- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál7. Topochemie buňky
Buňka je nejjednodušší biologicky aktivní útvar, mající reprodukční, nutriční a iritační schopnosti. Může existovat samostatně (např. kvasinka, bakterie), pracovat v souboru celého organismu (erythrocyt), či být součástí určitého orgánu a plnit jeho specifické funkce. Ať je jejich poslání jakékoliv, společným znakem všech je schopnost komunikovat s okolím výměnou metabolitů, příjmem živin či transportem různých forem energie.
Prokaryota se vyznačují jednoduchou anatomií. Mají buněčnou membránu, většina z nich má i polysacharidovou buněčnou stěnu, sloužící jako ochrana před mechanickým poškozením. Prokaryotní cytoplasma obsahuje molekulu DNA zodpovědnou za přenos genetické informace, různé druhy RNA a početnou sadu enzymů. Kromě toho cytoplasma obsahuje i ribosomy, zatímco buněčné jádro není diferencováno. Prokaryota se vyznačují tím, že mohou snášet podmínky výrazně odlišné od eukaryot, jako je vysoká teplota, bezkyslíkaté prostředí, přítomnost řady chemických látek a liší se i rychlou reprodukcí. Zvláště díky posledně jmenované vlastnosti se prokaryota velmi dobře hodí pro biochemická studia a genové manipulace.
Vývojem buňky se buněčný obsah postupně diferencoval. Vznikaly specializované útvary úzce spojené s vyhraněnými biologickými funkcemi. Vývojově nejdokonalejší buňka eukaryotů tak představuje dokonalou továrnu s jednotlivými „výrobními cechy“ - buněčnými organelami - zodpovědnými mj. za hospodaření s energií, za synthesu životně důležitých látek či za likvidaci sloučenin buňce cizích.
Všechny eukaryotní buňky, lišící se velikostí o několik řádů od prokaryot, mají buněčnou membránu, diferencované jádro a cytoplasmu. V cytoplasmě, obsahující početný soubor buněčných organel (oddělených od okolí biomembránou) je dále rozpustná cytoplasma či cytosol a v ní rozpustné proteiny, ionty různých anorganických i molekuly organických sloučenin. Všechny tyto látky a organely jsou nezbytné pro plnění specifických biologických funkcí buňky.
Úkolem buněčné membrány je především udržování selektivní propustnosti, umožňující zachování takového chemického prostředí, které je nezbytné pro průběh reakcí buněčného metabolismu. Membrána buňky i membrány subcelulárních částic se skládají z lipidů a bílkovin. Jejich funkcí je rovněž zprostředkování látkové výměny mezi buňkou či organelou a okolím (bližší viz str. 59 v kapitole Membránový transport).
Jádro uchovává a umožňuje přenos genetické informace o biosynthese všech buněčných bílkovin. Je obaleno dvojitou jadernou membránou obklopující jaderné bílkoviny, deoxyribonukleové kyseliny a zhruba jednu pětinu celého obsahu všech ribonukleových kyselin buňky. Kromě toho jsou v něm obsaženy všechny enzymy vztahující se k metabolismu nukleových kyselin. Je překvapující, že se v jádře synthetisuje NAD+, ačkoliv se tento koenzym uplatňuje v cytosolu a mitochondriích.
Jadérko, obsažené v buněčném jádře, není trvalou buněčnou organelou. Ztrácí se na počátku mitotického dělení a vytváří se opět při diferenciaci dceřinných buněk respektive jejich jader. Synthetisují se v něm jaderné bílkoviny a probíhají zde některé specifické biochemické děje včetně biosynthesy rRNA. Je v něm soustředěna veškerá jaderná RNA.
Mitochondrie, „buněčné elektrárny“, mají především za úkol využívat energii živin a zachytit energii uvolněnou oxidačními pochody v energeticky bohatém meziproduktu, kterým je ATP. Probíhají v nich reakce citrátového cyklu, β-oxidace mastných kyselin, reakce biologických oxidací spojených s tvorbou ATP při tzv. aerobní fosforylaci. Kromě toho mitochondrie obsahují některé enzymy ornithinového cyklu, umožňujícího detoxikaci amoniaku vzniklého při odbourávání aminokyselin. Některé enzymy (většina enzymů citrátového cyklu a β-oxidace) jsou součástí tekuté složky mitochondrií (matrix), jiné (enzymy respiračních řetězců a aerobní fosforylace) jsou lokalizovány a pevně vázány na vnitřní mitochondriální membráně.
Mitochondrie jsou tvořeny dvojitou povrchovou membránou, jejíž vnitřní část je vchlípena dovnitř v podobě lamel (cristae), vytvářejících přepážky. Vnitřní prostor je vyplněn gelovitou „tekutou“ hmotou (matrix). Obě membrány se liší permeabilitou - vnitřní je, na rozdíl od vnější, propustná pouze pro vodu a některé malé, převážně neutrální molekuly.
Struktura mitochondrie
Důležitou vlastností mitochondrií je i schopnost akumulovat vápenaté ionty na úkor okolního prostředí a tímto způsobem participovat na řadě biochemických pochodů. Bylo zjištěno, že mitochondrie obsahují i vlastní proteosynthetický aparát, sloužící především k synthese některých mitochondriálních bílkovin.
Endoplasmatické retikulum představuje systém vnitřních membrán, rozdělujících cytoplasmu v oddělení (kompartmenty) typu plochých komůrek a kanálků. Na vnější straně části endoplasmatického retikula bývají připojeny ribosomy v podobě granulí (granulární či drsné endoplasmatické retikulum), části bez připojených ribosomů představují tzv. hladké endoplasmatické retikulum. Tento subcelulární útvar zprostředkovává spojení vnitřního prostoru jádra jednak s vnitřním prostorem buňky, jednak s prostorem extracelulárním. Na endoplasmatickém retikulu probíhá vedle synthesy bílkovin i synthesa lipoproteinů a glykoproteinů. Na retikulu jaterních buněk jsou synthetisovány mj. i cholesterol a fosfolipidy.
Ribosomy jsou subcelulární částice kulovitého tvaru, lišící se jen málo podle původu a podle funkčního stavu buňky. Skládají se ze dvou částí (subjednotek) - jedné větší a druhé menší o 60S a 40S u živočichů a rostlin, 50S a 30S u bakterií.
Ribosomy jsou v cytosolu buď volné, nebo v něm vytvářejí shluky nazývané polysomy. V těchto polysomech jsou ribosomy prostřednictvím svých menších subjednotek navzájem spojeny messenger ribonukleovou kyselinou (mRNA).
Ribosomy (jako monomery nebo polysomy) mohou být, jak již bylo řečeno, buď volné jako součást cytosolu, nebo vázané na struktury endoplasmatického retikula. Vzniká tzv. ergastoplasma či granulární retikulum, jehož podíl v buňce roste se stářím a buněčnou diferenciací.
Funkcí ribosomů je proteosynthesa, takže ribosomy jsou vlastně buněčnými „továrnami“ na bílkoviny. Jejich „výrobní program“ je za účasti ribosomu dešifrován z mRNA a realizován vlastní synthesou proteinu.
Z morfologických studií funkce ribosomů vyplynulo, že bílkoviny vzniklé na ribosomech endoplasmatického retikula jsou převážně secernovány vně buňky, zatímco bílkoviny vzniklé na polysomech volně uložených v cytoplasmě jsou součástí buňky. Předpokládá se, že ribosomy vznikají v jadérku a odtud jsou transportovány na místo určení. Tyto subcelulární částice byly nalezeny též v omezeném počtu v mitochondriích a chloropl
Vloženo: 15.08.2009
Velikost: 538,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Reference vyučujících předmětu B4 - Kapitol 7Podobné materiály
- B1 - Biochemie - Biochemie
- B2 - Kapitol 1-4 - Biochemie
- B3 - Kapitol 5-6 - Biochemie
- B5 - Kapitol 8 - Biochemie
- B6 - Kapitol 9 - Biochemie
- B7 - Kapitol 10-12 - Biochemie
- 1 - Test - Test z Biochemie
- 2 - Test - Test z Biochemie
- 3 - test - Test z Biochemie
- 4 - test - Test z Biochemie
- 5 - test - Test z Biochemie
- 6 - test - Test z Biochemie
- 7 - test - Test z Biochemie
- 8 - test - Test z Biochemie
- 9 - test - Test z Biochemie
- 10 - Meterial - Biochemie
- 11 - material - Biochemie
- 12 - material - Biochemie
- 13 - material - Biochemie
- 14 - material - Biochemie
Copyright 2024 unium.cz