- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Rozhodování
126TERI - Teorie řízení
Hodnocení materiálu:
Vyučující: Ing. Martin Čásenský CSc.
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálnechápe
jednotně, vysvitne z následující ilustrace. Předpokládejme, ze určitá firma hodlá
realizovat podnikatelský projekt (variantu rozhodování), spočívající v zavedení
výroby určitého nového produktu. Pro jednoduchost budeme předpokládat, že
jediným faktorem rizika je výše budoucí poptávky, tzn. že hodnoty ostatních faktorů
ovlivňujících dosažitelný zisk známe s jistotou (např. prodejní cenu, velikost
jednotlivých nákladových položek aj.). Z marketingového průzkumu trhu vyplynulo, že
očekávaná velikost prodejů činí 80 tis. ks/rok, v příznivém případě by mohla
dosáhnout až 100 tis. ks/rok a v nepříznivém případe by neměla klesnout pod 50 tis.
ks/rok.
Jestliže nyní budeme jako jednu z variant velikostí výrobní jednotky zvažovat výrobní
kapacitu 100 tis. ks/rok, schopnou uspokojit i vyšší poptávku, pak pro posouzeni této
varianty je třeba stanovit velikost zisku (jakožto zvoleného ekonomického kritéria),
kterého by bylo dosaženo, a to při třech možných budoucích situacích, jež jsou dány
hodnotami prodejů 50 tis. ks/rok, 80 tis. ks/rok a 100 tis. ks/rok
Jestliže nyní budeme hovořit o riziku uvažované varianty, můžeme mít na mysli
- riziko poptávkové; zde se chápe riziko jako faktor, který by mohl být příčinou
neúspěchu projektu založeného na volbě dané varianty velikosti výrobní jednotky (při
poptávce ve výši pouze 50 tis. ks/rok vede projekt k roční ztrátě 10 mil. Kč);
- nebezpečí podnikatelského neúspěchu, které je zde vyjádřeno hodnotou 0,1, což
je pravděpodobnost poptávky velikosti 50 tis. ks/rok, a tím i ztráty 10 mil. Kč/rok (v
tomto pravděpodobnostním chápání rizika jako určitého nebezpečí vzniku nepříznivé
situace mluvíme např. o riziku onemocnění, riziku : poškození majetku aj.-);
- velikost ztráty (resp. nežádoucí odchylky skutečně dosaženého zisku od zisku
očekávaného), která nastane při určité nepříznivé budoucí situaci. Zde tedy chápeme
riziko jako ztrátu velikosti 10 mil. Kč/rok, kterou inkasujeme při nízké poptávce 50 tis.
ks/rok, resp. jako odchylku od předpokládaného zisku velikosti 25 mil. Kč/rok, která
činí v této situaci 35 mil. Kč/rok.
Riziko volby dané varianty můžeme tedy chápat z hlediska jeho přičiň (v našem
případě nejisté poptávky), nebezpečí (pravděpodobnosti) nepříznivých situací, které
mohou nastat a hodnot kritérií zvolených pro hodnocení variant (v našem případe
zisku) v jednotlivých situacích. Souhrnně lze chápat riziko jako všechny tyto tři složky,
a to nejen pro situace nepříznivé, ale i pro všechny další možné budoucí situace (tj. i
situace příznivě spojené s úspěšností dané varianty).
Postoj rozhodovatele k riziku. Při rozhodování za rizika a nejistoty, a to zvláště ve
fázi hodnocení variant a výběru varianty určené k realizaci, hraje významnou roli
postoj rozhodovatele k riziku. Rozhodovatel (manažer, podnikatel) může mít buď
averzi k riziku, sklon k riziku, nebo neutrální postoj k riziku.
Rozhodovatel s averzí k riziku se snaží vyhnout se volbě značně rizikových variant a
vyhledává málo rizikové varianty, které se značnou jistotou zaručují dosažení
výsledků, jež jsou pro něj přijatelné.
Rozhodovatel se sklonem k riziku naopak vyhledává značné rizikové varianty (které
mají naději na dosažení zvláště dobrých výsledků, ale jsou spojeny i s vyšším
nebezpečím špatných výsledků, resp. ztrát) a preferuje je před variantami málo
rizikovými.
U rozhodovatele s neutrálním postojem k riziku jsou averze a sklon k riziku ve
vzájemné rovnováze.
Postoj rozhodovatele k riziku ovlivňuje více faktorů. K nejvýznamnějším patří jeho
osobní založení, minulé zkušenosti (tj. úspěšnost, resp. neúspěšnost minulých
rozhodnuti) a dále okolí, ve kterém volba rizikových variant probíhá.
Postoj rozhodovatele k riziku lze též vyjádřit kvantitativně, a to pomocí tzv. funkce
utility. Odlišnosti postoje různých rozhodovatelů k riziku vedou k tomu, že různí
rozhodovatelé mohou ve stejných rozhodovacích situacích preferovat volbu odlišných
variant rozhodování.
Racionálně-ekonomický model rozhodování
Pravděpodobně většina lidí má o sobě představu, že jsou plně racionální, a proto také
dělají nejlepší možná rozhodnuti.
Racionální rozhodování se proto chápe jako takové rozhodování, které, ať již jde o
cíle jednotlivců, skupin či celých organizací, má na zřeteli maximalizaci dosažení
těchto cílů. Ekonomicky racionální subjekt se snaží systematicky vyhledávat nejlepší
možná řešení problémů, a tak maximalizovat svůj zisk.
Mezi vlastnosti ekonomicky racionálního člověka (v odborné literatuře označovaného
jako tzv. homo oeconomicus) patří především
- znalost všech variant vedoucích k dosažení stanoveného cíle;
- znalost všech důsledků těchto variant;
- neomezená schopnost ohodnotit kvantitativně každou variantu, tj. stanovit číselně
její užitek;
- volba
Ekonomicky racionální člověk tedy jedná v souladu s racionálně-ekonomickým
modelem. Vyhledává všechny varianty řešení daného problému, ohodnotí je číselně z
hlediska všech kritérií hodnocení a pak volí optimální, celkové nejvýhodnější variantu.
Je to tedy subjekt, který je schopen získat všechny potřebné informace a dokonale je
zpracovat bez jakýchkoli zkreslení. Přistup ekonomicky racionálního člověka k řešení
rozhodovacích problémů je v mnoha ohledech v souladu s analytickým modelem
rozhodování, který byl zmíněn výše. Specifičnost ekonomicky racionálního přístupu
pak spočívá v tom, že se předpokládá komplexní znalost všech variant řešení, jejich
dokonalé ohodnocení a volba optimální varianty. Jde tedy o systematické uplatňování
tzv. principu optimalizace.
Z povahy racionálně-ekonomického modelu rozhodování vyplývá, že jde o model
normativní.
Doporučuje, jak by se měli rozhodovatelé ideálně chovat tak, aby dělali nejlepší
možná rozhodnutí
Administrativní model rozhodování
Racionálně-ekonomický model zřejmě neodráží mnoho podmínek a faktorů, za
kterých probíhá skutečné rozhodování v organizacích. Skutečné schopnosti, znalosti i
informační vybavení reálného rozhodovatelé jsou však podstatně omezenější, a proto
určitou reakci na pojetí individuálního, plně racionálně ekonomického člověka je
koncepce tzv. administrativního člověka, tj. reálného rozhodovatelé v organizacích.
Mezi typické vlastnosti takového administrativního člověka patří, že
- disponuje omezeným rozsahem informací;
- má omezené schopnosti řešit rozhodovací problémy, vytváří si zjednodušený obraz
reálného světa;
- nestanovuje všechny varianty vedoucí k dosažení cíle a všechny jejich důsledky;
- nehledá optimální variantu, ale volí první variantu, která je dostatečně dobrá.
Reálný rozhodovatel v organizaci proto řeší rozhodovací problémy v souladu s
tzv. administrativním modelem. Časový tlak a omezenost zdrojů (kapacity na zpracování
informací, analytické schopnosti a dovednosti, finanční zdroje) zabraňují pečlivému
hledání všech variant a jejich hodnocení. Znalost důsledků variant je pouze omezená, a
to zvláště důsledků ovlivněných faktory rizika a nejistoty. Existence většího počtu kritérií
a kvalitativní charakter některých z nich značně komplikují proces hodnocení variant.
To vše vede k tomu, že administrativní člověk uplatňuje princip satisfakce, volí
omezený soubor kritérií, stanovuje jejich hodnoty - maximální, resp. minimální - které
by měla varianta zvolená k realizaci splňovat (tzv. aspirační úrovně) a voli pak první
nalezenou variantu, která splňuje aspirační úroveň, tj. je dostatečně dobrá. Tato
varianta pak představuje variantu, která zabezpečuje „přiměřený podíl" na trhu, vede
k „dostatečnému" zisku apod.
Jednání v souladu s administrativním modelem představuje běžný přístup k
rozhodování v organizacích a je charakteristický omezeným vyhledáváním informací
a menším vynaložením myšlenkového úsilí, než je tomu v případě racionálně-
ekonomického modelu. Je to přistup, který odpovídá omezenosti času a ostatních
disponibilních zdrojů v organizacích.
Na rozdíl od normativního racionálně-ekonomického modelu je tedy administrativní
model modelem deskriptivním. Ukazuje, jak se skuteční rozhodovatelé chovají a jak
probíhají reálné rozhodovací procesy v organizacích
Závěrem je třeba zdůraznit, že nejde o to, že by se reální rozhodovatelé nechtěli
chovat racionálně, ale že jim v dokonalém rozhodování často brání jejich vnitřní
omezení i omezení okolí. Současně je však třeba upozornit na to, že jednání v
souladu s racionálně-ekonomickým modelem může být někdy vysoce nákladné,
přičemž se může ukázat, že zvažování všech možných řešení nemusí být efektivní
cestou řešení problému.
Například výsledky jednoho z výzkumů chování 100 manažerů z dřevařského
průmyslu ukázaly, že aplikace racionální strategie nebyla v souladu s prosperitou
firem. Zjistilo se, že čím byla příprava rozhodovací strategie hlubší a podrobnější, tím
horši byla finanční situace firmy. Zvláště když firma operuje ve velmi nestabilním
prostředí, pak úsilí vynaložené na plně racionální rozhodování může být v rozporu s
ekonomickými výsledky. Jinými slovy řečeno, náklady na dosažení zdánlivě
racionálních ekonomických rozhodnutí mohou být někdy tak vysoké, že snižují jejich
ekonomické efekty.
Metody rozhodování
Vzhledem k významným důsledkům rozhodování (a to především při řešeni
strategických rozhodovacích problémů) na hospodářské výsledky podniku a jeho
prosperitu by mělo být snahou manažerů dosáhnout co nejvyšší kvality
rozhodování, Tuto kvalitu ovlivňuje větší počet faktorů, z nichž mezi nejvýznamnější
patří uplatnění racionálních postupů řešení rozhodovacích problémů, informační
vybavení užité metody a modely rozhodování
Uplatnění racionálních postupů rozhodování znamená, že řešení rozhodovacích
problémů prochází všemi fázemi počínaje identifikaci problému až po volbu varianty
určené k realizaci a že žádná z nich není opomenuta a každá probíhá v požadované
kvalitě.
Dostatečné informační vybavení patří k základním předpokladům kvalitního
rozhodováni. Nedostatek informací, nesprávné, resp. nepřesné informace mohou vést
k volbě špatných rozhodnutí s nepříznivým vlivem na hospodářské výsledky podniku.
Významným nástrojem podporujícím dosažení vyšší kvality rozhodování mohou být
metody a modely, kterých lze využít při řešení určitých fází rozhodovacích procesů.
Největší počet metod a modelů, vyvinutých teorií rozhodování, se vztahuje k fázi
stanovení důsledků variant rozhodování vzhledem ke kritériím hodnocení kvantitativní
povahy, resp. k hodnocení variant a volbě optimální varianty při jednom nebo větším
počtu kritérií hodnocení.
Analýzu rozhodovacích problémů, identifikaci jejich prvků a zobrazení vzájemných
závislostí těchto prvků podporují influenční diagramy, resp. kognitivní
(myšlenkové) mapy, které představují grafický nástroj zobrazení prvků
rozhodovacích problémů a jejich vazeb pomocí uzlů a spojnic grafů.
Stanovení důsledků variant rozhodování vzhledem ke kvantitativním kritériím
podporují metody operační analýzy (matematické programování, teorie zásob, teorie
hromadné obsluhy, metoda kritické cesty, PERT aj.). Nejvýznamnější z těchto metod
- matematické programování - podporuje kromě stanovení důsledků variant i jejich
tvorbu včetně stanovení optimální varianty řešení dobře strukturovaných
rozhodovacích problémů, zobrazených pomocí matematických modelů v podobě tzv.
kriteriální funkce a soustavy omezujících podmínek.
Největší pozornost věnovala teorie rozhodování problematice hodnocení variant v
případě většího počtu kritérií hodnocení. Součásti těchto metod vícekriteriálního
hodnocení jsou jednak metody stanovení vah kritérií, vyjadřující kvantitativně
odlišnou významnost jednotlivých kritérií z pohledu rozhodovatele, jednak metody
vlastního vícekriteriálnÍho hodnocení, jejichž výsledkem je uspořádání variant
rozhodování podle jejich celkové výhodnosti od nejlepší varianty k variantě nejhorší
(tzv. preferenční uspořádání variant). Předností metod vícekriteriálnÍho hodnocení
je jejich využitelnost pro hodnocení variant řešení rozhodovacích problémů odlišné
věcné náplně (hodnocení a volba investičních projektů, variant výrobního programu,
variant distribučních cest, uchazečů o určité místo aj.).
Široké pole nalezlo uplatnění modelových technik při rozhodování za rizika a
nejistoty. Zobrazení důsledků variant rozhodování vzhledem k zvolenému
kvantitativnímu kritériu hodnocení (např. zisku) umožňují rozhodovací matice,
Rozhodovací matice představuje tabulku, v jejíž řádcích jsou varianty rozhodování
(např. velikosti uvažované výrobní jednotky), ve sloupcích tzv. stavy světa (možné
situace, např. hodnoty budoucí nejisté poptávky) a v políčkách hodnoty zvoleného
ekonomického kritéria, např. zisku pro každou variantu a stav světa. Rozhodovací
matice může být pak východiskem pro stanovení preferenčního uspořádání variant
pomoci tzv. pravidel rozhodování za rizika (pravidlo očekávaného užitku,
očekávané hodnoty, očekávané hodnoty a rozptylu), resp. pravidel rozhodování za
nejistoty (pravidlo minimaxu, maximaxu, Hurwiczovo, Laplaceovo a Savageovo).
K stanovení důsledků rizikových variant v závislosti na faktorech rizika slouží
pravděpodobnostní stromy. Tyto stromy představují grafický nástroj zobrazující
časově návaznou posloupnost aktivit zatížených rizikem (např. výzkum a vývoj
výrobku, jeho poloprovozní ověřování, zavedení do hromadné výroby a uvedení na
trh) v podobě uzlů grafu a možné (nejisté) výsledky těchto aktivit v podobě hran
vycházejících z těchto uzlů. Aktivity zobrazené uzly stromu lze ekonomicky ohodnotil,
např. pomocí nákladů a výnosů a možným výsledkům v podobě hran lze pak přiřadit
pravděpodobnostní ohodnocení, což umožňuje stanovit rozdělení pravděpodobnosti
rizikové varianty zobrazené pravděpodobnostním stromem.
Stejný základ jako pravděpodobnostní stromy mají i rozhodovací stromy,
představující jeden z nejvýznamnějších nástrojů podpory rizikového rozhodování.
Tyto stromy slouží k zobrazení a stanovení optimální strategie víceetapových
rozhodovacích procesů za rizika, tj. posloupnosti optimálních rozhodnutí pro
jednotlivé etapy procesu (příkladem dvouetapového procesu může být např.
rozhodování o velikostí výrobní jednotky, kdy se v první etapě rozhoduje o velikosti
výrobní jednotky a v druhé etapě o možném rozšíření této jednotky v případě
příznivého vývoje poptávky).
Rozhodovací matice, pravděpodobnostní a rozhodovací stromy představují vhodné
nástroje podpory řešení rozhodovacích problémů s diskrétními faktory rizika, tj.
faktory, které mohou nabývat jen několika málo hodnot (např. výzkum a vývoj určitého
produktu je buď úspěšný nebo neúspěšný, poptávka buď stagnuje, roste málo nebo
hodně aj.).
V případě rozhodovacích problémů se spojitými faktory rizika (příkladem
takového faktoru může být devizový kurs, který může nabýt libovolné hodnoty z
určitého intervalu) lze užít k stanovení důsledků rizikových variant v podobě rozdělení
jejich pravděpodobností a ke kvantifikaci rizika těchto variant simulaci metodou
Monte Carlo
K efektivnímu uplatnění většiny výše uvedených metod a nástrojů při řešení
rozhodovacích problémů v hospodářské praxi pomáhají počítačové programy v
podobě systémů na podporu rozhodování. Tylo systémy odstraňují často náročné
ruční propočty a umožňují snadno zjišťovat citlivost zvolených řešení na změny
vstupních faktorů (blíže k metodám a nástrojům rozhodování.
Vloženo: 15.06.2010
Velikost: 491,03 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz