- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiál1. Veřejný sektor
1.1.Vymezení veřejného sektoru
Veřejný sektor je obecně představován státem, konkrétně různými institucemi státní správy a samosprávy a jejich aktivitami v nejrůznějších oblastech života té které země. V podstatě lze říci, že v podmínkách České republiky jej představují:
president, resp. Kancelář prezidenta České republiky
parlament (sněmovna, senát) – zákonodárný orgán
vláda - výkonný a řídící orgán se svými institucemi (ministerstva, úřady, rady, komise)
justice (oblast spravedlnosti)
armáda (složka obranná)
policie (složka ochranná)
orgány samosprávy (krajské úřady, obecní úřady včetně jejich modifikací – městské úřady, obce s přenesenou působností).
Jen z uvedeného vyplývá, že veřejný sektor zodpovídá za vytváření legislativního rámce, ve kterém se společnost pohybuje, za vnější a vnitřní bezpečnost, zabezpečuje statky, respektive služby prospěšné všem. Jeho činnost se dotýká každého občana od jeho narození po celý život a v řadě činností je jeho role nezastupitelná. Soukromý sektor řadu služeb není ochoten poskytovat a v řadě případů toho z různých důvodů ani není schopen. Ve všech tržních ekonomikách v rámci národního hospodářství vedle sebe existuje sektor soukromý a sektor veřejný (i když v různém rozsahu), vzájemně se v uspokojování potřeb společnosti doplňují, podporují a vzájemně se potřebují.
Veřejný sektor lze tedy vymezit jako určitou část národního hospodářství, která je financována finančními prostředky z veřejných rozpočtů, jejichž zdrojem jsou přerozdělovací procesy. Z financování veřejného sektoru veřejnými financemi vyplývají další znaky veřejného sektoru:
je řízen a spravován veřejnou správou
rozhoduje se v něm veřejnou volbou
podléhá veřejné kontrole.
Veřejná správa představuje výkon státní správy a samosprávy. Veřejná volba představuje kolektivní rozhodování – buď všemi nebo volenými zástupci. Veřejná kontrola představuje právo a povinnost veřejnosti, tj. všech občanů, kontrolovat (přímo nebo prostřednictvím zástupců) veřejnou volbu a důsledky jejího rozhodnutí (Strecková, 1998 ).
Veřejný sektor je tedy určitý organismus, který musí fungovat podle určitých zásad. Obdobně jako v sektoru soukromém i v sektoru veřejném je třeba řešit známé otázky:
Co se má vyrábět, resp.zabezpečovat?
Jakým způsobem?
Pro koho bude produkt určen?
Jak se bude o „výrobě“, resp. přidělování statků rozhodovat?
V návaznosti na takto postavené otázky pak vznikají další okruhy problémů, které veřejný sektor musí řešit:
jaký by měl být jeho rozsah, tj. jakou měrou by se měl podílet na tvorbě hrubého domácího produktu;
jak zabezpečit příjmy pro fungování veřejného sektoru
jak řídit výdaje veřejného sektoru
jak uspořádat veřejné instituce a stanovit jejich dělbu práce a rozsah pravomocí
jak uspořádat veřejný sektor, aby byl spravedlivý a zároveň neomezoval svobodu jednotlivce
„soužití“ a vzájemná koexistence, vzájemné ovlivňování soukromého a veřejného sektoru.
Z výše nastíněných problémů je pak zcela samozřejmé, že úloha veřejného sektoru, resp. státu ve společnosti a v ekonomice je v historii lidstva velmi diskutovanou otázkou nejen filosofů, ekonomů, právníků, politiků, ale protože se dotýká každého z nás, je častým předmětem diskusí i prostých občanů.
1.2. Ekonomické zdůvodnění existence veřejného sektoru
Rozsah veřejného sektoru závisí na politickém zřízení, resp. na důrazu, kladeném na ziskový nebo neziskový sektor národního hospodářství. V ekonomikách bývalých socialistických zemí byl veřejný sektor rozhodujícím nositelem nejen právních, sociálních, obranných, ale i ekonomických aktivit. Ve smíšených ekonomikách, kde vedle sebe existují firmy soukromé i státní, je rozsah veřejného sektoru ovlivněn vládnoucí politickou stranou, která svoje ideologické principy realizuje prostřednictvím vlády a dalších orgánů.
Otázka opodstatněnosti veřejného sektoru a jím plněných funkcí
Názory na opodstatněnost veřejného sektoru a jím plněných funkcí byly a jsou různé a historicky se vyvíjejí. V zásadě se odvíjejí od hospodářské situace dané doby.
Hospodářskou politiku vlády v Evropě v 16. až v první polovině 18. století ovlivňovali merkantilisté. Materiálním základem jejich názorů byl rozvoj námořního obchodu. Zejména příliv zlata do země byl měřítkem jejího bohatství a obranyschopnosti. Úloze státu , resp. veřejnému sektoru přikládali velký význam. Hospodářská politika státu měla být zaměřena především na rozvoj výroby a ochodu, které označovali za hlavní zdroje bohatství země.
Opačný názor na úlohu státu v ekonomice měli fyziokraté (2. polovina 18. století). Vycházeli z hospodářské situace tehdejší Francie, vyčerpané válkami. Válečný stav vede k rozvratu průmyslu i obchodu a hlavním zdrojem obživy obyvatel zůstává venkov. Proto považovali půdu a zemědělství za hlavní zdroj blahobytu, úloha veřejného sektoru se měla omezit pouze na ochranu před vnějším napadením nebo před vnitřním násilím, do mechanismu trhu měl stát zasahovat minimálně – zajišťovat jen statky, o které soukromý sektor nemá zájem.
S obdobnými názory o úloze státu v ekonomice vystupoval A. Smith (druhá polovina18. stol.), pokládaný za zakladatele klasické ekonomie. Byl oponentem merkantilistů. Podle jeho názoru by stát měl zasahovat do ekonomiky výjimečně - v případě celospolečenské potřeby nebo tam, kde soukromý sektor nemá dostatek informací ke zhodnocení užitečnosti příslušného chování, nebo nedokáže dostatečně zhodnotit hospodářské riziko. K optimálnímu uspokojení zájmů celé společnosti nejlépe slouží zájem na dosahování zisku a neomezená konkurence – přežijí jen firmy, hospodařící co nejefektivněji, tj. ekonomika vedená neviditelnou rukou trhu funguje nejefektivněji. Existenci soukromého majetku považoval za nezbytnou podmínku ekonomického rozvoje – chce-li jednotlivec prospět společnosti, stačí, aby sledoval své vlastní zájmy. Vlastní prospěch je mnohem větší a trvalejší stimul, než potřeba činit dobro, a proto je mnohem lepším předpokladem pro efektivní fungování společnosti. Jednotlivec ví velmi dobře, co je v jeho zájmu a blahobyt jednotlivce je základem blahobytu společnosti.
Názory A. Smitha významně ovlivnily hospodářskou politiku států v 19. století a měly řadu významných stoupenců (např. J. S. Mill, Nassau Senior). Zásada svobodného vývoje soukromého sektoru bez omezujících zásahů státu však nevedla k optimálnímu uspokojování zájmů celé společnosti. Prohlubovala se nerovnost příjmů ve společnosti, zhoršovaly se životní podmínky dělníků, rostla nezaměstnanost. Objevují se oponenti Smithova učení, kteří za hlavní příčinu problémů společenského řádu 19. století považují právě soukromý majetek, který Smith a jeho stoupenci naopak považují za nezbytnou podmínku ekonomického rozvoje (K. Marx, J. Ch. L. Sismondi, R. Owen). S požadavky na řešení sociálních podmínek dělníků souvisejí také názory o potřebě posílení úlohy veřejného sektoru v ekonomice.
Významným oponentem A. Smitha byl J. M. Keynes (konec 19. a 1. polovina 20. století). Selhání Smithova učení o volné ruce trhu v rozvoji společnosti viděl v důsledcích velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Prosazoval intervence státu do ekonomiky podporou investic a zdůrazňoval význam regulační funkce státu. Dokazoval, že svými zásahy do ekonomiky může stát snížit nezaměstnanost, podpořit investiční aktivitu, zvýšit poptávku a tím přispět k efektivnějšímu vyžití výrobních faktorů, což se projeví růstem celkové výkonnosti ekonomiky. Aplikací Keynesova učení po 2. světové válce dosáhly státy s tržní ekonomikou výrazného ekonomického rozvoje.
Od 70. let 20. století se však začínají zdroje dosavadního růstu vyčerpávat, přílišná role vlády se stává brzdou dalšího rozvoje. Objevují se kritici Keynesovy teorie, volající po omezení role veřejného sektoru v ekonomice a zdůrazňující význam samoregulace trhu (rakouský ekonom F. A. Hayek, představitelé tzv. chicagské školy Američané M. Friedman, G. J. Stiegler).
Současní ekonomové se shodují, že neviditelná ruka trhu funguje efektivně jen za určitých podmínek. Řadu problémů trh není schopen úspěšně řešit. Převládá názor, že omezené zásahy státu mohou zmírnit (nikoli zcela řešit) nejzávažnější problémy, týkající se především sociální oblasti (nezaměstnanost, chudoba). Rozhodující roli v ekonomice by však měl mít soukromý sektor. Pokračují však diskuse o míře zásahů veřejného sektoru do ekonomiky. Jde o to, jak která názorová skupina nahlíží na selhání trhu a na efektivnost státních programů, které mají selhání trhu řešit. Někteří přisuzují úloze vlád ve společnosti, respektive v globální ekonomice, větší roli (např. J. K. Galbraith, J. E. Stiglitz), jiní preferují silnější vliv trhu (např. již výše uvedený M. Friedman).
Názorové rozdíly na úlohu státu v ekonomice a s tím související postavení veřejného sektoru jsou samozřejmě předmětem diskusí i v České republice. V praxi se promítají do hospodářské politiky politických stran. Pravicové strany (např. ODS, US-DEU) požadují omezení role vlády ve společnosti a větší význam přisuzují působení tržního mechanismu, levicové strany (např. ČSSD, KSČM) naopak. Zejména v sociální oblasti a v rozvoji lidských zdrojů považují úlohu veřejného sektoru za nezastupitelnou.
b) Ekonomické zdůvodnění existence veřejného sektoru (vlády)
Podstatou tržní ekonomiky je, že největší část výroby a distribuce statků se uskutečňuje v rámci soukromého sektoru. Soukromý sektor, fungující na bázi soukromého podnikání má své přednosti:
statek se vyrábí, pokud splňuje požadavky trhu, tj. je-li někdo ochoten za něj zaplatit víc, než byly náklady na něj vynaložené. To znamená, že existuje-li potřeba, existuje i nabídka. Na základě této prosté zákonitosti lze tvrdit, že trh zabezpečuje uspokojování potřeb.
efektivnost výroby je zajištěna konkurencí. Neefektivní firma, tj. taková, která není schopna za daných podmínek dosahovat zisku pro zabezpečení svého dalšího rozvoje, je z trhu vytlačena. Výrobní zdroje se přesunou na místo, kde jsou využity efektivněji. Na základě této zákonitosti lze tvrdit, že trh zabezpečuje optimální alokaci a využití zdrojů.
Z hlediska výše uvedeného by se tedy dalo konstatovat, že není třeba žádných institucí, které by proces efektivního uspokojování potřeb řídily. Neviditelná ruka trhu funguje v zájmu optimálního vývoje celé společnosti. Pokud je tomu tak, proč existuje veřejný sektor?
Vývoj ukázal, že existují oblasti, kde tržní mechanismy nefungují tak dokonale. Dokazují to např. období vysoké nezaměstnanosti, zhoršování životního prostředí, nedostatečné využívání výrobních kapacit, regionální rozdíly aj. Chceme-li zdůvodnit objektivní nutnost existence veřejného sektoru v tržní ekonomice, je nutno vymezit podmínky, které jsou pro efektivní využívání zdrojů v tržním hospodářství nezbytné. Pokud z jakýchkoli důvodů mechanismus trhu není schopen takové podmínky vytvořit, pak je třeba, aby vytvoření těchto podmínek inicioval sektor veřejný.
Podmínky efektivního využívání zdrojů v tržní ekonomice
Problematika efektivního využívání zdrojů v tržní ekonomice je spojena se samotnou existencí tržního mechanismu a zcela přirozeně byla a je objektem zájmu několika generací ekonomů. Výsledky jejich zkoumání lze shrnout do dvou tzv. základních vět blahobytu:
za určitých podmínek vede konkurenční prostředí k takové alokaci zdrojů, kdy si nikdo nemůže polepšit, aniž by si někdo jiný pohoršil (tj. zlepšení situace jednoho je možné pouze na úkor jiného). Jde o tzv. paretovsky optimální alokaci zdrojů. Optimální alokace zdrojů, tedy stav rovnováhy (E), pak nastává tehdy, když při zvýšení užitku jedné skupiny (U2) se užitek druhé skupiny (U1) nezmění, tedy:
Paretovsky optimální alokace zdrojů tedy zajišťuje spravedlnost v tom smyslu, že zvýšení užitku jednoho se nemůže uskutečnit na úkor druhého. Neříká ale, jak je to optimální, zda při tom jeden není příliš bohatý a jiný příliš chudý. Paretovsky optimální ekonomika je pak taková, kdy zlepšení stavu (zvýšení užitku) kteréhokoliv účastníka trhu není možné bez zhoršení stavu (snížení užitku) druhého, tzn. že ekonomika je na hranici užitkových možností.
Vztah mezi úrovní užitku dvou skupin účastníků trhu lze graficky znázornit křivkou užitkových možností (obr. č. 1). Určuje maximální velikost užitku jedné skupiny při zachování nezměněného užitku druhé skupiny. Jde tedy v podstatě o spojnici bodů rovnováhy při konkrétním rozdělení zdrojů mezi tyto dvě skupiny.
každý bod na křivce užitkových možností může být dosažen při novém rozdělení zdrojů mezi účastníky trhu pouhým působením tržních mechanismů, tj. bez jakýchkoli dalších zásahů. Přerozdělením zdrojů se tak vytvoří nový bod tržní rovnováhy (E´), tj. dojde k efektivnímu rozdělení zdrojů při dodržení daného rozdělení příjmů. Této zákonitosti lze využít k tomu, že pokud se přerozdělení zdrojů jeví ze sociálního hlediska jako nespravedlivé, lze zdroje, s kterými subjekty na trh vstupují, upravit.
Obr. č.1: Křivka užitkových možností
U1
E‘
E
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že tržní mechanismus je schopen zajistit efektivní rozdělení zdrojů při dodržení požadovaného rozdělení příjmů. Předpokládá to však dokonalou konkurenci, kdy hlavním cílem je maximalizace užitku, resp. zisku. Konkurence vede k efektivnímu rozdělení zdrojů proto, že jak zákazníci, tak firmy vycházejí při posuzování svého prospěchu ze stejného základu. Zákazníci při rozhodování o tom, kolik určitého statku koupí, porovnávají mezní užitek (mU), který jim přinese další jednotka daného statku, s mezními náklady (mN), které musejí na koupi této další jednotky vynaložit. Přičemž tyto mezní náklady jsou rovny ceně statku (Cy), která je současně rozhodující při porovnávání mezních nákladů na produkci další dodatečné jednotky i pro firmy. V konečném důsledku je tedy mezní užitek ze zvýšení spotřeby statku o jednotku porovnáván s mezními náklady na zvýšení jeho výroby o jednotku, tedy:
= Cy
Spotřebitel bude ochoten statek spotřebovávat do té míry, pokud jeho užitek ze spotřeby další jednotky statku (mezní užitek) bude větší nežli náklady na tento dodatečný statek vynaložené (mezní náklady), tj. větší nežli cena statku. Za hranici, čili optimum, resp. rovnováhu ve spotřebě lze považovat právě okamžik, kdy je mezní užitek ze spotřeby statku roven mezním nákladům na jeho získání, tj. jeho ceně, tedy:
optimum spotřebitele: přičemž
kde: mU = mezní užitek Cy = cena statku
mN = mezní náklady Y = spo
Vloženo: 3.07.2012
Velikost: 173,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu E - Ekonomie
Podobné materiály
- E - Ekonomie - Veřejný dluh, daně a hospodářský růst
- E - Ekonomie - Ekonomika veřejných financí
- E - Ekonomie - Neziskový veřejný sektor a faktory ovlivňující jeho strukturu a velikost. Veřejný sektor a jeho efektivnost. Metody pro hodnocení veřejného sektoru.
- E - Ekonomie - Neziskový veřejný sektor a teorie potřeb. Společenské a individuální potřeby. Členění veřejného sektoru podle kritéria potřeb.
- E - Ekonomie - neziskový veřejný sektor
- E - Ekonomie - Ekonomika veřejných financí
- CJ - Český jazyk - Vývoj českého novinářství, úloha veřejných sdělovacích prostředků
- Z - Zeměpis - Počátky veřejných knihoven v českých zemích do roku 1918
- E - Ekonomie - Ekonomika a neziskový sektor
- E - Ekonomie - Management veřejného sektoru, specifika managementu veřejného sektoru, řízení veřejného sektoru a manažerské metody.
- E - Ekonomie - Sektory, subjekty a podniky národního hospodářství
- E - Ekonomie - velikost, faktory a organizace verejneho nez. sektoru
- E - Ekonomie - vymezeni_neziskoveho_sektoru
- Z - Zeměpis - Terciarni sektor
- Z - Zeměpis - Terciarní sektor v ČR
- E - Ekonomie - Dvousektorový model
- E - Ekonomie - Třísektorový a čtyřsektorvý model
- Z - Zeměpis - Terciarní sektor v ČR
Copyright 2024 unium.cz