny úhlů jednotlivých částí těla, změny v rozsahu
pohybů v rovině vertikální, laterální a předozadní) tak v čase (změny v pracovním rytmu a
frekvencích pohybů). Se změnou pracovního rytmu a frekvencí pohybu dále souvisí
změna intenzity pohybu.
Pro současné pojetí techniky zatáčení jsou charakteristické tzv. pohybové znaky,
společné pro značnou většinu prováděných pohybových úkolů na lyžích. Mezi základní
charakteristické pohybové znaky techniky zatáčení patří rozdílná práce dolních končetin v
průběhu provádění napojovaných oblouků, způsob vedení lyží v oblouku po vnitřních
hranách, odpovídající práce paží pro jednotlivé druhy napojovaných oblouků a dokonale
koordinované a rovnovážné postavení celého těla vůči měnícím se podmínkám v průběhu
oblouku. Vedle charakteristických pohybových znaků existují tzv. "základní pohybové
dovednosti pro zatáčení na lyžích", které se prolínají v celé oblasti zatáčení na lyžích - od
základního oblouku až ke krátkému slalomovému oblouku ve všech možných variantách.
Pro diferenciaci základních pohybových dovedností při tvoření oblouků je rozhodující
technická úroveň lyžaře, úroveň jeho tělesné přípravy a vybavení, obtížnost terénu a
morfologické, funkční a psychické předpoklady jedince.
18
Základní pohybové dovednosti
Základní pohybové dovednosti jsou stavebními kameny oblouků elementárních i
vrcholových. V základní etapě nacvičujeme tyto základní pohybové dovednosti:
Překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků mimo lyže
a
Překlopení lyží z hran na plochy pohybem bérců a boků zpět nad lyže.
Jsou to nejdůležitější pohybové dovednosti, nezbytné pro uvedení lyží do
oblouku i pro jeho pro jeho správné ukončení. Dávají podnět ke změně
polohy lyže z plochy na hranu, a tím k uvedení lyže do oblouku a naopak
k návratu na plochy, tedy k ukončení oblouku.
Na těchto pohybech se výrazně podílí kyčelní a kolenní klouby a
nacvičujeme je především ve vlnovce a
v základních obloucích. V etapě
základního lyžování je důležité aby tyto
pohyby směřovaly nejen do stran a zpět,
ale také dopředu. Pohyb musí být plynulý v celém
oblouku, od zahájení a vedení až k ukončení oblouku.
Ve fázi zahájení oblouku jsou dolní končetiny jen mírně
pokrčeny, při vedení oblouku jsou pokrčeny nejvíce a
bérce a pánev jsou přikloněny dovnitř oblouku. Ve fázi
ukončení oblouku se končetiny opět napínají v
hlezenním, kolenním a kyčelním kloubu.
Přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži je důležité proto, že nám umožní regulovat
poloměr oblouku a udržovat rovnováhu. Hodně pozornosti věnujeme nácviku této
pohybové dovednosti ve sjezdové průpravě. Přenášení hmotnosti z lyže na lyži je třeba
sledovat i v dalším nácviku, neboť nedostatečné zvládnutí této pohybové dovednosti bývá
hlavní příčinou chyb v technice jízdy i vyspělých lyžařů.
Vedení lyží po jejich vnitřních hranách při vyjíždění oblouků je náročná dovednost,
kterou nacvičujeme v hrubé formě již ve vlnovce. K jejímu postupnému zvládnutí dochází
v průběhu nácviku i výcviku - při opakování za změněných podmínek. Snažíme se vést
lyže v obloucích tak, aby se nesmýkaly stranou a aby se pohybovaly v souladu se směrem
jízdy, po vnitřních hranách. Jedině důkladné zatížení lyží a přiklonění bérců a pánve
dovnitř oblouku zaručuje jízdu po vnitřních hranách bez smýkání stranou.
Rozdílné a na sobě nezávislé pohyby levé a pravé končetiny nejvíce charakterizují
současné pojetí techniky zatáčení. Rozdílné pohyby dolních končetin umožňují lepší
stabilitu, snazší přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži a dostatečný rozsah pohybu
kolenou dopředu a do stran.
Pohyby předloktí a zápěstí s pícháním holí provázejí až nácvik základních oblouků. Ve
vlnovce se paže v podstatě nepohybují, jsou mírně pokrčené v loktech poněkud stranou a
před tělem. Při dynamičtějším pohybu dolních končetin v základních obloucích dochází k
mírnému pohybu paží vpřed, spojenému s náznakem zapíchnutí vnitřní hole (vzhledem k
následujícímu oblouku). Lyžař pohybuje pouze předloktími, rozsáhlejší pohyby v
ramenních kloubech jsou nesprávné a narušují optimální průběh ostatních pohybů.
Píchnutí holí do sněhu stranou vpřed je co nejkratší, předznačuje ukončení jednoho a
zahájení dalšího oblouku. Nejde o oporu o hůl jako o pomoc pro zahájení oblouku!
Regulace rychlosti jízdy v průběhu oblouků je důležitá dovednost, umožňující
bezpečnou jízdu. Začátečník obvykle zastavuje odšlapováním do vrstevnice a jízdu
zpomaluje vyjížděním oblouků více do vrstevnice. Na úzkých místech, kde nelze jízdu
regulovat tímto způsobem, brzdí pluhem nebo sesouváním.
Obr.14
Obr.15
19
Rozšiřující pohybové dovednosti
Rozšiřující pohybové dovednosti umožní lyžařům jízdu v náročnějších terénních a
sněhových podmínkách. Dovednosti, které zvládli v základní etapě (a které dále
zdokonalují) rozšiřují následující dovednosti.
Odklon trupu je důležitý při jízdě na svahu s větším sklonem, ve větší rychlosti a v
zavřených obloucích. Pomáhá vyrovnávat vliv odstředivé síly, která vytlačuje lyžaře ven z
oblouku. Lyžař se vyrovnává s působením odstředivé síly v obloucích poněkud jinak než
například cyklista v zatáčkách. Cyklista nakloní kolo i tělo do zatáčky, lyžař sklápí bérce a
boky při vyjíždění oblouku ke svahu a tento pohyb vyrovnává odklonem trupu od svahu,
což umožňuje větší hranění a dobré vedení lyží po vnitřních hranách.
Předpokladem správného odklonu trupu v dostatečném rozsahu je vzpřímené držení
trupu; při předkloněném trupu nelze potřebný odklon provést (předklon trupu omezuje
možnost úklonu). Důležité je vklonění vnitřního boku v oblouku ke svahu a mírně vpřed.
Není správné tlačit vnitřní bok dopředu, důležitý je především pohyb ke svahu.
Odklon trupu je v souladu s pohybem bérů a pánve. V okamžiku, kdy jsou bérce a
pánev přikloněna dovnitř oblouku nejvíce, dochází k největšímu odklonu trupu. Naopak v
ukončení a v zahájení oblouku jsou bérce i trup nad lyžemi.
Teleskopické pohyby dolních končetin jsou důležité při jízdě v boulích. Podstatné je,
aby lyžař udržel lyže pokud možno na sněhu. Toho lze dosáhnout pouze dostatečným
pokrčením nohou při nájezdu na bouli a aktivním natažením nohou po přejetí vrcholu a při
projíždění prohlubně. Při tomto "teleskopickém" pohybu dolních končetin však nesmíme
zapomínat na pohyby bérců do strany, kam chceme zatočit.
Pokrčováním a napínáním nohou se snažíme vyrovnávat nerovnosti terénu tak, aby
dráha těžiště byla co nejplynulejší. Abychom mohli uvedené pohyby provádět v
dostatečném rozsahu, je třeba držet trup ve vzpřímené poloze. Předklon trupu
znemožňuje potřebné pokrčení nohou a vysoké zvednutí kolen při nájezdu na bouli.
Při vyšší rychlosti nebo při jízdě ve větších boulích je třeba skrčovat nohy dostatečně
rychle a s potřebným pohybovým rozsahem. Stejně důležité je aktivní natažení nohou
ihned po překonání vrcholku, kterým lyžař udrží kontakt se sněhem.
Torze a rotace se v současné technice neprojevují jako rozhodující impulzy pro
zatáčení (jak tomu bylo v rakouské protirotační technice nebo ve francouzské rotační
technice). V české škole lyžování jsou účelově využívány v alternativním postupu výuky.
Torze se výrazně objevuje v obloucích s přibrzděním, kde k ní dochází vlivem pohybu
dolních končetin proti trupu při brzdění zvětšeným smykem. Rotace využíváme
v omezené míře ve snožných obloucích.
Zahranění a odrazu z hran využíváme v obloucích s přeskokem a v obloucích s
přibrzděním. Jde o poměrně jemné pohyby kolen dopředu a hlavně dovnitř (ke svahu),
kterými regulujeme postavení lyží na hranách. Zahranění provádí lyžař plynulým pohybem
kolen ke svahu; před odrazem dochází ke zrychlení pohybu, který má za následek
zvětšené hranění.
Po zahranění se lyžař odráží z hran dopředu a vzhůru, a to natažením dolních končetin
ve všech kloubech. Předpokladem úspěšného zahranění i odrazu z hran je rovnoměrné
zatížení lyží po celé délce. Zatížením zadní části lyží dochází k podjetí zahraněných lyží
pod tělem směrem ven z oblouku a k záklonu. Při zatížení lyží příliš vpředu dochází k
výraznému smýkání patek lyží stranou.
Zahranění a odraz z hran procvičujeme při sjezdu šikmo svahem v opakovaných
obloucích ke svahu. Po zahranění a odrazu z hran přemisťujeme lyže zpočátku do
původního směru jízdy šikmo, později zkoušíme přeskok přes původní směr jízdy a
později ukončujeme opakovaná cvičení přeskokem přes spádnici a v podstatě již
provádíme oblouk s přeskokem.
Brzdění zvětšeným smykem využíváme v obloucích s přibrzděním. Lyžař na okamžik
přeruší plynulý pohyb kolen dopředu a dovnitř. Vlivem zastavení pohybu nohou dojde ke
20
smýkání lyží stranou vpřed. Brzdění ukončuje lyžař zahraněním a odrazem z hran vzhůru
a vpřed ve směru následujícího oblouku.
Důrazné opření o hůl jako impuls pro otáčení mají význam v krátkých zavřených
obloucích na větším sklonu svahu, popřípadě při jízdě v boulích. K píchnutí holí dochází
před ukončením jednoho a zahájením dalšího oblouku. Je impulsem pro přenesení
hmotnosti. V dlouhých a otevřených obloucích, či na velmi mírném svahu není třeba holí
používat. Paže se pohybují v nepříliš velkém rozsahu před tělem. Neměly by se dostat do
připažení, lyžař by je neměl nechávat svěšeny ani by je neměl zvedat nad úroveň ramen.
Pohybuje se převážně předloktí a zápěstí. Jakékoli větší pohyby v ramenou narušují
plynulost jízdy. Koordinaci pohybů paží a dolních končetin nacvičíme nejlépe na mírném
svahu v delších otevřených obloucích.
Pomocí hole zahajujeme oblouky s přeskokem, méně již krátké oblouky s přibrzděním a
oblouky pro přejíždění vln. O hůl se příliš neopíráme, zapíchnutí do sněhu je co nejkratší.
Bodec hole zapichujeme do sněhu stranou vpřed (nikoli ke špičkám lyží ani na úroveň
vázání). K vydatnému a delšímu opření o hůl tedy dochází pouze v obloucích s
přeskokem, kde napomáhá odrazu z hran a rotaci.
Změna hranění, změna zatížení a výměna boků při odlehčení lyží jsou pohybové
dovednosti, které mají zásadní význam pro správné provedení modifikovaných oblouků
druhé části etapy základního lyžování, které jsou určeny do volného terénu a do obtížných
sněhových i terénních podmínek. Tyto pohybové dovednosti procvičujeme nejprve na
upraveném svahu odpovídajícího sklonu a za pomoci průpravných cvičení. Teprve poté
přecházíme postupně do obtížnějších podmínek. Při přechodu do volného terénu a
náročnějších podmín
Vloženo: 24.04.2009
Velikost: 1,12 MB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz