- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálna dvě části. V prvé jsou lyže vedeny
po vnitřních hranách pokračujícím vkláněním bérců a pánve
dovnitř oblouku, vnitřní lyže se mírně předsouvá (cca o délku
prstů nohou) a s ní se natáčí i osa boků a ramen.Těžiště lyžaře
se dostává dovnitř oblouku, trup je naopak mírně odkloněn a
vnitřní lyže zajišťuje rovnovážné postavení při jízdě (důsledkem
těchto pohybů je relativní snížení těžiště). Ve druhé části
vedení oblouku se pánev i bérce vracejí zpět nad lyže a těžiště
lyžaře se postupně dostává zpět na úroveň základního postoje.
V ukončení oblouku dochází k ukončení pohybu těžiště zpět
do základního postoje, kterým lyžař krátce prochází (kolmo
k podložce). Poté dochází k zapíchnutí hole, po něm následuje
zahájení dalšího oblouku. Nesnažíme se zatáčet, lyže jen
překlápíme a ty zatáčejí „samy“ po hranách střídavě na obě
strany – při ideálním provedení zůstanou ve sněhu „vykrojené
dvě stejné koleje“. Nacvičujeme na středních sklonech dobře
upravených svahů .
K zapíchnutí hole dochází mezi ukončením jednoho a
zahájením druhého oblouku. Hůl zapichujeme ke špičce budoucí vnitřní lyže, šikmo dolů
ze svahu. Píchání holí má rytmizující význam, uvolňuje trup, ale rozhodně nedochází
k opoře o hůl, k otáčení kolem hole, nebo k aktivním pohybům trupu. Po zapíchnutí hole
se budoucí vnitřní bok a rameno posouvá mírně vpřed.
Nejvíce problémů vzniká lyžaři při zahájení oblouku, respektive při přechodu z jednoho
oblouku do oblouku druhého. Zde je třeba provést v krátkém čase a na malém prostoru
několik přesně „nafázovaných“ pohybových činností a to je obtížné. Při nácviku v etapě
základního lyžování proto mezi fázi ukončení jednoho oblouku a zahájením druhého
zařazujeme mnohdy ještě přechodovou fázi, která od sebe jednotlivé činnosti lépe oddělí a
zvětší časový prostor v tomto komplikovaném místě. Probíhá zde výměna boků a kontrola
„správného postoje“ pro zahájení dalšího oblouku.
Při zatáčení využíváme nejen biomechanických principů, ale také přírodních sil.
Z tohoto pohledu je důležité zatížení lyží v jednotlivých fázích oblouku. Představíme-li si
volnou lyži položenou na svahu ve vrstevnici a zatíženou kamenem v přední části, je
zřejmé, že se lyže bude při pohybu otáčet špičkou dolů ze svahu (obr. 24). Naopak,
zatížíme-li ji na patkách, budou paty směřovat dolů a špičky nahoru. Pro lyžaře je tedy
výhodné v zahájení oblouku mít těžiště vpředu, protože se tak „nepere“ s fyzikálními
silami. Logická úvaha říká, že v konci druhé části vedení oblouku je naopak výhodný mírný
posun těžiště vzad. Kamenem úrazu je však zvládnout posun těžiště v ukončení oblouku
zpět dopředu (pro správné zahájení dalšího oblouku). Posun těžiště dozadu v druhé části
vedení oblouku zvládají obtížně i vyspělí lyžaři. Používáme jej proto pouze ve vyšších
etapách výuky a i to velmi výjimečně.
Jako u všech carvingových oblouků, snažíme se i u základního oblouku vyloučit
smýkání lyží. Musíme si však uvědomit, že „řezat obouk“ bez smyku vyžaduje přesné
provedení všech pohybů a zkušenost. Při výuce základního oblouku žák prochází všemi
fázemi motorického učení (generalizace, diferenciace…) a přesnost provedení je tedy
Obr.6
10
závislá na postupném osvojování pohybových dovedností, neboť jednotlivé fáze
motorického učení nelze přeskočit. Navíc každá lyže má svůj rádius, při kterém „dokáže
oblouk řezat bez smyku“. Zkrátíme-li oblouk pod tento poloměr, jde na mírném svahu jen
obtížně dosáhnout zavření oblouku bez smyku a tak i zkušený lyžař toho dosáhne jen
v omezené míře.
V první části etapy základního lyžování odvozujeme od
základního oblouku oblouky modifikované (oblouk v pluhu
a oblouk z přívratu vyšší lyží), které usnadňují lyžaři pohyb
v obtížnějších terénních podmínkách. Jsou prováděny
stejným pohybovým principem jako základní oblouk, liší se
však přívratným postavením lyží. Natočení budoucí vnější
lyže do směru tvořeného oblouku nám pomůže překonat
kritickou fázi zahájení a driftování lyží v přívratném
postavení usnadní jak první část vedení, tak regulaci
rychlosti. Modifikované oblouky s aktivním driftováním lze
použít i k výuce základního oblouku, nedaří-li se přímá
cesta přes vlnovku a v komerčních lyžařských školách
nahrazuje tato moderní forma kombinace tlaku do vnitřních
hran+aktivního driftování starší formu smyku na
odlehčených lyžích. Přívratné postavení lyží však fixuje nepříjemný návyk antagonního
postavení kolen a tak považujeme za vhodné, co nejrychleji přecházet k paralelnímu
vedení lyží, tedy k formě základního oblouku, využívajícího v zahájení a v 1.části vedení
aktivní driftování lyží v paralelní poloze.
V první části etapy základního lyžování se pohybujeme převážně na mírném a
upraveném svahu. Snažíme se aby žák byl "řidičem svých lyží", tak jako zdatný lyžař na
svahu prudším. Pozice "brzdiče" není příjemná, ani zdravotně výhodná.
V základním carvingu je účelné rozdělit váhu mezi lyže tak, že vnější lyže je cca o 5-
10% zatížena více, neboť z obecného pohledu platí, že člověk má lepší stabilitu na
palcové hraně plosky než na malíkové a navíc toto rozdělení váhy zvětší potřebnou
„rezervu“ ve stabilitě (viz biomechanika). Při stejném zatížení obě lyže vykrajují zatáčky o
stejném poloměru. Rozdílným zatížením lyží dokáže lyžař zkrátit poloměr zatáčení či
zvýšit držení a stabilitu na tvrdém povrchu. Při přechodu k FUN Carvigu maopak přichází
ke slovu výrazná jízda po vnitřní lyži a rotace trupu směrem do oblouku se současným
vkloněním trupu. RACE a FUN Carvingové oblouky však již patří do etapy Závodního a
extrémního lyžování.
5. DRUHÁ ČÁST ETAPY ZÁKLADNÍHO LYŽOVÁNÍ
Při přechodu do druhé části etapy základního lyžování, ke carvingovým obloukům
krátkým, středním a dlouhým, se svah a rychlost jízdy zvětšuje a pohybujeme se často na
hůře upraveném terénu nebo dokonce mimo
sjezdové tratě. Principy základního oblouku
platí i pro Carvingové oblouky,jejichž provedení
se liší od základního oblouku, pouze tím, že
všechny pohyby jsou prováděny v dokonalejší
formě, důrazněji a přesněji, zkracuje se přechod
z jednoho oblouku do druhého a modifikuje se
časová i prostorová charakteristika. Zvětšují se
síly působící na lyžaře a k základním
pohybovým dovednostem se přidávají
rozšiřující pohybové dovednosti.
V této části výuky již používáme také
modifikované oblouky s tradičním zahájením
Obr.7
11
oblouku na odlehčených lyžích stejně tak jako rotaci či protirotaci. Tyto klasické oblouky
jsou charakteristické zahájením na lyžích odlehčených po odrazu z hran + zvyšováním
těžiště ve fázi zahájení oblouku a právě díky tomu klasická technika usnadňuje zatáčení
například v obtížných podmínkách volného terénu, v hlubokém sněhu atd.. Přecházet
z jedné techniky do druhé není žádná ostuda, naopak uměni přecházet z jedné techniky
do druhé podle podmínek, je vizitkou dobrého lyžaře.
6. POHYBOVÉ DOVEDNOSTI
Pohybové dovednosti jsou základem elementárních i vrcholových oblouků. Dělíme je na
základní a rozšiřující. Základní a rozšiřující pohybové dovednosti na sebe navazují a
umožňují zvládnout lyžování v plné šíři proměnlivých podmínek.
Základní pohybové dovednosti jsou:
• překlopení lyží z ploch na vnitřní hrany pohybem bérců a boků stranou mimo lyže
• překlopení lyží z hran na plochy pohybem bérců a boků zpět nad lyže do základního
postoje
• přenášení váhy těla z lyže na lyži,
• vedení lyží v obloucích po vnitřních hranách v dostatečné šíři stopy,
• nezávislé pohyby dolních končetin, kdy každá z nich vykonává poněkud odlišné
pohyby
• pohyby předloktí a zápěstí s pícháním holí
• regulace rychlosti jízdy
Rozšiřující pohybové dovednosti na úrovni druhé části etapy základního lyžování jsou:
• odklon a vklonění trupu
• teleskopické pohyby dolních končetin,
• torze a rotace,
• zahranění a odraz z hran,
• brzdění zvětšeným smykem,
• dynamické pohyby pažemi s pícháním holí,
• důrazné opření o hůl jako impuls pro otáčení
• změna hranění, změna zatížení a výměna boků při odlehčení lyží
Obr.9
12
7. POPIS JEDNOTLIVÝCH OBLOUKŮ
Detailní popis jednotlivých oblouků
je uveden v příslušné části České školy
lyžování, která navazuje na plán výuky
INTERSKI ČR, respektive v učebních textech
jednotlivých školících zařízení.
8. LYŽAŘSKÝ PEDAGOG
Lyžování by mělo především přispívat k
upevnění fyzického i psychického zdraví
lyžaře. Při výuce je proto potřebné dbát na
efektivitu pohybů, přizpůsobit se proměnlivým podmínkám a maximálně omezit negativní
vlivy na organismus žáka. Vyjma těchto faktorů však ovlivňuje výuku i vztah žáků k horám
a k lyžování. Cíle žáků jsou různé, od pouhého příjemného pobytu na horách až po
sportovní výkon. Nový model výuky dává lyžařskému pedagogovi do rukou rozmanité
kombinace prostředků k dosažení cílů jeho žáka pro konkrétní přírodní podmínky.
Specifikuje pouze základní principy a konkrétní řešení ponechává na učiteli. Klade tím na
pedagoga mnohem vyšší nároky než v minulosti.
Optimalizace výuky - tedy její co nejdokonalejší přizpůsobení momentální situaci z
hlediska proměnlivosti prostředí, úrovně svěřenců i jejich cílů atd.- je podstatně složitější
než disciplinované použití metodických řad. Jde o individuální přístup k žákům, který
vyžaduje hlubokou znalost a skutečné porozumění principům výukového postupu. Každý
žák je zde individualitou, se kterou samostatně pracujeme.
Zapomínat nesmíme ani na individualizaci na základě technického vybavení. Je
evidentní, že při výuce základních a carvingových oblouků
§ bude muset žák na lyžích delších a s menším telemarským tvarem více rozkládat
váhu mezi lyže a více používat větší vertikální pohyb pro to, aby udělal oblouk o
stejném poloměru, jako žák na lyžích kratších s větším telemarským tvarem,
§ žákovi s kratšími lyžemi (s větším telemarským tvarem) naopak při stejném
rozsahu pohybů lyže zatočí více, vzniknou tak větší odstředivé síly a % podílu
pánve na zatáčení může logicky být větší.
Nový model výuky je mocným a flexibilním nástrojem v rukou pedagoga. Skutečná
úspěšnost je však výrazně závislá na kvalitě vyučujícího.
Základní osa výuky je pro žáka průhledná od vlnovky až po carvingové oblouky. Je
proto nezbytné, aby lyžařský pedagog perfektně ovládal celou požadovanou škálu
oblouků. Jeho případné chyby jsou viditelné i začátečníkovi. Povinností lyžařského
pedagoga je ukázat svěřenci konkrétní prvek v optimální formě, bez individuálních
odchylek. Ty si může dovolit pouze žák, podle své morfologie, pedagog však jen při
aplikaci techniky mimo výuku.
To, že výuka proběhla, ještě neznamená, že žákovi byly splněny očekávané cíle.
Ústřední postavou při moderní výuce je lyžařský pedagog, jeho odborná a společenská
úroveň. Právě na jeho práci, příkladu a působení závisí úspěšnost výuky i úspěšnost
pobytu jeho svěřenců v krásném horském prostředí. Na něm záleží, zda pobyt na horách
bude zážitkem, na který budou svěřenci dlouho vzpomínat a budou se k horám a lyžování
stále vracet.
Obr.10
13
9. HISTORIE LYŽOVÁNÍ A HISTORIE LYŽAŘSKÉ VÝUKY
Z historického hlediska můžeme dějiny lyžařství rozdělit do dvou rozdílně dlouhých a
rozdílně zaměřených i různě významných epoch. Je to období zhruba pětitisíciletého
vývoje na severu Evropy a Asie a období přibližně posledních 135 let, během kterých
lyžování zachvátilo rozsáhlé oblasti civilizovaného světa, všude tam, kde mělo vhodné
geografické a klimatické podmínky. Rozhodným rokem pro dělení obou epoch je rok 1860,
který je mezníkem mezi užitným lyžařským uměním lovců, sedláků a vojáků a moderním
lyžováním obyvatel měst a venkova - sportovním lyžováním.
Střediskem nového sportovního hnutí se stala Kristianie, dnešní Oslo. Základem
novodobého vývoje - jak odpovídalo terénní konfiguraci okolí Kristianie - byly především
běh a skok, které jsou dodnes pilíři severského neboli klasického lyžování.
Ani v Norsku však nenalezl tento nový trend spontánní podporu veřejnosti. Výjimku
tvořila provincie Telemark, kde sedláci používali lyží nejen k dopravě, ale i k zábavě. První
lyžařský závod se uskutečnil v Norsku v roce 1843, Norsko je tedy právem pokládáno za
kolébku lyžařského sportu.
Severská forma sportovního a závodního lyžování, zůstala po celá desetiletí omezena
na Skandinávii. Zlom přinesla kniha Nansena Na lyžích napříč Grónskem. Německé
vydání v roce 1891 vyvolalo veliké nadšení po celé střední Evropě, doprovázené
hromadným dovozem "zázračných prkének". Na sklonku devatenáctého století se potom v
Čechách, Německu, Rakousku, Švýcarsku a v dalších zemích objevují první lyžařští
učitelé, mladí norští studenti, studující na středoevropkých univerzitách.
Lyžařství v Čechách
Počátky lyžařství v Čechách spadají do druhé poloviny devatenáctého století a čeští
lyžaři patřili k průkopníkům lyžařského sportu ve střední Evropě. Přední místo mezi nimi
zaujímá Josef R. Ořovský, který v listopadu 1886 jako osmnáctiletý všestranný sportovec
napsal různým firmám v Kristianii o nabídku sportovní výzbroje a výstroje. K jeho velkému
překvapení poslala firma Heyde a Gustavson vedle nabídky bruslí také nabídku lyží.
Ořovský, jehož heslem bylo "Pohyb - sport - dobrodružství", ihned objednal dva páry lyží,
které 5. 1. 1887 došly na celnici, kde si s nimi nevěděli rady, a tak je nakonec proclili jako
lodní vesla. Šlo o dva typy, norský - s vázáním z rákosu a finský - s dlouhými řemeny.
Hned druhý den po obdržení je Ořovský vyzkoušel na dvoře v Praze v Jindřišské ulici
(dnešní pasáž kina Praha). Když se setmělo, vyšel se svým bratrem na Václavské náměstí
a sjížděli od rozestavěného Národního muzea na Můstek. Hned další den se vypravili s
dalšími členy Bruslařského klubu na Letnou a o několik dní později na dvoudenní výlet do
Řevnic.
Z iniciativy J. R. Ořovského byl potom v roce 1887 při Bruslařském klubu v Praze
založen první lyžařský spolek ve střední Evropě - lyžařský kroužek. O těžkých začátcích
svědčí i zápisy z průběhu zájezdů. Nebyly volné soboty, a tak se jelo z Prahy rychlíkem v
23.30 do Martinic, kam lyžaři dorazili v 6 hodin ráno. V Jilemnici "U modré hvězdy" snídali
a potom vystupovali do hor. Domů se vraceli pozdě v noci. V roce 1894 se lyžařský
kroužek změnil v "Český ski klub Praha" a během dalších let se mohutně rozvíjel. Jedním
z celé řady důvodů byly i pravidelné lyžařské kurzy, které pořádal po celých Krkonoších a
na Šumavě. Tak se bezplatně naučilo ovládat lyže tisíce lyžařů.
V roce 1894 navázal J. R. Ořovský styk s řídícím učitelem Janem Bucharem z Dolních
Štěpanic, který byl činovníkem českého krkonošského spolku "Ski Jilemnice". V říjnu 1903
byl ve Vysokém nad Jizerou založen "Český ski klub Vysoké nad Jizerou". Třetí klub byl
podmínkou pro vznik české lyžařské organizace, která byla založena již 21. 11. 1903 v
Jablonci nad Jizerou. Byl zde založen první lyžařský svaz na světě - Svaz lyžařů v
Království českém".
14
V roce 1910 byla potom založena Mezinárodní lyžařská komise a na jejím sedmém
kongresu v Praze 1923 Mezinárodní lyžařská federace. Další období lyžování bylo
poznamenáno první a druhou světovou válkou. Vzdor omezeným možnostem dosáhlo i
tehdy naše lyžování cenných úspěchů a naši závodníci se proslavili doma i v cizině.
HISTORIE LYŽAŘSKÉ VÝUKY
Již první pohyby na lyžích (chůze, běh, sjíždění) byly prováděny určitou technikou. Na
vývoj této lyžařské techniky měly rozhodující vliv lyžařské závody (snaha o zdolání určité
vzdálenosti co nejrychleji a nejekonomičtěji). V historii výuky lyžování dochází k
neustálému zdokonalování lyžařské techniky a všeho, co tuto techniku ovlivňuje. Každé
vývojové stadium našlo své vyjádření v lyžařské škole. Pod pojmem "lyžařská škola" si
představujeme výklad techniky a její aplikaci ve vyučovacím procesu. Samozřejmě ne
každá lyžařská škola byla přínosem vývoje. Mnohé školy byly vytvářeny uměle, především
z osobní ctižádosti jednotlivých tvůrců nebo z komerčních zájmů určitých skupin. Lyžařské
školy byly typické především pro alpská střediska.
První základy pro výuku lyžování byly dány v Norsku, kde v roce 1865 vydává generál
Werheland první lyžařskou příručku a v roce 1870 zakládá závodník Nordheim v Kristianii
"norskou školu". V alpských zemích má zásluhu na rozvoji lyžování M. Zdarsky, který v
roce 1896 vydává lyžařskou knihu a vytváří tzv. "Alpskou lilienfeldskou školu jízdy na
lyžích". Tato škola byla určena především pro alpské terény. M. Zdarsky zkrátil poměrně
dlouhé norské a finské lyže na délku 190 až 220 cm a zavedl přívrat, což lépe vyhovovalo
právě v alpách. Další vývoj ovlivňuje rakouský důstojník Bilgeri. Bilgeri se stal tvůrcem
nové lyžařské školy, která usměrnila vývoj alpského lyžování před první světovou válkou.
Jeho škola spojila nejlepší zkušenosti alpské a norské školy. Bilgeri převzal z norské školy
jízdu s dvěma holemi, telemarský tvar lyží, kristianii a telemark. Vylepšil Zdarského
přívratný oblouk a obohatil jízdu o řadu nových variant, kristianií a oblouků. Pro zatáčení
lyží se stále vycházelo z rotačního pohybu trupu a pánve.
Po první světové válce ovlivňuje rozvoj lyžařství "Arlberská škola rakouská". Výuka
zatáčení začínala v přívratném postavení a principem zatáčení lyží
byla stále rotace. Současně s rozvojem "Arlberské školy" vzniká ve
Švýcarsku "Škola J. Dahindena", která obohacuje techniku
zatáčení o odvratnou kristianii, kristianii rychlostní a slalomovou.
Zlepšuje vázání a začíná používat dlouhořemenného vázání, které
později zdokonalují Francouzi. Arlberská přívratná technika byla po
roce 1935 nahrazována novým pojetím jízdy - snožnou kristianií.
Vyvrcholením rotační techniky se stala
"rotační francouzská škola" (E. Allais, P. Gignoux: Ski francais,
Grenoble 1937), která ovládla výuku na
plných dvacet let. Blokování těla přenášelo
rotaci na nohy, postoj byl charakterizován
hlubokým předklonem s náklekem. V této
době již existovaly nerotační techniky, které
byly po 2.světové válce základem pro
vytvoření tzv. "nové rakouské techniky".
Dominantou této techniky z roku 1956 je
protirotace.
Obr.11
Obr.12
15
VÝVOJ TECHNIKY ZATÁČENÍ OD KONCE ŠEDESÁTÝCH LET
Vývoj techniky zatáčení na lyžích v posledních zhruba třiceti letech můžeme
zjednodušeně charakterizovat jako vývoj od techniky rotačního nebo protirotačního "bloku"
k technice "rozdílné práce dolních končetin", tedy od oblouků s využitím zahranění a
odrazu z hran k obloukům s plynulou změnou polohy lyží a těla. Za vrchol a současně také
konec dalšího rozvoje techniky společných pohybů dolních končetin (techniky "bloků" -
rotačního a protirotačního) můžeme označit období okolo roku 1960. V tomto období
dochází ke změnám v technice jízdy, jejichž představitelem byl vynikající rakouský
slalomář Josef Stiegler. Ten dospěl k uplatnění nového způsobu napojování oblouků s
využitím nezávislých pohybů nohou, tedy na základě rozdílné práce dolních končetin.
Období okolo roku 1964 bylo charakteristické celkovým snížení postoje, snahou o stálý
styk lyží se sněhem, zvětšením poh
Vloženo: 24.04.2009
Velikost: 1,12 MB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2023 unium.cz. Abychom mohli web rozvíjet a dále vylepšovat podle preferencí uživatelů, shromažďujeme statistiky o návštěvnosti, a to pomocí Google Analytics a Netmonitor. Tyto systémy pro unium.cz zaznamenávají, které stránky uživatel na webové stránce navštívil, odkud se na stránku dostal, kam z ní odešel, jaké používá zařízení, operační systém či prohlížeč, či jaký má preferenční jazyk. Statistiky jsou anonymní, takže unium.cz nezná identitu návštěvníka a spravuje cookies tak, že neumožňuje identifikovat konkrétní osoby. Používáním webu vyjadřujete souhlas použitím cookies a následujících služeb: