- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Rozhodování
126TERI - Teorie řízení
Hodnocení materiálu:
Vyučující: Ing. Martin Čásenský CSc.
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálROZHODOVÁNÍ
„ Rozhodování bez alternativ je zoufalým tahem hazardního hráče."
P. F. Drucker
Rozhodování patří mezi významné aktivity, které manažeři v organizacích realizují.
Rozhodování je jádrem řízení a mnohdy je chápáno jako synonymum řízení. Jako
nedílná složka manažerské práce se rozhodování uplatňuje při jakýchkoli
manažerských činnostech, Je procesem výběru mezi alespoň dvěma možnými
variantami jednání. Při manažerském rozhodování jde o kombinaci vědy a umění
rozhodovat.
Význam rozhodování se projevuje především v tom, že kvalita a výsledky těchto
procesů (především strategických rozhodovacích procesů probíhajících na nejvyšších
úrovních řízení organizací) ovlivňují zásadním způsobem efektivnost fungování a
budoucí prosperitu těchto organizací. Nekvalitní rozhodování může být přitom jednou
z významných přičin podnikatelského neúspěchu. Význam rozhodování se současně
odvíjí i od rozsahu zdrojů (především finančních prostředků), které jsou na
rozhodování vázány, resp. o kterých se rozhoduje. Uvádí se, že denně se v našich
organizacích rozhoduje o prostředcích, jejichž velikost se pohybuje řádově v
miliardách korun.
Základní pojmy
Normativní teorie rozhodování - poskytuje návody, jak řešit rozhodovací problémy a
jaké modely aplikovat tak, aby se dosáhlo žádoucí kvality rozhodnutí.
Deskriptivní teorie rozhodování - zaměřuje se na popis, analýzu a hodnocení již
proběhlých rozhodovacích procesů,
Rozhodovací problém - problém s více než jednou variantou řešení.
Rozhodovací proces - proces řešení rozhodovacího problému, členěný do více
časově návazných fází (etap), které tvoří identifikace rozhodovacího problému, jeho
analýza a formulace, tvorba variant rozhodování, stanovení kritérií hodnocení, určení
důsledků (dopadů) variant, hodnocení variant a výběr varianty určené k realizaci,
realizace zvolené varianty a kontrola výsledků.
Základní typy rozhodovacích problémů - dobře a špatně strukturované
rozhodovací problémy, rozhodovací problémy za jistoty, rizika a nejistoty.
Postoj rozhodovatele k riziku - averze, neutrální postoj a sklon k riziku projevující
se volbou variant s odlišnou mírou rizika.
Racionálně-ekonomický model rozhodování - rozhodování ekonomicky
racionálního člověka, maximalizujícího dosažení cílů, založené na systematickém
vyhledávání všech variant řešení a na volbě nejlepší varianty (uplatnění principu
optimalizace).
Administrativní model rozhodování - rozhodování reálného rozhodovatele s
omezenými informacemi, znalostmi a schopnostmi řešit rozhodovací problémy,
založené na hledání a na volbě varianty uspokojující rozhodovatele (uplatňování
principu satisfakce).
Dvě stránky rozhodování a teorie rozhodování
Rozhodování probíhá na různých úrovních řízení organizací a má dvě stránky:
- stránku meritorní (věcnou, obsahovou);
- stránku formálně logickou (procedurální).
Menitární stránka odráží odlišnosti jednotlivých rozhodovacích procesů, resp. jejich
typů. V závislosti na obsahové náplni se jistě vzájemně liší rozhodování o výrobním
programu, rozhodování o kapitálových investicích, rozhodování o uvedení výrobku na
trh a jeho marketingové strategii, rozhodování o organizačním uspořádání firmy,
rozhodování o vytvoření společného podniku, rozhodování o výběru pracovníků na
určitá místa atd. Každý tento typ rozhodovacího procesu má své specifické rysy, které
jsou zdrojem odlišností těchto procesů. Jednotlivé procesy jsou též předmětem studia
různých disciplín, např. rozhodování o marketingové strategii je součásti marketingu,
rozhodování o kapitálových investicích je předmětem studia finančního
managementu, rozhodovací procesy spojené s výběrem pracovníků studuje
personalistika aj.
Na druhé straně mají však jednotlivé rozhodovací procesy, resp. jejich typy určité
společné rysy a vlastnosti, a to bez ohledu na jejich odlišný obsah. To, co jednotlivé
rozhodovací procesy spojuje je určitý rámcový postup (procedura) řešení odvíjející
se od identifikace problému, vyjasňování jeho příčin, cílů řešení atd. až po hodnocení
variantních řešení a volbu varianty určené k realizaci. Spojujícím článkem je i
uplatnění určitých konceptů (např. utilita, resp. užitek variant rozhodování a jeho
měření, které může být identické v případě rozhodovacích problémů různého
věcného obsahu) a metod i modelových nástrojů podporujících řešení rozhodovacích
problémů.
Právě společné rysy rozhodovacích procesů, jejich procedurální, formálně-logická a
instrumentální stránka jsou předmětem studia teorie rozhodování.
V průběhu historického vývoje došlo postupně ke koncipování většího počtu teorií
rozhodování, odlišných určitým způsobem pohledu na rozhodovací procesy, resp.
soustředěním zájmu na určité aspekty těchto procesů. Jako příklady lze uvést různé
teorie utility (užitku), předmětem jejichž zájmu je stanovení celkového ohodnocení
variant v případě většího počtu kritérií hodnocení, sociálně psychologické teorie
rozhodování zaměřené především na subjekt a jeho chování jakožto jeden ze
základních prvků rozhodovacích procesů, kvantitativně orientované teorie
rozhodování založené na aplikaci matematických modelů a metod při řešení
rozhodovacích problémů (operační analýza jako nástroj řešení dobře strukturovaných
rozhodovacích problémů, teorie her studující konfliktní rozhodovací procesy a
rozhodovací analýza zaměřená na podporu řešení rozhodovacích procesů s
významnými prvky rizika a nejistoty).
Jako reakce na některé teorie rozhodování vycházející ze značné idealizace subjektu
rozhodování z hlediska jeho znalostí a schopností (viz koncepce tzv. ekonomického
člověka) se rozvíjí teorie rozhodování v organizacích, respektující omezené
schopnosti reálného subjektu rozhodování i omezení racionality v organizačních
jednotkách (zde nejvíce přispěl nositel Nobelovy ceny Herbert. A. Simon).
Odlišnost jednotlivých teorií rozhodování se projevuje v jejich konceptuálním zázemí,
v uplatňovaných nástrojích, pojmovém aparátu, jazyku aj. I když existují určité pokusy
o integraci poznatkové základny jednotlivých teorii rozhodování v rámci teorie řízení,
nebyly zatím úspěšné, a proto nelze mluvit o jediné teorii rozhodování. Odlišnosti
výše uvedených teorií rozhodování vyplývají též z jejich normativního, resp.
deskriptivního charakteru.
Normativní teorie se zaměřují na poskytnutí návodů, jak řešit rozhodovací problémy,
jaké modely a jakým způsobem používat atd. Jde tedy o tvorbu určitých norem
řešení rozhodovacích problémů, jejichž aplikace by umožnila dosažení žádoucí
kvality rozhodování.
Na rozdíl od normativní teorie jsou předmětem zájmu deskriptivní teorie již proběhlé
rozhodovací procesy. Jde zde o deskripci, analýzu a hodnocení rozhodovacích
procesů, jejich průběhu, základních prvků, předností a nedostatků, chování
rozhodovatele a ostatních subjektů v průběhu rozhodovacího procesu aj.
Deskriptivní teorie se tedy soustřeďuje na získávání poznatků o tom, jak rozhodování,
resp. řešení rozhodovacích problémů ve skutečnosti probíhá.
Deskriptivními teoriemi jsou především sociálně psychologické teorie rozhodování.
Rozhodovací procesy a rozhodovací problémy
Rozhodovací procesy chápeme jako procesy řešení rozhodovacích problémů, tj.
problémů s více (alespoň dvěma) variantami řešení. Jestliže vycházíme z toho, že
základním atributem rozhodování je proces volby, tj. posuzování jednotlivých variant
a výběr rozhodnutí (optimální varianty, resp. varianty určené k realizaci), pak
problémy s jediným řešením (ať existuje pouze jediné řešení, resp. bylo nalezeno
pouze jediné řešení) nejsou rozhodovacími problémy a řešení těchto problémů
nevyžaduje rozhodovací proces
Problémy (ať již rozhodovacího nebo nerozhodovacího charakteru) bychom mohli
obecně vymezit existencí diference (odchylky) mezi žádoucím stavem
(standardem, normou, plánem, tím, co má být) určité složky okolí rozhodovatele a
jejím skutečným stavem. Přirozeně musí jít o diferenci nežádoucí, tzn. ze skutečný
stav je horší než stav žádoucí. Žádoucí stav může přitom vycházet z určitých
minulých zkušeností (např. úroveň zásob surovin, resp. rozpracované výroby, která
se v minulosti osvědčila). V tomto případě vede k vzniku problémů např. vzrůst zásob,
zvýšená fluktuace pracovníků, zvýšení určitých nákladových položek, např. nákladů
na opravy a údržbu, nákladů na vyřizování reklamací, pokles prodeje aj., tzn. že vznik
problémů signalizují odchylky skutečného stavu od stavu, který existoval v minulosti a
který se považuje za vyhovující.
V mnoha případech mohou být žádoucí hodnoty stavu stanoveny plánem, a to často
kvantitativně, tj. v podobě určitých ukazatelů (např. plánovaný objem produkce,
procento reklamací, podíl na určitém trhu, výše zisku, rentability kapitálu aj.).
Odchylky skutečnosti od plánovaných hodnot, zjištěné kontrolními procesy, pak
identifikují problémy, které by měla organizace řešit.
K identifikaci odchylek skutečnosti od žádoucího stavu mohou vést též určité
kritické ohlasy na některé aktivity firmy, např. nespokojenost zákazníků s novým
produktem, resp. způsobem jeho distribuce, stížnosti odborů na plněné kolektivní
smlouvy, špatné hodnocení firmy investičními společnostmi, resp. ratingovými
agenturami, která tak přestává být dobrou příležitosti pro umístění kapitálu aj.,
Ve většině výše uvedených problémů jde o reálné, již existující problémy, které se
mohou ovšem lišit svým rozsahem, naléhavostí, a tím i dopady na firmu v případě, že
se tyto problémy nebudou řešit.
Určité problémy můžeme označit jako problémy potenciální, které mohou vzniknout
v budoucnu.
Tyto problémy závisí často na vývoji určitých faktorů podnikatelského okolí, které
mohou firmu buď ohrožovat (např. možný vzrůst cen surovin, energií, vstup
konkurence na určitý trh, válečný konflikt v určitém regionu aj.), nebo ji mohou naopak
přinášet příležitosti (objevení nových výrobků a technologií, vzrůst poptávky, ústup
konkurence z určitého trhu aj.). Uvědomění si těchto hrozeb, resp. příležitostí a
včasná reakce na ně (která má opět povahu řešení problému, často inovačního
charakteru) znamenají prevenci pozdějších problémů, které by mohly ohrožovat i
samu existenci firmy.
Vzájemně závislé a návazné činnosti, jež tvoří náplň rozhodovacích procesů, lze
dekomponovat do určitých složek, které se označují jako etapy (fáze) těchto procesů.
Rozhodovací proces lze rozčlenit do etap více způsoby, a to buď podrobněji
(rozlišujeme větší počet dílčích složek), nebo agregovaněji, kdy se pracuje s
dekompozicí rozhodovacího procesu do relativně malého počtu etap.
Jako přiklad méně podrobné dekompozice rozhodovacího procesu můžeme uvést
přístup Simonův, který rozlišuje tyto čtyři etapy (aktivity):
- analýza okolí (intelligence activity)
- návrh řešení (design activity),
- volba řešení (choice activity),
- kontrola výsledků (review activity),
- analýza okolí (intelligence activity), zahrnující zjišťování podmínek vyvolávajících
nutnost rozhodovat, identifikaci rozhodovacích problémů a stanovení jejich příčin;
- návrh řešení (design activity), zaměřený na hledání, tvorbu, rozvíjení a analýzu
možných směrů činnosti;
- volba řešení (choice activity), zahrnující hodnocení variantních směrů činností
navržených v předchozí etapě, která vyúsťují do volby varianty určené k realizaci;
- kontrola výsledků (review activity), orientovaná na hodnocení skutečně
dosažených výsledků varianty po její realizaci a jejich posuzování vzhledem k předem
stanoveným cílům. Výsledky této etapy mohou pak iniciovat nový rozhodovací
proces.
Dále bude uvedeno podrobnější členění rozhodovacího procesu, které rozlišuje osm
dalších etap.
- Identifikace rozhodovacího problému
Ta představuje první etapu rozhodovacího procesu. K řešení problému nelze
přistoupit dříve, než bude tento problém identifikován. Podstatou identifikace je určité
uvědomění si problému, založené na systematickém získávání, analýze a
vyhodnocování informací různého druhu, týkajících se jak firmy, tak i jejího okolí.
Výsledkem je pak rozpoznání určitých situací (buď okamžitých, nebo potenciálních),
které mají pro firmu negativní důsledky a vyžadují řešení.
Vzhledem k časté složitosti a komplexnosti těchto situací je obvykle užitečné rozčlenit
tyto problémové situace do dílčích problémů (dekompozice rozhodovacího
problému) a stanovit priority jejich řešení. Významné problémy (problémy
zasahující buď celou firmu, nebo její důležitou část, problémy časově naléhavé se
značnými negativními důsledky pro firmu, problémy, u kterých existuje nebezpečí
jejich prohlubování) je pak třeba řešit přednostně.
Častým nedostatkem této etapy při řešení rozhodovacích problémů v hospodářské
praxi je necitlivost vůči problémům, jejich opožděná identifikace až v okamžiku
značného prohloubení, resp. preference řešení ne podle významnosti problému, ale
podle osobních zálib manažera, jeho profesní orientace aj.
Všechny tyto nedostatky se zřetelně projevují na výkonnosti a prosperitě firmy.
- Analýza a formulace problému
Náplní této etapy je bližší poznání problémové situace, resp. problému
vyžadujícího řešení. Důležité je především posoudit, zda známe příčiny daného
problému, a pokud ne, zda je znalost této příčiny pro řešení problému podstatná.
U některých problémů jsou jejich příčiny známé (např. u problémů spočívajících v
nedostatečném objemu produkce, neuspokojujícím požadavky zákazníků, kde
příčinou může být nedostatečná kapacita výrobního zařízení, nedostatečný počet
pracovníků aj.).
U jiných problémů však nejsou vždy jejich příčiny známé, avšak jejich stanovení
není podstatné, neboť tyto příčiny nemůžeme ovlivňovat (např. u problému růstu cen
základních materiálů a energií).
U problémů, jejichž příčiny neznáme, avšak znalost těchto příčin je pro úspěšné
řešení podstatná, je pak základní součástí analýzy také stanovení příčin problému,
které jsou klíčem pro řešení problému formou přípravy a realizace určitých opatření.
Kromě vyjasnění příčin problému je třeba v rámci analýzy specifikovat podstatné
stránky a faktory problému i jejich vzájemné vazby (tyto faktory se mohou
vztahovat k cílům řešení problému, k omezujícím podmínkám, mohou mít podobu
faktorů rizika a nejistoty aj.), posoudit vývojové tendence problému a jeho
organizačního kontextu, vymezit okruh zainteresovaných stran (osob, útvarů či
organizací, které by mohly být určitým řešením problému dotčeny) a stanovit cíle
řešení problému.
Výsledkem této fáze je vlastní formulace problému, která má pro kvalitu řešení
zásadní význam.
• Tvorba variant rozhodování
Tvorba variant řešení rozhodovacích problémů (variant rozhodování) je etapou s
vysokými nároky na tvůrčí schopnosti řešitelů.
Jejich snahou by proto mělo být zpracování (při respektování daných omezení
týkajících se času, finančních zdrojů aj.) co nejširšího souboru koncepčně odlišných
variant. Variantu určenou k realizaci (optimální variantu) lze totiž vybrat jediné ze
souboru připravených variant. Čím je počet zpracovaných variant menší, tím je též
menší naděje na dosažení skutečně dobrého řešení.
Vážným nedostatkem řešení problémů v hospodářské praxi je malá variantnost, kdy
se řešitelé často spokojují s jediným navrženým řešením, které vychází obvykle z
minulé zkušenosti nebo může představovat první nápad a mít málo tvůrčí charakter.
Vloženo: 15.06.2010
Velikost: 491,03 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz