- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Zpracované témata ke zkoušce
EHE60E - Věda, filosofie a společnost - PAA
Hodnocení materiálu:
Vyučující: PaedDr. CSc. Miloš Bělohoubek
Popisek: Zpracováno 13 okruhůke zkoušce. Stačí párkrát přečíst...
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál1. Vznik filosofieÚdivZkušenostSkepseFilosofie a mýtusFilosofie je soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka, lidské kladení otázek po základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku a místa člověka v něm. Původ slova z řeckého filein = láska, milovat, sofia = moudrost => láska k moudrosti, také hledání moudrosti. Filozofie vznikla v 6. století před n. l. v Řecku, ve městě Milétos (Malá Asie). Souvisí se vznikem prvních měst – (pojem scholé).Zabývá se každodenními problémy, tím jak tyto problémy ovlivňují celkový život.Vyznačuje se tím, že nemůže žádný názor přijmout jako nepochybný (ptáme se pořád „proč?, Je to opravdu tak?“)Také jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit.Filozofii můžeme rozdělit na:1) Laickou neboli životníNaše postoje k životu jsou ovládány souborem představ o světě a z nich vyplývajících postojů, které tvoří více či méně systém. Ta bývá implicitní, ne zcela vědomá a přesto ovlivňuje naše smýšlení, postoje a chování. Někdy se mluví o životní moudrosti, zkušenosti apod.2) Odbornou filozofiiMíní se soubor filosofických směrů a škol v historické perspektivě, jež rovněž tvoří takové systémy. Ty jsou formulovány explicitně a kultivují se už od starověku 2,5 tisíce let; jsou součástí kulturní tradice západní civilizace. 1.1 Údiv Filozofické tázání začíná tehdy, když svět naší zkušenosti ztrácí svou samozřejmost a důvěrnou známost. Navyklá každodennost se často prolomí působením ticha a samoty. Stává se v „mezních situacích“ – např. tváří tvář smrti, v boji, utrpení, v situaci proviněná atd.Filozofování je jako probuzení ze zajatosti životními nutnostmi. Tradice zná dva podměty k filozofickému tázání a to je údiv a skepse. Údiv je postoj člověka, který opravdu miluje pravdu. „Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filosofie než tento.“(Platón)„Údiv vedl lidi k filosofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi… A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“(Aristoteles)Každodenní zkušenostní vědění se v údivu jeví jako nevědomost. Důvěrně známé bytí na světě se ukazuje jako povrchní s nevlastní. Pro Sokrata začalo filozofování věděním, že nic neví.1.2 SkepseZtrátou samozřejmosti se zkušenostní vědění zpochybňuje. Člověk se snaží podrobit zkušenostní vědění a každodenní zkušenostní svět kritice a dosáhnout nové, základní jistoty. Snaží se dát nový základ své možnosti vědět. To však dokáže pouze tehdy, když svou pochybnost vezme radikálně vážně a dovede ji až do posledního důsledku. Pouze tak může svou pochybnost překonat. skeptik – pochybuje o veškeré možnosti poznat pravdu.Překonání skepse: „I když někdo pochybuje, žije.“ Augustin. Radikální pochybnost se odstraňuje na základě nepochybného faktu vědomí. 1.3 ZkušenostZkušenost je souhrn vědomostí a dovedností a jeden ze zdrojů lidského poznání.Východiskem veškerého filozofování je zkušenost. Vycházíme z důvěrně známého každodenního světa naší zkušenosti, ve kterém se dobře vyznáme. Filozofie vychází z předvědeckého, každodenního způsobu zkušenosti, ve kterém je svět odhalen pro naše poznání a jednání. „ mnohokrát opakovaný a pamětí uchovaný vjem téže věci nabývá významu jedné zkušenosti.“(Aristoteles). Předvědecká, každodenní zkušenost ve smyslu původního bytí na světě je k metodicky určité, vědecké zkušenosti ve stejném poměru jak přirozený jazyk k odborným jazykům věd. Filozofie na počátku nepředpokládá nic jiného než zkušenostní svět odkrývaný běžnou řečí.1.4 Filosofie a mýtusMýtus je příběh se symbolickým nebo náboženským významem. Mýty lidem zprostředkovávaly názor na svět, přírodu a lidské bytí, vysvětlovaly účel věcí a někdy i původ států, měst, rodů apod.Ústně předávané příběhy, tradicePrvotní existenční postoj, na němž mohou teprve vznikat a vůči němu vymezovat postoj ostatníPříběhy dávají informace o světě a člověku, proč něco je (např. kosmos, svět a člověk)Vyprávějí o počátku světaJe výsledkem kolektivní zkušenosti a práceNemá pobavit ani předat zkušenost ale je v něm hlubší myšlenka v podobě symbolůSlova, příběhy, postavy nevystupují sami za sebe, ale hrají roli zástupných představVysvětlení bylo hledáno dávno a bylo spojováno se světem bohůMýtus (vypravující řeč) se oddělila od logu (řeči rozumné) v 6.stol př. n. l. kdy iónští filozofové hledali pro události v kosmu jiná než mytologická vysvětleníVšechny mýty se odehrávají v neurčité minulosti (čas před časem), ale poselství mýtu se promítají do současnostiMýty sdělovaly – odpovědi na otázky, jak je to s osudem, zlem, dobrem, proviněním, trestem, prostřednictvím hrdinů
10. Poznání jako proces – smyslové a rozumové vnímání, senzualismus, racionalismus, empirismus, epistemologie, intuicePoznání znamená jak proces nabývání znalostí (poznávání), tak i jeho výsledek (poznatek, vědění). Na rozdíl od nejasného tušení, neověřeného a tudíž nespolehlivého mínění, případně pouze přijímaného věření, výsledkem poznání je určité, spolehlivé a případně i ověřené vědění.Člověk je pro poznávání vybaven – podobně jako jiní živočichové – smysly a pamětí, patrně se od nich ale liší uvažovací schopností (rozumem) i schopností řeči, která mu dovoluje poznané sdělovat, kritizovat, uchovávat a hlavně účinně používat.Vnímání je rozumějící přijímání informací prostřednictvím smyslů. Na rozdíl od ryze smyslové percepce (podráždění receptoru) je tedy závislé na zkušenosti i aktuální situaci vnímajícího. Ze signálů, jež jeho smyslové receptory zachytily, člověk vnímá jen malou část (např. pohyb a změnu), ostatní »přehlédl«, »přeslechl« a pod. Obvykle také ignoruje ty, které nedávají smysl, jimž nerozumí (např. tiskové chyby).10.1 Smyslové poznání (empirické)- Odraz objektivní skutečnosti ve vědomí. - Vzniká bezprostředním působením podnětů na smyslové orgány. - Základními prvky smyslového poznání jsou počitky (element vnímání na ryze smyslové rovině, výsledek podráždění smyslového orgánu čili receptoru)- Smyslová názorná složka podmiňuje abstraktní logické poznání. - Jakkoli jsou tedy smysly zdaleka nejdůležitějším zdrojem pro naše poznání, je to také zdroj vždy nejistý.10.2 Rozumové poznání (deduktivní)- Vyšší stupeň poznání, který na rozdíl od smyslového poznání usiluje o postižení obecné podstaty věcí, o poznání obecných příčin a zákonitostí jevů. - Jeho cílem je dosažení objektivní pravdy. - Rozumové poznání se uskutečňuje prostřednictvím pojmů, soudů a úsudků, jeho nejdůležitějšími operacemi jsou srovnání, analýza, syntéza, indukce, dedukce, zobecnění, abstrakce aj. 10.3 Sensualismus Silně ovlivněn empirismem, zvláště dílem Johna Locka Rozprava o lidském rozumu (1690), Je názor, že jediným zdrojem poznání jsou smysly (Locke aj.): "v mysli není nic, co předtím nebylo ve smyslech". Proti tomu Leibniz a Kant hájí svébytnost poznání rozumového (apriorního). U Berkeleyho jsou smyslové počitky dokonce jediným předmětem či obsahem poznání.10.4 Empirismus Filozofický názor, který tvrdí, že základním a rozhodujícím pramenem našeho poznání je zkušenost (smyslové poznání) – počitky, vjemy a představy, ze kterých se odvozují nejen předměty a obsahy, ale i principy našeho poznání, důraz na rozumovou složku poznání, jako jsou například u Kanta apriorní formy prostoru a času, které jsou předpokladem každé zkušenosti a nedají se z ní tedy odvodit.Na rozdíl od filosofického empirismu, který se týká veškerého poznání a zkušenosti, empirismus jako součást metodologie přírodních věd rozumí "empirií" čili zkušeností pouze opakovatelný pokus s měřitelnými výsledky.Za zakladatele novověkého empirismu platí Francis Bacon. Hlavním představitelem je anglický filozof John Locke, který se postavil proti Descartovu postulátu vrozených idejí. Podle něj lze skutečnost poznat pouze prostřednictvím smyslové zkušenosti.Reálné pro ně nejsou věci, ale pouze vjemy těchto věcí. Existenci předmětného světa dle nich nelze vůbec dokázat.10.5 RacionalismusRacionalismus (z latiny ratio, rozum) je filozofický názor, který tvrdí, že rozum je jediný možný zdroj našeho poznání. Racionalisté jsou přesvědčeni o neomezených schopnostech lidského rozumu.V běžné řeči postoj, který k problémům přistupuje především rozumem, racionálněJe to směr, který zdůrazňuje rozumovou stránku poznání. Pravé poznání je možné jen díky rozumovým soudům.Racionalisté - v protikladu k empirismu - jsou přesvědčeni, že poznání je možné jen díky apriorním (předchozím) předpokladům, které nelze odvodit ze smyslové zkušenosti. Klade důraz na rozumovou složku poznání.Základem racionalismu je Descartesův výrok „Myslím, tedy jsem.“ Skeptik je tímto výrokem vybídnut k zamyšlení, zda už pouhý fakt jeho pochybování neimplikuje, že existuje ten, kdo pochybuje. 10.6 EpistemologieZ řeckého epistémé – znalost, schopnost - filosofická věda, která zkoumá lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět.část filos. zabývající se poznáním. Studuje zejména postupy a možnosti poznání ve vědě a otázku pravdivosti poznání. Ani vědecké poznání není možné bez předpokladů: vychází vždy z předběžného porozumění tématu (pojmy, výběr otázek, rozlišení důležitého - nedůležitého atd.), pro něž se nověji užívá termín paradigma (T. S. Kuhn). Když paradigma vyhovuje, mluvíme o kumulativní fázi vědy: stačí hromadit nové poznatky. Ty se však často dostávají do sporu s paradigmatem, až nastane krize a paradigma je třeba změnit. Obtížím s odpovědí na otázku pravdy se dnešní e. snaží vyhnout tím, že zdůrazňuje kritizovatelnost (vyvratitelnost) vědeckých tvrzení: vědecká teorie musí poskytovat možnost vyvrácení čili falzifikace.10.7 Intuice (z lat. in-tueor, in-tuitum)Vhled, náhled, názor. Druh bezprostředního a celkového poznání, které vychází z přímé zkušenosti, je často antropomorfní a obvykle předchází poznání racionální a vědecké. Dítě a vůbec laik poznává mnoho věcí, »vidí« je, aniž by své poznání zkoumal a dovedl nějak zdůvodnit. I vědecké poznání zpravidla začíná »tušením« a »nápadem«, který mívá charakter i.: »Výsledky už vím, teď jen jak jsem k nim dospěl« (Gauss).
11. Teorie pravdy – co je pravdaPravda určitý způsob, jak se duši zjevují věci tak, jak jsou, ve své vlastní povaze, přirozenosti, ve svém bytí. Alétheia, řec. pravda jako odkrytost věcí samých, ne-zapomenutost (Heidegger), nikoli pouze vlastnost soudů.Pravda = tradičně přiměřenost (lat. adaequatio, odtud adekvační teorie p.) poznání nebo výpovědi ke skutečnosti, a tedy opak omylu. Kant poukázal na to, že tuto přiměřenost může sotva někdo posoudit, a Heidegger ukázal pravdu jako samu odhalenost, neskrytost věcí (na zákl. řec. alétheia), jež se nám dávají poznat. V židovské a křesť. tradici mívá p. ještě širší význam: p. je to, na co se lze spolehnout, co je někým zaručeno čili dosvědčeno, a tedy opak nikoli omylu, nýbrž lži. Člověku, který ji přijal a přihlásil se k ní, otevírá p. budoucnost. P. tak není něčím, co se pouze zjišťuje a konstatuje, je vždy pravdou pro někoho a stává se tudíž i kategorií etickou (»Pravda vítězí«), o niž je třeba se starat. V novověkém věd. myšlení se p. často chápe jako nerozpornost, soulad mezi různými výroky (koherenční teorie p.), případně jako evidence, zřejmost. V souč. vědě se důraz posouvá na možnosti verifikace (ověření) nebo falzifikace (vyvrácení) hypotéz a tvrzení. P. je pak často pouze pravdivostní hodnota proměnné nebo výroku.Teorie pravdyPravdivé mohou být výroky, závěry, názory, přesvědčení nebo už zmíněné soudy.Existuje několik rozšířených teorií pravdy:1. Adekvační (shodná) neboli korespondenční teorie pravdy:- klasický pohled, který zastával Aristoteles a středověká filosofie- pohlíží na pravdu jako shodu mezi poznáním a věcí (skutečností)- určitá změna této teorie, která pohlíží na pravdivost čistě z hlediska výroků, shoda informace se skutečností„Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristoteles„Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský2. Koherentní teorie pravdy:- za pravdivé jsou považovány výroky, které nejsou v logickém sporu s jinými výroky- dobré uspořádání výroků a té samé skutečnosti- jsou to obvykle výroky, které nejlépe vysvětlují nebo nejúplněji popisují svět- pravdu říkáme do té doby, než nás někdy přistihne, že jsme se dostali do rozporu, počet výroků musí být dostatečně velký3. Konsensuální teorie pravdy: (lat. Consensus = shoda, souhlasné usnesení, schválení“)- autorem Charles Peirce- pohlíží na pravdu jako cosi, na čem se shodne určitá skupina lidí, např. kompetentní odborníci- něco tvrdím, domnívám se, že je to pravdivé, chci souhlas ostatních4. Pragmatická teorie pravdy:- pravdivé je to, co je uznáno jako prakticky užitečné a vedoucí k cíli- není chápána jako shoda se skutečností- poznatky uplatňujeme v praktickém jednání- pravda je úspěchem praktických důsledků myšlenky, tj. je totožná s užitečnostíPragmatismusFilosofický směr, který chápe pravdu z hlediska užitečnosti, úspěšnosti, praktičnosti a vyhovování zájmům (tužbám, potřebám) člověka. Upřednostňuje víru před rozumem a vědou.Různá dělení pravdy:Ontologická pravda: týká se manifestace jsoucna, ontologická pravda odhaluje bytostnou strukturu jsoucen či bytí samo.Existuje jen interpretativní pravda: každá pravda je zprostředkována interpretací. Člověk může mít určitou svou pravdu jako organizovanou jednotu, pravdu hodnověrného zdání, protože jedinec ze své vůle překonává dění, a tak vytváří určité zvěčnění zdání.Tradiční pravda vzešlá z metafyzického rozlišení na pravý a zdánlivý svět u Nietzscheho padá. Pravda se musí v každém okamžiku vždy nově určovat, neexistuje žádná pravda o sobě. Jde mu o pravdu, která necouvá před propastí bytí. Vystačí si s tímto pozemským světem v okouzlení, v umění. Jaroslav Beneš - Podle něj je jeden ze stavů mysli vzhledem k pravdě, v kterém mysl drží pravdu tak pevně, že vylučuje zcela možnost opaku.Jiné stavy mysli vzhledem k pravdě jsou např.:- nevědomost (nic nevíme o existenci problému), - pochybnost (mysl se nedokáže přiklonit k žádnému řešení), - tušení (mysl se nekloní, ale jedné variantě dává přednost), - domněnka (mysl se přiklání k nějakému řešení, ale nevylučuje, že by mohl platit opak),pravdu věci neboli pravdu ontologickou, což je shoda věci s pojmem, jaký o ní většinou lidé mají. Mohli bychom tuto pravdu nazvat spíše pravostí na rozdíl od falešnosti. např. Pravá 1000,- je ontologicky pravdivá na rozdíl od falešné, které chybějí některé znaky, jež pojem pravé 1000,- má. Existujepravda řeči neboli pravda mravní: - co na srdci to na jazyku- shoda řeči s myšlením neboli pravdomluvnost. pravda poznání neboli pravda logická- tady Beneš přijímá vymezení, vycházející ze středověké tradice „pravda je shoda poznání se skutečností“ nebo „shoda rozumu s věcí poznávanou“Tři základní pravdy, první zásady- k nimž musí dospět každý, kdo metodicky pochybuje, nemusí je brát za své, musí je nicméně předpokládat, než začne o čemkoli přemýšlet.existence poznávajícího subjektu je obsažena jistota, že neplatí opak této evidence nebolizásada protikladu (neboli o vyloučeném sporu): „ Nic nemůže z téhož hlediska zároveň býti i nebýti“ a rovněžschopnost mysli k dosažení pravdy.
12. Základní problémy etikyDobro, štěstíMorální svoboda, zodpovědnostVolba, čin, rizikoEtika = nauka o správném jednání. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, snaží se etika najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, případně ji zdůvodnit. Teoretický výklad morálních představ.Morální pravidla různých tradičních kultur jsou si v mnohém blízká. Většinou vyžadují od každého člověka jistá omezení (nezabiješ, nepokradeš, zákaz incestu, lži, různá omezení sexuální, stravy a pod.), jež jsou zdůvodněna nábožensky. Filozofické etiky často vycházejí z úvahy, že mravné jednání se (dlouhodobě) vyplácí. Stoická etika je zdůvodňuje tím, že člověka zbavuje vášní a tím ho chrání před různými otřesy a zármutkem.Řada etických systémů vychází z biblického »co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ani ty jim« - např. Kantovo: »Jednej tak, aby se tvé jednání mohlo stát pravidlem pro všechny.« Slabinou etických systémů, které vybízejí k sebeomezení, protože se vyplatí, je, že tato úvaha platí dlouhodobě a z hlediska celé skupiny (celého lidstva), kdežto krátkodobě jsou zpravidla úspěšnější jedinci sobečtí, kteří na nesobeckém chování druhých parazitují. Proto bývá filosofická etika spíše etikou elit, které se omezují i z jiných důvodů (např. stoické »ctnost je sama sobě odměnou« nebo aristokratické »vznešenost zavazuje« atd.).Pro etiku veřejného života rozlišil Max Weber »e. smýšlení«, která hodnotí jednotlivé činy, a »e. odpovědnosti«, jež bere ohled i na jejich předvídatelné následky. Držitelé moci, zejm. politici, kteří rozhodují i o jiných, jsou povinni brát v úvahu i dlouhodobé důsledky pro celé společenství.DobroSouhrnný pojem pro všechno prospěšné, hodnotné, vynikající. V platonismu je dobro nejvyšší idea, světlo, v němž teprve můžeme vidět svět, to nejskutečnější, na čem se všechny dobré věci podílejí. Postmoderní myslitelé obecnou představu d. často odmítají. Lidský život ani společnost se však bez hodnocení - a tedy ani bez představy dobra - nemůže obejít.subjektivní dobro - to, co těší;objektivní dobro – to, co prospívá;mravní dobro – to, co slouží ke cti.Protiklad zlo – to, co škodí, ruší, kazíŠtěstíHluboký a trvalý radostný pocit, po němž lidé touží. Ač se v etice často rozlišuje dvojí smysl slova š. - mít štěstí a být šťastný - jazyk je správně spojuje: štěstí je zážitek obdarování, ať už z náhodné výhry, nebo v důsledku velkého úsilí. Kdo však nechápe, co je dar, nemůže dosáhnout štěstí, nýbrž nanejvýš uspokojení. »Štěstí je odměna těch, kdo je nehledali« (Alain).Morální svobodaMorálka je soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom, jaké chování a smýšlení jednotlivého člověka i lidských skupin je dobré tj. jaké má být.Mrav dané společnosti nebo skupiny jsou obvyklé vzorce chování ve vzájemných vztazích jejich členů.mrav označuje to, jak jsou členové určitého společenství zvyklí jednat, jak se obvykle chovajímorálka jsou pak jejich společné představy o tom, jak by jednat mělietika je pokusem o teoretický výklad těchto morálních představZodpovědnostPrincip odpovědnosti nejen za sebe, ale i za svěřené činnosti a věci, musí moderní člověk zvnitřňovat a přijímat jako samozřejmý nárok na sebe, zejména proto, aby se na něj druzí mohli spoléhat. Proto je zodpovědnost tak hledaná kvalita v řídících i podřízených funkcích. Ovšem i příliš ostré vědomí odpovědnosti a rizik může vést k tomu, že dotyčný člověk se neodváží rozhodovat, že bude váhat a zajišťovat se, čímž způsobí škodu nebo nezdar.Odpovědnost (preferovanější varianta zodpovědnost) je široký právní, morální a etický pojem, který označuje ručení osoby X za nějakou věc či jednání Y, případně před nějakou instancí Z.VolbaVýběr z několika možnostíČin Úmyslná akce člověka, lze nahradit pojmem skutek. Jde obecné označení pro elementární cílenou lidskou aktivitu, ze které se skládá každá lidská činnost.RizikoRiziko znamená určité nebezpečí a vysokou pravděpodobnost nezdaru. Jde o situaci, kdy ten, kdo se rozhoduje, zná všechny možné důsledky svého rozhodnutí a je schopen určit pravděpodobnost každého tohoto rozhodnutí. Důsledky musí být vzájemně nezávislé a součet jejich pravděpodobnosti je za daných předpokladů roven jedné.
13. Obecné dobro – význ
Vloženo: 23.01.2013
Velikost: 312,69 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu EHE60E - Věda, filosofie a společnost - PAA
Reference vyučujících předmětu EHE60E - Věda, filosofie a společnost - PAA
Reference vyučujícího PaedDr. CSc. Miloš Bělohoubek
Podobné materiály
- AAE01E - Obecná fytotechnika - Otázky ke zkoušce
- ARE01E - Speciální fytotechnika - Otázky ke zkoušce
- EHE12E - Politologie - PAA - Otázky ke zkoušce
- EJE05E - Obchodní právo - Otázky ke zkoušce
- ESE17E - Statistika II. - PAA - Otázky ke zkoušce
- ETE05E - Informační systémy - Info o zkoušce
- ETE08E - Informatika I. - Info o zkoušce
- ETE09E - Informatika II. - Info o zkoušce
- ehe55e - Věda, filosofie a společnost - Vypracované otázky ke zkoušce
- EPE07E - Psychologie osobnosti, sociální psychologie - Teorie ke zkoušce - dle skript
- AGE01E - Chov zvířat I - Výživa ke zkoušce
- EPE10E - Psychologie osobnosti a komunikace - pojmy ke zkoušce
- ARE01E - Speciální fytotechnika - ke zkoušce
- ABE01E - Základy fytotechniky - minimum ke zkoušce
- EHE12E - Politologie - PAA - teorie ke zkoušce
- EHE10E - Politologie - PaE - otázky ke zkoušce
- ASE03E - Chov zvířat II - otázky ke zkoušce
- ENE04E - Obecná ekonomie I. - otázky ke zkoušce
- ETE07E - Informatika I. - Pojmy ke zkousce
- ETE07E - Informatika I. - Shrnutí přednášek ke zkoušce
- ETE08E - Informatika I. - Shrnutí přednášek ke zkoušce
- ETE22E - Informatika I. - Shrnutí přednášek ke zkoušce
- ETE71E - Informatika I. - Shrnutí přednášek ke zkoušce
- TFE24E - Zemědělská technika - Dobrý ke zkoušce
- EEE45E - Ekonomika agrárního sektoru - vypisky ke zkousce
Copyright 2024 unium.cz