- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Popisek: zápisky z přednášek
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálobjektivní výklad je nutné znát, kde a kdy asi pranostika vznikla, popř. dobový význam výrazů v ní obsažených. Poměrná značná část těchto lidových průpovídek o počasí je odrazem povětrnostních singularit. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, souvisejícího s prognózou čili předpovědí. Mezi pranostiky je možno z obsahového hlediska řadit i lidová povětrnostní pravidla, odhadující vývoj místního počasí na nejbližší období podle bezprostředního pozorování úkazů v přírodě. Tato pravidla se neváží k určitému datu, jsou formálně málo ustálená a jen zcela výjimečně jsou rýmovaná. Jsou to např.rčení typu Měsíček má studánku – bude pršet; vlaštovky lítají nízko – bude pršet; Slunce peče – déšť poteče.
K popisu počasí se používá "otevřená řeč", symboly, kódy, grafy, tabulky, záznamy z meteorologických radiolokátorů , snímky z meteorologických satelitů a mapy.
IV. Synoptická mapa (povětrnostní mapa z řec. synoptikos –souhledný)
je meteorologická mapa, na níž je ve smluvených značkách znázorněno počasí na velkém území v určitém okamžiku (ve stejném termínu pozorování). Znázorněné údaje vyjadřují výsledky pozorování meteorologických stanic v zájmové oblasti. Česká meteorologická služba používá obvykle synoptických map, na nichž je zahrnuto území od Špicberků až po severní Afriku a od východních břehů Kanady zhruba až po Ural a Kavkaz. Tyto povětrnostní mapy se kreslí (dnes obvykle pomocí počítačů) a analyzují několikrát denně. Synoptické mapy jsou základem rozboru a předpovědi počasí.
Čísly je zakreslena teplota a tlak vzduchu, šiframi vodorovná viditelnost a výška nejnižších oblaků, symboly druh oblaků, množství oblačnosti, tlaková tendence apod. Údaje z jednotlivých meteorologických stanic jsou na této mapě uspořádány kolem tzv. staničních kroužků s identifikačním číslem stanice podle určitého jednotného modelu.
Základem analyzované přízemní mapy jsou izobary. Analyzovaná mapa pak obsahuje mimo izobary i izalobary, dále oblasti výskytu atmosférických srážek, mlh a bouřek. Jsou na ní dále velkými písmeny vyznačené středy tlakových útvarů (V = tlaková výše – anticyklona; N = tlaková níže, cyklona) a na základě analýzy vzduchových hmot s přihlédnutím k snímkům z meteorologických družic i polohy atmosférických front.
Vzduchové hmoty
V meteorologii se pojmem vzduch většinou rozumějí vzduchové hmoty, což jsou rozsáhlé objemy vzduchu v troposféře, jejichž horizontální rozměr je řádově tisíce kilometrů a jejich vertikální rozměr dosahuje asi 10 km. Vyznačují se specifickými vlastnostmi (např. teplotou, vlhkostí, zvrstvením), které se uvnitř vzduchové hmoty nemění a tím i stejným rázem počasí. Tyto poměrně homogenní objemy vzduchu navzájem oddělují atmosférické fronty, při jejichž přechodu se hodnoty meteorologických prvků mění většinou skokem v důsledku rozdílu ve fyzikálních vlastnostech vzduchových hmot.
Typické vzduchové hmoty mohou vznikat pouze tam, kde zemský povrch, od něhož vzduchově hmoty přebírají vlastnosti, má zhruba stejný charakter (povrch oceánů, rozlehlé pouště, sněhová nebo ledová pole) a kde týž vzduch může dostatečně dlouho setrvávat pod vlivem určitého režimu slunečního záření. Oblastmi jejich vzniku neboli ohnisky vzduchových hmot bývají hlavně málo pohyblivé (kvazistacionární) anticyklony. Přesune-li se vzduchová hmota v rámci všeobecné planetární cirkulace z ohniska do jiné oblasti, mění své původní vlastnosti podle nového prostředí, transformuje se. Vzduchové hmoty rozlišujeme podle termodynamického a geografického hlediska.. Podle termodynamického třídění rozeznáváme vzduchového hmoty teplé, studené, dále vzduchové hmoty stabilní a instabilní (labilní).
teplé vzduchové hmoty jsou ty, které proudí nad chladnější povrch než byla oblast jejich vzniku,
studené vzduchové hmoty naopak přicházejí nad teplejší povrch.
S tímto tříděním úzce souvisí rozdělení vzduchových hmot na stabilní a instabilní podle teplotního zvrstvení v nižší troposféře čili podle podmínek pro rozvoj výstupného proudění.
Ve stabilní vzduchové hmotě jsou podmínky nepříznivé pro vznik vertikálních pohybů vzduchu (konvekce). Časté jsou přízemní nebo výškové inverze teploty vzduchu, to znamená, že teplota vzduchu se s výškou zvyšuje. Pro tuto vzduchovou hmotu při dostatečné vlhkosti je typická vrstevnatá oblačnost a mlhy, pokud se vyskytují srážky, pak ve formě mrholení, slabého deště nebo sněžení.
Instabilní (labilní) vzduchová hmota má příznivé podmínky pro konvekci. Jsou pro ni typické kupovité nebo bouřkové oblaky, přeháňky, v teplé roční době i bouřky. Podmínky pro labilizaci vzduchu nastávají při pronikání studeného vzduchu nad teplý povrch, naproti tomu teplá vzduchová hmota se nad studeným povrchem stabilizuje.
Podle geografického hlediska, tj. podle zeměpisné polohy ohnisek vzniku vzduchových hmot, se rozlišují vzduchové hmoty: arktické (antarktické), polární nebo mírných zeměpisných šířek, tropické a rovníkové (ekvatoriální). Kromě rovníkové vzduchové hmoty se každý uvedený druh dělí na mořský (maritimní) a pevninský (kontinentální) typ v závislosti na tom, zda se vzduchová hmota vytvořila nad oceánem nebo souší.
Pro počasí a podnebí v ČR je důležitá arktická, polární a tropická vzduchová hmota (resp. vzduch).
Mořský arktický vzduch, který proniká do střední Evropy, vzniká v oblasti mezi Grónskem a Špicberkami, při cestě nad Norským mořem se v nižších vrstvách ohřívá a zvyšuje se obsah vodní páry.
Pevninský arktický vzduch se vytváří nad sněžnými a ledovými pláněmi Nové Země, Barentsova a Karského moře a přilehlých částí pevniny. Protože k nám proudí nad pevninou, je velmi studený a značně suchý.
V obou arktických vzduchových hmotách je velmi dobrá viditelnost.
Mořský polární vzduch pochází ze středních a severních zeměpisných šířek Severní Ameriky anebo převážně v létě z vysokých zeměpisných šířek Atlantského oceánu. I když vzniká nad pevninou, při postupu nad vodami Atlantiku nabývá vlastnosti mořské vzduchové hmoty. Přináší k nám rozhodující množství srážek
Pevninský polární vzduch se v chladném pololetí vytváří v mírných zeměpisných šířkách Evropy, v teplém pololetí nad severní polovinou Evropy a vysokými zeměpisnými šířkami Ruska.
Polární vzduchová hmota je nad naším územím nejčastější.
Mořský tropický vzduch pochází z oblastí Azorských ostrovů, ale i ze Středomoří. Jeho významnou vlastností kromě vysoké teploty je i vysoká vlhkost.
Pevninský tropický vzduch se k nám dostává v zimním období ze subtropických pouští severovýchodní Afriky a Arabského poloostrova a z Malé Asie, v létě z Balkánu a střední Asie. Jeho typickou vlastností je velký stupeň zakalení hlavně prachovými částicemi.
Uvedené druhy vzduchových hmot vznikají velmi často proměnou z jiných druhů, a to nejen v tom smyslu, že se mění mořský vzduch na pevninský a naopak, ale že se mění např. mořský arktický vzduch na kontinentální polární vzduch. V našich předpovědích se přechodný charakter vzduchové hmoty vyjadřuje zdůrazněním slova „původ“ – např. „do střední Evropy proudí mořský vzduch arktického původu".
Atmosférické fronty
Slovo fronta bývá obvykle spjato s představou bitevní linie, která odděluje dvě nepřátelské armády. Fronty obyčejně nezůstávají trvaleji na jednom místě, ale přesouvají se ve směru tlaku silnější armády. Něco podobného se odehrává i v zemské atmosféře. V ní však nestojí proti sobě dvě armády, nýbrž dvě vzduchové hmoty různých vlastností (teplý a studený vzduch). Přitom se teplý a studený vzduch podél plochy (hranice), na níž se setkává, promíchá jen nepatrně. Proto se mezi oběma vzduchovými hmotami udržuje zřetelné přechodové pásmo tak dlouho, dokud jsou mezi nimi teplotní kontrasty. Plochu rozhraní mezi nimi nazýváme frontální plochou. Je nakloněná a protíná zemský povrch v tzv. frontální čáře. Frontální čáry na synoptických (povětrnostních) mapách např. v televizních relacích o počasí jsou stručně označovány jako fronty.
Atmosférická (povětrnostní) fronta je tedy rozhraní, které od sebe odděluje vzduchové fronty různých fyzikálních vlastností. Je to poměrně tenká vrstva vzduchu, při zemi mívá tloušťku většinou jen několik set metrů; je však dlouhá řádově stovky kilometrů. I když na synoptických mapách jsou atmosférické fronty znázorněny jen frontálními čarami, je třeba si uvědomit, že jsou to útvary prostorové. Pouze jejich malá tloušťka vzhledem k horizontálním rozměrům vzduchových hmot, které oddělují, připouští zjednodušeně si je představovat jako plochy, a průsečnice s povrchem pak jako čáry. Protože jejich sklon vůči ideálně rovnému zemskému povrchu je malý (velmi ostré úhly s velikostí většinou jen 10´ až 1°), mohou se povětrnostní jevy vázané na fronty vyskytovat i ve velkých vzdálenostech před frontální čárou nebo za ní.
Podmínky pro vznik atmosférických front existují v atmosféře stále, a to v důsledku existence různých vzduchových hmot a přesunu těchto hmot z jedné oblasti do druhé. Fronty, vyskytující se prakticky pouze v troposféře, ustavičně vznikají, zesilují a přemisťují se z jedné oblasti do druhé, slábnou a zanikají. Pohyb atmosférických front, podobně jako pohyb vzduchových hmot, usměrňuje velkoprostorová cirkulace atmosféry.
Atmosférické fronty jsou spjaté s tlakovými nížemi (cyklonami). Na přední straně tlakové níže se nachází teplá fronta a na její zadní (týlové) stranu studená fronta. Takovýto komplex front nazýváme frontální systém. Obě fronty jsou oblastmi význačných dějů probíhajících v atmosféře, a jsou tudíž velmi významné z hlediska předpovědi počasí. Při přechodu front nad daným územím se totiž náhle mění hodnoty jednotlivých meteorologických prvků (např. pokrytí oblohy oblaky, druh a výška oblaků, teplota a vlhkost vzduchu, vypadávají srážky nebo se mění jejich charakter), což souvisí s tím, že do dané oblasti proniká jiná vzduchová hmota. Počasí na teplých a studených frontách se ovšem podstatně liší
Teplá fronta je úzké rozhraní mezi studeným a teplým vzduchem, které se pohybuje směrem k studenému vzduchu (jinými slovy je to poměrně ostré přechodové pásmo mezi ustupujícím studeným vzduchem a nastupujícím relativně teplým vzduchem). Nad celým povrchem teplé fronty, která je skloněna ve směru jejího postupu, pomalu vystupuje lehčí teplý vzduch nad ustupující klín těžšího studeného vzduchu. V souvislosti s výstupnými pohyby vzduchu dochází ke kondenzaci vodní páry, takže se na teplé frontě vytváří mohutný systém typické vrstevnaté oblačnosti, která sahá stovky kilometrů před frontální čáru. Srážky, které zde vznikají (mrholení, déšť, sněžení) mají trvalý charakter a šířka pásma srážek je obvykle 300 až 400 km. Prvními příznaky blížící se teplé fronty jsou vysoké oblaky postupně zatahující oblohu. V první řadě jde často o hákovitě zahnuté oblaky druhu Cirrus (česky řasa) a Cirrostratus (řasová sloha). Oblaky postupně houstnou a klesají. Zpočátku jimi ještě prosvítá Slunce jako matným sklem (oblak se nazývá Altostratus – vysoká sloha) Altostraty jsou od místa pozorování vzdálené až 100 km a signalizují postup přízemní části fronty; v zimním období začínají vypadávat srážky, které dopadají až na zemský povrch. Oblačný systém uzavírají tmavě šedé kompaktní oblaky druhu Nimbostratus (dešťová sloha) s velmi nízkou základnou (někdy dosahují až k zemi) a s vytrvalými srážkami. S blížící se teplou frontou se snižuje viditelnost, popř. vzniká i mlha a klesá tlak vzduchu. Po přechodu teplé fronty vytrvalý déšť nebo sněžení postupně přestávají, oblačnost se protrhává a zvedá. V zimním období se někdy projeví přechod teplé fronty tím, že sněžení přechází postupně v déšť. Vítr se stáčí doprava (po směru hodinových ručiček), tlak vzduchu se buď nemění nebo i nadále zvolna klesá. Za teplou frontou se většinou otepluje, a to v zimě výrazněji než v létě. Na synoptických mapách se teplá fronta označuje buď červenou nebo černou čarou s polokroužky ve směru jejího postupu.
Studená fronta je úzké rozhraní mezi teplým a studeným vzduchem, které se pohybuje směrem k teplému vzduchu, který ustupuje. Postupuje za teplou frontou rychlostí v průměru o 40 % vyšší – většinou kolem 50 km/h a uzavírá tzv. teplý sektor tlakové níže. Projevuje se většinou kupovitou oblačností s přeháňkami, v létě i s bouřkami. Viditelným příznakem je někdy též přechod dešťových přeháněk ve sněhové. Na studené frontě proniká těžší studený vzduch při zemi ve tvaru klínu do teplého vzduchu tak, že se pod teplý vzduch podsouvá a teplý vzduch proto vystupuje podél frontální plochy vzhůru. Výstupné pohyby vzduchu jsou však mnohem většího rozsahu než na teplých frontách. Na pomalu postupujících studených frontách (tzv. studené fronty I. druhu) probíhá výstupné proudění vytlačovaného teplého vzduchu po celé výšce frontální plochy, na rychle postupujících studených frontách (tzv. studené fronty II. druhu) jen do výšek 2 až 3 km nad zemí. Oblačné systémy studených front I. druhu se velmi podobají oblačným systémům teplých front, přechod jednotlivých oblačných druhů se však děje v obráceném sledu a v blízkosti frontální čáry se tvoří kupovitá oblačnost s přeháňkami, nárazovitým větrem (húlavami), někdy i bouřkami. Za frontální čárou studené fronty I. druhu převládají trvalé srážky. Studené fronty II. druhu mají srážkové pásmo užší, srážky se vyskytují i před frontální čárou. Pro tyto fronty, které jsou častější než studené fronty I. druhu, jsou typické mohutné oblaky vertikálního vývoje druhu Cumulonimbus (bouřkové oblaky), silné deště (lijáky), intenzivní bouřky (v létě i s kroupami) a prudké nárazy větru převyšující někdy i rychlost 100 km/h. Blížící se studená fronta se projevuje vytvářením vysoké hradby kupovitých oblaků, někdy obloha začíná nabývat hrozivě šedivého vzhledu. Vítr se přechodně utišuje. Změna směru větru při přechodu studené fronty je podobná jako při přechodu teplé fronty, stočení větru na frontě je však větší. Tlak vzduchu před studenou frontou klesá, za ní výrazně stoupá. Ve studeném vzduchu za frontou se vytváří proměnlivá oblačnost. Na synoptických mapách se studená fronta označuje buď modrou nebo černou čarou s trojúhelníčky ve směru jejího postupu.
Okluzní fronta. Když studená fronta (pohybující se rychleji) dostihne teplou frontu postupující před ní, spojí se u zemského povrchu studený vzduch za studenou frontou se studeným vzduchem před teplou frontou a teplý vzduch je vyzdvižen (vytlačen) do výšky. Proces uzavírání teplého sektoru tlakové níže se nazývá okluze (z lat. occludere – zavřít) a oblast styku dřívější teplé a studené fronty dostala název okluzní fronta. Podle teploty vzduchové hmoty před a za frontami může mít okluzní fronta charakter teplé nebo studené fronty. Okluzní fronty charakteru studené fronty jsou ve střední Evropě častější. Na povětrnostních mapách se okluzní fronty označují buď fialovou nebo černou čarou se střídajícími se polokroužky nebo trojúhelníčky ve směru jejich postupu.
Počasí na frontách však nezávisí jen na druhu front, ale také na jejich intenzitě (výraznosti), která je určena zejména a teplotní a vlhkostní kontrastem mezi vzduchovými hmotami po obou stranách; velmi důležitá je vlhkost teplé vzduchové hmoty, v níž se vytváří oblačnost a srážky. Výraznost front se mění s rychlostí jejich postupu, s vertikální členitostí území, nad nimiž se přesouvají, dále s denní nebo noční dobou. Není správná představa, že po přechodu teplé fronty se vždy otepluje a po přechodu studené fronty se vždy ochlazuje. Např. v zimě, kdy intenzivní studená fronta rozruší velmi chladnou přízemní vzduchovou vrstvu, nastává po přechodu fronty v nižších polohách zvýšení teploty vzduchu, zatímco na horách se citelně ochlazuje. Fronty mívají velmi rozdílnou rychlost postupu, někdy se dokonce vracejí. Na dlouhých studených, zřídka i teplých frontách se v některých úsecích mění charakter fronty na opačný (např. bývalá studená fronta se v některé části projevuje jako teplá fronta), potom hovoříme o zvlněných frontách.
Pohyb vzduchových hmot a jejich rozhraní - atmosférických front souvisí s cirkulací vzduchu na Zemi. Významnou roli v ní mají tlakové výše a tlakové níže.
Tlaková výše, anticyklóna (z řec. anti – proti a kyklón – kroužící);
je jeden z tlakových útvarů v atmosféře, který je vyjádřen na přízemní povětrnostní mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou jako oblast s vyšším tlakem vzduchu, přičemž směrem do jejího středu tlak stoupá. Střed tlakové výše se na synoptických mapách označuje písmenem V – výše, v německé a anglické jazykové oblasti písmenem H - Hoch, popř. High.
Tlaková výše obvykle pokrývají větší oblast než tlakové níže a pohybují se mnohem pomaleji. Když se vytvoří, zůstávají často téměř stacionární (nepohyblivé) na 2 až 3 dny, někdy však i 10 dnů a více. Na území Evropy bylo absolutní maximum tlaku vzduchu v anticyklóně 1 068,6 hPa zaznamenaného v Rize dne 23.ledna 1907 (průměrný tlak vzduchu na Zemi na hladině moře je přitom 1 013,25 hPa). Pro tlakovou výši jsou typické sestupné pohyby vzduchu ve volné atmosféře, při nichž se vzduch adiabaticky (tj. bez výměny tepla s okolím) ohřívá a oblačnost se v důsledku přeměny kapiček vody a ledových krystalů ve vodní páru rozpouští. Při zemi pak proudění vzduchu v anticyklóně směřuje od středu s vysokým tlakem k okrajům s nízkým tlakem. Působením zemské rotace však toto proudění není přímočaré, ale stačí se na severní polokouli po směru chodu hodinových ručiček (na jižní polokouli je tomu naopak). Na místo odtékajícího vzduchu sestupuje z výšky nový vzduch.
Sestupné pohyby způsobují, že v tlakových výších (zvláště v jejich středu) převládá obvykle jasné nebo jen málo oblačné počasí, většinou beze srážek, se slabým větrem nebo bezvětřím a velkými rozdíly teploty vzduchu mezi dnem a nocí. Počasí v tlakových výších však nemusí být pěkné vždy; závisí totiž jak na jejich vývojovém stádiu, tak na roční době a na tom, v jaké části se zájmové území nachází. V létě je počasí v tlakových výších obvykle slunečné, suché a teplé - přináší proto oteplení, neboť během dne dochází k intenzivnímu ohřívání zemského povrchu a povrchu a přilehlých vrstev vzduchu. Současně však za jasných nocí dochází k poměrně rychlému ochlazování zemského povrchu dlouhovlnným vyzařováním. Tedy k výraznějšímu poklesu ranní teploty, tvorbě rosy a v časném podzimu i slabých mlh, které se brzy po východu slunce rozpouštějí. V zimním období je naopak počasí poměrně chladné, mrazivé, takže tlakové výše přinášejí ochlazení. V důsledku silného vyzařování zemského povrchu dochází k přízemním inverzním teploty, na jejichž horní hranici se vytváří nízká vrstevnatá oblačnost (oblaky druhu Stratus) nebo mlha, která se může udržet i po celý den. V těchto případech je v nižších polohách zataženo, mlhavo, sychravo, může zde mrholit nebo slabě sněžit a rozdíl teploty mezi dnem a nocí je minimální. V průmyslových aglomeracích může docházet ke kumulaci znečišťujících přimísenin v ovzduší (viz smog). Na horách nad inverzí teploty je přitom jasno (slunečno), v údolích bývá pozorován výskyt "oblačného moře". Denní teplota na horách je za těchto situací často o 10ş až 15ş C vyšší než v nižších polohách. Poněkud odlišný ráz povětrnosti bývá v okrajových částech tlakových výší. Na jejich předních stranách se udržuje chladnější proudění severních směrů, v němž převládá proměnlivá oblačnost a místy vznikají i slabé srážky. Naproti tomu v týlových částech tlakových výší je jihovýchodní až jižní proudění, které přináší z nižších zeměpisných šířek do dané obla
Vloženo: 9.07.2009
Velikost: 270,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu ABE01E - Základy fytotechniky
Reference vyučujících předmětu ABE01E - Základy fytotechniky
Podobné materiály
Copyright 2024 unium.cz