- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálUčební pomůcka pro studenty oboru filosofie - první část
I. Co to je filosofie
Při každém pokusu o přesné a pozitivní vymezení filosofie se dostáváme do neřešitelných
rozporů. Filosofie Al-Ghazzálího, Siddhárthy Gautama, Karla Poppera a Michaela Foucaulta
je na tolik odlišná, že nějaký společný bod, jednotné myšlenkové pole či alespoň jazykový
typus nenalézáme. Proto je vhodnější vymezit filosofii negativně - říci, čím v žádném případě
není a být nemůže. K tomuto typu vymezení použijeme tři rozdílné způsoby vztahování se ke
světu:
1. mýtický výklad
2. náboženský postoj
3. vědecký přístup
Ad. 1. Ve světě mýtu neexistuje možnost dvojího výkladu. To co se říká je pravdivé už tím, že
se to říká, slovo má obrovskou moc, v jistém smyslu je silnější než skutečný, reálný svět.
Mýtus je, jinak řečeno, říše absolutní pravdy. O vyřčeném se nejenom nepochybuje, ale ani
nemůže pochybovat. Ten, kdo zpochybňuje mýtický výklad, je ze společnosti vyhoštěn nebo
zničen. Zatímco totalitní společnost usiluje o absolutní nadvládu nad člověkem, žitý mýtus
tuto nadvládu beze zbytku uskutečňuje. Mýtus je zároveň anti-dialogem, protože v mýtickém
světě neexistují otázky, a tedy ani skutečný rozhovor.
Z předešlého je zřejmé, že mýtus žije výhradně mluveným slovem. Písmo jej v delší
perspektivě spolehlivě ničí, protože psaný text vyžaduje, volá po interpretaci, po vysvětlení.
Jak napsal Michael Foucault: „zatímco diskurz mýtického slova je pravdivý již tím, že je,
diskurz filosofie je pravdivý jen tím, co říká“.
A konečně: mýtus nezná pojem vývoje a budoucnosti. Vše podstatné se v mýtickém světě
odehrálo v minulosti, v blíže nespecifikovaném „pra-světě“ a dnešek i zítřek je jeho pouhou
nápodobou.
Se vznikem filosofie svět absolutní pravdy končí. Filosofii není a nemůže být realitou, vždy je
pouze výkladem či výkladem výkladu. Ve filosofie se stále ptáme: a je to skutečně tak,
neexistuje jiný, lepší výklad? Nemýlíme se? A protože je filosofie stálým hledáním a
interpretací, je nutně vázána na psaný text - a to i navzdory faktu, že mnoho filosofů žádný
text nenapsalo.
Ad. 2. Náboženský postoj není postojem filosofickým, ale není ani postojem mýtickým.
Porovnáme-li text Starého zákona s Platónovým Faidrem a zároveň s přepisem nějakého
mýtického vyprávění zjistíme, že všechny tři zastupují svébytnou formu vztahování se ke
světu. Židovská víra – stejně jako křesťanství – je, stejně jako mýtus, založena nějakým
posvátným, nezpochybnitelným textem (Starým, resp. Starým a Novým Zákonem). Nicméně
tento posvátný, absolutní, poslední text není textem „jednoho“ čtení. Na rozdíl od mýtického
výkladu výklad náboženský, stejně jako filosofická úvaha, vyžaduje interpretaci, vysvětlení.
Náboženští autoři musí o výkladu svého posvátného textu diskutovat, jednat, a proto se –
stejně jako filosofové – nemohou nikdy natrvalo vrátit k mýtickému světu absolutní pravdy.
Na rozdíl od filosofie si však nábožensky založení myslitelé (či jinak řečeno teologové)
nemohou zpochybnit všechno. Jistá část jejich přesvědčení bude vždy dogmatická, tzn.
nezpochybnitelná, jistá, bránící se další interpretaci.
Ad. 3. A posledním námi zkoumaným způsobem vztahování se ke světu zůstává věda. Také u
vědy nalézáme některé shodné rysy s filosofií. Obě dvě zakládají svůj přístup na racionalitě a
evidenci. Obě mají společnou nechuť k absolutním, dogmatickým pravdám, obě si zakládají
na principu falsifikace. Přesto filosofie není a nemůže být vědou a zároveň věda není a
nemůže být filosofií.
Rozdíl mezi vědou a filosofií nám dobře osvětlí příměr technika a kutila (použitý před lety
v jiné souvislosti C. L. Straussem. Zatímco technik při výrobě nějaké součástky vychází od
čistého stolu a zajímají ho přesné, opakovatelné postupy při výrobě, kvantifikovatelné vstupy
a konečný produkt, kutil vždy vychází z toho, co se nachází v jeho dílně, která dříve
nepotřebná či dnes již nefunkční součástka by se při výrobě daného produktu dala použít.
Kutil při své práci vychází ze znalosti toho co se do chvíle, ve které potřebuje vyrobit danou
součástku v jeho dílně událo, co se v ní právě nachází a co z toho může při výrobě použít. Nic
z toho nemusí zajímat technika.
A stejně tak filosofie – na rozdíl od vědy - nemůže rezignovat na svoji minulost, na dávno
mrtvé autory, na myšlenky, které se nám ostatním zdají být tak archaické. K tomu, abyste
pochopili teorii relativity nemusíte o ptolemaiovské fyzice vědět vůbec nic. K tomu, abyste
pochopili Sartra, musíte takřka bezpodmínečně znát Platona, F. Bacona a Marxe. A ještě
jinými slovy – věda je přetržitá, diskrétní, filosofie je plynulá, kontinuální.
II. Presokratikové
Ačkoliv je pre-sokratická filosofie starověkého řecka velmi podnětná – na nejvyšší příčku
filosofie ji staví tak rozdílní autoři jako G. W. F. Hegel, M. Heidegger či R. Rorthy –
nemůžeme jí z pochopitelných důvodů věnovat tolik prostoru kolik si skutečně zaslouží.
Nicméně alespoň základní, obecnou charakteristiku nemůžeme pominout. Tedy:
1. Texty pre-sokratiků se nám dochovaly ve velmi kusé podobě, a to navíc v naprosté většině
zprostředkovaně přes třetí autory. Proto je u mnohých z nich velmi obtížné – ne-li nemožné –
vystopovat základní filosofický názor, plán, strukturu. U výkladu pre-sokratiků se jedná vždy
o spekulaci – tu více, tu méně pravděpodobnou.
2. Přes tuto základní obtíž můžeme s jistotou prohlásit, že základním problémem všech pre-
sokratiků je původ, podstata, esence (arché) světa. Všichni se táží, co je za jednotlivým
bytím, co je za smysly pozorovatelným děním. A jejich odpověď není překvapivě ani
jednotvárně stejná, ani primitivně libovolná. Počíná samozřejmě naivním „látkovým“
materialismem, ale přes zabstraktnělý, nehmotný číselný princip a dialektický princip sváru se
dostává až k téměř čistému idealismu a na druhé straně k strukturnímu (síťovému) výkladu
světa. Tak rychlý filosofický rozvoj nemá na světě (včetně filosofie indické a čínské) obdobu.
3. I když výše zmíněná otázka původu, podstaty světa zůstává hlavním předmětem zájmu pre-
sokratiků, objevují se u některých z nich i otázky další – etické (Pythagoras, Xenofanés,
Démokritos), politické (Hérakleitos) či estetické (Pythagoras, Démokritos). Zůstanou však na
okraji zájmu a pozornosti.
4. Pre-sokratická filosofie končí tak rychle jak počala a dosáhla svého vrcholu. V době, kdy
žijí sofisté (a Sókratés dodejme pro ty, kteří si neumí přiznat, že Sókratés byl také jen
sofistou, i když zvláštním), ještě někteří pre-sokratičtí autoři působí, ale celá sofistická
filosofie jakoby pocházela z jiné planety (jak vtipně poznamenává ve svém díle Egon Bondy).
Nic z toho, co zajímalo pre-sokratiky, sofisty nezajímá, jejich jazyk je výrazně odlišný a
filosofie jednou pro vždy pre-sokratický způsob nahlížení světa opouští.
A nyní k samotným pre-sokratikům:
I. Mílétská škola (první „západní“ filosofická škola)
Thálés z Mílét (nar. 640) – matematik, obchodník, astronom, cestovatel a první „evropský“
filosof prohlašoval, že vše pochází z vody. Z několika dalších dochovaných zlomků můžeme
s určitou pravděpodobností odvodit, že celý hmotný svět považoval za oduševnělý.
Anaximandros (nar. 611) – filosoficky nejvýznamnější autor Mílétské školy. Na místo
nějakého hmotného, či spíše látkového principu za podstatu světa pokládá abstraktní
apeiron tzn. neomezené, nevyhraněné, neurčité, ze kterého teprve vznikají peras, tzn. věci
určité, ohraničené, vymezené. Neobjasněný zůstává jeho zlomek týkající se etické dimenze
vznikání: „a pak se opět do nevyhraněného vrací, neboť si za své bezpráví navzájem zaplatí
pokutu a trest podle svého určení“.
Anaximenés – pravý protiklad Anaximandrův (a přesto možná též jeho žák), který má blíže k
vědeckému přístupu a dále k spekulativní abstrakci. Za původ všeho pokládá vzduch, což je
oproti Anaximandrovi návrat – a ústup – k Thálétovi.
II. Pythagorás a pythagorejská škola
Pythagorás (nar. 580) – myslitel, který dokázal během svého života provést filosofickou
spekulaci, která v Indii trvala přes 500 let. Na rozdíl od míleťanů odhodil hmotný, látkový
princip a nahradil jej nehmotným a čistě abstraktním principem čísla. Základem, pra-
příčinou všeho je tedy číslo a číselný poměr. Celý vesmír (kosmos) je založen na principu
čísla. Již u Pythágora bohužel nacházíme jisté „nábožensko-sektářské“ zneužití tohoto objevu
a víme, že sám Pythágoras spojoval svoji teorií s naukou o stěhování duší, specifickým
vegetariánstvím a dalšími obskurními poučkami. Pozdější pythagorejci pak filosoficky
nepřinášejí nic nového.
III. Xenofanés
Xenofanés (nar. 580) – je další velmi významnou postavou řecké filosofie. Teprve v něm
filosofie dokonává své obsahové zproštění se mýtu (jazykově, neboli formálně se filosofie
oprostí od mýtu až s Platónem a zejména s Aristotelem). Xenofanés je zavilým odpůrcem
tradičního řeckého náboženství a ukazuje nám jeho „antropologickou“ podstatu. Píše, že
zpodobňujeme bohy do podoby lidí jen proto, že sami máme tuto podobu. Pokud by měli
bohy zpodobňovat koně, vytvořili by je jistě v koňské podobě, černoši by je namalovali černé
a asiaté žluté. Bůh nemá žádnou konkrétní podobu - je to kulaté, dokonalé jsoucno.
IV. Elejská škola
Parmenidés (nar. 540) – první představitel Elejské školy. Ze zlomků dochovaného díla
nemůžeme s jistotou určit zda byl – tak jak jej interpretuje Platón – krajním idealistou nebo
naopak zástupcem nestrukturovaného materialismu. Každopádně ho ale můžeme zařadit
k radikálním racionalistům. Parmenidés tvrdí, že naše smyslové (či ještě jinak empirické)
poznání je falešné a jediným možným způsobem vztahování se ke světu je rozum. Proto
neuznává možnost pohybu a říká, že nebytí nemůže existovat a protože bytí vyplňuje vše,
neexistuje ani pohyb. Veškeré bytí – tzn. Vše, co existuje, má – stejně jako u Xenofana –
podobu koule.
Zenón z Eleje – žák Parmenidův a vášnivý obhájce jeho nauky nebyl originálním myslitelem.
Za svůj hlavní cíl si určil obhajobu Parmenidova učení a té podřídil celou svou filosofickou
tvorbu. K prokázání Parmenidova učení o nemožnosti pohybu vytvořil tzv. aporie – popisy
událostí, které možnost pohybu a nedokonalost smyslů dokazují. Dochovaly se nám aporie tři:
Achilles a želva, Letící šíp a Stadion. Vyvrátit aporie můžeme až na základě spojitosti funkcí.
Melissos – nejmladší a nejméně originální představitel Elejské školy. K Parmenidovu učení
dodává pouze představu nekonečného (i zde si uvědomme, že Řekové nekonečno znali pouze
jako myšlenkový konstrukt, skutečná nekonečnost vesmíru jim byla nesmírně vzdálená),
neohraničeného bytí. Také pro něj je prázdný prostor pouhou chymérou.
V. Hérakleitos z Efezu
Hérakleitos z Efezu (nar. 540) – protivník Parmenidův, velmi temný a přitom v dalších
dějinách filosofie vlivný autor. Hérakleitos učí, že neexistuje a nemůže existovat klid (vidíme
přímou protikladnost Parmenidovu). Vše se mění, plyne, rozvíjí a upadá. Základem
všeobecného pohybu je podle Hérakleita věčný svár, který je podstatou, základem celého
světa dění. Tento svár je však zároveň u Hérakleita spojen s představou všeobecného
rozumového řádu (logos). Svět existuje v tzv. cyklech. Po jistém časovém úseku se vždy vrací
k původní podobě a tou je podle Hérakleita oheň. Jinak řečeno – v určité časové periodě vždy
celý svět znovu a znovu shoří a povstane z popela.
V oblasti politiky byl Hérakleitos nesmírně konzervativním a proti-demokratickým autorem.
S Eleaty vedl první dochovaný filosofický spor v dějinách filosofie.
VI. Starší fyzikové
Empedoklés (nar. 490) – zavádí do filosofie dualistický výklad světa a prohlašuje, že kosmos
má dva principy – látkový a pohybový. Za látkový (hmotný) princip prohlašuje Empedoklés
čtyři prvky: oheň, vodu, vzduch a zemi. Za pohybový dva principy: lásku a svár. A pohybový
princip spolu s látkovými elementy tvoří náš celý svět. Empedoklés byl zároveň prvním
filosofickým „šarlatánem“ a podle dochovaných zpráv prohlašoval, že je nejmoudřejší ze
všech lidí a své tvrzení, že se stal bohem, chtěl dokázat skokem do – tehdy velmi aktivní –
Etny. Jak vše dopadlo si jistě domyslí i zarytý zastánce „vyšších sfér“.
Anaxágoras (nar. 500) – zmnožuje oproti Empedoklovi látkové principy a princip pohybu
omezuje na jeden. Látkových principů je podle něj neomezené množství a každá věc má
nekonečně dělitelná „semena“, ze kterých se skládá. Pohyb je však fundován pouze jediným
principem – duchem (nús). Anaxágoras také učil, že planety jsou pouhá tělesa, nikoliv bohové
a v tehdy ještě nábožensky založených Athénách mu hrozila smrt.
VI. Mladší fyzikové - atomisté
Démokritos (nar. 470) – stejně jako Parmenidés vyznává poučku, že bytí není a nemůže být
dělitelné. Na rozdíl od Parmenida však učí, že kromě samotného bytí (atomů) existuje ještě
„nebytí“ neboli prázdný prostor, ve kterém se jednotlivé částečky dále nedělitelného bytí
pohybují a svým pohybem tvoří vše existující. Vše – včetně Bohů – je tvořeno seskupením
různých atomů. Démokritos byl velmi plodným autorem – snad na úrovni samotného Platóna
– protože však nevyhovoval svým téměř ateistickým naturelem ani Platónovi ani
křesťanskému středověku, nedochovala se nám z jeho díla žádná ucelenější pasáž.
Leukippos – o Leukippovi nevíme téměř nic, ani to, zda slovo Leukippos není jiné označení
pro Démokrita. V každém případě i Leukippos je představitelem ranného řeckého atomismu.
III. Sofisté a Sókratés
A dostáváme se k velmi důležitému zlomu ve vývoji řecké filosofie. Sofisté a Sókratés (a na
tomto místě dodejme, že Sókratés mezi sofisty patří a to jak tématem své filosofie, tak šíří
záběru (sofisté ji mají spíše širší než Sókratés) a také použitou metodou filosofování) jsou
oproti pre-sokratikům radikálně odlišnými filosofy. Nezajímá je podstata světa, první princip,
ale spíše společnost a člověk. Nejprve si řekněme něco o společenských a filosofických
příčinách vzniku sofistické filosofie. Jsou ve své podstatě tři:
1. Těsně před vznikem sofistické filosofie dochází k ohromnému ekonomickému rozmachu
řeckých států po perských válkách a s ním souvisí silná tendence k demokratizaci
(samozřejmě demokratizaci pro 5-15 procent obyvatelstava, ale přeci jen demokratizace).
2. Řekové se – také v důsledku perských válek – setkávají s „barbary“ a jejich poznáním. A
poznání druhého je vždy prvním krokem k osvícenství a libertánství.
3. Navíc předchozí pre-sokratická či přírodní filosofie celým svým vývojem ukazovala, že
výklad světa je ve své podstatě libovolný a nemůže mít nárok na dlouhodobou platnost –
vždyť jednotliví pre-sokratikové se navzájem vylučují.
A jaká je vlastně „sofistická“ filosofie?
1. Je relativizující – a to zejména v oblasti poznání. Nezajímá se tolik o to co svět je, ale spíše
o to jaký se nám jeví a proč se nám tak jeví.
2. Je prodejná. Filosofové už nejsou filosofy-samotáři, kteří nejsou na svém filosofování
nezávislí, ale jsou prodávajícími učiteli, kteří musí být zaměřeni na spokojenost svého
zákazníka (proto jsou sofisté tak neontologičtí).
3. Je osvícenská a libertínská – což v jistém smyslu znamená, že se definitivně osvobodila od
dogmatu mýtu i původního náboženství.
K sofistům patří např. Prótagorás (nar. 480) – tvrdící, že „mírou všech věcí je člověk,
jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“, či Gorgias dokazující ve svém spisu, že nic není, i
kdyby něco bylo nemůžeme to poznat a i kdybychom to mohli poznat, nemůžeme to nikomu
sdělit. Někteří sofisté dokonce napadali instituci otroctví, či náboženství jako takové.
Filosofie sofistů nemá velkého autora, ale sama je velkou a významnou filosofií.
Sókratés (nar. 470) – je největším a navíc velmi svébytným sofistou. Nenapsal žádné dílo a
jeho filosofii známe jen prostřednictvím Xenofóna, Platóna a Aristotela. Stejně jako ostatní
sofisty jej podstata světa či příčina pohybu nezajímala a svoji filosofii určil delfským výrokem
„poznej sám sebe“. Do sofistické filosofie vnesl vážnost tázání se po dobru (a to dobru
obecně, nikoliv jen dobru pro mne) a dokázal tak zaplnit „etické vákuum“, které zbylo po
odumření tradičního žitého náboženství. Sókratés byl velký člověk s mimořádným
charismatem a uměním oslovit člověka v ten správný okamžik a na na tom správném místě, se
smyslem pro spravedlnost a se zajímavou etickou koncepcí. Škoda jen, že si jeho odkaz pro
svoji jistě mimořádnou, ale velmi svébytnou filosofii ukradl Platón. Od Platóna už Sókratés
není a ani nemůže být co býval.
IV. Platón
Platón (427-347)
A. Nejprve Platónovo (nekompletní) dílo:
dialogy: ranné období: Obrana Sókratova, Kritón, Gorgias, Ión, Hippias Větší,
Protágoras, Charmenidés, Kratylos
střední období: Symposion, Menón, Faidón, Ústava, Faidros
pozdní období: Parmenidés, Sofista, Politik, Filébos, Timaios, Kritiás, Zákony
B. Platónova ontologie, neboli teorie bytí, podstaty světa:
Podle Platóna je náš žitý svět, tzn. tento text, Vy, Vaše ruce, obličej, vlasy, Vaši blízcí, prostě
vše kolem nás pouhým stínem, odrazem, druhotným projevem světa lepšího, dokonalého,
neměnného. Tento druhý svět – tzv. svět idejí – je svět skutečný, pravý, dokonalý a my jsme
jeho vedlejším a dodejme s Platónem poněkud trapným důsledkem. Skutečný svět idejí je
hierarchizovaný, věčný a nepodléhající změně. Naším cílem je tedy co nejvíce se vzdálit
tomuto neskutečnému světu a přiblížit se světu idejí a za druhé vnést do tohoto nedokonalého
světa alespoň pevnou a neměnnou hierarchii světa dokonalého.
C. Platónova teorie správného jednání a dokonalého státu:
Platón zasazuje „ideální stát“ hluboko do minulosti a vše co přivádělo změnu je tedy úpadkem
(to je jeho obecná „ontologická“ představa - změna je vždy změnou k horšímu - kromě
návratu k ideálu - „veškerá změna je zlá, kromě ve věcech na kost zlých“. K úpadku podle
Platóna dochází vždy, když se krev ovládajících míchá s krví ovládaných a tomuto mísení
krve tedy musíme vždy zabránit.
Po ideálním státu následkem úpadku zaviněnému mísením krve sestupně následuje:
timokracie (vláda ušlechtilých)
oligarchie (vláda bohatých)
demokracie (vláda svobody nezákonnosti)
tiranie (choroba obce)
Historie společnosti je historií nemoci a jediným lékem je nastolení společnosti v souladu se
světem idejí. Taková společnost musí nutně bránit jakékoliv změně, a to za každou cenu.
Hierarchie dokonalé společnosti musí kopírovat následující schéma:
filosof-král
strážcové
jejich pomocníci – bojovníci
pracující třída (včetně obchodníků, tesařů atd) – ve své podstatě dobytek, který udržuje třídu
střážců
otroci (super-dobytek)
Zatímco ve společnosti strážců panuje důsledný komunismus, tzn. společné vlastnictví všeho,
včetně žen a dětí (které se hned po porodu odebírají matkám), eugenika a trestání jakéhokoliv
svobodného názoru, je život pracující třídy svobodnější, ale záměrně nesmírně materiálně
chudý. Zákonodárcem je filosof-král, držitel absolutní moci. Otroci nestojí Platónovi ani za
řádek textu, jsou skutečně pouhým super-dobytkem.
V. Aristotel
Vloženo: 26.04.2009
Velikost: 333,74 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz