- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Skripta 1/2 - na zkoušku stačí :)
ASA12E - Chov laboratorních zvířat
Hodnocení materiálu:
Vyučující: doc. Ing. CSc. Lukáš Jebavý
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál1. ÚVOD
1.1 VÝZNAM, HISTORIE A SOUČASNÉ POSTAVENÍ CHOVU LABORATORNÍCH ZVÍŘAT
Užití zvířat jako biologického modelu (živého pokusného objektu), je jednou z významných složek biologického, lékařského, veterinárního a zemědělského i jiného výzkumu a vývoje. Umožňuje získávat poznatky pro hodnocení nejrůznějších biologických dějů, zákonitostí, vztahů a účinků látek do biologických dějů vstupujících.
První počátky využívání pokusných zvířat můžeme vystopovat již v pravěku (ochočení zvířat, zkoušení účinků přirozených jedů). Mnohé doklady se zachovaly z doby starověkých civilizací - např. řadu poznatků z anatomie některých druhů zvířat získali staří Egypťané při mumifikaci zvířecích těl. Určitou analogii ve stavbě zvířecího a lidského těla konstatoval DÉMOKRITOS již v 5. st. př. Kr. na základě vědomostí, získaných pitvou zvířecích těl. HIPPOKRATÉS (460 - 377 př. Kr.) a jeho žáci popisují provádění pitev a pokusů na zvířatech, stejně jako ARISTOTELÉS (4. st. př. Kr.). Písemně jsou zachovány popisy fyziologických pokusů na prasatech a opicích, jež prováděl CLAUDIUS GALÉNOS (130 - 210 př. Kr.).
Ve středověku, kdy byly pitvy lidských těl nepřípustné, byly jediným zdrojem anatomických poznatků pitvy zvířat. Řada fyziologických znalostí pak byla získána v 16. a 17. století pokusy, které prováděli např. A. VESALIUS, J. FABRICIUS a W. HARVEY. MARCELLO MALPIGHI (1628 - 1694), který měl již možnost pracovat s mikroskopem a zabýval se histologií, jako první anatom zastával teorii analogie ve stavbě a fyziologii živočišných orgánů a vědomě užíval zvířecí modely.
Až do minulého století však bylo zvíře užíváno ve fyziologických pokusech, aniž by bylo jakkoli standardizováno. Byla nahodile užívána nejrůznější divoká a především domácí zvířata. Zásady experimentů na zvířatech definoval poprvé teprve v polovině 19. století CLAUDE BERNARD (1813 - 1878).
Druhá polovina minulého století představuje dobu rychlého rozšíření experimentů na zvířatech. Dosud omezený a náhodný výběr zvířecích druhů se upřesňuje a výběr zvířete se začíná více řídit studovaným problémem. Pozornost biologů se obrací k divoce a polodivoce žijícím zvířatům jednak pro studium těchto zvířat samotných, jednak pro jejich využití jako biomodelů. Využívány byly zejména ty druhy, které žijí synantropně (v bezprostředním okolí člověka) nebo jsou chovány pro zábavu a potěšení. Větší uplatnění nacházejí druhy s malými nároky na prostředí, ustájení a potravu a s vysokou reprodukční schopností. Do laboratoří tak byli zavedeni potkani, myši, morčata a králíci. Do této doby spadají tedy počátky chovu hlavních druhů laboratorních zvířat. Vedoucí postavení v oboru zaujímají Spojené státy americké, které si tuto pozici v podstatě uchovaly dodnes.
V této době však začínají lidé také uvažovat o etické oprávněnosti pokusů na zvířatech. V roce 1876 byl přijat ve Velké Británii jako v první zemi na světě zákon na ochranu pokusných zvířat pod názvem "Cruelty to Animals Act".
Období mezi oběma světovými válkami představuje dobu dalšího rozvoje chovu a užití laboratorních zvířat. V pokusech jsou užívány další druhy zvířat, pokročila standardizace pokusů vyšlechtěním řady kmenů laboratorních zvířat a objevuje se i sám pojem "laboratorní zvíře".
K mohutnému rozmachu chovu a využití laboratorních zvířat v experimentu dochází celosvětově po druhé světové válce. Je to důsledkem rozvoje základního výzkumu, vojenského výzkumu i značných investic do farmaceutického průmyslu a biomedicinského výzkumu. Ve vývoji oboru je možno pozorovat tři základní směry.
První představuje snaha o získávání jednodušších experimentálních modelů na úrovni buněčných a tkáňových kultur. Jeho přínos je nesporný a umožnil ušetřit mnoho zvířat tam, kde vhodně nahradil pokusy, dříve prováděné na nich. Bohužel vyvolal mnohdy nesprávné závěry, že pokusná zvířata budou zcela vytlačena systémy "in vitro". Odpověď živého organismu s neurohumorální regulací a všemi mechanismy zpětných vazeb se však zatím nahradit nepodařilo, i když tkáňové kultury hrají významnou roli při studiu mechanismů na buněčné a subbuněčné úrovni.
Druhý směr byl charakterizován snahou o zlepšení experimentální práce zaváděním nových druhů zvířat (fretka, křečík čínský, vačice opossum, krysa bavlníková, miniprase, křepelka japonská aj.).
Třetí směr je charakterizován jednak rozvojem a produkcí inbredních a outbredních kmenů, jednak úsilím o zlepšení celkového zdravotního stavu zvířat. To bylo umožněno nejprve zlepšením životních podmínek zvířat v chovných a ustajovacích zařízeních, zlepšením úrovně výživy, zoohygieny a péče o zvířata, později rozvojem gnotobiologie a chovu SPF zvířat.
V osmdesátých letech začala být vytvářena díky výsledkům studia zárodečných buněk a manipulace s myšími embryi první transgenní zvířata, u nichž je vnesený gen předáván z generace na generaci. To umožnilo vývoj nových zvířecích modelů lidských a zvířecích chorob, stejně jako možnosti zvyšovat rezistenci či produktivitu organismu. Transgenní zvířata znamenají pro vědu nové, dosud netušené možnosti, přinášejí však s sebou pro nejbližší budoucnost i řadu etických a bezpečnostních problémů.
Důležitým rysem moderního přístupu k chovu a užití laboratorních zvířat je snaha o eliminaci nebo alespoň minimalizaci utrpení zvířat během pokusu a, pokud je to možné, omezení počtu užitých zvířat nebo jejich náhradu jiným vhodným modelem. V roce 1959 definovali RUSSEL a BURCH dodnes platnou zásadu 3 R, znamenající refinement (zlepšení podmínek života zvířat v chovu a experimentu), replacement (nahrazování zvířat jinými vhodnými modely a obratlovců bezobratlými pokusnými zvířaty), reduction (snížení počtu používaných pokusných zvířat).
Získání a udržení kvalitních laboratorních zvířat je záležitost velice náročná a odpovědná a vedla i k vytvoření speciální vědy o laboratorních zvířatech, jejíž místo je na rozhraní jednotlivých biologických věd (včetně lékařských, veterinárních a zemědělských) a zahrnuje problematiku zdravotní, hygienickou, genetickou, ekologickou, problematiku výživy, zajištění optimální rovnováhy mezi zvířetem a prostředím a mezi zvířetem a člověkem a v neposlední řadě i otázky ekonomické a metodické.
Kromě významu laboratorních zvířat pro rozvoj celé řady vědních oborů je třeba zdůraznit i nezanedbatelný ekonomický přínos chovu laboratorních zvířat, který je významný zejména v současné době, charakterizované mj. rozvojem nových, alternativních a netradičních chovatelských oborů.
1.2 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ
Laboratorní zvíře je zvíře s přesně známými vlastnostmi genetickými, fyziologickými a jinými, které je speciálně chované pro experimentální účely. Takovéto zvíře je standardizováno po stránce výživy a prostředí a zůstává po všechny generace v prostorech laboratorního chovu.
Pokusné zvíře je jakékoli zvíře, na kterém se provádějí pokusy. Je to tedy pojem širší, zahrnující i zvířata laboratorní. Původ všech laboratorních zvířat je ale nutno hledat v jejich divoce žijících předcích, eventuálně ve zvířatech domácích. Liší se však od nich mnohdy řadou anatomických znaků a fyziologických vlastností (velikostí, barvou, konstitucí atd.).
1.3 SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ LABORATORNÍCH ZVÍŘAT
Znalost zařazení zvířat do zoologického systému dává možnost pochopit příbuzenské vztahy jednotlivých druhů i to, které vnější a vnitřní znaky určují postavení daného druhu v systému, z čehož lze pochopit i smysl užití daného druhu jako modelu v určitém typu experimentu.
V laboratořích jsou pro nejrůznější pokusy používáni zástupci prakticky všech skupin živočichů. Chovy řady druhů zvířat jako zvířat laboratorních jsou však méně časté, mnohdy jsou zvířata používána pouze jako pokusná. Mají tedy původ ve volné přírodě, nebo se jedná o zvířata domácí a v laboratorních podmínkách jsou chována jen po dobu nezbytně nutnou pro zajištění daného experimentu.
Zaměříme se proto pouze na přehled systematického zařazení nejčastěji používaných druhů:
Říše: Živočišná Animalia
Podříše: Jednobuněční Monocytozoa
Kmen: Nálevníci Infusoria = Ciliata
Třída: Stejnobrví Holotricha
Trepka velká Paramecium caudatum
Podříše: Mnohobuněční Polycytozoa = Metazoa
Kmen: Láčkovci Coelenterata
Podkmen: Žahavci Cnidaria
Třída: Polypovci Hydrozoa
Řád: Nezmaři Hydroida
Nezmar zelený Hydra viridissima
Kmen: Oblovci Aschelminthes
Podkmen: Hlístové Nemathelminthes
Třída: Hlístice Nematoda
Řád: Škrkavice Ascaridata
Škrkavka prasečí Ascaris suum
Cenorhabditis elegans
Kmen: Kroužkovci Annelida
Třída: Máloštětinatci Oligochaeta
Nitěnka větší Tubifex tubifex
Dešťovka obecná Lumbricus terrestris
Kmen: Členovci Arthropoda
Podkmen: Korýši Crustacea
Třída: Lupenonožci Phyllopoda
Řád: Perloočky Cladocera
Hrotnatka velká Daphnia magna
Třída: Klanonožci Copepoda
Buchanka větší Cyclops strennus
Podkmen: Vzdušnicovci Tracheata
Nadtřída: Zadovci Opisthogoneata
Třída: Hmyz Insecta
Podtřída: Křídlatí Pterygota
Řád: Švábi Blattidea
Šváb americký Periplanetta americana
Řád: Rovnokřídlí Orthoptera
Cvrček domácí Grullullus domesticus
Saranče vlašské Calliptamus italicus
Řád: Brouci Coleoptera
Potemník moučný Tenebrio molitor
Řád: Blanokřídlí Hymenoptera
Včela medonosná Apis mellifera
Řád: Dvoukřídlí Diptera
Moucha domácí Musca domestica
Octomilka obecná Drosophila melanogaster
Kmen: MěkkýšiMollusca
Třída: Plži Gastropoda
Podtřída: Plicnatí Pulmonata
Řád: Stopkoocí Stylommatophora
Hlemýžď zahradní Helix pomatia
Kmen: Ostnokožci Echinodermata
Třída: Ježovky Echinoidea
Podtřída: Pravidelní Regularia
Ježovka dlouhoostná Paracentrotus lividus
Kmen: Strunatci Chordata
Podkmen: Obratlovci Vertebrata
Nadtřída: Čelistnatci Gnathostomata
Třída: Ryby Osteichthyes
Podtřída: Paprskoploutví Actinopterygii
Nadřád: Kostnatí Teleostei
Řád: Máloostní Cypriniformes
Kapr obecný Cyprinus carpio
Karas zlatý Carassius auratus
Střevle potoční Phoxinus phoxinus
Danio pruhované Brachydanio rerio
Řád: Halančíkovci Cyprinodontiformes
Gupka paví očko Lebistes reticulatus
Řád: Ostnoploutví Perciformes
Rájovec dlouhoploutvý Macropodus opercularis
Řád: Ropušnice Scorpaeniformes
Koljuška tříostná Gasterosteus aculeatus
Třída: Obojživelníci Amphibia
Podtřída: Mloci čili ocasatí Urodela = Caudata
Axolotl mexický Siredon mexicanum
Podtřída: Žáby čili bezocasí Anura = Ecaudata
Drápatka vodní Xenopus laevis
Skokan hnědý Rana temporaria
Skokan zelený Rana esculenta
Třída: Plazi Reptilia
Zmije obecná Vipera berus
Třída: Ptáci Aves
Podtřída: Praví ptáci Ornithurae = Neornithes
Nadřád: Letci
Řád: Vrubozobí Anseriformes
Husa domácí Anser anser, f. domestica
Kachna domácí Anas platyrhynchos, f. domestica
Řád: Hrabaví Galliformes
Kur domácí Gallus gallus, f. domestica
Křepelka japonská Coturnix japonica
Řád: Měkkozobí Columbiformes
Holub domácí Columba livia, f. domestica
Řád: Pěvci Passeriformes
Kanár Serinus canarius
Třída: Savci Mammalia
Podtřída: Živorodí Theria
Nadřád: Vačnatí Metatheria
Řád: Vačnatci Marsupialia
Vačice opossum Didelphis marsupialis
Nadřád: Placentálové Placentalia = Eutheria
Řád: Hmyzožravci Insectivora
Ježek západní Erinaceus europaeus
Rejsek obecný Sorex araneus
Rejsek krátkoocasý Blarina brevicauda
Bělozubka šedá Crocidura suaveolens
Řád: Letouni Chiroptera
Netopýr velký Myotis myotis
Řád: Primáti Primates
Lemur kata Lemur catta
Kosman bělovousý Callithrix jacchus
Kotul veverovitý Saimiri sciureus
Makak rhesus Macaca mulatta
Makak jávský Macaca fascicularis
Pavián pláštíkový Papio hamadryas
Kočkodan obecný Chlorocebus aethiops
Řád: Zajíci Lagomorpha
Králík domácí Oryctolagus cuniculus, f. domesticus
Řád: Hlodavci Rodentia
Myš domácí Mus musculus
Krysa obecná Rattus rattus
Potkan Rattus norvegicus
Křeček zlatý Mesocricetus auratus
Křečík daurský (čínský) Cricetulus barabensis (= C. griseus)
Pískomil mongolský Meriones unguiculatus
Morče domácí Cavia aperea, f. porcellus
Řád: Šelmy Carnivora
Pes domácí Canis lupus, f. familiaris
Fretka domácí Mustela putorius, f. furo
Kočka domácí Felis silvestris, f. catus (= F. lybica,
f. catus)
Řád: Lichokopytníci Perissodactyla
Kůň domácí Equus caballus, f. caballus
Osel domácí Equus africanus, f. asinus
Řád: Sudokopytníci Artiodactyla
Prase domácí Sus scrofa, f. domestica
Koza domácí Capra aegagrus, f. hircus
Ovce domácí Ovis ammon, f. aries
Tur domácí Bos primigenius, f. taurus
Postupnou chovatelskou prací byly výše uvedené druhy zvířat převedeny do uměle vytvořeného prostředí a bylo vytvořeno mnoho geneticky stálých barevných, konstitučních, fyziologicky odlišných variant, které však patří stále k danému druhu (laboratorní myši k myši domácí, různá plemena domácích králíků ke králíku divokému apod.) a v rámci daného druhu tvoří nižší systematické jednotky. Ty se nazývají u zvířat původně domácích (pes, kočka, králík) plemena, u laboratorních hlodavců (myš, potkan, křeček, morče) kmeny. Tyto jednotky představují vyselektované linie zvířat, které jsou geneticky stabilní a mají specifické vlastnosti exteriérové a fyziologické.
Plemena píšeme s malými počátečními písmeny buď v pravopise jazyka země původu daného plemene, nebo v počeštěné podobě. Kmeny mají názvy s velkými počátečními písmeny. Pro zjednodušení zápisu a evidence nižších systematických jednotek laboratorních zvířat bylo přijato jednotné značení za použití symbolů . Ty jsou tvořeny písmeny, event. kombinovanými s číslicemi. Příklady nomenklatury:
Myši: BALB/c, ICR, NMRI, S, CBA, DBA, C3H, C57Bl
Potkani: W (Wistar), LE (Long-Evans), SD (Sprague Dawley)
Morčata: TRIK, DH (Dunkin Hartley)
Králíci: NZW (New Zealand White), Ch (Chinchilla), SG (Silver Grey)
(Pro králíky se však častěji používá česká chovatelská nomenklatura, např. Nb - novozélandský
bílý, Čv - činčila velká, Sč - stříbřitý malý černý)
Dále se pak k výše uvedeným symbolům přičleňuje označení, zda jde o zvíře inbrední, outbrední nebo randombrední (viz kap. 5), zda se jedná o chov konvenční, monitorovaný, SPF, GF (viz kap. 1.4) atd.
1.4 KLASIFIKACE LABORATORNÍCH ZVÍŘAT Z HLEDISKA MIKROBIÁLNÍHO
OSÍDLENÍ
Zásadním požadavkem ve všech chovech laboratorních zvířat je udržení vysoké úrovně zoohygieny a mikrobiální čistoty zvířat. Je to dáno zejména požadavky na úroveň experimentů, hromadností chovů (často koncentrace tisíců zvířat na jednom místě) a v neposlední řadě tím, že divocí předci mnoha druhů laboratorních zvířat jsou přenašeči řady nákaz a hostiteli nebo mezihostiteli parazitů, což je třeba u laboratorních zvířat eliminovat.
Proto jsou větší chovy organizovány v několikastupňovém systému mikrobiální čistoty. Podrobně o speciálních chovech pojednává kapitola 8, již nyní je však nutno definovat několik základních pojmů, které jsou běžně užívány.
GF (z angl. germ free - zárodků prostý) zvířata jsou zvířata zcela prostá všech mikrobů. Jsou buď celý život udržována ve sterilním prostředí, nebo mohou být použita k založení kolonie gnotobiotických zvířat (z řeckého gnótos - známý + bios - život). To jsou zvířata uměle osazená určitým počtem vybraných druhů nepatogenních mikroorganismů. Všechna tato zvířata jsou chována ve zvláštním zařízení, tzv. izolátoru.
Dalším stupněm jsou zvířata SPF (z angl. specified pathogen free, tj. zvířata prostá specifikovaných patogenních mikroorganismů, zpravidla určených jejich výčtem). Tato zvířata jsou chována obvykle v odděleném prostoru za hygienickou bariérou.
Zvířata chovaná za neúplnou bariérou, ale prostá specifikovaných patogenů, bývají označována jako monitorovaná. Konvenční zvířata jsou zvířata produkovaná ve zcela běžných chovech a spektrum jejich mikroflóry je přirozeně širší.
2. POŽADAVKY LABORATORNÍCH ZVÍŘAT NA PROSTŘEDÍ
Vnější prostředí působí na laboratorní zvířata v průběhu jejich života mnoha vlivy, jimž se musí organismus trvale přizpůsobovat. Působí-li faktory prostředí úměrnou intenzitou, organismus se jim přizpůsobuje a jejich vliv přirozeně vyrovnává. Jestliže však intenzita některého vlivu překročí určité hranice, organismus již není schopen se se změnou vyrovnat a dochází k jeho vážnému poškození nebo až zániku.
Životní prostředí laboratorních zvířat reprezentuje klec nebo chovná nádoba. V tomto prostoru si zvířata vytvářejí vlastní mikroklima. Stěna klece či nádoby tvoří přehradu mezi mikroklimatem a vnějším prostředím v místnosti (makroklimatem). Změny mikroklimatu jsou pomalejší než změny prostředí v chovné místnosti. V chovné nádobě však bývá menší výměna vzduchu a tím i větší koncentrace nežádoucích látek, vyšší relativní vlhkost vzduchu a vyšší teplota než v chovných místnostech.
2.1 TEPLOTA
Teplota okolí je fyzikální faktor, který silně ovlivňuje metabolismus zvířat. Možnost přizpůsobení se zvířat změnám vnějšího prostředí je dána jejich schopností termoregulace. Zvířata by neměla být vystavována náhlým teplotním změnám, protože jakékoli větší výchylky teploty prostředí v chovném zařízení pro laboratorní zvířata narušují jejich standardnost. Vysoká teplota zpožďuje sexuální dospívání, snižuje laktaci, čímž ovlivňuje mortalitu mláďat, poškozuje spermatogenezi atd. Naproti tomu nízká teplota způsobuje změny v metabolismu, což může vést ke zpožďování růstu a vývinu mláďat, působit změny ve fyziologických reakcích apod.
Pro každý druh zvířat bývá uváděna optimální teplotní hodnota a mezní hodnoty (kritické minimum a maximum, tj. meze, pod a nad které by se teplota v ustajovacím zařízení nikdy neměla dostat). Doporučený rozsah teploty prostředí pro nejdůležitější druhy laboratorních zvířat je uveden v tab. 1. Tyto hodnoty platí pouze pro dospělá, zdravá zvířata. Novorozená a mladá zvířata často potřebují teploty vyšší.
2.2 RELATIVNÍ VLHKOST VZDUCHU
S teplotou úzce souvisí i vlhkost prostředí, ve kterém zvířata žijí. Optimální kombinace teploty a vlhkosti prostředí je v tzv. neutrální zóně. V neutrální zóně jsou takové hodnoty teploty a relativní vlhkosti, kdy zvířata vydávají minimum vlastního tepla. Laboratorní zvířata snášejí většinou i nižší než optimální teploty, pokud jsou spojeny s nižší relativní vlhkostí a naopak, čím vyšší je relativní vlhkost vzduchu, tím vyšší teplotu je třeba udržovat.
Trvale nízká relativní vlhkost vzduchu způsobuje u některých druhů laboratorních zvířat poškození kůže a sliznic, které mohou být branou pro sekundární infekce. Vysoká relativní vlhkost spolu s nižší teplotou může být příčinou chronických respiračních onemocnění. Relativní vlhkost vzduchu pod 40 % a nad 70 % po dobu delší než 12 hodin je považována za nepřiměřenou a stresující. Doporučená relativní vlhkost vzduchu pro jednotlivé druhy laboratorních zvířat je uvedena rovněž v tab. 1.
Tab. 1. Optimální a mezní hodnoty teploty a relativní vlhkosti vzduchu pro nejdůležitější druhy laboratorních zvířat
Druh zvířat
Optimální
teplotní hodnoty (°C)
Kritické teplotní hodnoty
(°C)
Optimální relativní vlhkost (%)
min.
max.
Myš
20 - 24
15
30
50 - 70
Potkan
20 - 24
15
29
50 - 60
Křeček zlatý
20 - 24
18
30
40 - 60
Pískomil
20 - 24
18
30
35 - 45
Morče
20 - 24
13
31
40 - 60
Králík
15 - 21
10
28
40 - 60
Pes
15 - 21
5
29
40 - 65
Kočka
15 - 21
5
29
40 - 60
Fretka
15 - 21
5
25
45 - 55
Opice Starého
světa
20 - 24
15
30
45 - 65
Opice Nového
světa
20 - 28
18
35
50 - 70
Miniprase
10 - 24
5
30
40 - 65
Koza, ovce
10 - 24
5
30
40 - 65
Skot, kůň
10 - 24
5
30
45 - 65
Kur
15 - 21
5
25
40 - 60
Holub
15 - 21
10
25
60 - 80
Křepelka
20 - 24
15
25
40 - 60
2.3 VÝMĚNA VZDUCHU
Prostory pro ustá
Vloženo: 23.06.2009
Velikost: 318,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu ASA12E - Chov laboratorních zvířat
Reference vyučujících předmětu ASA12E - Chov laboratorních zvířat
Reference vyučujícího doc. Ing. CSc. Lukáš Jebavý
Podobné materiály
- AVA13E - Zoohygiena a prevence - skripta
- ASA12E - Chov laboratorních zvířat - Skripta 2/2 na zkoušku stačí :)
- AAA16E - Meteorologie a klimatologie - skripta meteorologické stanice a přístroje
- AAA16E - Meteorologie a klimatologie - skripta klasifikace oblaků
- AAA16E - Meteorologie a klimatologie - skripta atmosferické optické jevy
- ADA04E - Chov drůbeže - skripta drůbež
- AVA17E - Zoohygiena - skripta
- AHa02E - Výživa hospodářských zvířat - Skripta
- AAA82E - Agroekologie - skripta
- AEA25E - Zoologie bezobratlých - skripta
- AEA26E - Zoologie obratlovců - skripta
- ARA25E - Pěstování rostlin a prostředí - Odkazy na skripta
- EJA05E - Základy právních nauk-AF Ing. - Odkazy na skripta
- ASA17E - Chov skotu a ovcí - Skripta k ovcím od Štolce
- AKA23E - Výživa koní - skripta
- AGA13E - Genetika se základy biometriky - na zkoušku
- AGA13E - Genetika se základy biometriky - na zkousku
Copyright 2024 unium.cz