- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálReferenční model ISO/OSI
První počítačové sítě v dnešním slova smyslu - pro rutinní provozování na komerčním principu, a nikoli pro experimentální účely - se začínají budovat někdy v polovině 70. let, kdy se také na trhu objevují první produkty určené pro tyto sítě. Problém byl ale v tom, že příslušné produkty byly ryze proprietární (tj. specifické pro konkrétního výrobce) a neumožňovaly vzájemnou interoperabilitu. Jednalo se o řešení, uvedená na trh velkými firmami (tehdy hlavně IBM a DEC) a koncipovaná podle partikulárních zájmů, představ i tradic příslušných firem (například firma IBM koncipovala svou síťovou architekturu SNA spíše jako způsob budování rozsáhlých terminálových sítí ke svým střediskovým počítačům). To, co velmi brzy začalo chybět, byla taková síťová architektura, která by byla dostatečně otevřená, tedy nezávislá na konkrétním výrobci, široce dostupná ve svých specifikacích, umožňující požadovanou kompatibilitu a vzájemnou interoperabilitu řešení od různých výrobců a otevírající prostor konkurenci (a naopak nevytvářející závislost zákazníka na jediném "dvorním" dodavateli). Geneze ISO/OSI
Úkolu vypracovat takovouto nezávislou architekturu se nakonec dobrovolně ujala mezinárodní standardizační organizace ISO (International Standards Organization, správně: International Organization for Standardization), sdružující národní standardizační organizace většiny vyspělých zemí světa. Zpočátku byl její záměr takový, že vypracuje jednotný standard pro fungování otevřených systémů - tedy vlastně pro fungování všech počítačů jako takových, aniž by se nutně muselo jednat o uzly zapojené do nějaké sítě. Mělo se to jmenovat "Open Systems Architecture" (doslova: architektura otevřených systémů), ale samozřejmě se brzy ukázalo, že něco takového je nad tehdejší možnosti (a určitě i dnešní, nehledě již na účelnost). Proto lidé z organizace ISO poněkud slevili, zejména v tom ohledu, že se nebudou zabývat fungováním počítačů jako takových, ale pouze tím, co se týká jejich vzájemné komunikace. Z honosného projektu "Open Systems Architecture" se tak stalo realističtější "Open Systems Interconnection Architecture" (doslova: architektura vzájemného propojování sítí).
Nakonec však bylo nutné něco slevit i z této omezené představy - důvodem totiž byl zejména styl práce lidí z organizace ISO, kteří nepovažovali za možné přejímat jinde vyvinutá a jinde standardizovaná řešení, ale připouštěli pouze to, co sami schválí a vydají jako vlastní standard (takže vlastně nedůvěřovali v kompetentnost kohokoli jiného). Díky tomu, i díky dalším faktorům, se postup prací natolik zpomalil, že se záhy ukázalo jako nezbytné opět něco slevit: nevydávat vše jako skutečnou síťovou architekturu, tedy včetně všech protokolů, ale pouze jako určitý prázdný rámec - jako představu o tom, kolik má být hierarchických vrstev a co mají dělat, ale bez konkrétních protokolů, které by do těchto vrstev "zapadaly" (s tím, že tyto protokoly budou dopracovávány postupně podle toho, jak budou pokračovat práce na jejich vývoji).
Konkrétním výsledkem pak musela být i další změna názvu. Z přechodného "Open Systems Interconnection Architecture" se posléze stal "Reference Model for Open Systems Interconnection" (doslova "referenční model pro propojování otevřených systémů"). Přitom slovní spojení "referenční model" je zde použito právě pro zdůraznění toho, že jde o obecnou koncepci, vzor, rámec resp. model (a nikoli o konkrétní a striktně definovaný předpis), který bude teprve postupem času naplňován konkrétními návody (protokoly) podle toho, jak tyto budou dostupné.
Sedm vrstev ISO/OSI
Autoři referenčního modelu ISO/IOSI dospěli k závěru, že hierarchických vrstev, které zajistí fungování sítě, by mělo být sedm. Rozdělili je přitom do dvou velkých bloků po třech vrstvách, mezi kterými je jedna "přizpůsobovací" vrstva. Blok tří spodních vrstev je přitom zaměřen na přenos dat v síti, zatímco blok tří vyšších vrstev je naopak zaměřen na potřeby jednotlivých aplikací a snaží se jim poskytovat potřebnou podporu. Přizpůsobovací vrstva mezi oběma bloky pak má vyrovnávat rozdíly mezi možnostmi bloku nižších vrstev, a potřebami bloku vyšších vrstev. Tento cíl asi nejlépe dokresluje představa, kterou autoři celého referenčního modelu zastávali: předpokládali, že tři nejnižší vrstvy budou v praxi realizovány tzv. veřejnými datovými sítěmi (tj. sítěmi, které někdo provozuje proto, aby mohl pro své zákazníky přenášet jejich data - podobně jako to veřejná telefonní síť dělá s telefonickými hovory). Přitom uživateli takovýchto veřejných datových sítí měly být úplně jiné subjekty, které si nemohly diktovat své podmínky ohledně způsobu fungování datové sítě (proto byla zařazena příslušná přizpůsobovací vrstva).
Představa o realizaci datových přenosů prostřednictvím veřejné datové sítě pak ovlivnila i koncepci tří nejnižších vrstev jako takových - ty byly zvoleny tak, aby na ně bylo možné co nejsnáze "napasovat" již tehdy existující standard pro veřejné datové sítě, daný doporučením X.25.
Proberme si nyní funkci jednotlivých vrstev referenčního modelu ISO/OSI postupně směrem od nejnižší vrstvy k té nejvyšší. Přitom nebudeme zapomínat na základní pravidlo komunikace mezi hierarchicky uspořádanými vrstvami, které říká, že každá vrstva sama využívá služeb své bezprostředně nižší vrstvy, sama plní určité úkoly (které si lze představit jako "přidanou hodnotu" ke službám nižší vrstvy) a výsledek pak nabízí své bezprostředně vyšší vrstvě jako služby k využití.
Fyzická vrstva (physical layer)
Úkolem fyzické vrstvy, která jako jediná nemá žádnou bezprostředně nižší vrstvu, je přenos jednotlivých bitů k přímým sousedům (sousedním uzlům, ke kterým vede přímé spojení). Fyzická vrstva se stará o to, aby každý bit byl přenesen korektním způsobem (aby jej příjemce správně rozpoznal a interpretoval), což mj. zahrnuje například otázky kódování, časování, modulace apod. Důležité přitom je, že fyzická vrstva nijak neinterpretuje přenášené bity, tj. nesnaží se jim přiřazovat nějaký význam (takže například nepozná, že nějaký bit je řídící a je třeba součástí něčí adresy, že je určitý bit součástí "čistých" dat apod.).
Linková vrstva (data link layer)
Linkové vrstva (někdy též "spojová vrstva") již může ke své činnosti využívat služeb bezprostředně nižší fyzické vrstvy, spočívající v přenosu jednotlivých bitů. Pomocí této služby pak linková vrstva realizuje přenos celých datových bloků, kterým se na této úrovni říká rámce (frames). Znamená to mj., že se tato vrstva musí postarat o správné rozpoznání začátku a konce každého rámce i jeho jednotlivých částí, včetně hlavičky a adres, které jsou v ní obsažené.
Důležité je, že podobně jako vrstva fyzická, dokáže vrstva linková přenášet své rámce jen k sousedním uzlům (neboli k uzlům, se kterými má přímé spojení). Nejznámějším protokolem linkové vrstvy pro rozlehlé sítě je zřejmě protokol HDLC a jeho různé odvozeniny. V prostředí lokálních sítí funguje na této úrovni například dobře známý ethernet.
Síťová vrstva (network layer)
Hlavním úkolem síťové vrstvy je tzv. směrování, neboli nalezení vhodné cesty vedoucí od odesilatele dat až k jejich koncovému příjemci. V praxi totiž nemusí být každá dvojice odesilatel/příjemce vždy sousední v tom smyslu, že by mezi nimi existovalo přímé spojení (tj. v "dosahu" linkové vrstvy). Častější je spíše případ, kdy mezi odesilatelem a koncovým příjemce vede cesta pouze přes několik jiných uzlů (přestupních, mezilehlých uzlů), V takovém případě je ale nutné najít potřebnou cestou přes mezilehlé uzly (právě v tom spočívá směrování, anglicky "routing") a potřebný přenos přes mezilehlé uzly fakticky realizovat.
Představa vkládání paketů do rámců
Také síťová vrstva přenáší data po blocích, kterým se říká pakety (anglicky "packets"), zatímco na úrovni linkové vrstvy se jim říká rámce. Představa fungování je taková, že síťová vrstva v určitém uzlu rozhodne o dalším směru, kterým by měl být konkrétní paket přenesen k některému ze sousedních uzlů. Poté jej předá své linkové vrstvě, která paket vloží do svého rámce a přenese k příslušnému sousednímu uzlu. Zde jej partnerská linková vrstva vybalí a předá d
Vloženo: 5.09.2011
Velikost: 100,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz