- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálVeřejná ekonomie
PVVE
(otázky k ústní zkoušce)
ESF – MUNI, podzim 2006
Petra Beníčková
UČO: 172164
petkab@gmail.com
Okruhy ke zkoušce z předmětu veřejná ekonomie(platné v podzimním semestru 2004/2005)
1. Veřejný sektor, smíšená ekonomika, neziskový sektor. Vysvětlete tyto pojmy, jejich vzájemné vazby. Rozsah VS, měření, porovnávání VS, vývojové tendence. Aplikujte na vyspělé země a Českou republiku.
2. Funkce veřejného sektoru, různé přístupy a názory na (ne)potřebnost veřejného sektoru. 3. Příčiny existence veřejného sektoru. Selhání trhu. 4. Externality, pojem, řešení. 5. Základy teorie statků. Kolektivní - veřejné statky, smíšené statky6.Veřejná volba, pojem, význam, motivace hlavích aktérů 7. Veřejné finance. Pojem, principy, funkce. 8. Rozpočtová soustava, veřejné rozpočty. Rozpočtový proces, parafiskální fondy. 9. Rozpočtový deficit a veřejný dluh. 10. Veřejné výdaje. Struktura, trendy, příčiny růstu. 11. Veřejné výdaje: hodnocení projektů. Typy užitků a nákladů, oceňování12. Veřejné příjmy. Typologie, struktura. Daňové a nedaňové příjmy. Daňový systém v ČR13. Základy daňové teorie. Daňové principy. Klasifikace daní. 14. Pojetí daňové spravedlnosti. 15. Důsledky zdanění. Přesun a dopad. Daňové zatížení, dopady na efektivnost, mrtvá ztráta. 16. Finance územních celků. Principy prostorové alokace příjmů a výdajů. Místní rozpočty17. Příčiny selhání veřejného sektoru. Efektivnost veřejného sektoru. 18. Řízení veřejného sektoru. Úloha veřejné správy v řízení veřejného sektoru. 19. Organizace v neziskové sféře. Typy organizací, způsob financování a hospodaření organizací v neziskové sféře
1
Veřejná ekonomie jako vědní disciplína. Veřejný a neziskový sektor v moderních ekonomikách. Formy státních zásahů do ekonomiky. Vymezení veřejného sektoru, charakteristické znaky, vztahy k soukromému sektoru, rozsah.
1. Veřejná ekonomie jako vědní disciplína
Veřejná ekonomie (l’ économie publique; public economics, Die Öffentliche Ökonomie) je vědní disciplínou, zkoumající strukturu fungování a efektivnost té části národního hospodářství, která má neziskový charakter a je financována z přerozdělovacích procesů. Tuto část národního hospodářství nazýváme veřejným sektorem.
Veřejná ekonomie vychází z obecných ekonomických teorií, ale těsně souvisí s teorií řízení, s teoriemi, které se zabývají financemi, hospodářskou politikou a veřejnou správou.
Normativní a pozitivní ekonomie, příčiny neshod mezi ekonomy
Členění národního hospodářství
Národní hospodářství obvykle členíme podle následujících kritérií:
Kritérium odvětví - Z hlediska výkladu ve veřejném sektoru je pro nás zajímavá především skupina nemateriálních služeb a proto uvádíme její vnitřní strukturu: veřejná správa, policie, armáda, justice, školství, kultura, tělesná kultura, zdravotnictví, sociální služby, věda a výzkum, tvorba a distribuce informací, doprava, spoje.
Kritérium sektoru - Svým způsobem je toto členění blízké členění odvětvovému. Ale zařazení do určitého sektoru se děje především podle kritéria ukazatele produktivity práce; přesněji řečeno podle objektivních podmínek růstu produktivity práce jednotlivých odvětví a zároveň podle míry vlivu těchto odvětví na produktivitu práce národního hospodářství. Podle tohoto kritéria členíme národní hospodářství na:
- primární sektor, kam jsou zařazována odvětví tzv. prvovýroby, tj. odvětví, která produkují statky “ve spolupráci s přírodou” (těžba přírodních zdrojů, zemědělství, lesnictví, rybolov).
- sekundární sektor, kam jsou zařazována odvětví zpracovatelského průmyslu. Tedy odvětví, která zpracovávají přírodní suroviny a vyrábějí a zpracovávají umělé zdroje.
- terciální sektor, kam jsou zařazovány služby, které distribuují, uchovávají, opravují především materiální statky. Svým ekonomickým postavením v reprodukčním procesu mají spíše reprodukční než rozvojový charakter. Do terciálního sektoru bývá zahrnován obchod, doprava, veškeré opravárenství.
- kvartární sektor zahrnuje služby typicky veřejného charakteru, a to služby veřejné správy, justice, policie a armády.
- kvintární sektor je sektorem rozvojových služeb. Tedy služeb, které výrazně dynamizují ekonomický růst, a to s důrazem na jeho kvalitativní stránku, tedy rozvoj. Řadí se sem služby, které mají za úkol uchovávat a kultivovat lidský potenciál, tedy služby, které poskytuje školství, kultura, tělesná kultura, zdravotnictví a sociální služby. A dále služby vědy a institucí, které tvoří a distribuují informace.
Kritérium vlastnictví - Podle tohoto kritéria členíme národní hospodářství na:
- soukromý sektor, ve kterém je přesně, konkrétně definována fyzická nebo soukromá právnická osoba jako konkrétní vlastník, který je z titulu vlastnictví kompetentní o svém vlastnictví rozhodovat, ale také nést důsledky svého rozhodnutí (živnostník, akcionář. družstevník atd.);
- veřejný sektor, ve kterém je vlastníkem některý ze subjektů veřejné správy. (státní a samosprávný sektor)
Kritérium financování provozu a rozvoje - Toto kritérium člení národní hospodářství na: ziskový sektor (tržní sektor) a neziskový sektor (netržní sektor)
Pro subjekty, fungující v ziskovém sektoru, je charakteristický způsob financování z příjmů získaných prodejem statků na trhu za tržní cenu. Cena je výsledkem vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Podmínkou existence subjektů je realizace zisku.
Neziskový veřejný sektor (dále jen veřejný sektor) je ta část neziskového sektoru, kterou jsme vymezili na předcházejících stránkách tím, že jsme vyjmenovali její vlastnosti. Znovu opakujeme, že zcela rozhodujícím znakem je jeho financování z veřejných financí.
Neziskový soukromý sektor je ta část národního hospodářství, jejíž cílovou funkcí není zisk, ale přímý užitek. Je však financovaný ze soukromých financí. Tedy financí soukromých fyzických i právnických osob, které se rozhodly vložit své soukromé finance do konkrétní, předem vymezené produkce nebo distribuce statků, aniž by očekávaly, že jim tento vklad přinese finančně vyjádřený zisk.
SMÍŠENÁ EKONOMIKA
Tento pojem je v odborné ekonomické literatuře velmi frekventovaný, zvláště, samozřejmě, v literatuře, pojednávající o veřejném sektoru. Vyjadřuje koexistenci ziskového i neziskového sektoru. V praxi bývá většinou používáno termínů tržního a veřejného sektoru. Konstatuje se, že žijí vedle sebe, vzájemně se doplňují, vzájemně se podporují a vzájemně se potřebují. Tato koexistence probíhá nejen mezi jednotlivými odvětvími, ale i uvnitř jednotlivých odvětví. V odvětví stavebnictví a spotřebního průmyslu jsme ve vyspělých ekonomikách svědky téměř stoprocentní nadvlády tržního sektoru. Naopak v odvětvích veřejné správy, armády, justice a do značné míry i policie existuje z důvodu, o kterých budeme ještě hovořit, stoprocentní nadvláda veřejného sektoru. Ale např. v odvětvích školství, zdravotnictví, kultury, ale i dopravy atd. fungují vedle sebe jak subjekty ziskové tak subjekty patřící do veřejného sektoru, což přináší efekt, který bude ještě později vzpomenut.
ROZSAH VEŘEJNÉHO SEKTORU
Rozsah veřejného sektoru se vyjadřuje pomocí ukazatelů, které dávají šanci na srovnatelnost. Pomocí těchto ukazatelů máme možnost porovnávat tento rozsah jak v čase (ve vývoji), tak v prostoru, mezi jednotlivými zeměmi. Hlavním ukazatelem je podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu, vyjádřený v % z HDP.
Mimo finanční ukazatele můžeme ještě použít soustavu věcných ukazatelů. Zajímavým ukazatelem je např.: podíl počtu pracovníků ve veřejném sektoru k celkovému počtu pracovníků v národním hospodářství či k celkovému počtu obyvatelstva; podíl příjmů pracovníků ve veřejném sektoru k celkovým příjmům ze závislé pracovní činnosti v národním hospodářství; podíl hodnoty základních fondů ve veřejném sektoru k hodnotě základních fondů v národním hospodářství atd.
Číselné hodnoty viz učebnice.
Veřejný sektor – kritéria vymezení: - kritérium financování – je financován z veřejných financí,
kritérium vlastnictví – státní a samosprávní vlastnictví
legitimita rozhodování – veřejná volba = kolektivní rozhodování buď všemi, kterých se důsledek rozhodnutí týká, nebo těmi, kteří byli těmito zvoleni jako jejich zástupci
veřejná správa – výkon samosprávy a státní správy.
Veřejná kontrola – právo i povinnost veřejnosti buď přímo nebo prostřednictvím svých zástupců kontrolovat veřejnou volbu a důsledky jejího rozhodnutí.
+ Formy státních zásahů - stát jako prodávající a kupující na trzích výrobních faktorů i zboží a služeb. Regulátor, vlastník, správce. Nadán možností použít donucení.
2.
Funkce veřejného sektoru, různé přístupy a názory na (ne)potřebnost veřejného sektoru
Posláním veřejného sektoru je předcházení a řešení důsledku selhávání trhu v ekonomickém a sociálním růstu a především rozvoji. Má-li veřejný sektor plnit své poslání, musí plnit určitou soustavu funkcí. Jsou to:
funkce ekonomické
funkce sociální
funkce politické
funkce etické.
Jednou a touže činností plní VS obvykle všechny funkce, ale s rozdílnou mírou intenzity. Stává se často i to, že požadavky optimálního plnění jednotlivých funkcí se vzájemně vylučují nebo alespoň oslabují. Rozhodovací proces veřejnou volbou na sebe musí vzít odpovědnost, které funkci dá přednost.
Činnosti nabývají v podstatě svojí formu:
formu produkce statků – finanční prostředky z veřejných rozpočtů plynou k institucím za účelem produkce konkrétních statků, které nejsou buď zcela nebo z části realizovány trhem
formou sociální podpory - finanční prostředky z veřejných rozpočtů plynou přímo k obyvatelstvu
Obsah jednotlivých funkcí je charakterizován jejich cíli:
k cílům ekonomické funkce patří:
zajistit produkci potřebného množství statků, které z objektivních příčin není schopen zajistit ziskový sektor a které jsou pro ekonomický růst a rozvoj významné
přispět k zajištění růstu spotřeby v příjmově nižších skupinách obyvatelstva
přispět k vytvoření pracovních příležitostí jak v tržním, tak i ve veřejném sektoru
přispět podstatnou měrou k produkci hlavního zdroje ekonomického růstu a tím je lidský potenciál
k cílům sociální funkce patří:
vytvořit podmínky pro kvalitu života
vytvořit podmínky pro uchování a kvalitu lidského potenciálu jako základního předpokladu kvality života
zajistit podmínky pro uspokojení finálních individuálních potřeb těm členům společnosti, kteří si je objektivně nemohou zajistit sami
k cílům politické funkce patří:
přispět k vytvoření stavu sociálního míru ve společnosti
přispět k podpoře demokratického uspořádání společnosti
přispět k řešení globálních problémů světa
k cílům etické funkce patří:
přispět svým neziskových charakterem a svým výkonově chápaným pojetím solidárnosti k podpoře pozitivních charakteristik hodnotově orientačního a sociálně participačního potenciálu každého člena společnosti
3.
Ekonomické příčiny existence veřejného sektoru - teze
Stručný přehled příčin (ekonomické, “neekonomické”...)
Důvody se dotýkají v podstatě tří oblastí:
efektivnost ekonomického systému (mikroekonomická selhání): trh selhává v tzv. optimální alokaci zdrojů, není dosahován bod na křivce maximálních užitků (není produkováno maximální množství statků, resp. nejsou maximálně uspokojeny potřeby, jiná struktura statků, náklady vyšší....) Souvisí to tak či onak s pokřivením tržních cen - odtud potom plyne nutnost jiných (kolektivních) alokačních mechanismů. Zejména sem patří nedostatky konkurence (tendence k vytváření monopolů, existence přirozených monopolů, nedostatečná informovanost, neúplné trhy), externality a existence kolektivních (veřejných) statků,
Těmto příčinám bude v přednášce věnovaná hlavní pozornost. Představují v jistém smyslu objektivní kategorie, jejichž existence či hodnocení není v zásadě závislé na hodnotových soudech, zastávaných sociálních preferencích apod. Nerozhoduje o nich společenský konsensus - naopak přijímaná kolektivní rozhodnutí by měla jejich existenci či neexistenci pokud možno respektovat, aby mohla mít vůbec nějaké pozitivní účinky.
spravedlnosti rozdělení příjmů a majetku (sociální příčiny): trh rozevírá nůžky, může vést až k sociální nestabilitě společnosti. Tzv. sociální preference mohou vyžadovat zásahy do rozdělení důchodů a bohatství. (J. Tobin: “Tržní mechanismus vytváří více nerovnosti než požadují demokratické hodnoty. Příčiny této nerovnosti nemohou být odstraněny bez obětování flexibilty a efektivity kapitalistických ekonomik. Redistribuce prostřednictvím rozpočtu se stává nevyhnutelnou.” (Tobin, 1994))
stabilita dlouhodobá: ovlivňování základních makroekonomických ukazatelů, které čistý trh může destabilizovat (tempo růstu, cykličnost, míra nezaměstnanosti, inflace...)
Makroekonomická selhávání trhu:
cykličnost vývoje tržních ekonomik vyvolala potřebu stabilizační politiky vlády
naproti tomu z pohledu mnoha ekonomů se jako např. inflace projevuje zejména díky zásahům vlády
Mikroekonomická selhávání trhu:
souvisí s pokřivením (distorzí) nebo dokonce absencí tržních cen. Zejména sem patří nedostatky konkurence, externality a existence veřejných (kolektivních) statků.
Nedostatky konkurence:
MONOPOLY
nemají substituty, neefektivnost monopolu – náklady mrtvé váhy – nerealizovaná produkce
monopol „nemá S“ – nabízí tolik kolik se mu hodí
Přirozený monopol – rostoucí výnosy z rozsahu, trh je tak malý, že firma pokryje D sama (síťová odvětví)
Administrativní monopol – stát dává licence, nebo má sám monopol
Výlučné vlastnictví přírodních zdrojů – diamanty (nemají substituty, ale nepotřebuji je)
NEDOSTATEČNÁ INFORMOVANOST (ASYMETRICKÉ INFORMACE)
Výrobce ví o produktu mnohem víc informací než spotřebitel
Jídlo v restauraci (vypadá krásně, ale jako zákazník nevím nic o hygieně v kuchyni)
4.
Externality – pojem, řešení
Vymezení pojmu externalita
Kdykoli některý tržní subjekt (jednotlivec nebo firma) podnikne akci, která má na jiného jednotliv
ce nebo firmu vliv, za který dotyčný nemusí platit (nebo mu není placeno), tehdy říkáme, že dochází k externalitě. Externalitám se také se někdy říká “efekty přelévání”, vnější efekty, kladné a záporné úspory, či efekty sousedství. Nastává především tehdy, když výroba nebo spotřeba jednoho subjektu způsobuje nezamýšlené náklady nebo přínosy jiným subjektům. Náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné subjekty, aniž by ti, kteří náklady způsobili, či příjmy získali, za ně platili. Externality mohou existovat mezi spotřebiteli, mezi výrobci či mezi spotřebiteli a výrobci, přičemž vždy jde o vztah, který není postižen systémem cen. Jinými slovy, trh neumí ocenit a tudíž je nedokáže regulovat tyto důsledky. Externalita je jev, který se vymyká ekvivalenci, jinak všeobecně platné ve směně a představuje nechtěný, vedlejší efekt z hlediska fungování trhu.
Dělení externalit
Rozlišuje se několik druhů externalit.
- Některé externality přinášejí ostatním prospěch a označujeme je jako pozitivní externality. Jiné s sebou nesou škodlivé efekty a označujeme je jako negativní externality. Některé externality jsou vyvolávány producenty, jiné spotřebiteli
- Některé externality, jako ty, které působí na kvalitu ovzduší, jsou spojeny se životním prostředím a tak působí na všechny, kteří s ním přijdou do styku. Jiné jsou více adresné. Jestliže nechám na svém trávníku poházené odpadky, pouze mí bezprostřední sousedi zakusí externalitu.
Existuje zvlášť důležitý druh externalit označovaných jako problémy společných zdrojů, (common resource problems). Základní charakteristikou je, že existuje zásoba omezených zdrojů, k nimž není omezen přístup.
Důsledky externalit
Vždy, když dochází k externalitám, čistě tržní alokace zdrojů není efektivní. Úrovně produkce a s ní spojená úroveň mezních nákladů bude nesprávná.
Úroveň produkce komodit, které generují negativní externality, bude nadměrná. Obrázek 1 ukazuje běžné křivky nabídky a poptávky. Jak jsme již vysvětlili dříve, nedochází-li k externalitám, je výsledná tržní rovnováha Qm efektivní. Poptávková křivka odráží individuální mezní užitek ze spotřeby dodatečné jednotky dané komodity; nabídková křivka odráží mezní náklady výroby na dodatečnou jednotku komodity. V průsečíku těchto dvou křivek je mezní užitek právě roven mezním nákladům. Je-li se spotřebou (produkcí) dané komodity spojena negativní externalita, křivka nabídky nebude odrážet mezní společenské náklady, ale pouze soukromé mezní náklady, které vznikají přímo individuálnímu producentovi. Ten nemá důvod kalkulovat ve svém účetnictví s náklady jiných subjektů. Obrázek také ukazuje křivku mezních společenských nákladů, která vyjadřuje celkové (soukromé i společenské) dodatečné náklady na produkci další jednotky spotřebované komodity. Tato nákladová křivka leží nad nabídkovou křivkou odvětví. Dosažení efektivity si vyžaduje, aby mezní společenské náklady byly stejné jako mezní užitek ze zvýšené produkce: objem výroby by měl udával bod Qe, což je průsečík křivky mezních společenských nákladů a poptávkové křivky. Efektivní hladina produkce je nižší než hladina daná tržní rovnováhou.
Obrázek č. 1 NADMĚRNÁ VÝROBA ZBOŽÍ NEGATIVNÍ EXTERNALITY Přítomnost negativní externality znamená, že mezní společenské náklady převyšují mezní soukromé náklady a že tržní rovnováha způsobuje nadměrnou produkci komodity. Qm je tržní rovnováha, Qe je efektivní úroveň výstupu.
Sorry, obrázek bude později
Obrázek č. 2 Přítomnost pozitivní externality znamená, že mezní společenské užitky převyšují mezní soukromé užitky a že tržní rovnováha způsobuje relativně nedostatečnou produkci komodity. R1 je tržní rovnováha, R* je efektivní úroveň výstupu.
kde: MEB = mezní externí přínos z produkce externality
MPB = mezní undividuální přínos z produkce externality
MSB = celkový přínos z produkce externality
MC = mezní náklady
Častý omyl je, že bychom nikdy neměli dovolit žádné firmě či jednotlivci, aby působili negativní externality dopadající na jiné. Například občas se tvrdí, že podniku by nemělo být dovoleno znečišťovat vzduch či vodu. Podle názoru většiny ekonomů nemají takové absolutní stanoviska žádný smysl. Existují samozřejmě společenské náklady spojené se znečištěním (nebo jiným druhem negativní externality), ale tyto náklady nejsou nekonečné, naopak jsou ohraničené. Dá se určit nějaké množství peněz, které jsou lidé ochotni přijmout jako kompenzaci za to, že musí žít ve společnosti se znečištěným vzduchem nebo vodou. Proto musíme se poměřovat náklady a zisk spojené s omezováním znečištění úplně stejně, jako to musíme dělat s náklady a ziskem spojeným s každou jinou ekonomickou činností. Problém trhu není v tom, že má za následek znečištění. Existuje totiž jistá společensky efektivní úroveň znečištění. Problém je v tom, že firmy, nepočítají se společenskými náklady spojenými s externalitami, které působí - v tomto případě se znečištěním - a výsledkem toho dochází pravděpodobně k nadměrné úrovni znečišťování. Jelikož stát nemůže zcela zamezit znečišťování, je jeho úkolem pomáhat soukromému sektoru dosáhnout společensky efektivní úrovně znečišťování, přimět jednotlivce a firmy, aby se chovali tak, aby museli brát v úvahu efekty svých činností na druhé.
Řešení externalit
Rozlišujeme řešení veřejná a soukromá. První spočívají ve vládní (státní) intervenci a “nápravě” trhu, druhé spoléhají na samovolné tendence trhů, které za jistých podmínek směřují k eliminaci externích dopadů automaticky.
Teoretické veřejné řešení externalit je veskrze jednoduché a elegantní. V zásadě jde o přiblížení soukromých nákladů (resp. užitků) spojených s produkcí či spotřebou komodit, se kterými je negativní (pozitivní) externalita spojena, k náklad
Vloženo: 24.04.2009
Velikost: 839,82 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz