- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Evoluce, všeobecná biologie, genetika, ekologie
BI - Biologie
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiáliem člověka a jeho plemen.
Vědy studující vlastnosti živých organismů
( Anatomie zkoumá vnitřní stavbu a formu orgánů ( rostlin, živočichů včetně člověka)
( Cytologie zkoumá stavbu buňky
( Histologie je nauka o tkáních mnohobuněčných organismů.
( Organologie se zabývá vnějšími tvary a stavbou orgánů.
( Fyziologie studuje děje probíhající v tělech organismů
( Embryologie studuje vývoj zárodku.
( Imunologie studuje obranné funkce organismů.
( Etologie studuje projevy chování živočichů včetně člověka.
( Parazitologie se zabývá studiem cizopasníků.
( Ekologie nauka o vztazích mezi organismy a prostředí.
( Genetika studuje dědičnost a proměnlivost organismů.
Vědy studující živé soustavy z obecného hlediska
( Obecná biologie studuje obecné vlastnosti a zákonitosti, které charakterizují všechny živé
soustavy.
( Vývojová biologie studuje a srovnává ontogenetický vývoj živých organismů.
( Evoluční biologie věda o obecných zákonitostech biologické evoluce.
Hraniční disciplíny mezi biologií a ostatními vědami
( Biogeografie = studuje rozšíření živých soustav na Zemi.
( Biochemie = studuje chemické vlastnosti živých soustav a chemické děje, které probíhají
v organismech.
( Biofyzika = zkoumá fyzikální vlastnosti živých soustav a vliv fyzikálních faktorů na živé soustavy.
( Biomatematika = využívá matematické prostředky ke studiu biologických procesů.
Další vědy :
( Taxonomie se zabývá příbuzností organismů a jejich zařazením do systému.
( Paleontologie studuje vyhynulé organismy.
Obecné vlastnosti organismů
společné všem živým soustavám .
Živá příroda se skládá z živých bytostí ( jedinec tedy individuum = organismus ). Jedinec je vždy prostorově ohraničená soustava. I když jsou tvarově a funkčně odlišné, mají některé vlastnosti společné. Označujeme je jako obecné vlastnosti organismů.
( Jednotný princip chemického složení – přítomnost organických látek, především bílkovin, které tvoří strukturu buněk a zajišťují jejich základní funkce i druhovou a individuální specifiku organismu, nukleových kyselin, jež obsahují dědičnou informaci a zajišťují její přenos na potomky, lipidů a sacharidů.
( Vysoká organizovanost – všechny organismy jsou vysoce organizovanými a strukturně složitými soustavami, které jsou stupňovitě (hierarchicky) uspořádány. Atomy ( molekuly ( makromolekuly ( nadmolekulární komplexy ( organely ( buňky ( tkáně ( orgány ( orgánové soustavy (mnohobuněčný organismus.
( Látkový a energetický metabolismus - biochemické procesy ( syntéza organických látek, uvolňování energie z chemických látek) probíhají za katalického působení enzymů. Přeměnu látek a energií uvnitř organismu nazýváme metabolismus.
( Dráždivost a pohyb - pohyb je nejčastější reakcí na podráždění. Organismy jsou vnímavé. Jsou senzitivní a dráždivé. Jsou schopny přijímat podněty (informace, impulsy) z okolí a reagovat na ně.
( Organismy jsou soustavy otevřené - vyměňují si s okolím látky, energii a informace.
( Samoregulace – Organismy mají schopnost samoregulace. To znamená, že pochody uvnitř živých soustav jsou v závislosti na vnějším prostředí regulovány zpětnými vazbami.
( Rozmnožování, dědičnost a vývoj - všechny organismy mají schopnost reprodukce. Nově vzniklé organismy mají základní vlastnosti rodičovských organismů. Předávání vlastností z rodičů na potomky se nazývá dědičnost a je zajišťována genetickou pamětí (jejím základem jsou molekuly nukleových kyselin). V průběhu doby se organismy také mění – vyvíjejí se. Rozlišujeme individuální vývoj neboli ontogenetický ( ontogeneze ) a druhový neboli fylogenetický ( fylogeneze ).
Podbuněčné organismy – viry
Viry jsou nebuněčné organismy. Rozmnožují se v hostitelských buňkách. Jsou to nitrobuněční parazité. Nemají vlastní metabolismus. Je to holý genetický program, infekční nukleová kyselina, jejíž chování je spjato s biologií hostitelské buňky.
Velikost je 15 - 390 nm. Jednotlivá částice viru schopná infikovat buňku a množit se v ní = virion.
Stavba viru - virionu:
Uvnitř viru je nukleová kyselina (RNA u většiny rostlinných virů a DNA u většiny živočišných virů). Okolo NK je bílkovinný obal - kapsid, který je složený z makromolekul bílkoviny - kapsomer. Některé viriony mají uvnitř kapsidu i několik enzymů, potřebných k zahájení reprodukce uvnitř buňky hostitele. Kolem kapsidu mohou mít viriony navíc membránový obal tvořený bílkovinami a fosfolipidy.
Molekulární struktura
Herpes virionu ( oparu )
1 – membránový obal
2 – kapsid
Molekulární struktura virionu bakteriofága T2
1 – molekula DNA
2 – hlavička
3 – bičík s pochvou
4 – bazální ploténka s bodci
5 – bičíkatá vlákna
Molekulární struktura virionu
tabákové mazaiky
1 – RNA (celkem asi 130 závitů )
2 – bílkovinné jednotky (kapsomery)
kapsidu
1 – virion obrny
( 30nm )
2 - virion chřipky
( 80nm )
3 - herpes virion
( 150 nm )
4 - T bakteriofág
( šířka 80nm )
5 - Virion tabákové mozaiky
( 300nm )
Virová infekce
( přilnutí virionu na povrch buňky hostitele
( vniknutí virionu do buňky ( u bakteriofágů jen NK)
( replikace viru podle genetických informací v NK viru
( prasknutí hostitelské buňky a uvolnění virionů do prostředí
Virová onemocnění – příklady
( U rostlin - onemocnění tabáku (tzv. virus tabákové mozaiky), rajčat, brambor
( U zvířat - kulhavka a slintavka u skotu, vzteklina u lišek, myxomatóza u králíků, drůbeží mor
( U člověka - dětská obrna, chřipka, rýma, spalničky, příušnice, infekční žloutenka, plané neštovice,
zarděnky, klíšťová encefalitida, opar, bradavice, AIDS ….
Studiem virů se zabývá virologie. Přenos virů je uskutečňován různým způsobem. Např. vzduchem (kapénková infekce), prachem, potravinami, vodou, hmyzem, přímým kontaktem s kůží, krví nemocného člověka, pohlavním stykem…Ochranou proti virovým onemocnění je očkování. Virus znamená latinsky jed!
Jednodušší částice než viry, které způsobují onemocnění jsou priony (makromolekuly specifických bílkovin). Vyvolávají smrtelná onemocnění, jejichž podstatou jsou degenerativní změny nervové soustavy. Např. BSE u skotu (nemoc šílených krav) nebo Creutzfeldt – Jacobova nemoc u člověka.
Prokaryotní organismy – bakterie a sinice
Prokaryotní organismy
Jsou pouze jednobuněčné. Velikost je 1 - 10 (m. Většinou nemají jádro a netvoří tkáně. Příkladem prokaryotických organismů jsou bakterie, sinice a prochlorofyta. Prokaryota patří mezi nejstarší organismy na Zemi. Stáří se odhaduje na 3,5 mld. let
( Protoplast - celý živý obsah prokaryotické buňky
( Buněčná stěna - tuhý obal udělující buňce tvar a chrání ji před vlivy vnějšího prostředí.
( Cytoplazmatická membrána - izoluje vnitřní prostředí buňky od vnějšího. Je selektivně propustná
( semipermeabilní ), reguluje transport látek mezi buňkou a okolním prostředím. Je tvořena
z dvojvrstvy lipidů a molekul bílkovin.
( Cytoplazma - viskózní koncentrovaný roztok, obsahující molekuly organických a anorganických
látek, vyplňuje celý obsah buňky. Často
obsahuje i buněčné inkluze tj. kapénky
nebo krystalky zásobních nebo odpadních
látek.
( Jaderná hmota
(nukleolid, bakteriální chromozom) - je
uložena volně v cytoplazmě, nemá
jaderný obal. U bakterií ji tvoří jedna
dvoušroubovice molekuly DNA ( je stočená
do kruhu a oba konce jsou spojeny).
U sinic tvoří více molekul DNA
tzv. nukleoplazmu.
( Ribozómy - tělíska v cytoplazmě,
v nichž probíhá tvorba bílkovin.
Některé buňky tvoří slizovité obaly
kapsuly (pouzdra), nebo pohyblivé bičíky,
které mají odlišnou stavbu než u eukaryot. 1 – buněčná stěna, 2 – cytoplazmatická membrána,
3 – cytoplazma, 4 - jádro , 5 - ribozómy, 6 – brvy,
7 a 8 – zásobní látky, 9 - bičíky
Bakterie
Charakteristika :
( všudypřítomné, jednobuněčné organismy, velikost 0,3 – 2 (m
( jsou významní rozkladači – dekompozitoři (rozkládají mrtvá těla organismů a odpadní produkty)
( bakterie střevní mikroflóry pomáhají vstřebávat živiny a vitamíny z potravy a u býložravců
pomáhají rozkládat buničinu
( některé druhy se využívají v průmyslu, např. při klasické kvasné výrobě sýrů, octa, kyselého zelí,
piva atd. nebo při výrobě kyseliny octové, citrónové, aminokyselin, antibiotik aj.
( některé druhy jsou patogenní, napadají a rozrušují tkáně a vylučují jedovaté látky – toxiny, které
způsobují onemocnění a bakteriální choroby, léčíme antibiotiky, prevence očkováním (vakcinací)
Bakteriální choroby :
( střevní onemocnění – cholera (Vibrio cholerae), tyfus, salmonelóza
( onemocnění dýchací soustavy – angína, spála, zánět plic, TBC
( pohlavní nemoci – kapavka, syfilis
( hnisání ran – způsobují hlavně stafylokoky (např. Stafylococcus aureus)
( boreliózu – Borrelia burgdorferi přenášená klíšťaty
( tetanus – Clostridium tetani
( mor – Jersinia pestis atd.
Stavba bakterie :
( na povrchu je slizovité pouzdro, někdy i bičík nebo bičíky
( podle stavby buněčných stěn, která ovlivňuje jejich barvitelnost rozlišujeme :
( grampozitivní bakterie – buněčná stěna je tvořena silnou vrstvou peptidoglykanu (mureinu),
barvitelná
( gramnegativní bakterie – nad tenkou stěnu peptidoglykanu mají vnější membránu tvořenou
proteiny, lipopolysacharidy a lipoproteiny.
( za nepříznivých podmínek tvoří endospory
( mají různé tvary :
( kulovité (koky) – diplokoky, tetrakoky, streptokoky, stafylokoky...
( tyčinkovité - bacily
( zakřivené – vibria, spirily, spirochety
Rozmnožování :
Rozmnožují se většinou příčným dělením – chromozom se zdvojí, buňka se protáhne a obě molekuly DNA putují k opačným pólům buňky, uprostřed se vytvoří přehrádka a buňka se rozdělí.
Dělení :
( Podle základního metabolismu bakterie dělíme na
( Autotrofní – zdrojem uhlíku je CO2, fototrofní získávají energii ze slunečního záření
a chemotrofní oxidací anorganických látek.
( Heterotrofní – získávají uhlík a energii z organických látek. Mohou se živit saprofyticky –
odumřelými těly organismů (způsobují tlení a hnití), nebo paraziticky – energii získávají z živých
organismů.
( Podle potřeby kyslíku
( Aerobní – k životu nutný kyslík.
( Anaerobní – kyslík nepotřebují (někdy je pro ně jedem).
( Fakultativně aerobní – využívají kyslík, když je k dispozici, ale nepotřebují ho.
( Podle vztahu k dusíku a jeho sloučeninám
( Nitrogenní bakterie – umí vázat vzdušný (molekulární) dusík z půdy a přeměňují ho na organické
látky (žijí na kořenech bobovitých rostlin).
( Nitrifikační bakterie – aerobní bakterie, které přeměňují amoniak na dusičnany.
( Denitrifikační bakterie – anaerobní bakterie, které redukují dusičnany na plynný dusík nebo
amoniak.
SINICE
Na Zemi se vyskytovaly již před 3 miliardami let a podílely se na okysličování atmosféry.
Charakteristika :
( prokaryotní autotrofní organismy, obsahují chlorofyl a další pomocná fotosyntetická barviva jako
(-karoten, fykocyanin (modrý) nebo fykoerytrin (červený)
( jejich zásobní látkou je škrob
( patří k nejodolnějším organismům, vyskytují se např. v horských pramenech, na skalách,
v horninách, na pouštích, v ledovcích
( většina se jich nachází v planktonu, při přemnožení tvoří povlak na povrchu stojatých vod,
tzv. vodní květ.
( jsou významní producenti kyslíku (fotosyntéza), vážou plynný dusík v půdě
( slouží k výrobě potravin s vysokým obsahem proteinů, vitamínů a karotenu vhodných pro diety
Stavba :
( mohou být jednobuněčné nebo tvoří vlákna
( na povrchu vytváří slizovité pochvy
Rozmnožování :
( rozmnožují se dělením - nejdříve se dostředivě vchlipuje cytoplazmatická membrána, pak celá
buněčná stěna.
( u jednobuněčných sinic se většinou dceřiné buňky neoddělí od mateřské a vznikají kolonie,
vláknité sinice si zachovávají tvar vlákna
Eukaryotní buňka
Eukaryotní buňky jsou ve srovnání s prokaryotními buňkami podstatně větší (10 – 100 (m). Liší se strukturou jádra (je zřetelně ohraničené od ostatní cytoplazmy) a jaderných chromozómů. Také obsahuje velké množství biomembránových organel. Eukaryotní buňky jsou rostlinné a živočišné (také buňka hub). Mají v zásadě shodnou stavbu. Liší se svou biochemickou aktivitou tj. způsobem výživy (rostliny autotrofní a živ. heterotrofní).
Stavba a struktura eukaryotní buňky :
( Cytoplazmatická membrána – izoluje vnitřní prostředí buňky od vnějšího. Je selektivně propustná
(reguluje transport látek mezi buňkou a okolím prostředím. Složení je stejné jako u prokaryotní buňky.
( Cytoplazma – má podobné složení a funkci jako u prokaryotní buňky.
( Jádro (nucleus, karyon) je ohraničeno od okolní cytoplazmy dvojitou jadernou membránou s póry.
Vnitřek je vyplněn polotekutou hmotou (karyoplazmou). V ní jsou vláknité útvary chromozomy
obsahující DNA. V jádře je jedno nebo více jadérek.
( Endoplazmatické retikulum je membránový systém váčků a kanálků, který navazuje na obal jádra – je
jeho součástí. Drsné endoplazmatické retikulum má na membrány připojeny ribozómy a je místem
syntézy bílkovin. Hladké endoplazmatické retikulum je bez ribozómů a syntetizují se zde glukolipidy.
( Ribozómy – tělíska bílkovin obsahující RNA. Existují volné nebo vázané na endoplazmatické
retikulum. Účastní se syntézy bílkovin (proteosyntézy).
( Golgiho aparát – soustava měchýřků propojených kanálky, ve kterých probíhají biochemické reakce
upravující látky vyrobené v endoplazmatickém retukulu. U rostlinných buněk se zde syntetizují některé
komponenty buněčné stěny.
( Mitochondrie – tyčinkovité až vláknité útvary s vlastní DNA. Mají dvě biomembrány. Vnitřní obklopuje
prostor vyplněný hmotou – matrix a tvoří záhyby – kristy. V nich se uskutečňuje tzv. buněčné dýchání.
Živočišné buňky obsahují navíc :
(Lysozomy – měchýřky tvořené biomembránou. Obsahují trávící enzymy (v rostlinných buňkách tvoří
funkci lysozomů vakuoly).
Rostlinné buňky obsahují navíc :
( Buněčnou stěnu – tvoří obal buňky, dává jí tvar a chrání ji před vlivem vnějšího prostředí. Její hlavní
složkou je celulóza (buničina).
( Plastidy
( chloroplasty – obsahují zelený chlorofyl (hlavně v listech)
( chromoplasty – obsahují žlutá (xantofyly) a červená (karotenoidy) barviva, hlavně v plodech,
květech i listech
( leukoplasty – jsou v neosvětlených částech rostlin (kořen, oddenky a vnitřní části rostlin)
a hromadí se v nich zásobní látky (škrob, bílkoviny, lipidy).
( Vakuoly – váčky obalené jednou membránou – tonoplastem, vnitřek vakuol je naplněn roztokem
různých látek (např. enzymy, odpadní látky) tzv. buněčnou šťávou.
Buňky hub :
Mají buněčnou stěnu, její hlavní chemickou složkou je chitin. Až na výjimky neobsahují plastidy.
Rozmnožování živých soustav
Rozmnožování je jednou ze základních vlastností všech živých organismů. Základním předpokladem je schopnost reprodukce, která zajišťuje vznik nových jedinců a tím trvání určitého druhu.
2 základní typy reprodukce :
( Nepohlavní – z jedné nebo více tělních buněk mateřského organismu vzniká další generace.
Genetická výbava je předána beze změny. Jedince vzniklé nepohlavním rozmnožováním nazýváme
klony. Vyskytuje se u bakterií, prvoků, hub, rostlin a jednodušších organismů. Např. houby se
rozmnožují výtrusy – sporami, rostliny vegetativními orgány ( výhonky, oddenky, hlízy, cibule ).
S nepohlavním rozmnožováním úzce souvisí schopnost náhrady ztracené tkáně – regenerace. Tento
způsob je podstatou metody řízkování užívané v zemědělské a šlechtitelské praxi. Obdobou řízkování
rostlin je fyziparie nižších živočichů žahavců (např. nezmar ) nebo hlístů ( roupy, škrkavky ).
Z nepohlavního rozmnožování se postupnou evolucí organismů vyvinulo pohlavní rozmnožování. Dokladem toho je rozmnožování mechorostů, kapradin, plavuní, přesliček nižších hub, některých prvoků, kde jde o tzv. rodozměnu ( metagenezi ). Zde se pravidelně střídá generace pohlavní ( vytvářejí se gamety, které pak spolu splývají ) s generací nepohlavní ( vytvářejí se výtrusy ). K metagenezi dochází také u žahavců ( medúzy, sasanky ).
( Pohlavní – splynutí dvou pohlavních buněk – gamet, vznikajících meiózou (redukční dělení)
v pohlavních orgánech. Splynutím samčí a samičí gamety vznikne zygota, která se pak dělí
mitózou (nepřímé dělení). Vytvoří se nový jedinec vybavený genetickou informací od obou rodičů.
Všechny buňky se rozmnožují dělením, při kterém z již existujících mateřských buněk vznikají nové dceřiné buňky. Dělení buňky vždy předchází dělení jádra.
Dělení jádra (karyokineze)
Při dělení jádra mají hlavní roli chromozomy – tělíska tvořená chromatinem, složená ze dvou ramen spojených centromerou. Jejich počet je pro každý druh konstantní a charakteristický. V tělních (somatických) buňkách jsou chromozomy vždy v párech = diploidní počet (2n). Pohlavní buňky obsahují poloviční počet = haploidní (n) chromozomů. Např. jádro tělní buňky člověka obsahuje 46 chromozomů, jádra pohlavních buněk 23 chromozomů.
Rozlišujeme nepřímé dělení jádra = mitóza a redukční dělení jádra = meióza.
Mitóza
U většiny buněk. Zaručuje dokonalé rozdělení genetického materiálu mezi dceřiné buňky.
Má 4 fáze:
1. Profáze – mizí jaderná membrána, chromozomy se spiralizují, rozdělí se centrozom a dva vzniklé
centrioly se stěhují k opačným pólům buňky, začínají se tvořit mikrotubuly dělícího
vřeténka.
2. Metafáze – mikrotubuly dělícího vřeténka se jedním koncem připojují ne centromery
chromozomů a druhým koncem k centriolům. Chromozomy se řadí ke středu buňky
(do ekvatoriální roviny), metafázové chromozomy jsou již zdvojené, ale spojené
společnou centromerou.
3. Anafáze – mikrotubuly dělícího vřeténka se zkracují, rozdělí se centromery chromozomů.
chromozomy se rozestupují a každý se pohybuje k opačnému pólu.
4.Telofáze – mizí dělící vřeténko, despiralizují se chromozomy, kolem obou nově vzniklých
dceřiných jader vzniká jaderný obal.
Meióza
Meióza neboli redukční dělení je proces, při kterém vznikají pohlavní buňky. Při meióze probíhají dvě dělení jádra, ale jediné rozdělení chromozomů. Výsledkem jsou 4 dceřiné buňky, z nichž každá má haploidní počet chromozomů.
Průběh meiózy :
1. Heterotypické dělení (1. redukční) – homologické chromozomy se párují (vznikají bivalenty),
oba párové chromozomy se zdvojí. Do dceřiných jader se rozdělují celé bivalenty (nedochází ještě
k rozdělení centromery), výsledkem jsou 2 dceřiná jádra s haploidním počtem chromozomů, každý
z nich je však složen ze dvou chromatid.
2. Homeotypické dělení (2. redukční) – je podobné mitóze, účastní se ho jádra s haploidním
počtem dvouchromatidových chromozomů. Centromery se oddělí, chromozomy se rozestupují
a výsledkem jsou 4 dceřiné buňky, které obsahují haploidní počet chromozomů.
Dělení buňky (cytokineze)
Po dělení jádra následuje dělení cytoplazmy. Každá z dceřiných buněk obdrží přibližně polovinu všech organel. Dělení buněk může probíhat : zaškrcením (živočišné buňky), pučením (kvasinky), přehrádečným dělením (rostliny).
Buněčný cyklus
Buněčný cyklus = sled dějů probíhajících v buňce od jejího vzniku rozdělením. Zahrnuje růst buňky
a jejich složek, dělení jádra a ostatních organel a vlastní rozdělení buňky. Trvání cyklu = generační doba.
Buněčný cyklus má tyto fáze :
( G1 fáze (presyntetická) – buňka syntetizuje zejména RNA a proteiny a dotváří buněčné o
Vloženo: 15.09.2010
Velikost: 17,33 MB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu BI - Biologie
Podobné materiály
- D - Dějepis - Francouzská revoluce, její příčiny a důsledky, Napoleonské války a Evropa po Vídeňském kongresu.
- D - Dějepis - Nizozemská a anglická revoluce, absolutistická Francie
- D - Dějepis - Velká francouzská revoluce, Napoleonské války
- D - Dějepis - FRANCOUZSKÁ BURŽOAZNÍ REVOLUCE, EVROPA ZA NAPOLEONA
- D - Dějepis - francouzská revoluce, napoleonské války
- D - Dějepis - průběh huisitské revoluce, její význam
- D - Dějepis - Druhá prům. revoluce, rozvoj vědy
- E - Ekonomie - Vyčišťování trhu práce, všeobecná rovnováha trhů
- E - Ekonomie - všeobecná rovnováha
- E - Ekonomie - všeobecná rovnováha
- BI - Biologie - Genetika, dědičnost kvalitativních a kvantitativních znaků
- BI - Biologie - Genetika zakladni pojmy, molekularni genetika, geneticke bu
- BI - Biologie - Stavba, genetika, tvar a životní cyklus bakterií
- ZSV - Základy společenských věd - Ekologie a společnost
- BI - Biologie - ekologie, základní pojmy, složky
- 1 - Ekologie lesa - Ekologie lesa
- BI - Biologie - Ekologie rostlin a živočichů - část II
- BI - Biologie - Ekologie rostlina a živočichů - část I
- BI - Biologie - Ekologie
- BI - Biologie - Ekologie obecná
- BI - Biologie - Ekologie populací
- BI - Biologie - Ekologie
- BI - Biologie - gynekologie
- EKO - Ekonomika - Předmět ekologie
- BI - Biologie - Základy ekologie
Copyright 2023 unium.cz. Abychom mohli web rozvíjet a dále vylepšovat podle preferencí uživatelů, shromažďujeme statistiky o návštěvnosti, a to pomocí Google Analytics a Netmonitor. Tyto systémy pro unium.cz zaznamenávají, které stránky uživatel na webové stránce navštívil, odkud se na stránku dostal, kam z ní odešel, jaké používá zařízení, operační systém či prohlížeč, či jaký má preferenční jazyk. Statistiky jsou anonymní, takže unium.cz nezná identitu návštěvníka a spravuje cookies tak, že neumožňuje identifikovat konkrétní osoby. Používáním webu vyjadřujete souhlas použitím cookies a následujících služeb: